Manawydan Fórum

Přátelé slyšte krátký příběh z dob slávy Ainoru, města na souostroví Hilem-Phaal, města jenž bylo přirovnáváno k rajské zahradě, města jenž bylo ztraceno navždy. o Ainoru by se dalo vyprávět celé hodiny, o užasných domech ze stříbra, krásných zahradách, klidných ulicích, dobrých lidech a elfech, ale v tomto vyprávění nás hlavně zajímá příběh někoho koho známe, někoho z Quendë .

Agiris neměl špatné dětství, byl synem druhého velitele Ainorských vojsk a majitelky alchymistického krámku taktéž v Ainoru. Jako nejlepší lučištník mezi svou generací ho měla čekat zářná budoucnost v Ainorském vojsku. Vše skončilo když na město zautočili jednotky orků, které ještě podpořili zrádní Drowové a několik bohatství chtivých lidí, jenž měli za ukol infiltrovat Ainor a znemožnit jeho obranu.
Ve chvíli, kdy už bylo vše skoro ztraceno, se největší lidští a elfí kouzelníci rozhodli, že raději Ainor navždy pohřbí než-li by ho měli nechat Orkum, a tak vyvolali mocné kouzlo, které zničilo celé krásné město i z Agirisovými rodiči uvnitř. Agiris byl na nejsevernější věži hradeb, kde bojoval o holý život z tlupou orku. Díky své obratnosti se mu podařilo unikat celou hodinu,
než ho Orkové obklíčili na balkoně věže. Jeden z největších orku k němu přistoupil z obří sekerou a řekl slova jenž se Agirisovi vryla do mysli
"ty teď zemřit pitomá ušák, mocná ork vždy všechno dostat! *zařval a rozmáchl se sekerou* " Agiris se tak tak vyhnul jeho ráně, odnesl to jen jeho nos drobnou rankou, ale druhá rána donutila Agirise se moc naklonit přes hranu polozničeného balkonu věže a spadl dolu do řeky. Hříčkou osudu ho posléze několik mil po proudu oběvila skupinka Gnomu, která mu pomohla z nejhoršího, neboť zranění po pádu z věže nebyla malá.
Když se Agiris postavil na nohy, zjistil, že z místa jenž nazýval
svým domovem nezbylo nic, nebylo se kde vracet, nebylo koho by hledal. Od té doby kráčel zemí a hledal místo, kde by snad konečně mohl klidně spát ...
Snad se vám muj příběh líbil a ptáte-li se zda je na něm trocha pravdy ? Tak to se musíte zeptat samotného Agirise

(OCC : sorry za pravopisné chyby )

Když jsem vyšel ze stanu začínala být tma, hned bylo jisté že múj čas přišel.Vydal jsem se tedy k bráně na dlouhou noční hlídku, u žebříku nahoru na palisádu jsem potkal mého přítele
Tialliho, který již netrpělivě vyčkával mého příchodu aby on sám mohl v klidu ulehnout do postele.Pokračoval jsem tedy dál na své obvyklé místo hlídky.K mému překvapení jsem ten den nebyl nad bránou sám, již nějakou dobu tam musel sedět, soudě podle oblečení, lovec možná právě Agiris o kterém jsem v táboře již párkrát slyšel.Skoro nehybně seděl na zemi a sledoval horizont.
Pozdravil jsem ho a on tiše odpověděl, dívajíc se do dáli na zbytek zapadajícího slunce.
"dnes máme hlídku dva ?" oslovil jsem ho
"ani ne, jen tady tak sedím a vzpomínám na staré časy a tak rúzně" odpověděl značně rozmrzelým tónem
"hm tak ruzně ? Trápí tě snad něco ? Snad bych mohl pomoci, přece jsme tady taková rodina ne ? "
"Trápí ? No už nějakou dobu nemúžu spát, jestli se to počítá."*jízlivě odpověděl*
"Proč? Máš snad noční múry ?" zeptal jsem se a vlastně jsem ho tou otázkou chtěl i trochu popíchnout.
Z kamennou tváří na mě pohlédl , v očích měl zmatek a bezmoc.
"Ne ale někdy se probudím a cítím obrovskou zlost, jako by snad všechno co se kolem děje bylo špatně, jako bych i já dělal něco špatně " řekl tichým tónem
Zvážněl jsem a opatrně se ho ptám. "Co tím myslíš , co se děje ?"
"Jsem zde abych pomohl, abych byl součástí něčeho, ale už mě štve jen čekat na hradbách a přihlížet některým strašným věcem.
"Je toho hodně ale nejvíc mi vadí lidé, mluví s námi povětšinou naprosto příšerně, jako bychom snad ani nebyli hodni jejich zájmu ... "
"Vadilo mi jak se chovali k Calwen když jí vyslýchali ohledně té vraždy u Isharu,
nemohl jsem nic říct protože by to mohlo poškodit naše dobré vztahy z městem a vlastně by to zastavilo obchod, *Zahleděl se do dáli*
nakonec i přes to obchod stojí, portál je zavřený, my jsme jak na trní a ani pořádně nevíme proč." *povzdechl si*
a pak je tady ta dlouhá a tajemné hlídka posledně, měl jsem po té podivné osobě, co tu slídila kolem našeho ležení vystřelit šíp "
*řekl odhodlaně * "Třeba by to bylo správné rozhodnutí, třeba by se něco změnilo a možná i vyřešilo,
možná by poté ani někteří naši nemuseli ve tmě opouštět tábor a nedělali v nočním lese jen Corellon ví co !" řekl dost rozzlobeným tónem
"Nestřílet bylo rozhodnutí Ismiána ne tvé , nemáš právo ho posuzovat." řekl jsem mu hodně přísným tónem .
"Ismián ?" Zarazil se, otevřel skoro prázdnou láhev jenž stála vedle něj a její obsah rychle kopl do sebe.Poté se těžce zvedl ze země,
něco řekl ale tak tiše že jsem tomu mohl sotva rozumět, poplácal mě po zádech a pomalu s těžkým krokem odešel dolu do tábora.
Bylo to zvláštní setkání, takových tady moc nebývá jen co je pravda.
Říkám si na našince docela mrzout i když, jen Corellon ví co měl v té láhvi, pohlédl jsem na poslední paprsky prchajícího slunce a má klidná noční hlídka začala ...


