Ve stínu Jediného

[Tali]

Ve stínu Jediného

Lid murthoyského národa poprvé zanechal svůj otisk v dějinách na přelomu třetího a čtvrtého věku, kdy země zrudla krví mezirasových válek a chvěla se při dopadech tisíců nohou během stěhování národů. Doznívající rachot válečné mašinérie, vyprovázející orcskou rasu hluboko na západ, tehdy zcela přehlušil zvuky lodních přídí, zakusujících se do slaných vod oceánu. Odhodlané pohledy mužů i žen tehdy směřovaly daleko na sever, do krajů věčné zimy, kde ležel jejích cíl – odlehlý ostrov, stříbrná kapka, třpytící se v blankytné modři moří. Zde měli stanout jako věční strážci zelené hrozby, jež – ač momentálně spala a nabírala sil – mohla kdykoli opustit své útočiště a zatnout zuby do nepřipravených držav lidského druhu. Ve staletých sněhových závějích vzniklo mohutné opevnění, tyčící se jako maják na pobřeží dříve opuštěné země, jež bylo základem pevnosti, která měla být v varovným prstem, namířeným k neklidnému kontinentu.

Pod patronátem starých bohů zde murthoyští žili, pracovali a umírali po celé dekády ve svém zatvrzelém zápolení s nehostinnými podmínkami a nepřátelským světem, který se nakonec ukázal být daleko nesmiřitelnějším nepřítelem, než obávané Gruumushovy hordy. Neúnavné vlny ledových vod, tříštící se o skaliska, vytrvale obrušovaly cílevědomost Strážců, stejně jako průzračné potůčky na pevnině ohlazují lesklé oblázky - téměř nepostřehnutelně, nezadržitelně, s němou sveřepostí. Slaný pot těžké dřiny vymyl během dlouhých chladných let z očí poslední zrnka odhodlání a Murthoyové zapomněli. Zapomněli na orky, na Ishar, na svůj úkol a svůj původ. Dřevěná tvrz se znovuzrodila jako opevněná rybářská osada a její obyvatelé vykročili svou vlastní cestou, kde kult válečníka kráčel ruku v ruce s řemeslněnou zručností.

Na dálném severu život nikdy nekvete, jen přežívá s kořeny pevně vetknutými do zmrzlé zeminy a den co den bojuje o svou existenci tam, kde hranice mezi bytím a nebytím je tenká jako ostří dýky. Stačí jen na moment polevit v ostražitosti, jeden jediný chybný krok, jedno špatné rozhodnutí. Někdy však před nezdolnou houževnatostí může stanout protivník, jehož moc projede smrtelnou schránkou jako máslem a zaútočí na samotnou esenci lidství. Psal se rok 268 a na svět dopadla Pohroma.

Legenda praví, že bylo právě časné ráno, když severská hrdla sevřela tvrdá ruka Bolesti. Neviditelná síla se přelila přes probouzející se ostrov a zasáhla jeho obyvatele zároveň se zlatavými paprsky vycházejícího slunce. Lidé v ulicích padali na kolena, tváře zkřivené šokem i bolestí, jež přišla odnikud, bez zjevného zdroje či důvodu, a zaryla jim své ostré nehty do mozků. Někteří jen leželi ve sněhu, stehna přitisknutá na hrudi, objímajíc si nohy, jiní přitiskli čela k zemi a zoufale se snažili zacpat si uši, jako by to byl ohlušující zvuk, co je mučilo. Mnozí strážní byli silou svých muk sraženi z hradeb dolů na skály, kde dokonávali ve znásobených bolestech, těla rozbita či roztrhána ostrými hroty kamenů, neb přímo do ledových vln, jež se nad nimi zavřely a dopřály jim rychlého konce. Na neposkvrněné tváři všudypřítomné běloby se objevily nachové kapky, které pomalu unikaly z uší nejslabších jedinců. Opar smrti obestřel Murthoyskou domovinu a zdálo se, že příběh ostrovanů právě zaplňuje poslední stránky knihy jejich osudů.

