[RP] Unesení holčičky

[Carwen]

Léto 8. Novu 311. roku

Rovinká cestička domů, já si šla s krásným denním světlem. Ještě jsem si chtěla pročíst vývěšku a najednou se ze stínu vynořil muž na koni v černé róbě a hrůzostrašné masce, oslovil mě a řekl že viděl v lese zraněné štěňátko které potřebuje pomoc. Chtěla jsem teda jít štěňátku na pomoc, pak jsem viděla někoho dalšího a najednou začali povídat že umřelo, začínala jsem mít strach a v tu chvíli mě chytili, odvedli do lesa kde mě uvázali ke stromu a strašili různými přízraky, mrtvolamy, týraly a upalovaly. Můj křik musel být slyšet od lesa pod elfím srubem až po hospodinec nad severní bránou Isharu.Čarodějka Velvet uslyšela můj křik, chtěla mi pomoci. Odvázala mě a jak jsme vyšly z lesa už tam čekali, chtěl život jedné z nás, ta druhá žena chytla Velvet a zadržela ji pusu a ten pán mě akorát uhodil na zem a párkrát si do mě kopl...

Pak ale ta žena pustila Velvet a seslala na muže nějaké kozlo a mohly jsme utéct. Pak si pamatuju jen jak mě Velvet vezla na koni někam, byl už klid a já si lehla do sena ve stájích Isharu, pak jsem se ale probudila na místě, krví politá zem, byl za mnou ten muž a z jeho řečí jsem pochopila že na tom duševně není nejlíp, že o někoho přišel a prý za to můžu já, že mu ji připomínám. Jeho jedinou lásku Carwen.

Pak odešel a po chvilce přišla Velvet i s tou druhou paní a vyvedli mě ven. Venku projel na koni a zasáhl lukem paní přímo do hrudi, říkal jak je šíp otrávený ale nikdo z nás nevěděl jak ji vyléčit, chtěl ji zkrátit trápení ale to jsem nemohla dopustit. Řekl že šíp nebyl vůbec otrávený a že s ní měl dohodu a tak ji podal lektvar a prý ji někoho zabije *vůbec jsem neměla tušení oč jde*.
Poté odjel a Velvet mě odvezla do elfího srubu kde jsem mohla v klidu usnout. Jak jsem se probudila, šla jsem domů ale maminka nebyla nikde, tatínek taky ne a čekala jsem na ně moc dlouho. Slyšela jsem něco o uprchlíkovi "Areiusovi" a ještě nějací, ti co sevzpírali zákonům ale že je dlouho nikdo neviděl.
*Že by se Areius vrátil? Pak tedy o mé rodiče začínám mít pořádný strach...*

[Carwen]

Léto 9. Luny 311. roku

Později jsem ho potkala jak se hlasitě smál, říkal že o mé rodiče už se nemusím bát. To čeho jsem se bála se také stalo, jak jsem se později vrátila, těla mých rodičů jsem našla doma v kaluži krve na podlaze. Ani mou starší sestru neušetřil. Vytrhla jsem z krku své matky náhrdelník, stiskla ho v dlani a přísahala pomstu...
Areius musí zemřít mou rukou, budu cvičit tak tvrdě dokud ze mě nepoteče krev, tak dlouho jak to půjde, klidně půjdu na konec světa jen abych mu to mohla oplatit.

   

OOC: Geo: uděleno 1000xp za příběh

[Are]

Tak a mám toho akorát tak dost,řekl jsem si jedné temné a studené noci ve své jeskyni,musím udělat něco co tu holku úplně odrovná.Po chvilce usilovného přemýšlení mě napadlo že se vydám do Isharu optat se lidí kde ta holka bydlí přece jen místní drby prozdradí snad všechno o minulosti a přítomnosti.Tedy jsem vyjel plně vyzdrojen z jeskyně abych dokonal poslední dílo.Spatřil sem brány Isharu a snimi i pár místních lidí posedávajících na lavičkách,nedalo mi to a hned jsem se musel vyptávat.S mnoha nebyla řeč s jinými zase ano ale stále kecaly o něčem jiném než jsem vyžadoval,tak dlouho jsem tam postával až v tmavých ulicích města nebylo ani živáčka.Posadil jsem se na nejbližší lavičku a začal vymýšlet něco jiného když v tom ke mně přistoupil odrbaný a smrdlavý muź v zeleném tričku a šedých kalhotách.Nabídl mi obchod za pár drobnejch,že kdyz mu je dám řekne mi kde bydlí,samozřejmé jsem mu na to přikývl.Byl to dům hluboko v lese na severo-východ,přesně jsem věděl o který jde,byl to ten ve kterém jsem se při útěku z vězení schovával.Vydal jsem se tam.Těsně před dveřmi jsem si nabrousil dýku a zaklepal.Vyšel muž s hnědými vlasy na nic sem nečekal a z poza rohu jsem mu vrazil nůž do krku,celý od krve jsem přistupoval k ženě kterou jsem 5krát bodl do břicha.Vyběhl jsem ven,nasedl na koně a jel zpět do jeskyně.V jeskyni jsem si lehl na spacák a snažil se usnout.Měl jsem noční můry a nemohl jsem usnout a možná to mi zachránilo život,slyšel jsem někoho scházet po schodech,byly to lehké krůčky.Rychle jsem vstal schoval se a vyčkával s vážným výrazem v obličeji.Sešla dolů uplakaná tvář,třásla se jako osika že skoro neudržela tu kudlu v ruce.Když se ke mně otočila zády neváhal jsem vyběhl ze stínu a přiložil ji nůž ke krku.Hlasitě zapištěla,vysmýkla se mi a kousla mě do ruky,vzala dýku ze země a snažila se mě bodnout,její ruku jsem chytil a sílou jsem ostří namířil na její obličej.Síla v její ruce chabla a najednou padala na zem s dýkou v obličeji.Tělo jsem zahrabal a šel si lehnout.Ráno jsem si řekl že ještě není konec zbývá ještě někdo..a to je Carwen...poslední co musím dokázat ale věděl jsem že to nebude jednoduché..