08.10.2009 v 19:27
Budu vám vyprávět příběh, který se skutečně stal. Ne, že bych si jindy snad vymýšlel, ale tentokrát vás nechci nechat na pochybách.
Tak tedy jednou si takhle jdu okolo hospody u Zpívajícího korbele a říkám si, proč se nepodívat dovnitř, dát si pohár zlatavého moku a snad i s někým poklábosit. Potkal jsem toho dobrodruha, jak tam sedí v rozedraných hadrech, hlavu svěšenou. Když jsem vstoupil do místnosti, věnoval mi unavený pohled – jeho oči jakoby odrážely staletí putování a útrap. Zase rychle sklopil zrak ke svému džbánu. Zřejmě to nebyl žádný boháč, takže pozvání na pivo za nějakou lacinou historku nehrozilo, ale přesto jsem si přisedl a objednal žejdlík. Zpočátku byl ten muž zcela tichý, ale postupem času, jak se pijácká otupělost a nálada šířily krví, přiměl sem ho k hovoru. A to vám říkám předem – leccos už jsem slyšel – vyložené lži, polopravdy, ale i mnoho nudných a naprosto pravdivých historek. Příběh, který jsem vyslechl, však vypadal jako něco mezi tím.. příliš detailní a promyšlený, na to aby to byla pouhá lež, příliš neuvěřitelný a odvážný na to, aby k tomu vůbec mohlo dojít. To ale koneckonců posoudíte sami.
Tak tedy jeho putování prý začalo studiem jakýchsi spisů kouzelnických. Dočetl se cosi o místu, které ukrývá poklad a nejedno tajemství. Nikdo to místo prý dosud nepokořil, zřejmě taky proto, že dostat se tam vůbec není tak snadné – nevede tam žádná cesta, po které se dá kráčet, žádný kůň vás tam nedoveze ani po desetiletích putování (což mimochodem měl onen muž osobně vyzkoušeno). Do této chvíle by se jednalo o tuctovou historku, taky sem pomalu začal ztrácet zájem. Pak se však muž dostal k tomu, že ve spisech kouzelnických prý byl odkaz na jakýsi kněžský pamflet o putování duší. To by nebylo tak neobvyklé, pokud by si muž neschoval starodávný pergamen, ke kterému se nakonec dostal v jakémsi starobylém chrámu. Ten svitek vypadal jako jeden z těch, které vznikly ještě před Pohromou. A stálo mě pěkných pár žejdlíků, než mě do něj muž nechal nahlédnout. Co se tam psalo vám tedy můžu dokonce i předložit, má ruka sice už v tu dobu byla roztřesená, pohyby ledabylé, až skoro nahodilé, ale hlavně, že opis po sobě přečtu já sám:
..pak tedy duše musí tělo opouštět nikoliv způsobem jedním, jak naznačováno bývalo na základě tvrzení Starších, nýbrž způsoby hned několika, z nichž některé již známe.
První způsob jest natolik prostým, jak snadno duch tělo opouští při úplném úbytku sil životních, při smrti, jež pouze smrtí schrány tělesné jest. Duch tedy odpoutá se od schrány a zde nastává hned několik možností – odchází na věčnost a jeho spánek jest spánkem spravedlivým a trvalým, či v podobě nehmotné světem dále putuje a z přízně bohů dokonce i v tělo svoje navrátiti se může, nebo temnými silami podroben jest a sloužiti jim povinuje. Nás však nyní nejvíce interesuje možnost jiná – kdy duch ve světě více či méně obdobném, ve skutečnosti však zcela jiném a od našeho odstřiženém dále putuje. Otázka se tedy nabízí sama – kolik takových světů vlastně všeobjímající Ao stvořil, jak do nich lze vstoupiti? A zde nám bratr Klaudius nedávno nabídl odpověď, přinejmenším na druhou otázku, díky jeho zvláštnímu daru, spíše však prokletí, které mu smrti znovu a znovu zakoušeti způsobuje. Cituji tedy ctihodného bratra, slova, která pronesl v té letargii, řečí Starých a na která si nemohl po probrání vzpomenout.