OCC: čestnin nebit muj dobrá kun takže se omlouvám za případné utrpení

Výnatek z nelezeného poznámkového bloku...
Psáno roztřepaným a těžko čitelným písmem
Uf včera jsem to zase přehnal, strašně mě bolí hlava, kdybych neměl tolik poviností vubec bych se nenamáhal vstát.Raději si vše zapíšu abych na něco nezapoměl.Iraase nechám v táboře , poslední dobou je na mě nějak nevrlý, chlupáč jeden."Pár řádku je napsáno nečitelně" . Našel jsem stopu divočáka, přesně toho hledám, musím se soustředit."Dál je načrtnutá nějaka mapka z několika stopařskýma poznámkama". Potvora jedna už jsem cítil že jí mám, když tu se musela začít vracet ve svých vlastních stopách a odbočila někde k Ramgarskému pralesu, tam se mi stopa uplně vypařila. Neuvěřitelně mazané zvíře si říkám. No nic vratím se do stanu a dám si trochu na dobrou noc. "Je zde pár naškrábaných slov co moc nedávají smysl".

Ráno jsem se probudil a bolehlav je opět značný, nevadí to se srovná, dám si jednu lahvinku a vyrazím do lesa, mám resty ze včerejška."Je zde opět mapka a pár poznámek". To se mi ještě nestalo, našel jsem tu potvoru, vše bylo ideální, žádné houští mi nepřekáželo. Založil jsem šíp, zamířil na divočáka, vystřelil a netrefil. U Corelleona přestřelil jsem o patnáct metrú! Musel fouknout velká vítr zrovna když jsem vystřelil, proklatý divočák je v prachu a mě práce neubývá." Je zde pár řádku z poznámkama a několik řádku psáno nečitelně, až konec stránky jde přečíst".Ted když začalo i pršet je jakékoliv stopování zbytečné, jdu do tábora, hlavně nesmím zapomenout nakrmit Iraase.

Tak nevím jestli se mám smát nebo brečet, vzbudil jsem se ještě před ranním rozbřeskem skoro nahý u potoka nedaleko tvrze, musel jsem využít veškerého svého umu aby mě nikdo nespatřil přicházet do tábora, myslím že se mi to povedlo."Další poznámky jsou nesrozumitelné a příšerně nadrápané". Stratil jsem se, neuvěřitelné, aspoň, že mám vše potřebné při sobě. Myslel jsem si, že mám místní les dobře zmapovaný." Je zde vykreslená mapka pár čísel znamenajíci počty kroku a několik příšerně načmáraných poznámek, tím stránka končí ".

Ráno jsem se vzbudil s dalším bolehlavem nedaleko našeho tábora, skvělé! Celou dobu jsem musel chodit kolem a to ani nebyla tma. Říkám si že tohle začíná být vážné.Musím dodělat svou práci a to za každou cenu, Quendë to potřebuje." poznámky jsou uplně nečitelné ani se nedrží v řádcích tedy až na konec který je zlehka ušmudlán krví".Tak hotovo, narazil jsem na divočáka, byl na louce nedaleko tábora, vystřelil a trefil jsem, bohužel nezabil.To zvíře se na mě otočilo a okamžitě zautočilo. Vlastně ani nevím jak se ke mě tak rychle dostal, ruce se mi roztřásly tak, že jsem nebyl schopen znovu vystřelit. Jeho běs o život mě přistihl uplně nepřipraveného, srazil mě k zemi a vláčel několik metrů. Naštěstí se mi podařilo nahmatat stahovací nožík co nosím vzadu za opaskem.Nebylo to hezké, ale nakonec jsem zvítězil. Stejně asi bude po mě, má noha příšerně krvácí a kvuli těm blbým láhvím jsem si nechal lečivé lektvary a obvazy ve stanu na truhle.Teď navíc něco slyším, myslím že je to medvěd, jde mě dorazit, to je muj konec."Tím stránka končí"

Iraas mě musel celou dobu stopovat, dokonce donesl pár obvazu co jsem nechal na truhle, jak mohl vědět že je zle ? Zachránil mě, i přes to, že jsem na něj zapoměl. Chudák byl tři dny bez jídla , jak jsem to mohl dopustit. Co se to se mnou stalo, kým jsem ? Snad jen stínem sebe sama? Ožralým elfem který se nedokáže ovládat? Jak jsem mohl zapomenout na Iraase ! Jak jsem mohl takhle klesnout ? To je naprosto neomluvitelné ! Okamžitě se musím dát dohromady ... na chvíli zmizím z tábora, musím najít svuj klid, bude to tak lepší ... pro všechny...

