Chlapi… jsou pitomci.

Moje životní krédo, ve kterém mě denně utvrzuje každodenní život v Isharu. Před pár dny jsem se od elfa Kivana dozvěděla o plánované výpravě do hlubokých cest pod Goren-Zarem s cílem najít květy zvláštní rostlinky jménem Tilaronpus Alinus, přísady potřebné pro výrobu Shunnarova lektvaru, který dokáže potlačit na krátkou chvíli účinky Bolesti. Pokoušela jsem se ho vyptávat na víc, ale nedokázal mi říct žádné podrobnosti. Řekl mi jen tolik, že výpravu svolal jistý alchymista z Isharu jménem Rubby a že podstoupení výpravy by nám ve městě mohlo časem vytvořit dobrou pověst. Nechtělo se mi s takovým nedostatkem informací pouštět do neznáma, ale nakonec jsem s plánem neochotně souhlasila, protože pro naši skromnou skupinku to byl skutečně způsob, jak se zviditelnit.

Když jsem se ve smluvenou dobu dostavila před Isharskou bránu, mé obavy se začaly prohlubovat. Především proto, že jsem tam stála sama. Chvíli před stanoveným časem se nakonec objevil Kivan, ale po našem hrdinném vůdci výpravy ani stopa. Po několika dlouhých minutách konečně dorazil. Přesto mě obavy neopouštěly. Rozhlížela jsem se po naší malé skupince a přemýšlela jsem, jestli je tohle všechno jen žert. Já, elf a alchymista na cestě do nejhlubších děr v Goren-Zarských dolech.

„To máme být všichni?“ zeptala jsem se.

Rubby jen pokrčil rameny a řekl: „ Počkáme a uvidíme, možná se ještě někdo přidá.“

V duchu jsem obrátila oči v sloup. Začíná to skutečně moc pěkně. Výprava, která měla podle Kivanových slov takovou důležitou roli v dalším dění celého Manawydanu, byla ponechána napospas náhodě a ochotě kolemjdoucích se přidat k nejistému a nebezpečnému podniku. O to víc mě překvapilo, že se Rubbymu opravdu podařilo sehnat tři další. Bojovníka se ztrátou paměti, mladou a nezkušenou čarodějku a kouzelníka v černém, z jehož chování jsem měla od začátku tik v oku.

Když se nám podařilo sehnat dostatek bláznů pro naši výpravu, zavedl nás Rubby do dolů, aby nám v soukromí vysvětlil, oč jde. A to velmi stručným způsobem.

„Stateční dobrodruzi, sešli jsme se tu, abychom hluboko v Goren-Zarských cestách našli rostlinu se zvláštním jménem Tilaronpus. Jedná se o malé fialové kvítky, které je snadné přehlédnout. Nějaké otázky?“

Nepokrytě mi spadla čelist. To je vše? Lepší instruktáž jsem slyšela i o prostírání stolu. Zvedla jsem ruku.

„Mám dvě otázky. Za prvé, já to sice vím, ale jsou tu tací, které by jistě zajímalo, k čemu je ta rostlina dobrá,“ podívala jsem se na ostatní.

„Květy Tilaronpu jsou důležitou přísadou na výrobu lektvaru,“ odpověděl Rubby.

Chvíli mi trvalo, než se mi podařilo znovu nadechnout. Tohle už začínalo být absurdní. O to víc, že se zdálo, že nikdo jiný nemá potřebu se na nic ptát. Nebýt to pro mě tak důležitá výprava, už bych se obrátila na patách a mizela za prvním rohem.

Pokusila jsem se uklidnit a kývla. „Dobře… druhá otázka: Kde jste získal informaci, kde tu rostlinu hledat?“

„Ale já to nevím. Nevím o té rostlině skoro nic. Vím jen, že má fialové květy a roste někde v podzemí.“

„Cože?“ vyhrkli jsme jednohlasně já a Kivan. „Takže jdeme naslepo do nejhlubší díry v těchhle tunelech a prostě budeme doufat, že budeme mít štěstí?“ dodal elf. V duchu jsem se se sympatiemi podívala na elfa. Alespoň někdo z naší skupinky, komu zůstalo trochu zdravého rozumu.

„Jo, tak to je,“ dodal alchymista suše.

K mému velkému překvapení jsme vyrazili v plném počtu do hlubin Goren-Zarských tunelů. Prodírali jsme se skrz hromadu otravných a ohavných potvor hlouběji a hlouběji do podzemí. Až u jedné hlubší šachty, když jsme se spustili dolů, se nám postavil do cesty tvor, jakého jsem ještě v životě neviděla. Velký, hliněný tvor, zhruba humanoidních tvarů, s pěstmi o velikosti kovadliny.