„…opouštím tělo a shlížím na něj dolů, necítím bolest, jen všudypřítomný mír. Náhle však všude kolem – neklid a povyk. To zleva lákají bytosti vpravdě temné, též nehmotné, avšak černé víc než samotná noc. Zprava pak lákají sladké hlasy, bytosti průhledné, avšak přecijen sněhobílé, v zádech světlo. Doprava táhne mě to vskutku silně. Natahují ruce a lákají mě slovy příslibů a věčného pokoje. Jindy jejich lákání vždy poslechnu, nelze odolat, avšak dnes se přede mnou otvírá cesta zcela nová, úžasná, tajemná a vzácná, vedoucí zcela přímo. Odolat Světlu je velmi těžké, ani nevím, jak se mi to povedlo. Zůstávám dále ve Sféře, vyhýbám se těm nataženým rukám zprava i přízračným pařátům zleva a vydávám se na cestu kupředu, ignoruji všechny ty hlasy a bytosti a šepot. A pak vskutku - dorážím k místu nadpřirozenému. Jak vodní vír na moři, vše je vtahováno dovnitř. Dál už nemohu, ta cesta není nic pro mě, v panice se soustředím na návrat do schrány.“
Zde prapodivný zápisek mnichů končil, avšak už mi bylo jasné, čeho se ten ubožák z hospody v honbě za pokladem musel dopustit. Převrátil snad doslova všechny principy života a smrti, obrátil se zády k Dobru i Zlu a kráčel po svojí vysněné cestě, až nakonec objevil přesně takový portál, jako ten pradávný mnich z pergamenu. Za svojí troufalost vstoupit samozřejmě také zaplatil – už však jen bohové vědí, kolik času uplynulo, než se mu podařilo vrátit do hmotného světa nás smrtelníků, jak vysokou daň musel zaplatit. Každopádně úspěšný nebyl, nebo aspoň tak rozhodně nevypadal. A já vám říkám: být dobrodruh, taky mě to láká, neboť to místo pokladů prý skutečně existuje, ale úspěch není zaručen. Dal bych si pořádnou, možná poslední večeři, abych měl žaludek zcela plný, pořádně bych se vyspal a vyrazil na sever. Šel bych hezky nalehko, jen svrchní oděv na sobě, nic víc, protože v nehmotné podobě jsou věci stejně k ničemu, akorát bych o ně přišel. A kam bych se vydal? To vím celkem přesně, neboť ten nebožák mi řekl, odkud se zbědovaný vracel do města. Šel bych odsud přímo severně, kolem skal a dolu a posledních budov, kde končí osídlení, kde je to tak divoké, že se tam zabydlují jen dobrodruzi a snad i lapkové, po lesích se potulují lidé šílení Bolestí, v běsu napadají tuláky, ba někdy i zvěř.. Pak bych se po chvíli chůze obrátil na východ a šel bych až skoro k mostu, který vede na sever, tam, co mají tábořiště skřeti a snad i nějaký ten obr nebo podobná havěť. Zastavil bych se však u opuštěného domu, který je ještě před mostem. Muselo tam dojít ke strašlivému neštěstí, obrovské lidské tragédii. A snad jak mágové říkají, to množství najednou vypuštěné energie nemohlo zůstat bez odezvy. Právě zde se totiž musí vyskytovat onen portál, který propustí jen duši, jež odolá lákání života i věčné smrti a rozhodne se vydat se na neznámou cestu. A to vám říkám, ta energie je zde cítit ve vzduchu, neboť opustit zde fyzické tělo je snazší než kdekoliv jinde. Dál už si musí každý poradit sám.
A ty hostinský, přines ještě korbel, než tu žízní umřu.
Pravidla a upřesnění
1. Na místě je zakázáno PvP a napadání NPC, právo napadnout NPC máte pouze v případě napadení daným NPC.
2. Zákaz použití helproomu, nikde byste se zaseknout neměli a pokud ano, je možné, že to tak bylo záměrem a stačí jen trochu přemýšlet. V každém případě psát page, pokud už nevíte kudy kam.
3. Vpuštěna bude maximálně pětičlenná skupina duchů najednou, všichni ve stejnou dobu, pak bránu uzavřu.
4. Z bodu číslo 3 vyplývá, že přístup pro daný čas a datum bude mít prvních pět hráčů, kteří se přesně na dané místo z příběhu dostaví jako první v podobě ducha, případně se stanou duchem na místě. Vstupní prostory budou neaktivní do doby, než nastane čas daného termínu. Po vstupu první pětice je zase deaktivuju.