Po tom všem co se stalo jsem očekával že budu vyhoštěn nebo ještě huř, padali slova jako zrádce, ožralec a přítel orku. Po týdnu sezení v táboře mne Ismian vyzval k sobě aby mi sdělil své moudré rozhodnutí o mé budoucnosti. Upřímně? Byl jsem překvapen, musíme mýt opravdu zoufale málo elfu, když mi Ismian nechal hodnost i mou starou pozici u Quendë. Nejsem si jist jestli se budu moct ostatním podívat do očí ale pokusím se dělat svou práci ještě lépe jako před tím . Jedno vím jistě, tak daleko jak jsem byl posledně již nesmím zajít ...

V knihovně jsi našel zvlášní zelenou knihu , nalistoval jsi jednu z prvních stránek

Za svuj, na elfa krátký život, jsem toho prožil mnoho, ale to co se stalo 6 toru , na to jen tak nezapomenu . A přitom vše začalo tak krásně . V táboře byl klid, slunce krásně pálilo a na obloze ani mráček . Bylo to užasné i vzhedem k tomu že mne nečekala žádná hlídka ani jiná práce . Rozhodl jsem se tedy že vyrazím do Isharu , trochu se porozhlédnout po tamním tržišti . Vidina krásného a klidného dne se rozplinula, když jsem potkal Ismiana v našem dole nedaleko portálu . Z jeho očí doslova jiskřila naléhavost a duležitost toho co mi říkal , snažil se mi nastínit vizi naší budoucnosti . To by snad nebylo až tak zlé, dokud jsme se nezačali bavit o Orcích. Jít za orky ? Kdo bude jednat ? Proč bychom to měli dělat ? Tento rozhovor mi ve finále protočil všemi orgány v těle . V jednu chvíli jsem musel odejít ven na čerstvý vzduch , vubec se mi neudělalo dobře . Nakonec jsem se vrátil k Ismianovi aby my dopověděl co má na srdci . Po chvíli se zjevila Spir . Vždy se oběví tam kde to nikdo nečeká . Myslím že zaslechla z našeho rozhovoru mnohem víc než tvrdila, oči jí zářili touhou po dobrodružství . Nemohli bychom jí vzít sebou, už tak jsou podle mne šance na uspěch mizivé . Ismian ji to nakonec vysvětlil po svém , takže s námi nepujde až nastane náš čas ....

V knihovně jsi našel zvlášní zelenou knihu, je to bezpochyb něčí denník, nalistoval jsi jednu z prvních stránek

Poslední dobou nemám moc klidný spánek, vše se se mnou točí . Někdy se mi v noci zdá o tom jak plavu proti proudu divokých Ainorských peřejí do kterých jsem po té hruze co mne potkala spadl . Mé noční mury neubírají na kreativitě, speciálně po Istransilově smrti . Nicméně tohoto rána mne nevzbudili děsivé vlny ale samotný Ismian . Když jsem vyšel před stan čekal tam na mne na svém oři a v nejlepší možné uniformě . Je čas . Dvě slovíčka která znamenají že se blíží něco na co asi jen tak nezapomenu, další katastrofa ? Vyrazili jsme z naší tvrze a zamířili k Cyproně . Náš ukol byl jasný , najít Orka alchymistu , kterého jsem neštastně potkal před dávnější dobou, a přemluvit ho at nám domluví schuzku z šamanem Orčího ležení nedaleko srubu . Hledání chvíli zabralo , nebylo totiž jasné od kud ten ork přesně je, ale nakonec jsme ho našli . Ze začátku s ním nebyla moc řeč, ale jak se ukázalo, uplatky nefungují pouze u lidí a brzy jsme již byli na cestě k vesnici Orku . Když jsme tam dorazili a spatřili konečně ono ležení napadlo mne jen, jak tak někdo muže žít? Byl to strašný pohled pro elfa . Onen orčí Alchymista nas opustil a běžel sehnat šamana . Nechal nás tam stát s Ismianem přímo uprostřed toho jejich domova, všude samý ork, jejich pohledy nás doslova probodávali . Musel jsem si ruku zapřít o opasek abych snad podvědomně nesáhl na luk co jsem měl na zádech . Po nejdelších pěti minutách mého života se oběvil on, Šaman v dlouhé modré robě .Nevypadal zrovna dvakrát na to že se s náma bude bavit, ale myslím že ho přemohla zvědavost . Elfové zde asi na navštěvy často nechodí a nemusím hádat proč . Ze začátku se mluvilo v dost nepřátelském duchu, který skoro vubec neopadal . Atmosféra se dala krájet . Až na pár poznámek jsem nebyl schopen říct něco podstatného, naštěstí ani nebylo třeba . Nakonec totiž Ismianovy diplomatické schopnosti dokázali prolomit ledy a udělat aspon malý kruček k společné dohodě o míru . Když jsme se přesunuli na kontrolu bodu zájmu, tedy do našeho dolu, bylo už jasné že Gobrug je ochoten s námi jednat i v budoucnu . Mír je tedy možný !
*Vydíš magii naleptaný obrázek*

Muj názor je takový že toho nakonec budeme litovat, ale ulehčí-li to našemu současnému stavu bude to určitě k dobru naší věci . Nic se nemění na tom že mi s toho všeho zase bylo špatně . Příšerné , nezlepšilo se to ani po příchodu do tábora kde jsem potkal své přátelé . Spirithea a Att'häyim se oběvili u ohniště . po chvíli mi začala Spir vyprávět, co se ji a Att'häyimovi stalo pár dny, ale upřímně jsem už tak měl plnou hlavu orku a neměl jsem sílu se vubec pouštět do dlouhých rozhovoru . Mile mne překvapilo že je Att'häyim na nohách, snad někdy bude moct odložit svou masku . Mrzí mne že jsem se nedokázal dát dohromady abych se mu omluvil za to, že jsme mu přišli na pomoc tak ... pozdě ...

