*v kronice Quendë nacházíš zápisek psaný úhledným písmem*
22.Toru, 334.roku - Tato noc byla pro mne jako každá jiná. Seděl jsem ve svém stanu a v myšlenkách přemítal nad tím, co se děje v táboře a hlavně kolem něj. Hlavou se mi honily možné i nemožné myšlenky. Chvílemi jsem pochyboval i o svém úsudku a také o tom, zda-li byly ty zmařené životy opravdu nutné a nešlo to udělat jinak. Naštěstí, nikdo mé myšlenky a to, co se mi honí hlavou v táboře neví, vypadal bych jako slabý článek a slabý článek nemůže mít takovou odpovědnost. Avšak, cítím, že to někomu musím sdělit - proto jsem se rozhodl napsat to do kroniky Quendë, kterou většina členů naší frakce ani nečte. A pokud si to někdo náhodou přečte, budu se cítit lépe. A abych veřejnosti sdělil to, co se událo dnešního dne, tak využiji tabuli u velitelského stanu, kudy projde každý, kdo vstoupí do našeho tábora. Věřím, že tento den se zapíše do historie, jako den dobrý. Stálo mne opravdu hodně úsilí toho, čeho jsem chtěl dosáhnout - dosáhnout. Naštěstí mne hnala důvěra vojáků a Ernila Elessara - je vskutku čest být jeho pobočníkem. To o co jsem se snažil od začátku společně s Agirisem, se konečně vyplnilo. Došlo k uzavření míru mezi orky a Quendë. Bez formálních ceremoniálů, bez ničeho nedůležitého.
*text je stále psaný v kronice, ale od této části je také obsahem zprávy na veřejně přístupné tabuli v táboře Quendë*
Vzal jsem truhlu plnou drahokamů s tím, že ji nechám Gobrugovi u brány jejich pevnosti s tím, aby nezapomněl na to, že stále čekáme na náčelníkovo pozvání k jednání. Ale stalo se něco, s čím jsem nepočítal. Na cestě od srubu Saara k pevnosti jsem potkal jejich náčelníka - Bumhuga, jak sedí v honosném křesle u ohniště a žere pečené prase. Kupodivu jednání se samotným náčelníkem mi bylo příjemnější než s jejich šamanem Gobrugem. Bez zbytečných vraživých řečí jsme našli společnou řeč na mnoho témat. Dohodli jsme se na tom, že si orci s Quendë navzájem pomohou proti Bolesti. Orkové pomohou povraždit armády stínů, které sužují krásné lesy nedaleko Eldamaru a my - na oplátku, jim pak poskytneme relekviáře a artefakty proti Bolesti. Budeme společně bojovat bok po boku. Budeme mít na své straně jejich houževnatost a krvežíznivost - Orkové budou mít na své straně ty nejchopnější hraničáře, mágy a léčitele. Ale, co je hlavní - uzavřeli jsme mír.
Aby takový mír mohl fungovat dlouhodobě, museli jsme si vyjasnit několik věcí:
Pokud někdo bude urážet orka, či ho napadne, je povoleno orkovi jej zabít.. pokud se ork rozhodne jej nezabít, bude potrestán samotným Ernilem za vlastizradu (to samotné platí samozřejmě opačným směrem). Pokud bude napaden člen Quendë orkem, tak ať to nahlásí okamžitě velení. Náčelník Bumhug mi slíbil, že pak z něj vymlátí duši.
Očividně orkům na tomto spojenectví také záleží, bavili jsme se také o možnosti, že propojíme naše ležení portálem a společně se pak obě frakce postarají o chod tohoto portálu. Mám z toho opravdu dobrý pocit. Žádám ostatní členy Quendë, aby se neuráželi, že orkové nazývají Quendë "kuprndum" - očividně je elfština nad jejich verbální dovednosti.
A také od tohoto okamžiku vychází v platnost vyhláška: Všichni členové Quendë jsou povinni nosit mimo tábor plášť s barvou Quendë! Jen tak nás orkové indentifikují od ostatních elfů.
Také musím informovat ostatní členy, kterým se to ještě nedoneslo, že do tábora přišel starý mág.. který předává své vědomosti dál. Usídlil se ve stanu v západním křídle. Divím se, že jsem nenašel zápis v kronice - příjde vám to snad jako nepodstatné? Byl bych rád, kdyby někdo doplnil zápis o tom, jak se sem ten mág vůbec dostal. Já sám o tom moc nevím, měl jsem na starost jako vždy koordinaci mise.
Buďte silní, blýská se na lepší časy. Neztrácejte naději!
- Ismian', pobočník Ernila Elessara
OOC: 23.3.2014 bych vás rád viděl ve hře kolem 19:30
Tímto dnem tábor Quendë přijmul do svých řad kováře v zácviku Mëlona, který se bude starat o zásobování zbraněmi a bojovým proviantem. I přes to tábor Quendë nadále schání ještě Svobodného řemeslníka v zácviku, který by se staral o zásobování municí a poskytováním komponentů pro výrobu zbraní. Pokud by jste o nějakém takovém řemeslníkovi věděli, kontaktujte ihned velitele tábora.
Severní hranice byla napadena. Než dorazila posila (Spiritea, Agiris, Talathos, Calwen), odrazili jsme již několik vln. Jakmile byl prostor čistý, vyrazili jsme hledat zdroj nemrtvých. Zvuk hraničářského rohu se ozýval ze západu – proto jsme spěchali tím směrem. Potkali jsme hraničáře, kteří nás poslali ještě dále na západ, kde jsme už nalezli zdroj. Byl to portál uprostřed mýtiny. Kolem se to hemžilo kostlivci a nebyl jim konec. Po chvíli boje jsem zavelel k ústupu – museli jsme si rozdělit úlohy. Spiritea s Talathosem měli zůstat u portálu, zatímco já (Att’häyim) s Agirisem a Calwen jsme do něj vstoupili. Přenesl nás na místo, kde jsme našli ležet staršího elfa – jak se později ukázalo, šlo o Arcimága Eldamaru Sëriëla. Byl však uvězněn v minulosti – blouznil o pádu Eldamaru. Stihl jsem mu položit několik otázek, které nám odhalily, že jeho mysl byla zmanipulována k udržování portálu pro nemrtvé – on sám žil v dojmu, že udržuje bránu pro trpasličí posily. Když omdlel, vrátili jsme se do přítomnosti. Vynesli jsme Sëriëla z portálu. Jakmile vykročil poslední, uzavřel se. Následoval bezproblémový návrat do tábora.