5. Obecně platí, že na místo se můžete podívat vícekrát, pravděpodobně však maximálně dvakrát. Vyhrazuji si právo odmítnout přístup někomu, kdo už na místě jednou byl, podle toho, jak daleko se dostal (ono by to asi ani pro vás nebyla taková zábava, kdybyste prošli velkou většinu a pak to měli jít podruhé). Vítěz každopádně již nikdy místo znovu navštívit nesmí, ani za jinou postavu.
6. Budu respektovat pořadí, v jakém se dostavíte, ale v odůvodněných případech ho mohu změnit.. např. pokud někdo už byl na místě s jinou postavou, zlobil apod.
7. V každém termínu může být maximálně jeden vítěz, pokud se tak stane a někdo to úspěšně zdolá, je vyhlášen konec termínu a všichni ostatní, kteří přežili, jsou portnuti do místnosti pro odcházející (viz níže).
8. Způsoby zakončení ostrova: vítězství -> odměna a odchod zaživa
účast -> co získal to má, odchod zaživa
prohra -> smrt na místě chybou hráče, odchází z místa v podobě ducha zpět do Isharu
9. Zejména v prvním termínu je možnost, že budou nutné operativní zásahy z mojí strany. Stát by se to nemělo, ale všechny možnosti nelze předem ošetřit.
10. A pár rad na závěr – přijďte s co nejvyšší energií a nasycením, neberte si s sebou nic krom oblečení, které můžete postrádat (o věci na začátku přijdete, protože projdete v podobě ducha). Zemřít lze přímo na místě, proto nemusíte cestovat na místo v podobě ducha, stačí dorazit jako živý a trochu to tam prozkoumat.
Po průchodu portálem se lze oživit bílou branou, nějaké základní oblečení tam najdete též, abyste nemuseli pobíhat nazí (prosím pokud přijdete k truhle, kde je např. 5 nebo míň rób, vezměte si pouze jednu, ať zbyde i na ostatní). Sledujte vše, co se bude dít, zvláštní pozornost věnujte knihám a cedulím, většinou jsou dost důležité. Lidské ostatky značí zvlášť nebezpečná místa, pokud nevíte, co děláte, vyhýbejte se takovým místům. Pokud máte pocit, že něco nelze dokončit, možná jste jen nevyčerpali všechny možnosti. Někdy je také vhodné využívat „kruh průhlednosti“.
To je vše. Pokud máte dotazy, ptejte se, jinak (snad) naviděnou na prvním termínu. Hodně štěstí účastníkům!
Tak tedy jednou si takhle jdu okolo hospody u Zpívajícího korbele a říkám si, proč se nepodívat dovnitř, dát si pohár zlatavého moku a snad i s někým poklábosit. Potkal jsem toho dobrodruha, jak tam sedí v rozedraných hadrech, hlavu svěšenou. Když jsem vstoupil do místnosti, věnoval mi unavený pohled – jeho oči jakoby odrážely staletí putování a útrap. Zase rychle sklopil zrak ke svému džbánu. Zřejmě to nebyl žádný boháč, takže pozvání na pivo za nějakou lacinou historku nehrozilo, ale přesto jsem si přisedl a objednal žejdlík. Zpočátku byl ten muž zcela tichý, ale postupem času, jak se pijácká otupělost a nálada šířily krví, přiměl sem ho k hovoru. A to vám říkám předem – leccos už jsem slyšel – vyložené lži, polopravdy, ale i mnoho nudných a naprosto pravdivých historek. Příběh, který jsem vyslechl, však vypadal jako něco mezi tím.. příliš detailní a promyšlený, na to aby to byla pouhá lež, příliš neuvěřitelný a odvážný na to, aby k tomu vůbec mohlo dojít. To ale koneckonců posoudíte sami.
Tak tedy jeho putování prý začalo studiem jakýchsi spisů kouzelnických. Dočetl se cosi o místu, které ukrývá poklad a nejedno tajemství. Nikdo to místo prý dosud nepokořil, zřejmě taky proto, že dostat se tam vůbec není tak snadné – nevede tam žádná cesta, po které se dá kráčet, žádný kůň vás tam nedoveze ani po desetiletích putování (což mimochodem měl onen muž osobně vyzkoušeno). Do této chvíle by se jednalo o tuctovou historku, taky sem pomalu začal ztrácet zájem. Pak se však muž dostal k tomu, že ve spisech kouzelnických prý byl odkaz na jakýsi kněžský pamflet o putování duší. To by nebylo tak neobvyklé, pokud by si muž neschoval starodávný pergamen, ke kterému se nakonec dostal v jakémsi starobylém chrámu. Ten svitek vypadal jako jeden z těch, které vznikly ještě před Pohromou. A stálo mě pěkných pár žejdlíků, než mě do něj muž nechal nahlédnout. Co se tam psalo vám tedy můžu dokonce i předložit, má ruka sice už v tu dobu byla roztřesená, pohyby ledabylé, až skoro nahodilé, ale hlavně, že opis po sobě přečtu já sám:
..pak tedy duše musí tělo opouštět nikoliv způsobem jedním, jak naznačováno bývalo na základě tvrzení Starších, nýbrž způsoby hned několika, z nichž některé již známe.
