Ayleen Nernu

[Fenek]

Pěvec bez vlasů a s vousem barvou i délkou připomínajícím trpasličí důlní šachtu se posadil do křesla ke stolku. Zahleděl se do prázdného svitku a po chvíli spráskl ruce.

"U Helmovy železné pěsti! Ten vydřiduch Harlen po mě už zase chce nějaký příběh... copak jsem mu jich už nenapsal dost? O bojovníkovi Jomrovi, kouzelnici Butche, alchymistovi Vozembouchovi? Copak jsem studna, abych měl hlavu bezednou a plnou nápadů? Klid, něco musím vymyslet, jinak mě stáhne zaživa z kůže a pověsí za nohy do toho jeho výběhu plného hladových medvědů."

Podíval se po místnosti tím samým pohledem, jako pokaždé, když se pokoušel na něco přijít. Tentokrát na něm však bylo vidět značné rozrušení a snad i strach. Zrak mu sjel k malému ošoupanému měšci se záplatou, který visel hned nad jeho postelí.

"Ano, to je ono! Ta malá zlodějka! Jak se jen... Ayleen, to bylo to jméno!"

Pisálek si odkašlal, prokřupal postupně všechny prsty na rukou, z kalamáře vytáhl nádherně zbarvený orlí brk a začal psát.

Slunko se již chystalo ke spánku zmožené z celého toho deštivého dne. Dokonce i teď byla obloha plna černých mraků čekajících jen na ten správný okamžik. Každá cestička v osadě byla promočená, lidé se v blátě bořili až po kotníky, jedna žena s ošatkou vajec na prsou uklouzla a všechna vajíčka do bahna vyklopila. Slaměné střechy byly ztěžklé vodou, která z nich již hodinu bez ustání odkapávala. Západem zarudlá dřevěná zvonice se v mírném větru kývala ze strany na stranu a hrozila, že ten olověný zázrak v ní upustí.

Bard se podíval na zpola popsaný svitek a usmál se.

Z jedné malé chaloupky na okraji osady vycupitala v nizoučkých botičkách z telecí kůže malá dívenka. Ze svých černých vlásků měla upletený cop, v rukou držela dvě veliká vědra a ke studni utíkala tak rychle, že jí bláto zašpinilo skoro celé kalhoty. Cestou ke studni však upadla. Jedno vědro se rozlámalo, druhé celé ušpinilo. Dívenka se rozplakala. Její rodina byla chudá a každý, byť sebemenší, nečekaný výdaj jí mohl velice ublížit. Otec sice byl tesař, ale byl slabý na záda a dřevo nebylo za co koupit.

"Je to ale zajímavý příběh..." řekl si pro sebe a napil se medoviny.

Dívka si po chvíli usmyslila, že vědro musí za každou cenu sehnat. Zvedla se, rozbité vědro pohodila vedle cesty a druhé skryla do křoví. Obcházela pak chalupu po chalupě a ptala se, jestli by jí někdo vědro nepůjčil. Všichni však měli svých starostí dost a ona to dobře věděla. Někam se jí však nechtělo. Byl to veliký statek asi půl míle od osady, který spravoval statkář Můstek. Byl to hamoun, nejradši by své zaměstnance nechal jen o chlebu a vodě, aby na nich příliš neprodělal.

"No, no... ze svého otce udělat takového zlouna, jsem to ale rošťák!" řekl si pěvec a zasmál se.

Dívka ke statku došla, ale při pohledu na Můstka s vidlemi v ruce si jakoukoliv žádost rozmyslela. Věděla však, že ve stájích nikdo není, protože všechny své koně Můstek nedávno prodal. Zezadu se tedy ke stájím připlížila, odsunula několik volných prkýnek, jako již mnohokrát předtím a proklouzla do stájí. Dokonce i na stáje zde byl veliký nepořádek. Pavučiny z trámů sahaly až na zem, sláma se povalovala všude na zemi, vidle, kosy a cepy se opíraly v rohu, jako by nenašly své místo v stodole. Holčina prolezla snad každý kout stájí, bylo zde všeho moc, jen vědro žádné. Zklamaná a beznadějná vylezla ze stáje. Vydala se zpět k osadě, když v tu chvíli kus za kotci pro hlídací psy...