Poznámky:
Sëriëlův výklad skutečně popisoval pád Eldamaru, tak jak si jej pamatujeme. Hordy nemrtvých a zrada trpaslíků.
Členové skupiny, která se dostala pod mé vedení, potřebují důkladný individuální i skupinový výcvik. Jejich aktuální stav vyhovuje termínu „nepřipravenost“. Nutné podstoupit základy skupinového boje.
*následuje úhledný podpis*
Arnaráto ho Quendë Att'häyim
14.04.2014 v 00:13 (Tento příspěvek byl naposledy změněn: 14.04.2014 v 00:15 od Thortogily.)
*Rozevíráš jednu ze starách zpráv kroniky Quendë, ve kterých se píší nějaké údaje z historie*
Léto 13.Torum 335.Roku
Dnes jsem se rozhodla provést nečekaně dva velké útoky, na semeniště zla v našem okolí. Sešla se docela velká skupina, tak jsem si myslela, že to bude dobrý nápad.
Ukázalo se, že byl.
Společně s Agirisem, Sarrisou a Calwen jsme se vydali k severní hranici od tábora, kde je díra, do jedné z těchto kobek zla. Zároveň jsme se tam sešli s Reeliesem, který jako vždy čekal na další možnost, jak ublížit zlu samotnému.
No, co k tomu celému říct. Neměli šanci. Nemrtvý, mágové a další podivuhodné hříčky přírody padaly jeden za druhým, až jsme se dostali na konec a vítězoslavně jsme se rozhodli jít potlačovat zlo dále.
Pokračovali jsme tedy dále, více k Eldamaru a bolesti samotné, kde jsme našli starou věž, která dříve asi sloužila Elfům, nyní obývané nemrtvými.
Byl to stejný scénář, stejně jako předtím, zlo nemělo šanci.
Lesy jsou odteď o něco více bezpečnější, ale i tak na své hlídce nesmíme povolit a setrvat v jejím dodržování. Další útok bude brzo a bude větší...
20.04.2014 v 18:07 (Tento příspěvek byl naposledy změněn: 15.09.2014 v 09:35 od Pilgrim.)
Pozdě večer toho dne jsem se posadila k teplu ohně v našem srubu a rozbalila dar od královny zabalený v šátku z červeného sametu. Byla to skutečně překrásná práce dávných elfích řemeslníků, zlatý, jemně tepaný náramek, posázený kolem dokola diamanty. Skutečný královský klenot. Opatrně jsem jej vzala do rukou a prohlížela si ho v jemné záři plápolajících plamenů, zatímco jsem mimoděk vzpomínala na události toho dne, který byl, dle mého názoru, doposud nejvýznamnějším dnem celé této proklaté války…
…
Psal se den osmnáctého Toru, třístého třicátého pátého roku. Den, který změnil běh celé války a zapsal se do srdcí těch, kteří v ní bojovali, jako nejšťastnější den v celé historii elfího národa. Den, kdy se k nám navrátila královna Galeath. Už několik měsíců zpět jsme s Ismian‘em a ostatními probírali možnosti Shunnarova lektvaru, který jsme získali při vyjednávání se správcem města Isharu, Horianem Vorenem. Podle našich nadějí nám měl lektvar pomoci v boji proti Valahessë a pomoci nám ji zničit, nebo vyléčit její posedlost a navrátit nám naši milovanou královnu. Víc, než v cokoliv na světě jsem doufala právě v to druhé. A právě před čtyřmi dny dostal náš plán určitou podobu.
Byl to Ismian‘, který mi jako první navrhl využít lektvarem potřísněný šíp k tomu, abychom se Valahessë alespoň na kratičkou chvíli pokusili ochromit a tento krátký okamžik využít k tomu, abychom do těla paní Eldamaru vpravili zbytek lektvaru. A pro tento úkol mě nenapadl nikdo jiný, než Agiris, nejlepší lovec celého tábora, zkušený válečník a muž, o němž jsem věděla, že si zachová chladnou hlavu tváří v tvář kruté paní Eldamaru. Promluvila jsem si s ním o našem plánu a zdálo se, že jej zaujal a souhlasí s jeho provedením. Zatímco jsme probírali detaily, vyšel z velitelského stanu Ismian‘.
„Jste tu oba, výborně,“ přikývl. „Vidím, že tě Calwen už seznámila s našimi úmysly. Chtěl bych náš plán provést ještě dnes. Vezmete s sebou i nové rekruty z tábora, ať dnes konečně poznají, jaké to je, čelit Valahessë a nemrtvým od Eldamaru na vlastní kůži. Svolej své muže, Agirisi. Calwen vás dnes povede a vše vám vysvětlí.“
…
Nejsem velký řečník a upřímně jsem pochybovala i o svých velitelských dovednostech, jelikož jsem sama dodnes neprojevila žádné zvláštní bojové schopnosti. Přesto jsem doufala, že jsem se svého úkolu zhostila dobře, protože na výsledku mi velmi záleželo. Už dávno jsem slíbila sama sobě, že své selhání při pokusu o záchranu své tety vykoupím úspěchem při záchraně královny. Už když jsme se blížili k lesům, obklopujícím naše starobylé město, jsem cítila tlak, doléhající na mě ze všech stran. Rozhlédla jsem se po ostatních a trochu se uklidnila. Agiris a Spiritea, mí dva dobří přátelé, byli zkušenými bojovníky, na které jsem se mohla i v takové situaci spolehnout a svou pouhou přítomností mi dodávali jistotu. Kousek za námi pochodovali dva mladí rekruti, Sarrisa a Tersivan, kteří se přidali k řadám Quendë teprve nedávno, ale podle Agirisových slov to byli nadějní členové jeho družiny, doprovázení mladým, ale již zkušeným bojovníkem Talathosem. A někde za námi, ukryta ve stínech stromů, nás následovala Ismian’ova stará přítelkyně z východu, jejíž jméno nikdo z nás neznal, ačkoli Ismian‘ ji sám nazýval Rhunarwen. Zamyšleně jsem se podívala na Agirise, kterému se u pasu pohupoval šíp, s hrotem pečlivě zabaleným do jemné látky tak, aby pečlivě chránila ostří pokryté hustou tekutinou Shunnarova lektvaru. Jen jeden šíp, bude to stačit? Ale lektvaru nebylo nazbyt…
Už v první chvíli, kdy jsme vstoupili za hranice lesa, se na nás z jeho stínů vyřítili nemrtví. Střetli jsme se s nimi a úspěšně čelili jejich hordám. A pak… se zjevila ona. Na svém černém koni, sama oděna v černém. Čarodějnice bez vkusu, jak s oblibou říkávala Spiritea. Během okamžiku les zaplavila její kouzla, mocná a ničivá, která nás donutila ustoupit a stáhnout se do bezpečí. Ale její snahy, jako by se míjely účinkem. Jako by se nás, přes všechna svá kouzla, nepokoušela zabít, jen odehnat ze svého území. A ve chvíli, kdy jsme opustili les, ustaly i útoky nemrtvých.