OOC: fakt sorry za chybky

V knihovně jsi našel zvlášní zelenou knihu, je to bezpochyb něčí denník, nalistoval jsi jednu z prvních stránek

Další těžký den za mnou . Vlastně bych měl být štastný, dal jsem někomu moc vzácný dar, svobodu . Svobodu kterou si po mnoha útrapách a těžkostech, ve kterých mne neúnavně provázel, jednoznačně zasloužil . Iraas múj věrný přítel . Už když jsem ho potkal nebyl z nejmladších a však bylo na něm něco zvláštího, něco jiného . Co bych to byl za elfa kdybych ho u sebe držel až do konce . Iraas má přece stejné právo na život a potomstvo jako jiní tvorové . Nastal tedy čas na naše rozloučení ... Nai lassi cuilornelyava úlúmë hestuvar . Nai tielyer nauvar laiquë ar laurië ...

Dost jsem to moje psaní poznámek zanedbal, prostě nebyl čas na psaní pamětí . Kde začít ? Snad tím když jsme 20.Toru, 334.roku osvobodili Arcimága ze sevření magie, ve které uvízl doslova napříč časem a prostorem . Vše začalo když se u naší severní hranice vyrojil zástup nemrtvých . Díky Atthäyimovi a jeho válečnému umění jsme uspěšně odolávali mnoha vlnám nepřátel . Když nápor nemrtvých aspon trochu polevil zavelel Atthäyim k protiutoku . Od té chvíle jsme armádu nemrtvých doslova tlačili před sebou až k podivnému portálu z kterého přicházeli stále další a další nepřátelé . Bylo nutné ho zavřít . Velitel Atthäyim se rozhodl projít portálem společně se mnou a Calwen . Dost riskantní rozhodnutí, upřímně se mi do toho portálu nechtělo, cítil jsem že mé místo je před portálem po boku Spir a taky Sorena . Ale i přes svuj vnitřní odpor jsem vkročil do portálu hned za Atthäyimem . To co bylo na druhé straně předčilo mé nejdivočejší představy, kousek od portálu ležel vyčerpaný Elfský mág jenž se snažil všema svýma silama udržet portál v chodu . Pořád opakoval že musí udržet otevřený portál pro příchod trpaslíku a že to je jediná šance jak muže Eldamar přežít . Chudák vubec netušil kolik let uběhlo od pádu Eldamaru . Uvězněn v nekonečné smyčce jenž pomalu utahovala oprátku . Přišli jsme v poslední chvíli a vynesly vyčerpaného mága ven přes portál jenž se za náma ihned zbortil . Vše ustálo a příliv nemrtvých jsme rozprášili . V táboře jsme se dozvěděli že naš zachráněný je Eldamarský Arcimag jemuž se stalo něco, co podle mne ani on sám nechápe . Duležité je že se k nám přidal a velkoryse se rozhodl podělit o své vědomosti .

22.Toru, 334.roku . Ano je tady mír . Jsem z toho celý nesvuj ani jsem u toho nebyl když Ismian vyrazil na další setkání z Gobrukem . Vlastně udělal dobře, je možné že bych to nezvládl, stále nejsem uplně přesvědčen že tento mír vydrží .
25.Toru, 334.roku Utok na dul nedaleko Eldamaru měl být triumfem našeho nového spojenectví mezi orky a quendë . A popravdě to bylo něco . Vidět toho obřího orka, myslím Bumhuga, jak si doslova hraje ze všemi stíny bylo jako pozorovat orčí krvavý balet . Musím uznat že to na mne zapusobilo . Bez něj bychom se toho dne nikde nedostali . Ale i přes malé vítězství a dobytí dolu není moc duvodu proč oslavovat . Po zapnutí přístroje jenž měl odstranit bolest z dolu, se Ismian naprosto chybně rozhodl zustat na místě a ověřit zda přístroj opravdu funguje, na naše protesty nebral žádný ohled a poslal nás domu . Ano přístroj funguje, nyní, ale dlouho trvalo než fungovat začal . Zatím co mi jsme si léčili rány v táboře Ismian byl vystavován dalším a dalším dávkám bolesti . Z vypětím veškerých sil nám zaslal zprávu, ve které jsme ho měli přijít zachránit . Já a Calwen , která byla pěkně pomlácená z předchozích boju, jsme okamžitě vyrazili na záchrannou misi . Upřímně nemám chut se rozepisovat co se stalo, a jak jsme Ismiana dotáhli do tábora ale snad mohu napsat že to s ním není vubec dobré . Jestli přijdeme o Ismiana bude to další černý den, nechci raději ani pomyslet co by bylo kdyby ..... A toho dne to nebylo vše . Princ Elessar se rozhodl že je nejvyšší čas k mému povýšení . Vlastně bych měl být štastný ale za těchto podmínek, za této situace .... Skvělé načasování , opravdu .