Bard se podíval z okna na polorozpadlou boudu stěží pro jednoho menšího psa a napil se medoviny. Poté pohledem přejel zpět ke stolu, na kterém se již válelo několik plně popsaných svitků.

... šlápla na něco, co jí svým zaduněním připomnělo jejich půdu. Rukama začala odkrývat bláto a po chviličce odkryla celý dřevěný poklop. Byl na něm zámek, veliký, železný. Dívka se však jen usmála, podobný byl na bedně, kam před ní matka ukrývala vše od sladkostí po léky. Z vlasů si vytáhla drátek, který jí sloužil jako sponka, a začala jím v zámku šťourat. Její hbité prstíky se kolem drátku míhaly jako mravenci, když jim do mraveniště hodíte kamínek. Po chvilce zámek cvakl. Jelikož však byl celý zrezivělý, musela si dívenka pomoci kamenem. Povedlo se, zámek byl odemčený, poklop otevřený. Uvnitř malé díry obložené kamením byl měšec. Nebyl velký, ale zato byl celý naplněný. Dívka pro něj sáhla a když ho otevřela, uviděla to, co ještě nikdy neviděla. Měšec byl plný zlatých mincí a drahých kamínků. Sáhla pro jednu minci, uložila měšec zpět a zavřela poklop. Vydala se zpět do města, koupila od babky kořenářky vědro a konečně se mohla vrátit domů.

"No, není to ono... chce to ještě... něco."

Ještě několikrát si do tajné skrýše pro nějakou tu minci došla, jenže jednoho dne na ní čekalo překvapení. Po otevření poklopu se ze skrýše vyhrnul oblak nažloutlého prášku. Dívka v tu ránu usnula. Probudila se až za několik dní. Byla zamčená v jakési spíži, kolem bylo jen pár sklenic nakládaných okurek a cibulí. Byla vyhladovělá, takže ani tímto nepohrdla. Když se pokusila dveře otevřít, ozvalo se za nimi hrozivé zavrčení a štěkot. Ten utichl v momentě, kdy nějaký hlas zavelel: "Ticho Čumáku, ty psisko prašivý!" Dívka se lekla, přitiskla se na protější stěnu a začala plakat. Po nějaké době se dveře otevřely. Stál v nich sám sedlák Můstek.

"Jen doufám, že se táta nebude zlobit, až si to přečte..."

Ten vzal dívku za rameno a vyvedl jí kolem velikého psa ven před stodolu. "Tak to ty jsi ta zlodějka. Ukradlas mi peněz za jednoho koně a ještě k tomu ten největší rubín, co tam byl, že? Nevím kdo jsi, do osady nechodím, je to tam samá lůza. Chci jen, aby ses podívala na slunce. Po několika měsících opět vysvitlo a já ti chci udělat radost. V nejbližších dvou týdnech se totiž ven nepodíváš." Chytil jí pevně za ruku a odvedl do stejné spíže, ve které byla po probuzení.

Dívka plakala. Plakala celý půlden, oči od pláče měla zrudlé. V noci, když se z vedlejší místnosti začalo ozývat chrápání, dívka zpozorněla. Z police s kompoty vykroutila dva hřebíčky a pokusila se odemknout zámek. To se jí však ani po hodině nepovedlo, oba hřebíky zlomila. Až teď si všimla, že spíž, ve které je zavřená, má okýnko. Bylo na samém vršku místnůstky a bylo pobité prkny. Holčička přenosila kompoty z police na druhou stranu místnosti, pak polici přesunula pod okno a vylezla na ní. Začala bouchat do okna. Z vedlejšího pokoje se začal ozývat křik a štěkot. Přes zlomené hřebíky nacpané do zámku se však hlídači nepodařilo do zámku vstrčit klíč. Dívka okno po chvíli otevřela, rychle se protáhla ven a začala utíkat, co jí nohy stačily. Sedlák Můstek už jí nikdy neviděl, stejně jako nikdo z osady. Její rodiče se se ztrátou jejich jediné dcerky nemohli velice dlouhou dobu smířit. Kde je dívka teď? To se asi nikdo nedozví.

Bard se posadil hluboko do křesla, napil se medoviny. Několikrát si přečetl svůj výtvor, seřadil svitky popořadě a v tu ránu usnul.