„Královno, slyšíš mě? Nepřišli jsme s tebou bojovat, chtěli jsme si promluvit!“ zavolala jsem směrem k lesu, leč odpovědi jsem se nedočkala.
Takto to pokračovalo dlouhé chvíle, téměř hodinu jsme se pokoušeli proniknout do lesa, ale pokaždé nás donutila k ústupu. Ale nikdo z nás nebyl vážněji zraněn a ona stále neodpovídala na mé volání. Až při jednom z útoků se objevila. S rychlostí, že nestačil nikdo z nás zareagovat, projela kolem nás a vlnou své magie mě strhla s sebou hlouběji do lesa, za své řady stínů, daleko mimo dosah mých přátel. Tam, na samé hranici závoje bolesti, se zastavila a pustila mě.
„Chtěla sis promluvit, tak mluv! Co ode mě chceš?“ zvolala na mě zvláštním, jakoby kovovým hlasem.
Otřesená jsem se pomalu zvedla ze země. Při pohledu na obávanou Valahessë jsem dostávala strach, ale věděla jsem, že teď nemohu ustoupit. A její dosavadní chování mi dodávalo jistou naději… „Přišli jsme, abychom ti pomohli, královno. Kdysi jsi bývala vládkyní našeho lidu. Skutečná královna Eldamaru, dovol nám, abychom…“
„Hloupá elfko, nejsem žádná vaše královna a nepotřebuji vaši pomoc!“ vyštěkla královna. Přesto nepohnula ani prstem, aby se mě zbavila, a stíny za jejími zády zůstávaly netečné.
„Nevěřím, že v tobě nezůstalo nic z tvého starého já. Nechceš s námi bojovat, nechceš nám ublížit. Bojuj s tím, královno! Pomoz nám a my pomůžeme tobě!“
Na kratičký okamžik, jakoby se celá postava Valahessë proměnila, její postava se shrbila a do tváře jí pronikl vyděšený, bezmocný výraz. „Pomozte mi,“ zašeptala vyděšeným, nezřetelným hlasem. Pak se znovu napřímila a hlasem stejně ostrým, jako dříve řekla. „Jsi pošetilá, když si myslíš, že své královně můžeš pomoci. Odejdi! Nebo na tebe pošlu své miláčky!“
Vědoma si toho, že tváří v tvář Valahessë jsem bezmocná, odešla jsem skrze les plný stínů za svými přáteli. Našla jsem je bojující u skal se skupinku nemrtvých. „Calwen, jsi v pořádku. Tak rád tě vidím,“ zvolal Agiris při pohledu na mě. S mírným úsměvem jsem kývla na souhlas a zavolala na ně. „Musíme ustoupit, mluvila jsem s královnou.“
Po krátkém boji jsme se vymanili ze sevření nemrtvých a ustoupili z lesa. „Mluvila jsem s královnou,“ řekla jsem opět ostatním, když jsme se zastavili. „Ne s Valahessë, ale s Galeath. Ona tam stále je, vnímá nás a snaží se nám pomoci. Musíme ji zachránit.“
„Věděla jsem, že ty černý hadry nemůže nosit z vlastní vůle,“ pronesla s úsměvem Spiritea. „Něco s tím podniknem.“
V tu chvíli se královna objevila před námi. Zadívala se na nás ze svého koně a pak se obrátila do lesa. Ostatní se rozeběhli za ní. Viděla jsem, jak si Agiris z opasku strhává šíp namočený v lektvaru a připravuje ho na tětivu. Chtěla jsem se rozeběhnout za nimi, ale vedena náhlým popudem jsem se místo toho otočila. Byla tam. Seděla na svém koni a nehnutě se dívala na mě.
„Bojuj s tím, královno,“ promluvila jsem tiše a dívala se na ni.
V tu chvíli proletěl vzduchem šíp a zasáhl královnu do stehna. Jen jsem se rychle ohlédla a uviděla Agirise, jak sklání svůj luk. Královna vztekle zavyla a začala kolem sebe sršet kouzly. Tentokráte jsme měli velké štěstí, že nikoho z nás nezasáhla. A pak se najednou skácela z koně a její tělo se začalo třást. Odzátkovala jsem lahvičku s lektvarem, seslala na sebe ochranné kouzlo, v rychlosti se pomodlila ke všem bohům o trochu štěstí a rozeběhla jsem se ke královně. Sklonila jsem se k jejímu tělu a do hrdla ji násilím nalila zbytek Shunnarova lektvaru. Pak jsem se rychle skrze bouři kouzel vzdálila z jejího dosahu. Ostatní už přiběhli k nám a s nachystanými luky sledovali dění. Jen jsem jim rukou naznačila, aby sklonili zbraně a čekali jsme, co bude dál. Královnino tělo s sebou zmítalo na zemi a kolem ní svévolně poletovala magie ve smrtících výbojích. Vše trvalo několik dlouhých okamžiků. A pak… se její tělo vzepjalo a pohltil jej magický plamen, který ji v okamžiku spálil na popel…
…
„A je po všem,“ prohlásila Spiritea. „To je skutečný konec Nevkusné čarodějnice.“
S nevěřícím výrazem jsem přišla blíže k místu, kde se před chvílí ještě zmítalo královnino tělo. Na zemi ležela jen malá hromádka sirného prachu. Takhle to přece nemohlo skončit, ne po tom všem. Agiris ke mně přišel blíže a položil mi ruku na rameno. „Spal tu síru, pro jistotu,“ řekl tiše.