Dlouho jsem přemýšlel, snažil se dát si věci dohromady . Mám rád tyto chladné tiché noci, kdy je v táboře slyšet každé nadechnutí, přináší mi to zvláštní pocit bezpečí a klidu . Sedím zde u svého stolu, popíjím horké mléko co jsem vyměnil za pár kožešin z jedním místním obchodníkem a přemítám co vše se v mém životě stalo . Kde jsem to vlastně došel a co mne čeká ? Často přemýšlím jaké by to bylo , kdyby Ainor nikdy nepadl . Jak by tam asi můj život plynul, co vše bych tam už přežil . Přemýšlím o elfech kteří tam žili, je jedno jestli myslím na naší Královnu Alethëu, mého velitele lučištníku Elendura Cällise nebo na mou matku Ivanine. Všichni byli výjimeční, má rodina byla výjimečná . Mé vzpomínky jsou různé, chvílemi mám vztek , chvílemi je to k pláči, pak se zas musím smát . Jako tehdá, když si vzpomenu na slavnostní den předáváni luku do rukou mladého hraničáře, můj velký den . Každý se oblékl do slavnostní roby a čekal na tu slavnou chvíli kdy Agiris , mladý elf navlečený do slavnostního oděvu v krásných zeleno zlatých barvách projde dveřmi a z přísahou na rtech přijme svůj nový elfský luk . Vše bylo jinak, jen abych naštval svého otce a Elendura Cällise vešel jsem do slavnostní místnosti pozdě a oděn ve staré rezavé trpasličí plátěné zbroji . Nikdy nezapomenu jak se všichni ti "staří paprikové" bez smyslu pro humor tvářili . Samozřejmě že trest byl dost krutý i na elfské poměry, ale stálo to za to . Když tak vzpomínám strávil jsem většinu svého výcviku hraničáře zavřený v kárné místnosti v přítomnosti vychovatelů kteří stále prskali něco o sebeovládání, sebepoznání a společenském chování . Nic nepomáhalo byl jsem "číslo" a i přes to vše jsem byl nejlepší lučištník a elfové kolem to věděli a respektovali mne . Tedy až na mého otce, který nemohl přenést přes srdce že jeho syn není tím elitním vojákem hodným nejvyšších poct od samotné královny . Vždy když zahlédnu Spiritheu tady v táboře jak vyvádí nějakou svou "ztřeštěnou roštárnu" , vzpomenu si na sebe ještě před pár léty . Těžko uvěřit že se vše změnilo . Jako lusknutím prstu jsem přišel o svou duši, možná i o srdce . Někdy si přeji abych zůstal nahoře na té věži, smrt je ta snadná cesta, říká se . Corellon z nějakého zvráceného důvodu chtěl abych žil . Ze všech Elfu v celém Ainoru chtěl právě mne . A tak jsem přežil svou vlastní smrt a smrt tisíců dalších . Nejtěžší zkouška v mém životě bylo přijít zpět do Ainoru, když už bylo po boji . Mé zranění byla vážná ale z pomocí mých gnomských zachránců jsem se tam mohl porozhlédnout . Ten pohled na zkázu města mne navždy poznamenal a straší v mých snech každou noc .
Nepopsatelné výjevy hrůzy úplné destrukce, tlejících těl, mocné magie, která zatemnila celou oblohu po dlouhé týdny ...

A nyní jsem zde v Quendë . Ve válce která není moje, v zemi která není moje, ze spojenci o kterých raději pomlčet . Věřím v prince Elessara, i v Ismiana a jeho vize, ale nejsem si jistý jestli chci v jejich válce zvítězit . Co bude když vyhrajeme ? Oni to nechápou, nejsem z Eldamaru, není to boj o můj domov . Co budu dělat ? I když se v Eldamaru usadím stejně se budu vždy cítit jako cizinec .Tento náš malý tábor maže rozdíly, ale co se mnou bude až zbraní nebude třeba ? Přál bych si aby zde byl někdo další z Ainoru ...

Dny, týdny, měsíce ubíhají a stále není mé pomoci potřeba, dokonce ani služeb rady není třeba . Po té co povinnosti hlídek opět přebral do svých rukou Atth' nebylo mne najednou potřeba už vůbec . Neváhal jsem a stáhl jsem se do lesů, kde jsem nalezl klid . Když jsem nedávno navštívil Cypronu, abych prodal pár kožešin a snad nakoupil nějáké zásoby, narazil jsem na sklíčeného gnoma . Když mne uviděl snažil se ke mě dostat, neměl to moc jednoduché, dav na tržnici nebyl nikdy vyhlášen milosrdenstvím . Spíš ze zvědavosti jsem na něj počkal u bran Cyprony, na vyvýšeném místě , abych byl dobře vidět . Po chvíli se omlácený gnom ukázal a začal mi před nosem mávat svitkem, prý hledá jednoho "ušáka, ehm, teda elfa Altrigrise, Ananise, Agringise, nebo tak nějak. Mám pro něj vzkaz až z Ainoru ". Jen slyšet někoho jiného jak mluví o mém domovu bylo zvláštní, takové mrazení v zádech jsem už dlouho neměl . Mluvil opravdu o mě, jak jsem brzy zjistil . Vzal jsem svitek a vyrazil jsem zpátky do lesů, kde jsem si ho konečně mohl v klidu pořádně prohlédnout . Pečet' Ainoru ! Musel jsem se na ní podívat třikrát abych tomu uvěřil . Rozlomil jsem jí a začal číst . Podle všeho dcera královny Alethëy žije a za těch třicet let co jsem byl pryč, ona budovala město zpátky do původní slávy ! Nyní se snaží najít všechny zbylé přeživší oné katastrofy . Prý je opět ohrožují orkové, potřebuje pomoc . Není mi zcela jasné, jak se dozvěděla že jsem zde na tomto bohem zapomenutém místě, ale nehodlám to řešit . Je to jasné, nebudu čekat, když je mne potřeba jinde . Na rychlo se sbalím a za noci opustím elfský tábor . Je mi líto že takhle mizím bez vysvětlení, ale mám obavu že by to někteří nepochopili, bylo by hezké se rozloučit aspon z Atthem a Callwen ale čas hraje proti mě . Jedu domů .