První způsob jest natolik prostým, jak snadno duch tělo opouští při úplném úbytku sil životních, při smrti, jež pouze smrtí schrány tělesné jest. Duch tedy odpoutá se od schrány a zde nastává hned několik možností – odchází na věčnost a jeho spánek jest spánkem spravedlivým a trvalým, či v podobě nehmotné světem dále putuje a z přízně bohů dokonce i v tělo svoje navrátiti se může, nebo temnými silami podroben jest a sloužiti jim povinuje. Nás však nyní nejvíce interesuje možnost jiná – kdy duch ve světě více či méně obdobném, ve skutečnosti však zcela jiném a od našeho odstřiženém dále putuje. Otázka se tedy nabízí sama – kolik takových světů vlastně všeobjímající Ao stvořil, jak do nich lze vstoupiti? A zde nám bratr Klaudius nedávno nabídl odpověď, přinejmenším na druhou otázku, díky jeho zvláštnímu daru, spíše však prokletí, které mu smrti znovu a znovu zakoušeti způsobuje. Cituji tedy ctihodného bratra, slova, která pronesl v té letargii, řečí Starých a na která si nemohl po probrání vzpomenout.
„…opouštím tělo a shlížím na něj dolů, necítím bolest, jen všudypřítomný mír. Náhle však všude kolem – neklid a povyk. To zleva lákají bytosti vpravdě temné, též nehmotné, avšak černé víc než samotná noc. Zprava pak lákají sladké hlasy, bytosti průhledné, avšak přecijen sněhobílé, v zádech světlo. Doprava táhne mě to vskutku silně. Natahují ruce a lákají mě slovy příslibů a věčného pokoje. Jindy jejich lákání vždy poslechnu, nelze odolat, avšak dnes se přede mnou otvírá cesta zcela nová, úžasná, tajemná a vzácná, vedoucí zcela přímo. Odolat Světlu je velmi těžké, ani nevím, jak se mi to povedlo. Zůstávám dále ve Sféře, vyhýbám se těm nataženým rukám zprava i přízračným pařátům zleva a vydávám se na cestu kupředu, ignoruji všechny ty hlasy a bytosti a šepot. A pak vskutku - dorážím k místu nadpřirozenému. Jak vodní vír na moři, vše je vtahováno dovnitř. Dál už nemohu, ta cesta není nic pro mě, v panice se soustředím na návrat do schrány.“
Zde prapodivný zápisek mnichů končil, avšak už mi bylo jasné, čeho se ten ubožák z hospody v honbě za pokladem musel dopustit. Převrátil snad doslova všechny principy života a smrti, obrátil se zády k Dobru i Zlu a kráčel po svojí vysněné cestě, až nakonec objevil přesně takový portál, jako ten pradávný mnich z pergamenu. Za svojí troufalost vstoupit samozřejmě také zaplatil – už však jen bohové vědí, kolik času uplynulo, než se mu podařilo vrátit do hmotného světa nás smrtelníků, jak vysokou daň musel zaplatit. Každopádně úspěšný nebyl, nebo aspoň tak rozhodně nevypadal. A já vám říkám: být dobrodruh, taky mě to láká, neboť to místo pokladů prý skutečně existuje, ale úspěch není zaručen. Dal bych si pořádnou, možná poslední večeři, abych měl žaludek zcela plný, pořádně bych se vyspal a vyrazil na sever. Šel bych hezky nalehko, jen svrchní oděv na sobě, nic víc, protože v nehmotné podobě jsou věci stejně k ničemu, akorát bych o ně přišel. A kam bych se vydal? To vím celkem přesně, neboť ten nebožák mi řekl, odkud se zbědovaný vracel do města. Šel bych odsud přímo severně, kolem skal a dolu a posledních budov, kde končí osídlení, kde je to tak divoké, že se tam zabydlují jen dobrodruzi a snad i lapkové, po lesích se potulují lidé šílení Bolestí, v běsu napadají tuláky, ba někdy i zvěř.. Pak bych se po chvíli chůze obrátil na východ a šel bych až skoro k mostu, který vede na sever, tam, co mají tábořiště skřeti a snad i nějaký ten obr nebo podobná havěť. Zastavil bych se však u opuštěného domu, který je ještě před mostem. Muselo tam dojít ke strašlivému neštěstí, obrovské lidské tragédii. A snad jak mágové říkají, to množství najednou vypuštěné energie nemohlo zůstat bez odezvy. Právě zde se totiž musí vyskytovat onen portál, který propustí jen duši, jež odolá lákání života i věčné smrti a rozhodne se vydat se na neznámou cestu. A to vám říkám, ta energie je zde cítit ve vzduchu, neboť opustit zde fyzické tělo je snazší než kdekoliv jinde. Dál už si musí každý poradit sám.