Se smutným výrazem v očích jsem přikývla a sklonila se k hromádce síry. Zašeptala jsem zaklínadlo a na konci mého prstu se objevila drobná jiskřička. Navzdory okolnostem jsem se při pohledu na tu drobnou jiskru usmála. „Jiskřička naděje,“ zašeptala jsem si sama pro sebe a přiložila prst k hromádce síry.
Ta okamžitě vzplála jasným plamenem. Jasnějším, než mohla ta drobná hromádka kdy udělat. Rychle jsem ustoupila a s ostatními očekávala, co bude následovat. Plamen po chvíli dosáhl výšky člověka a pak se zbarvil do nachova. A z něj vystoupila… Nemohla jsem uvěřit svým očím. Byla to královna, ale ne Valahessë. Galeath! S konejšivým úsměvem na rtech vystoupila z plamenů a postavila se před nás. Její vlasy už nebyly černé, ale zářily barvou stříbra, tak jako vlasy jejího syna. Při pohledu na její šaty, které hrály jasně růžovými barvami se ke mně Spiritea naklonila a zašeptala. „Tak přece má nějaký vkus.“
Královna se po nás rozhlédla, pak pohlédla na mě, její úsměv se rozšířil, přistoupila ke mně a objala mě. „Děkuji ti Calwen. Věděla jsem, že ve mně neztratíš víru,“ po chvíli odstoupila a promluvila. „Děkuji i vám, za to, co jste dnes dokázali. Byla jsem dlouho vystavena vlivům bolesti, a ač jsem si matně uvědomovala, co se kolem mne děje, nemohla jsem své činy ovlivnit. Musela jsem vám způsobit mnoho utrpení. Jsem ráda, že jsem konečně volná a mohu se vrátit ke svému lidu a pomoci vám ukončit tuto nesmyslnou a krutou válku.“
„Mrzí mě, že po tak náročné bitvě vás musím požádat ještě jednou, abyste riskovali své životy, ale teď, když jsem volná, je zapotřebí udělat ještě něco. Na východ od elfího dolu leží krypta. V jejich útrobách je místnost se třemi rudými kruhy na podlaze. Tuto místnost musíte najít. V ní musíte zvolit dva ze tří kruhů a vyslovit heslo, které vám otevře portál k ukrytému pokladu elfího národu, magickým zbraním stvořeným pro boj s nemrtvými. Tyto zbraně jsou dost mocné, aby nám pomohly jednou provždy ukončit válku a navrátit se domů. Ale mějte se na pozoru, neotevírejte truhlu, v níž jsou zbraně uloženy, jsou chráněny silnou magií a jen člen královského rodu ji může otevřít. Prosím, pospěšte si. Teď, když jsem byla osvobozena, nezůstanou ukryty dlouho. Heslo k otevření portálu zní, Mela, poldora.“
…
Mela, poldora.
Láska a přátelství.
Tato slova nám měla otevřít cestu k získání artefaktů, které jsme potřebovali pro poražení zla, skrývajícího se v útrobách Eldamaru. Tato slova nám měla otevřít bránu do naší domoviny. Známe však jejich skutečný význam? Cesta podzemními chodbami krypty byla namáhavá a vyčerpávající, ale zkouška, která nám měla otevřít portál k ukrytým artefaktům, se ukázala být mnohem obtížnější, než všechny stvůry, které jsme doposud v útrobách krypty potkali. Když jsme konečně našli místnost, kde na podlaze byly vyryty tři magické kruhy tvořící vrcholy trojúhelníku a my jsme měli vybrat dva z nich a v jejich středu odříkat tato slova, abychom otevřeli portál. Jediným vodítkem však byly dvě kostry, které ležely ve středech dvou ze tří kruhů. Jen kostry… a slova „mela, poldora“.
„Co si o tom myslíte?“ zeptala se Spiritea, zatímco jsme zkoumali kruhy a Talathos objevoval svým osobitým způsobem pasti, rozprostřené po obvodu místnosti.
„Myslím, že ti dva, co tu byli před námi, neměli s těmi dvěma kruhy štěstí“ odpověděla jsem na to a Agiris za mými zády přikývl. „ Myslím si to samé, takže kombinace těchto svou kruhů nám vypadává. Máme šanci jedna ku jedné. Co si o tom myslíš, Calwen? Teď bychom potřebovali tvou moudrost.“
„Skutečně nevím“ zamyšleně jsem hleděla na kruhy a urputně jsem v nich hledala nějaké vodítko.
„Prostě to zkusíme,“ navrhla Spiritea. „Je nás tu dost, abychom se ubránili jakémukoli strážci, který by se na nás mohl vrhnout. Co se nám může stát? Oni byli jen dva,“ ukázala na dvě hromádky kostí.
„Nejsem si jistá,“ zavrtěla jsem hlavou, ale nic lepšího mě stále nenapadalo.
„Uvidíme,“ ukázala Spiritea na Sarrisu. „Já se postavím do prostředního a vyslovím slovo Mela, ty jdi doleva a vyslovíš Poldora. Ostatní se připravte. Můžem? Fajn.“
Takhle to probíhalo několik bezútěšných pokusů stále dokola. Jediné naše štěstí bylo skutečně v počtech, protože tak jsme byli schopni odrážet strážce, kteří se na nás neustále vrhali. Přišlo mi trochu ironické takto plýtvat vzácnými slovy a nepřemýšlet nad jejich významem. Přišlo mi hloupé se slovy láska a přátelství na rtech náhodně pokoušet štěstí a zabíjet vše, co se na nás pak vrhne.
Mela, Poldora.
Láska a přátelství.
Začala jsem přemýšlet nad významem těchto slov. Byla to právě láska k našim předkům a tradicím, která nám ukázala cestu až sem a přátelství mezi námi, které nám umožnilo se této cesty držet. Bez jednoho, nebo druhého bychom se sem nikdy nedostali. Podívala jsem se na dvě kostry ležící v kruzích. Kdo z nich cítil lásku a kdo přátelství? Ne. Ti dva, kteří sem přišli dávno před námi, znali správné kruhy, ale neznali správný význam slov, která jim měla otevřít cestu dál. Tak, jako my. Láska a přátelství, ta slova patřila neodmyslitelně k sobě a jedno bez druhého nemohla existovat.