Isharský přístav halila hustá ranní mlha . Temná postava stojící na prknech staré lodě jménem Mořská lvice nervozně přešlapovala na místě .  Jeho jemné rysy se mračili do chladného mořského větru .
Zahleděl se do mlhy, snad ve snaze zahlédnout něco z rušného ranního provozu na přístavním molu, a znepokojeně sebou cukl .
"Tak a jsem zase zde, v této zpropadené lidské žumpě" pomyslel si a znechuceně si odplivl na dřevěnou podlahu lodě . "Když jsem spěšně opouštěl tuhle prokletou půdu netušil jsem, že mne ještě někdy cesta zavede zpět . A přes vše, lod každou chvíli zakotví u mola Isharionského království . "
Mořská lvice se líně dokolébala k molu a námořníci jí okamžitě připoutali . Temná postava na palubě pohlédla na "frmol" kolem a přistoupila blíže ke kraji, snažíc se rozpoznat každou příchozí tvář na mole . 
"Neznám nikoho, to je dobře . Měl jsem obavu že by zde mohl být ten Saura Fúrima Atan Horian ... mám štěstí, nikdo o mé přítomnosti neví a bude lépe, když to tak zůstane ." 
Z klece na palubě se ozvalo tlumené písknutí ospalého medvěda . Temná postava se otočila za zvukem a okamžitě za ním vyrazila . Když dorazil ke kleci, poklekl na jedno koleno a prostrčil ruku mříží až k lednímu medvědovy uvnitř .
"Ava Aista Nildor . Brzy budeš volný a vyrazíme spolu na břeh . Kéž se zde nezdržíme dlouho . Snad naši bratři vyslaní před měsícem úspěšně nalezli ten Sirolinův talisman . Taková hloupá cetka, snad má takovou moc jak se o ní říká . Prý dokáže uzavřít dveře do podtemna, které se otevřely pod Ainorským královstvím . Mám o tom své pochybnosti, ale co na tom záleží, jsem jen pěšák plnící rozkazy, jakým jsem byl vlastně  .... vždycky . "
Postavil se a pevným, sebevědomím krokem zamířil k lávce, jenž ho přivedla na kamenné molo Isharského přístavu  .....

Agiris procházel táborem, ze svým obvyklým chladným výrazem ve tváři. Přemýšlel o Tyris, svém medvědovy, jenž si nyní užíval svobodu, daleko od tábora.Procházejíc kolem ohniště ho z jeho zamyšlení vytrhl Keylan. 
"Shání tě Ernil, asi chce něco důležitého", prohlásil Keylan, ohřívajíc si ruce nad ohništěm.
Agiris jen tiše přikývl a namířil si to přímo do stanu Ernila Elessara.
Na stráže před stanem jen zabručel že je očekáván, načež byl vpuštěn do nejstřenějšího stanu v Táboře Quendë.
Agiris se hluboce uklonil, a pozdravil Elessara, který se skláněl nad svým stolem, ponořen do map a pergamenů či knih různých velikostí.
"Posaď se." řekl Elessar. "Mám pro tebe úkol, který je třeba vyřídit okamžitě.Náš spojenec z Kerreldu nám poslal zprávu, že na severu, hluboko na orčím území, byl spatřen podivný druh vlka.Náš spojenec požádal jestli bychom to neprozkoumali a já jsem řekl že tam pošlu někoho schopného.Takže, vezmi si někoho z tábora k sobě a běž zjistit co se tam děje."
Elessar se na Agirise podíval jedním ze svých "neopovažuj se cokoliv zpochybnit" pohledů, aby vyjádřil svůj postoj k případným otázkám. Agirisovy nezbylo nic jiného, než vzít mapu a vydat se hluboko na sever, na místa kde orkové dávají dobrou noc.Ještě než opustil Ernilův stan, Elessar na něj promluvil "A Agirisi, až se vrátíš, probereme možnost převelet tě a obdarovat zlatým pláštěm." načež se opět zanořil do svých map.
V táboře se mu podařilo přemluvit pouze mladého elfa známého jako Keylan, který se vlastně na celou výpravu těšil, na rozdíl od Agirise.

Cesta na sever byla dlouhá a ve finále i studená, protože zde na severu nebylo zrovna dvakrát teplo a občas dokonce padal sníh. Keylan začínal chápat, že zde opravdu nejde o výlet do přírody, ale o tuhou výpravu, plnou nebezpečí. Cestování se zpomalovalo a Agiris občas poklekl aby se porozhlédl po případných stopách.