„Zemní elementál? Zajímavé,“ pronesl kousek za mnou Kivan. Takže tohle jsou elementálové. Byli to velmi tuzí soupeři s tvrdou kůží, kterou naše zbraně pronikaly jen velmi pomalu. Dokonce ani magie našich dvou kouzelníků nebyla proti těmto tvorům velkou pomocí. Přesto se nám velmi pomalu dařilo prodírat se kupředu. Navíc se ukázalo, jak moc naše skupina postrádá vedení. Nevěděli jsme, co jeden od druhého očekávat a co víc, kouzelník v černém se jevil, jakoby ani nic neočekával a jednal zkrátka na vlastní pěst. Typický chlap…

Po nějaké době se za našimi zády ozval alchymista. „Našel jsem ji. To je ta květina, ale… je otrhaná. Někdo odtrhal všechny květy.“ Skvělé, to znamenalo další potíže. Mohli jsme jen doufat, že ať už květy sesbíral kdokoli, zůstaly někde v tunelech a neodnesli je na povrch. Prohledávali jsme tunely dlouho, než se nám konečně poštěstilo. V jednom z tunelů jsme našli velkou kovovou truhlu a v ní, kromě dalších věcí i hromádku hledaných květů Tilaronpu.

Když se nám podařilo dostat se zpět na povrch, zhluboka a s úlevou jsem se nadechla večerního vzduchu. Zamířili jsme zpět do Isharu, abychom probrali, jak s květinou naložit. Ukázalo se, že bavit se o naší výpravě na veřejném místě byla chyba. Po chvíli, co jsme spolu rozmlouvali o našich plánech, se zpoza stolu kousek od nás zvedla postava a přistoupila k nám. „ Hlupáci, tu kytku si vezmu sám,“ řekl ten chlap a vrhl se na nás. Byli jsme čtyři a on byl ozbrojený jen krátkým mečíkem, nečekala jsem odpor a už vůbec ne tak tuhý, jaký nakonec byl. Když se nám neznámého nakonec podařilo skolit, pochopili jsme. Upír. Bezva… takže květinu z neznámého důvodu hledali ještě i upíři. V rychlosti jsme se sbalili a se zbraněmi v rukou se přesunuli do chudinské čtvrti, kde v malém domku bydlel alchymista Rubby.

V domku jsme v tichosti přemítali, jak naložit s květy a jak se dozvědět další podrobnosti o výrobě Shunnarova lektvaru. Dospěli jsme ke dvěma možnostem, kde najít více informací. Mezi elfy Quendë a v Arcanu. Nevěřila jsem a stále nevěřím těm šarlatánům z Isharu a Kivan z nějakého důvodu nechtěl přitahovat pozornost elfů, přesto jsme souhrou náhod narazili na obě frakce v jednom. Neochotně jsme se dohodli, že vyhledáme pomoc v Arcanu, jelikož to byla nejbližší možnost. Ze dveří cechu vyšla elfka v nemožných růžových šatech, ze kterých mi při pouhém pohledu začaly cukat koutky. Jak v tom proboha může někdo chodit a nezabít se? Kivan, při pohledu na elfku, se však velmi rychle a nenápadně začal vytrácet s tichými slovy, že na nás počká, až se dozvíme něco víc. Elfka nás poněkud překvapivě přijala a začala nám poskytovat přehršli informací o lektvaru. Jen mě trochu zaskočilo, že se vydávala až téměř za znalce tématu Shunnarova lektvaru a že nikde nikoho lepšího nenajdeme. Mé podezření potvrdil v následujících chvílích příchod elfího alchymisty z Quendë, Ivora llániena. Ukázalo se, že alchymista Ivor byl ten, co Rubbymu řekl o květech Tilaronpu, měl dokonce i recept na přípravu lektvaru, co víc, měl i jeden lektvar ve své úschově. Nakonec vyšlo i najevo, že pod Isharem v tajných tunelech by se mohl vyskytovat pramen Ibuprofenia, další přísady nutné k výrobě lektvaru. Elfka z Arcana nové informace neochotně potvrdila. Avšak ihned vzápětí udělala opět něco, co mi zahýbalo žlučí znovu. Mě a alchymistu Ivora vyvedla za dveře a v soukromí se začala bavit s alchymistou Rubbym. Když ten nakonec vyšel ze dveří cechu, řekl nám, že elfka mu dala mapu s tajnými chodbami vedoucími pod Isharem a že se sám vydá pramen najít.

S podezřívavým a nevrlým pohledem jsem si měřila alchymistu. Nerozumím tomu. Naprosto neznámá elfka nám horlivě vypráví všechno, co ví o lektvaru, přičemž zamlčuje důležité informace, a když se ukáže pravda, tak nás vyhodí za dveře a člověku, kterého dodnes nikdy neviděla, vydá mapu tajných tunelů pod městem? Tomuhle člověku už nevěřím vůbec nic a ať si Kivan brblá, co chce, Rubbymu květy nevydám. Prosadila jsem si, že nasbírané květy dostane do rukou alchymista Ivor, že u elfů budou v bezpečí mnohem víc. A pokud to bude možné, budu se v dalším průběhu událostí obracet pouze na ty, kterým věřím.