„Počkejte,“ zvedla jsem ruku, když jsme se chystali k dalšímu pokusu. „Myslím, že už vím, jak dál. Láska a přátelství patří k sobě, musíme je vyslovit obě, ne každé zvlášť. Oni dělali stejnou chybu,“ ukázala jsem na kostry. „Spir, postav se tam,“ ukázala jsem na pravý kruh a sama se postavila doprostřed levého. „A pamatuj, obě.“ S úsměvem jsem se podívala na Spir a pronesla formuli. „Mela, poldora.“ Spiritea se na mě podívala s podobným úsměvem, pak se vzpřímila a hrdě vyslovila ta nesmrtelná slova:
„Kowa Bunga.“
S užaslým výrazem jsem si začala připravovat kouzlo ještě dřív, než Spiritea zavřela oči a chystala se vyslovit formuli, ještě dřív, než se ze třetího kruhu opět vynořil netvor. Zemní živel. Seslala jsem kouzlo dřív, než si stačil všimnout někoho jiného a strhla jeho pozornost na sebe. Ještě že jsou tak hloupí a pomalí, jinak by dokázali způsobit mnohem větší škody. Jak se živel jednou soustředil na mne, nebral ostatní členy výpravy v potaz a já se soustředila jen na to, abych se udržela z dosahu jeho smrtících rukou. Po několika nekonečných minutách tvor padl a já se udýchaně opřela o zeď.
„Co teď?“ zeptal se Agiris.
S kyselým výrazem ve tváři a desítkami slov, které se zjevovaly v mé mysli a jen pramálo měly společného s láskou a přátelstvím, jsem se obrátila na Spiriteu. „Zkusíme to znovu. A tentokrát bez toho tvého Kowa Bunga.“
…
Návrat do tábora byl skutečně triumfální. Nejen, že jsme zachránili královnu našeho lidu, ale navíc jsme se vrátili s artefakty, které nám měly významně pomoci v boji proti armádám nemrtvých, které se skrývaly v Eldamaru, nyní bez podpory své temné královny Valahessë. Když Talathos postavil truhlu s artefakty před ernila Elessara a Ismiana u velitelského stanu, promluvil k nám ernil. „Vedli jste si výtečně. Dokázali jste něco, co by nesvedlo mnoho jiných. S těmito artefakty povedeme útok na Eldamar a jednou provždy dobudeme zpět naši domovinu. Každý z vás si vyberte zbraň, která nejvíce odpovídá jeho zvykům a dovednostem. Vy jste artefakty přinesli, vy je ponesete do boje. Ale mějte se na pozoru, zbraně jsou stvořeny pouze pro boj s nemrtvými, pokud svou zbraní zabijete cokoliv, co nebylo stvořeno černou magií, zbraň vysaje život z vás samých.“ Usmál se. „Nyní si jděte odpočinout, mí hrdinové. Calwen? Matka by s tebou chtěla mluvit.“
…
„Má královno?,“ usmála jsem se a sklonila hlavu při pohledu na ženu, kvůli jejíž záchraně jsme dnes riskovali své životy.
„Calwen,“ usmála se královna a pokynula směrem k židli před sebou. „Chtěla jsem ti poděkovat, dnes jsi prokázala velkou odvahu a riskovala jsi život, ne, abys mne zničila, ale abys mne zachránila, leč o kolik těžší tento úkol byl. Díky tobě jsem znovu mohla vidět svého syna.“ Vytáhla ze stolu malý předmět, zabalený v rudém, sametovém šátku. „Přijmi, prosím, jako důkaz mého vděku, tento malý dárek. Je to starý šperk naší královské linie a já bych byla ráda, kdyby sis jej vzala ty.“ S úsměvem posunula balíček po desce stolu směrem ke mně.
„Já…“ překvapeně jsem zamrkala. Něco takového jsem skutečně neočekávala. Pomalu jsem vzala balíček do ruky a položila prsty na jemnou, sametovou látku, rozbalit jej jsem však v tu chvíli nedokázala. Ale při pohledu do královniných očí jsem pochopila, že takovou poctu nemohu odmítnout. „Bude mi ctí… má královno,“ usmála jsem se a děkovně se uklonila.
„Než odejdeš, je tu něco, co bych ti chtěla říct…“
…
Se zamyšleným výrazem ve tváři jsem pečlivě zabalila náramek zpět do sametového šátku. Jednoho dne se snad budu cítit hodna toho, jej nosit, ale dnes… Byl to skutečně neuvěřitelný den a v tuto chvíli se všem zdálo, že konec války je na dosah ruky a s návratem královny Galeath ke svému lidu jsme schopni všeho na světě. Ale mě stále v hlavě zněla slova, která mi královna při našem rozhovoru řekla. Musí existovat jiný způsob. Pokud jsme královnu zachránili jen proto, aby se za nás znovu obětovala, nejsme hodni toho, Eldamar osvobodit. Najdeme jiné řešení.
Vešla jsem do ložnice a potichu, abych nevzbudila Ismian’a, jsem uložila šperk do nočního stolku. Byl to skutečně neuvěřitelný den. Pobaveně jsem se usmála.
„Kowa Bunga? Já bych tě…“
17.05.2014 v 13:38 (Tento příspěvek byl naposledy změněn: 17.05.2014 v 13:38 od Guner.)
Elithis, Aiya .
*Elf se posadil u ohniště a zasalutoval* . *Elithis krátce zasalutovala a usmála se na nově příchozího elfa* .
Aiya Elendur Agiris . Jsem ráda že jste v pořádku, slyšela jsem že u Eldamaru proběhla bitva . Bitva ? to snad né, spíš operace málé útočné jednotky . Vlastně jsme se měli pokusit vyhnat nějáké stíny z okolí Eldamaru . A podařilo se ? Ano podařilo, vlastně se nám podařilo vyčistit všechny lesy v okolí Eldemaru . Měli jsme štěstí , nebylo to vůbec snadné , málem jsme tam přišli o pár dobrých elfu . Stalo se někomu něco ? Lau, jak jsem řekl, měli jsme štěstí . Corellon nám byl nakloněn . To ráda slyším . Takže ted už stačí zaůtočit všemi silami na Eldamar a dobýt zpět náš domov ? No nebude to až tak jednoduché , ale řekl bych že je na čase se do Eldamaru opravdu podívat ...