A ty hostinský, přines ještě korbel, než tu žízní umřu.
Pravidla a upřesnění
1. Na místě je zakázáno PvP a napadání NPC, právo napadnout NPC máte pouze v případě napadení daným NPC.
2. Zákaz použití helproomu, nikde byste se zaseknout neměli a pokud ano, je možné, že to tak bylo záměrem a stačí jen trochu přemýšlet. V každém případě psát page, pokud už nevíte kudy kam.
3. Vpuštěna bude maximálně pětičlenná skupina duchů najednou, všichni ve stejnou dobu, pak bránu uzavřu.
4. Z bodu číslo 3 vyplývá, že přístup pro daný čas a datum bude mít prvních pět hráčů, kteří se přesně na dané místo z příběhu dostaví jako první v podobě ducha, případně se stanou duchem na místě. Vstupní prostory budou neaktivní do doby, než nastane čas daného termínu. Po vstupu první pětice je zase deaktivuju.
5. Obecně platí, že na místo se můžete podívat vícekrát, pravděpodobně však maximálně dvakrát. Vyhrazuji si právo odmítnout přístup někomu, kdo už na místě jednou byl, podle toho, jak daleko se dostal (ono by to asi ani pro vás nebyla taková zábava, kdybyste prošli velkou většinu a pak to měli jít podruhé). Vítěz každopádně již nikdy místo znovu navštívit nesmí, ani za jinou postavu.
6. Budu respektovat pořadí, v jakém se dostavíte, ale v odůvodněných případech ho mohu změnit.. např. pokud někdo už byl na místě s jinou postavou, zlobil apod.
7. V každém termínu může být maximálně jeden vítěz, pokud se tak stane a někdo to úspěšně zdolá, je vyhlášen konec termínu a všichni ostatní, kteří přežili, jsou portnuti do místnosti pro odcházející (viz níže).
8. Způsoby zakončení ostrova: vítězství -> odměna a odchod zaživa
účast -> co získal to má, odchod zaživa
prohra -> smrt na místě chybou hráče, odchází z místa v podobě ducha zpět do Isharu
9. Zejména v prvním termínu je možnost, že budou nutné operativní zásahy z mojí strany. Stát by se to nemělo, ale všechny možnosti nelze předem ošetřit.
10. A pár rad na závěr – přijďte s co nejvyšší energií a nasycením, neberte si s sebou nic krom oblečení, které můžete postrádat (o věci na začátku přijdete, protože projdete v podobě ducha). Zemřít lze přímo na místě, proto nemusíte cestovat na místo v podobě ducha, stačí dorazit jako živý a trochu to tam prozkoumat.
Po průchodu portálem se lze oživit bílou branou, nějaké základní oblečení tam najdete též, abyste nemuseli pobíhat nazí (prosím pokud přijdete k truhle, kde je např. 5 nebo míň rób, vezměte si pouze jednu, ať zbyde i na ostatní). Sledujte vše, co se bude dít, zvláštní pozornost věnujte knihám a cedulím, většinou jsou dost důležité. Lidské ostatky značí zvlášť nebezpečná místa, pokud nevíte, co děláte, vyhýbejte se takovým místům. Pokud máte pocit, že něco nelze dokončit, možná jste jen nevyčerpali všechny možnosti. Někdy je také vhodné využívat „kruh průhlednosti“.
To je vše. Pokud máte dotazy, ptejte se, jinak (snad) naviděnou na prvním termínu. Hodně štěstí účastníkům!