Nakonec našel dvě opravdu nezvyklé stopy . Jedná patřila osobě, někomu s nízkou váhou a lehce se pohybujíc a druhá vlkovy, jenž pro změnu zanechával mnohem hlubší stopy než obyčejný vlk . Skupinka se dala opatrně směrem, kterým vedly tyto stopy . Agiris nenechával nic náhodě a sundal si luk ze zad. Chvíli na to se stalo něco nečekaného, z nedalekého křoví vylétl šíp přímo na Keylana. Šíp měl takovou sílu, že odhodila Keylana na zem. Agiris na nic nečekal, skočil za nedaleký hrubý strom a okamžitě zasypal celé křoví skoro všemi šípy co měl ve své toulci. Střelba na slepo pro jednou přinesla své ovoce když se z křoví ozvalo bolestivé zaúpění. Agiris vyběhl ze svého úkrytu a zamířil přímo ke křoví. Osoba, jenž po elfech střílela už neměla co říct, z hlavy jí trčel Agirisův šíp. Keylan se do té doby dal dohromady, Agiris mu jen pomohl pořádně obvázat jeho ránu v rameni.
"Je to drowka!"vyjekl zděšeně Keylan, ukazujíc na mrtvou střelkyni. "Démoni vylézají z podtemna"
Agiris věděl že to je zlé znamení, sehl se nad mrtvou drowkou a pokoušel se najít jakoukoliv stopu, která by pomohla objasnit co zde ta osoba dělala i když podle její výbavy se jednalo o stopařku, která asi také stopovala podivného vlka. Bohužel neměl dost času, něco lesem běželo přímo k nim. Funělo to a dělalo rámus, jako by se k nim blížila skupinka ettinů. Agiris zaujmul bojové postavení, Keylan se schoval za nejbližší strom vyčkávajíc co se bude dít. Netrvalo dlouho a z nedaleké louky se přiřítila trojice postav. "UG cítit ušák" zaznělo lesem. Orčí hlídka, museli nás zaslechnout, pomyslel si Agiris. Na nic nečekal, dobře věděl že je na nepřátelském území a orkové s ním nebudou mít slitování. Ani Agiris ho neměl. První salva šípú skolila prvního orka, který se okamžitě skácel k zemi. Druhý vyrazil směrem k Agirisovy, při čemž se chránil svým odporným krvavým štítem. třetí se rozhodl že se pokusí Agirise oběhnout, naštěstí si vybral stranu, kde hlídal Keylan, který mu okamžitě zastoupil cestu. Agiris posílal jeden šíp za druhým, načež jeden konečně našel mezeru mezi štítem a přilbou ubohého orka. Keylan se nakonec vypořádal z posledním orkem, ale odnesl si z toho souboje několik ošklivých šrámů. Bohužel, nezdálo se, že by elfum přálo štěstí, chvíli po té co padl poslední ork se na ně vyřítila celá skupinka skřetů. Agiris střílel jak nejlépe dokázal, ale nepřátel bylo mnoho, už se zdálo že bude konec, když se oběvil velký vlk, větší než kdy před tím viděl, který začal trhat jednoho skřeta za druhým. Skřeti okamžitě pochopili že největší nebezpečí skýtá právě onen Velký vlk a tak na něj zaměřili svůj útok. Elfové se snažili ulehčit vlkovy ze záplavy nepřátel, ale nebylo to moc platné, vlk nakonec pod náporem nepřátel padl. Agiris se nenechal odradit a dál pokračoval v obětavé střelbě, oba elfové si probíjeli cestu mračnem skřetů. Po chvíli stáli uprostřed krvavé lázně jako jediní vítězové. Agiris přiběhl k vlkovy a pokusil se zjistit jestli stále žije. "Žije", řekl z unaveným výrazem ve tváři. Musíme mu pomoct!

 Agirise i Keylana stálo mnoho úsilí vyléčit všechny vlkovy rány, ale podařilo se. Velký vlk nakonec otevřel své oči a vděčně olízl Agirisovu ruku.....Zdá se že zde máme začátek nového přátelství.

Okolí se halilo do šedé mlhy, nepropustné, nesmlouvavé ale také konejšivé a přátelsky povědomé . Tři postavy nedaleko na samém okraji dohledu, stojící na paloučku, který si pamatoval z dřívějších, snad šťastnějších dob. Agiris věděl že od těhdle žádné Aiya neuslyší, když Corellon dá, už nikdy neuslyší nic. Cítil jak mu škublo v koutku úst . Corellon, největší vtipálek všech dob, a já jsem jeho největším vtipem . Zatím co ti lepší položili život za správnou věc já tady pořád dřepím, snažím se jít dál, najít smysl nebo snad vykoupení . Při tom pomyšlení mu naskakovala husí kůže . Si ! prohnalo se mu myslí a celé tělo se dalo do přesně nacvičeného pohybu . Pár kroků vpřed, zapřít se, nádech, výdech . Ozval se podmanivý zvuk tětivy Agirisova luku . Dalších pár kroků, nádech, výdech a podmanivá melodie luku se ozývala v pravidelném rychlém tempu . Někdo by mohl říct že to je jako děsivý válečný balet, jenž své diváky doslova znehybní . Za všechna ta léta se naučil střílet z luku jako málo kdo .