05.07.2014 v 19:37 (Tento příspěvek byl naposledy změněn: 05.07.2014 v 19:49 od Guner.)
Zápis z jednání rady Quendë
5.Toru, 338.roku se uskutečnilo zasedání rady Quendë ve věci žádosti o spolupráci od cechu, nám známého jako Bratrstvo . Po důkladném pročtení dopisu jenž nám byl zaslán oním cechem, jsme zvážili všechny možnosti a probrali možné výhody a nevýhody případné spolupráce . Po dlouhém jednání došla rada k závěru, že spolupráce z Bratrstvem by nebyla v prospěch Quendë a padlo rozhodnutí se k "dopisu", jenž některé z nás svou neznalostí pobouřil, dále nevyjadřovat . Quendë tímto zaujímá neutrální postoj vůči bratrstvu a vyčká jeho příštích kroků .
11.07.2014 v 16:33 (Tento příspěvek byl naposledy změněn: 11.07.2014 v 16:46 od Guner.)
Postarší elf přibíjí na vývěsku u velitelského stanu v táboře quendë zprávu v které stojí :
Zdravím vás přátelé
Od tohoto dne příjmám zakázky na magické vylepšení zbraní , známé také jako očarování . Kdokoliv bude mít zájem necht' mi pošle vzkaz, nebo at' mne kontaktuje osobně . Cena bude tak nízká, jak jen to bude možné .
14.07.2014 v 22:50 (Tento příspěvek byl naposledy změněn: 15.07.2014 v 13:00 od Carwen.)
Léto 14.Toru, 338.roku - Némmi Lilia Shara
Po krátké návštěvě v Isharu jsem narazila na dva muže, jeden z nich na mě volal ať zastavím. Po bližším prohlédnutí jsem si byla jista že to je Edwin, jednak podle výstupu a podle vzhledu.
A druhý muž v červené kápi, nejprve se mě ptal zda-li patřím mezi členy Quendë, poté mluvil o tom že na jeho dopis mu nepřišla odpověď a tak by rád poslal nový, v tu dobu mi došlo že tohle bude ten Drathart.
"Zab ji" důrazným hlasem k Edwinovi, ten chvíli váhal a mezitím se ukázal desátník armády Tomáš Goj a hned se po něm Drathart vrhnul. Po krátkém souboji se ale stačil vytratit a vypadá to že Edwin si zase odsedí nějaký čas v žaláři.
Rozkazy shora zní jasně a zdá se, že vedení již došla trpělivost s nezvanými hosty. Většina hlídek bude i nadále bedlivě sledovat západ, ale budou vytvořeny nové zvláštní oddíly, které si vezmou na starost zbylé území a budou se zaměřovat na pytláky, bandity a jim podobné parazity. Smyslem toho všeho je, mimo nastolení klidu a míru na našem území, vyvolat a rozšířit mezi ne-elfy zvěsti o střeženém a zapovězeném království. Ovšemže tak vzniknou mezi hamižnými lidmi i fámy o ztracených a zakopaných pokladech. Pevně však věříme, že jakmile se ztratí několik takových výprav, ostatní si to lépe rozmyslí. To neznamená, že byste měli ohrožovat životy těchto nezvaných hostů bezprostředně po jejich objevení či setkání s nimi. První co uděláte je, že je vyzvete k neprodlenému opuštění našeho území. V tom lepším případě vás uposlechnou a území skutečně opustí. Tím však vaše práce s danou skupinou či jedinci nekončí. Dostatečně se přesvědčíte, že skutečně nemají úmysl se za pár dní vrátit. Kdyby se pro to snad rozhodli, již není vaší povinností je o cokoliv žádat nebo s nimi nakládat v rukavičkách. Nemáme čas zaobírat se hlupáky, kteří nerozumí naprosto jasným věcem. Svou přítomností ohrožují naše snažení, životy, zvyky. To samé platí, pokud neuposlechnou vaše první vyzvání.
Pokud někdo bude chtít vstoupit a pobývat určitou dobu na našem území, tak musí udat důvod a délku svého pobytu patřičným osobám. Samosebou se rozumí, že i tak budou pod dohledem. Proto budou stráže hlídající naše hranice posílat veškeré poutníky k těmto osobám. Pokud jakýkoliv poutník neučiní legitimaci svého pobytu jako první věc na našem území, nakládejte s ním jako s pytlákem.
Speciálně pro okolí Eldamaru platí, že jakýkoliv ne-elf má být zatčen či jinak zneškodněn na místě. Možná se některým může zdát naše nová politika krutá, ale věřte, že je to pro dobro a bezpečí Eldarionu a našeho lidu. Nemůžeme dovolit, aby se někdo přiživoval na naší posvátné zemi.
OOC: Doufám, že je to jasné. Jakýkoliv poutník, který chce vstoupit na území Eldarionu, si musí zjistit, zda je oprávněn na něj vstoupit. Donedávna fungovalo velvyslanectví Quendë v Cyproně, kde by se tyto požadavky daly vyřizovat, ale momentálně tam nikdo není. Buď vyčká u brány na pověřenou osobu a nebo navštíví tábor Quendë. Opravdu se nepřibližujte k Eldamaru. Doufám, že nemusím vysvětlovat, že pokud udáte jako důvod svého pobytu již na území Eldarionu něco, co se elfům nemusí líbit, tak s vámi bude patřičně naloženo.
Neznamená to však, že bychom veškeré poutníky nebo ne-elfy vyháněli.
Pokud chcete hudební doprovod ke čtení, tak jsem vybral některé skladby, které považuji za vhodné. Ideálně nechte vždy dohrát skladbu a pak si pusťte další společně se čtením - odkaz před novým odstavcem. Prosím čtete velmi pomalu, jedná se pravděpodobně o můj poslední zápis jakožto GM Elfů. Bylo doplněno pár screenshotů, které ladí k textu a hudbě.
Většina z Vás by si řekla, že dnešek bude dnem, jako každý jiný. Psalo se Jaro 4.Novu, 351. roku 0:00 hodin v noci. Doba, kdy většina stvoření ulehá ke spánku, nebo už dávno spí. Pro všechny elfy na území království Eldarion, toto však neplatilo. Většinu z nich poslední dobou trápily bezesné noci bez spánku, kdy jen leželi na svých lůžkách a před očima se jim promítal celý jejich život. Chybělo totiž jen pár hodin do toho okamžiku, kdy všichni bojovníci, střelci, jezdci a mágové vstanou od svých milovaných z postele a začnou se chystat na jednu z největších bitev v novodobých dějinách Eldarionu a elfí rasy jako takové. Bylo klidné, ale nezvykle chladné počasí. Zástavy Eldarionu zlehka vlály na všech věžích a bránách. Po čtyřech hodinách, začali první elfové vstávat od svých milovaných. Ať už od manželek, či manželů, milovaných zvířat, která vždy stála po jejich boku, všichni věděli, že se dost možná právě oni nevrátí ke svým milovaným zpět na místa, která pro ně byla mnoho měsíců domovem. Začal se zvedat vítr, elfové se začali připravovat na jejich největší bitvu v celém jejich životě. Bojovníci se začali navlékat do svých falérových zbrojích, hrdě navlékaly tabardy se znakem Eldarionu – království, které stvořilo jejich úsilí a touha za domovem. Střelci pomalu rovnali své střelivo, někdy až několikrát kontrolovali, aby jejich šípy byly dokonalé. Hraničáři trávily spoustu času se svými věrnými zvířecími společníky, které také čekal největší boj jejich života. Zvedl se silný vítr, oddíly se začaly formovat před svými stany a tvořily řady. Všichni z nich byli naprosto odhodláni čelit smrti a zlu, které sužuje jejich domov a jejich srdce. V královském stanu se mísily stejné pocity tak jako v celém táboře. Ernil Elessar poklekl a pronesl dlouhou modlitbu, ve které se modlil za přízeň Corellona pro své bratry a sestry v nadcházejí bitvě. Do zbroje mu pomáhala bývalá královna Galeath, jeho matka. Myšlenka vyslat svého jediného syna do nelítostné bitvy proti nemrtvým ji naprosto devastovala a trhala srdce. Utáhla poslední řemínky zbroje svému synovi a políbila jej na čelo. Popřála mu mnoho štěstí.
Ernil Elessar vyšel jistým krokem ze svého stanu. Vojáci okolo začali poklekávat před svým vládcem. Jindy nelítostný ernil dnes věnoval krátké poklony všem svým spolubojovníkům a spolubojovnicím. Věděl, že dnes bojují všichni společně za svůj domov, za svůj lid. Do sedla mu pomohla královská garda, která zůstala v táboře, aby chránila matku Galeath. Ernil Elessar pobídl koně a se zbývajícími vojáky vjel do samého centra tábora, kde už byli všichni nastoupení a čekali na jeho příjezd. Během příjezdu každému z oddílů věnoval hlubokou úklonu v sedle. Oddíly bez váhání před svým vládcem poklekli. Ernil Elessar se zahleděl na korouhev Eldarionu, která byla na bráně tábora. V jeho očích byl strach. Strach byl i v očích všech nastoupených elfů.
„Bratři, sestry, ničeho se nebojte. My všichni, co tu dnes jsme, máme strach. Budeme bojovat proti samotnému zlu, které již zabilo mnoho z našich bratří a sester. Dnes, dnes se mu ale postavíme. Dnes, budeme bojovat za svůj domov. Já vás žádám, povstaňte bojovnící Eldarionu, vyražte se mnou zpět dobýt náš domov!“
V ten moment celá nastoupená armáda povstala z pokleku a vyzdvihla své zbraně do vzduchu s odhodlaným výkřikem „Aiya!“ Armáda se seřadila a zamířila na západ směrem k Eldamaru. Byli vyprovázeni pohledy ustaraných elfů, kteří zůstali v táboře, kde modlili se za vítězství a hlavně za své milované.
Armáda odhodlaným krokem pochodovala k Eldamaru. Lesní zvěř jakoby zmizela. Ani ptáci nebyli v korunách stromů. Tam, kde se lesy obvykle nesl zpěv ptáků, bylo naprosté ticho. Začala padat mlha. Vojsko postupovalo kupředu s Ernilem v čele. Ernil pozdvihl sevřenou pěst a dal signál k zastavení vojska. Armáda Eldarionu zaujala pozice. Jízda na křídlech, hraničáři za pěchotou, pěchota v čele společně s Ernilem na svém bílém hřebci.
Ernil popojel o několik kroků před odhodlanou armádu, aby pronesl několik slov.