 První šíp proletěl skrz nejbližšího kostlivce a zasekl se mu v krku, druhý už mířil výš a vzal sebou jeho suchou kůží potaženou lebku . Další dva se líně otočili, oba bývali kdysi elfy, jejich elfská zbroj musela kdysi zářit jako jasné světlo slunce, nyní jí však zdobilo mnoho různých ran a odřenin, na několika místech byla vidět zaschlá krev . Další dva šípy přišpendlili jednoho nemrtvého k blízkému stavení, druhý tou dobou vyrazil vpřed, jeden z Agirisových šípů se mu svezl po zašlém brnění . Agiris udělal další dva kroky a ocitl se tváří v tvář nemrtvému válečníkovy, odhodil svůj luk do trávy a tasil zahnutou dýku . Nemrtvý se pokusil o výpad, ale Agiris ho z přehledem odrazil a rychlím úskokem zarazil svou ocel nepříteli do nechráněné části brnění a nakopl ho . Nemrtvý se svalil na zem i z Agirisovou dýkou v boku . Nikdy nemáš dost nožů, vzpoměl si Agiris na jednu dobrou radu od Seveřana, jehož jméno je zapomenuto v minulosti. Řídil se tím, měl jich u sebe spoustu, pro každý případ. Tasil další nůž a rychle odkopl ležícímu nemrtvému jeho meč . Svůj nůž mu zarazil hluboko do hlavy tak, jak ho to učili v táboře, aby už nemrtvý nikdy nevstal . Mezi tím se třetí nemrtvý uvolnil ze svého nedobrovolného znehybnění, vyrazil kupředu a štítem srazil zmateného elfa k zemi . Agiris cítil jak mu křuplo v zádech, a najednou měl plné ústa hlíny a krve, rychle se převalil na levou stranu tak aby mohl vytáhnout další nůž, nemrtvý elf se ho pokusil zasáhnout svým krátkým mečem, ale trefil jen nízké křoví . Agiris se hbitě převalil a podařilo se mu vstát akorát v pravý čas, aby mohl odrazit další brutální výpad nemilosrdného nepřítele. Nemrtvý tlačil Agirise před sebou, jeho štít v kombinaci s mečem byl moc silný argument proti noži . Agiris cítíl jak mu špička meče projela ramenem, ale jeho soustředění nepolevilo, věděl že stačí jedna chyba . Snažil se najít skulinku v brnění nepřítele, nebo jinou slabinu, bohužel žádnou neviděl . Krok za krokem byl zadupáván do země, každé odražení útoku bylo namáhavější a nemrtvý elf měl stále sil na rozdávání . Smrt Smrt Smrt, to pomyšlení bylo tak lákavé, stačilo se prostě jen vzdát, vždyť co je tak špatného být se svýma ? Mezi živými už neměl moc přátel ale mezi mrtvými jich bylo mnoho, takže co by ztratil, kromě života jenž mu stejně přinášel jen utrpení a zklamání ? V tu chvíli zatuhl a nemrtvý, jeho nový nejlepší přítel, se chystal dát Agirisovy poslední rozhřešení, ale nemohl, Cvak, rána a černá mrtvolná krev . Nemrtvý pozbyl svou ozbrojenou ruku v jediné sekundě . Laita už byl na místě a brousil si zuby na novou kost . Než si nemrtvý uvědomil, co se děje, byl vlečen pryč od značně rozladěného, avšak stále živého  Agirise. Vlk prašivá, tisíckrát ho vyženu a tisíckrát se vrátí, směšné že zrovna on má ve mě víru . Elf tasil další nůž, do své krví lepkavé ruky a šel dorazit zmítajícího se nepřítele . Otřesený a ležící nepřítel už nebyl žádnou výzvou . Pohlédl do tváře nemrtvého nepřítele . Na okamžik se mu zdálo, že ho zná z hradeb, jako jednoho z hrdých strážných elfského tábora, snad Felron ...možná . Chvíli váhal, ale nakonec ukončil posmrtný život svému sokovy, možná starému příteli .

 Otřel si pot z čela a vydal se ke zdi odstranit poslední kousky suti, které včerejšího dne nestihl odklidit . Nikdy nebylo dost času, nemrtví se vždy vrátili . Průchod byl akorát pro něj a jeho vlka . Protlačil se kolem povědomých stavení, jenž nyní vzbuzovali obrovskou dávku smutku . Tábor zel prázdnotou, ticho bylo schopno samo o sobě zabíjet a ve vzduchu visel hnilobný zápach . Agiris cítil pulsující bolest na zraněné ruce, malé pramínky krve skapávali na místo jenž dlouho nazýval svým domovem .


A tak přichází hrdina zachránit svůj lid, jenže o nějákých deset let později . V době, kdy už jeho pomoc není nikomu nic platná . To pomyšlení bylo zdrcující a Agiris cítil jak se mu s toho obrací žaludek, cítil hořkou pachuť v ústech . Připadalo mu že se svět točí rychleji . Den utíkal děsivou rychlostí, musel se pohnout, musel udělat "něco", jen nevěděl co . Zmučeně se vydal podívat na starou palisádu v naději, že snad uvidí přeživší, nebo dokonce celou živou Eldemarskou armádu . To, co ovšem zahlédl, když se mlžný opar zdvihl, předčilo i jeho nejdivočejší představy . Okolí tábora nebylo vůbec prázdné a tiché místo smutku a zatracení . Cítil jak mu v koutku úst cuká a musel se začít usmívat ... jak jednou řekl jeden dobrý přítel, nikdy nemáš dost nožů ...