„Mé sestry, mí bratři, rád bych pronesl několik slov.“ Celá armáda utichla, její zrak se upíral do očí jejich vůdce ernila Elessara. „Nebojte se smrti! Zasvětili jsme svůj život k tomu, abychom dobyli zpět náš domov. Chceme, aby naše děti opět viděli Eldamar, když se na jaře začne vše rozkvétat. Chceme se opět procházet v našich zahradách. Vím, že jste unavení z neustálého bojování, ale já vás teď a nyní žádám! Stůjme všichni při sobě tak pevně, jako jsme nestáli nikdy předtím. Tohle je naše chvíle, tohle je naše poslední bitva před tím, než opět vkročíme do Eldamaru! Kupředu, za Eldamar, za život!“
Armáda vyrazila s hlasitým pokřikem směrem na Eldamar zahalený v mlze. Ernil Elessar společně s jízdou, která se k němu přidala z křídel vedl čelní útok do neznámé mlhy. První kopí začala narážet a začaly se ozývat kostěné zvuky. Kostry, stíny, nemrtví elfové – to vše se vynořilo na ernila a jízdu Eldarionu. Většina jízdy byla stažena ze sedel a byli nuceni bojovat na zemi. Ernil Elessar se stále neúprosně držel v sedle a odhodlaně bojoval proti nemrtvým bratrům. Z mlhy se vynořilo stvoření, které připomínalo nemrtvého obra a svou obrovskou rukou odmrštilo Ernila i jeho koně na zem. Ernil vypadl ze sedla, byl nucen ve své zbroji bojovat na zemi. Jeho boj připomínal spíš tanec, kdy při každém taktu složil na zem jednu z nemrtvých příšer. Když už to začínalo vypadat, že zbytek jízdy s Ernilem budou přečísleni a poraženi, tak s neskutečným odhodláním skočil do bitevní vřavy zbytek armády. Střelci s mágy se zaměřovali na větší nemrtvé příšery, zatímco pěchota společně s Ernilem bojovali v první řadě. Bitva se zdála být nekonečnou, ztráty byly na obou stranách. Ztráty u nemrtvých obyvatel Eldamaru byly jen číselnou hodnotou, zatímco každá ztráta na straně Eldarionu, byl zmařený život. Ernil se mezitím dostal zpět ke svému koni a snažil se dostat zpět do sedla. V ten moment to přišlo, obrovský rudý, Bolestí posedlý pavouk. Zůstal stát přímo před Ernilem…
Pavouk zastihl nepřipraveného ernila a provedl první útok, zabořil svá ostrá makadla přímo do koně Ernila a na místě ho propíchnul. Ernil vypadl ze sedla na zem, rychle se posbíral a pak to uviděl. Jeho věrný kůň byl mrtvý. Zůstal ležet v krvi jen pár kroků před ním. Ernila popadl vztek. Věděl, že tohle stvoření je to, proti čemu celou dobu bojují. Neváhal a začal provádět rychlé výpady směrem k příšeře. Příšera se až neskutečně bránila a odolávala jeho útokům čepelím. Když už se Ernilovi povedlo provést výpad, ostří neprošlo vůbec skrz. Boj vypadal, jakoby Ernil bojoval s horou, která ho chtěla zabít. Tento boj probíhal až neskutečně dlouho. Byl vyčerpávající alespoň pro Ernila. Bylo podivné, že se nemrtví vyhýbají oblasti souboje příšery s Ernilem. Brzy začali nemrtví získávat nad elfy převahu. Elfové v přítomnosti svého vůdce, který chrabře bojoval se samotným zlem nechtěli ustoupit a snažili se mu pomoci jak jen mohli, když v ten okamžik to přišlo. Příšera se přestala hlavně jen bránit a provedla několik po sobě jdoucích výpadů svými makadly. Ernil neměl šanci. Jedno makadlo jej zasáhlo a prošlo jak jeho brněním, tak jeho tělem. Příšera na důkaz svého vítězství makadlem i s Ernilem udeřila o zem, aby ho ze své nohy sundala. Ernil zůstal ležet shodou okolností vedle svého již mrtvého koně. Měl zranění, které znamenalo jistou smrt. Elfové na několik okamžiků zatuhli, když viděli tuto hrůzu. Avšak místo toho, aby ustoupili se až bezhlavě vrhli do boje. Už nebojovali za Eldamar. Bojovali kvůli přežití, bojovali proto, protože se chtěli chtít mstít. Mstít za Ernila, mstít za elfy, mstít za sebe. Příšera se stáhla, jakoby ji nic už v téhle bitvě nezajímalo. Nemrtví rychle po smrti ernila získali převahu. Zadní řady armády se dali na útěk zpět do tábora, aby alespoň zachránili ty, co přežili – marně. Nemrtví vyslali za prchajícími vojáky stíny. Stíny, které dokázali běžet mnohem rychleji než kterýkoliv kůň brzy dostihli ustupující vojáky a roztrhali je na kusy. Z armády nezbylo nic...
Správné motivy nikdy nezaručují vítězství, vždy je lepší přijmout ruku, která nabízí pomoc, než ji odmítnout s tím, že pomoci není třeba.
Galeath pravděpodobně ucítila, když její syn vydechl naposledy a zavelela k ústupu z oblasti Eldarionu. Nebyl to ústup, spíš boj o přežití. Elfové se rozprchli k hranicím na severu, jakmile překročili most, každý se vydal na jinou stranu. Brzy se dostali elfové i k elfímu srubu v Isharionu, kde o všem informovali Ismian’a, ernilova pobočníka, který byl vyslán do Isharionu jako diplomat a ostatní elfy, na které narazili v Isharu a v Cyproně. Z kdysi velkého a silného království zůstala jen hrstka přeživších. Galeath společně s královskou gardou se ztratila, nebo nechce být nalezena. Nyní je z každý elfů odkázaný sám na sebe.
Ismian’a začaly sžírat temné myšlenky – proč jsem o tom nevěděl - proč nechtěl Ernil, abychom my, co jsme byli posláni do Isharu se vrátili a bojovali – proč jsem byl poslán sem já a ne někdo jiný – proč jsem nemohl bojovat – dokázal bych něco změnit – selhal jsem?...
Tímto končím jako rasové GM Elfů. Díky moc všem, se kterými jsem měl tu čest budovat společné království. Ten, kdo příjde po mně na pozici rasového GM Elfů, má volnou ruku a nijak neplánuji ho v DL elfů omezovat. Vše je hezky rozepsáno buď tady a nebo v interní části elfů. Tímto končí současná DL Elfů - selháním. Elfové se příliš separovali od ostatních ras a prohráli svůj boj s Bolestí. Elfové jsou nyní slabší než kdy byli. Je jen jich pár. Zbytek zůstal v elfím srubu. Pochopitelně drby se roznesly rychle po všech koutech světa, takže vaše postavy ví, co se stalo (i když nejste elf). Takže díky ještě všem, kteří si založili elfa a všem, kteří se podíleli na společné hře.
Za případné chyby se omlouvám, nechtěl jsem to dát na fórum během dne, chtěl jsem to sem nahodit hned po dopsání. Korekturu jsem nedělal, tak snad tam nebude moc chyb.
Manawydan.eu
![[Obrázky: V_st_i_ek1.png]](http://s15.postimg.org/b3ogax3zf/V_st_i_ek1.png)
![[Obrázky: qdp4.jpg]](http://imageshack.com/a/img703/321/qdp4.jpg)
![[Obrázky: 6c4F7nC.png]](http://i.imgur.com/6c4F7nC.png)
![[Obrázky: 754.png]](http://s29.postimg.org/mip5xfk4n/754.png)
![[Obrázky: image.png]](https://s31.postimg.org/ri6xpav8r/image.png)
![[Obrázky: image.png]](https://s32.postimg.org/i5tn2tahh/image.png)
![[Obrázky: image.png]](https://s31.postimg.org/axc6chsij/image.png)