Nikdo nebyl schopen říct, jak dlouho se okolím nesly zvuky agónie. Jsou tací, kteří tvrdí, že šlo jen o pár okamžiků. Další jsou ochotni přísahat, že šlo o dlouhé hodiny, snad i dny. Našlo se i pár myslí, jež byly intenzivní Bolestí zcela zastřeny a připraveny o vzpomínky. Na jednom se však shodují všichni: Temnotu, obestírající celou scénu, prořízla nadpozemská záře, ostře pronikající zkalenými zraky trýzněných. Téměř éterická bytost vystoupila z nicoty, oděna v průzračně bílé roucho, vlající v neexistujícím větru, a přistoupila ke každému z umírajících. Podivná tekutina, jež svlažila jejich hrdla, nebyla podobná ničemu, co dříve okusili, avšak v momentě, kdy jim - šíříc blahodárné teplo - sklouzla hrdly až do žaludků, Bolest pozvolna ustoupila, až nakonec zcela zmizela, jako by nikdy ani neexistovala.

A tak mezi Murthoyské zavítal první převor, ozdravující jejich těla i duše pomocí síly Jediného. Život na ostrově se z nenadání změnil a vše prostoupilo jméno, jež vyvedlo tápající z pláně nicoty. To jméno bylo Linse-Sarga.

[Tali]

Kroky Prorokovy, část první

Měkce narezlé slunce, znavené po své celodenní pouti, vyslalo do světa poslední zbytky svých slábnoucích paprsků, načež překlenulo vysokou hradbu horizontu a odevzdalo celý svět pod vládu noci. Ony osiřelé prameny světla, mdlé jako dech umírajícího, dopadly na šíji mladé dívky - shlížející ze skalnatého masivu na nekonečné prostory pod sebou - kde se vpily do složitého modrého tetování, jež se jí klenulo od čela až kamsi pod ramena, skrytá před světem v medvědí kožešině. Jako každý večer jejího života i dnes zrakem spalovala sněhem pokryté ulice své rodné osady, které ji, jakožto i všem Poznamenaným, byly zapovězeny, avšak tentokráte na nich nenašla nic povědomého. Všudypřítomná bolest a zmar, charakteristické to vlastnosti všech velkých bojišť, na ni křičela i z toho nejzapadlejšího koutu vesnice. Zničené domy se stěnami rámovanými vyčuhujícími dříky šípů, ženy tisknoucí k sobě své vyčerpané, hladové děti, rubínově zbarvené závěje.. a tomu všemu vévodící vatra, planoucí ve středu města, jejíž oheň byl už druhým dnem živen pomalu se rozkládajícími těly zemřelých. Tali fascinovaně sledovala to kruté divadlo, neschopna odvrátit zrak a ulevit tak své zmučené duši. Trpělivě a bez hnutí čekala, až tma zahalí onu hrůznou scenerii a skryje veškerá utrpení do své milosrdné náruče, leč když se tak stalo, nahradily ji obrazy jen o něco méně živé. Byly to vzpomínky na den, kdy se před západní branou zjevil Prorok.

Jak tenká je hranice mezi životem a smrtí. Stačilo málo a muž, jehož nazývají Prorokem, by do dějů v osadě nikdy nezasáhl. Jeho loď byla rozbouřeným oceánem doslova rozmetána o skalnaté výběžky ostrovních břehů a on sám jen stěží vyvázl z osidel divokého živlu. Již jen samotné jeho zjevení vyvolalo řadu otázek. Vždyť dle všeho by ten jednoruký stařec, s tváří ošlehanou větrem a vybělenou solí, měl již dávno podlehnout ničivé Bolesti, jež sužovala všechny, kdož nebyli chráněni mocí Jediného. On však, navzdory zraněním, kráčel murthoyskými ulicemi jako bájný první převor, jenž mezi Talin lid přinesl učení Linse-Sargy. Procházel mlčky a beze strachu mezi ozbrojenými muži, kteří jej nedůvěřivě sledovali s dlaněmi na jílcích mečů či přes hroty založených šípů. Konečně stanul ve středu vesnice, pohlédl vzhůru k nebesům a začal řeč, jež měla zvrátit průběh dějin:

„Připlul jsem k vám z hloubi starého kontinentu, abych odhalil prastarou lež, která jako konopné lano obepíná nejen tento ostrov, ale i mnoho dalších. Lež, jež hovoří o spáse, ovšem přináší otroctví. Lež léčící rány, které sama způsobila. Jsem zde, abych odhalil tajemství moci Linse-Sargy!“ Zástupy němých diváků se zavlnily, leč zůstaly bez pohybu. Řečník se zkoumavě rozhlédl a pokračoval: „Většinu svého života jsem se skrýval jako neposlušný žák před zraky učitele, ovládán strachem z vašeho falešného boha, avšak těm dnům je konec. Mé rty už více nemohou mlčet o zvěrstvech, která na svět seslal ten, jehož zde vzýváte. Přinesl vám lék na nemoc, u jejíhož zrodu sám stál, a stal se tak vašim mesiášem. Odvádí od vás silné muže, ale ti nestanou po jeho boku. Žádá si od vás mladých dívek, ty však nejsou jeho nevěstami. Přetaví je v nástroje svých temných plánů, prodloužené ruce své zvrácené mysli. Dýky ukryté v týlu nepřítele. Pravím vám tedy, jak zde stojím, že Bolesti na tomto odlehlém místě už není! Vaši bratři z jižních zemí srazili k zemi mocného démona, jeden ze zdrojů této zhouby a osvobodili vás z jeho spá..“

Jako první se pohnuli draví murthoyští válečníci, vychovávání pro osud Nesmrtelných. Srazili muže k zemi ještě uprostřed věty, zasypali ho ranami a s nenávistí vyplivovali slova, jež ho označovali za kacíře, blázna a pohana. Když na onom starci zchladili svůj náboženský zápal, odvlekli ho do hor, do Enklávy, aby zde čelil hněvu samotného převora. A zde, v sídle Poznamenaných, jej také poprvé spařila Tali, ukrytá mezi štíhlými těly svých sester. Na tváři Proroka, zdeformované otoky a pokryté srážející se krví, se zračil podivný mír a klid. Jeho nepřítomný pohled směřoval kamsi daleko - na místa, která viděl jen on sám, hluboko ve své letité paměti. Verdikt převora jako by snad ani neslyšel: „Odevzdejte jeho duši soudu Jediného.“

[Tali]

Kroky Prorokovy, část druhá

Na ostrov zavítal nový den. Ospalá atmosféra tichého rána pozvolna opouštěla chladné prostory skromných murthoyských domů a stoupala po zatažené obloze, kde splynula s temnými oblaky. Drobné náměstíčko ve středu osady ožilo vysokými, v kůži zachumlanými postavami seveřanů, již se v očekávání shromáždili kolem obrovské hranice, o jejímž účelu nemohl nikdo pochybovat. Dav zašuměl, když se volným prostranstvím začaly rozléhat těžké kroky oddílu ozbrojenců, táhnoucích bezvládné tělo Prorokovo vstříc jeho osudu. Stěží by kdo v tom zlomeném starci, zbitém k nepoznání, poznal hrdého muže, jenž předchozího dne tak plamenně hovořil k okolním zástupům. Jen ten zastřený zrak, hledící do studnice nekonečna, připomínal skutečnost, že očistným plamenům bude čelit ten, jehož zvou Prorokem. Snad ani nebyl při vědomí, když jej přivazovali ke kůlu, a stejně apatický zůstal i k dýmu, stoupajícímu z nejspodnějších pater vatry. Teprve zářící jiskry, stoupající jako duše unikající z těla k nebesům, vyprostily jeho mysl z hlubokého spánku a dodaly mu energii k posledním slovům: „Den bez oné tekutiny a poznáte sami, kterak jste pomýlení!“ V následujících minutách, kdy oheň začal stravovat tělesnou schránku nebohého mučedníka, rezonovala tato slova v hlavách každého z přihlížejících a zasela sémě pochybností, jež měla již brzy vyklíčit.

Následující den nepřivítalo tiché mručení spáčů, majících před zraky další hodiny a hodiny tvrdé dřiny a zápasu o živobytí s nemilosrdnou přírodou, ale překvapené výkřiky těch, kdož zapochybovali o moci Jedinečného a nepozřeli spásný nápoj, který jim před věky seslal. Zmatení osadníci vybíhali před své domy s výrazy nejčistšího překvapení, vždyť nikdo z nich doopravdy nevěřil, že by byl vzbuzen něčím jiným, než devastujícím úderem Bolesti. Padali koleny do sněhu, křičíc své otázky k obloze či k sobě navzájem, a bojovali vnitřní boje o své těžce zkoušené duše. Jeden z nich, starý kovář jménem Damien, hlasitě bušil do dveří ještě spících domů volaje, že bůh je mrtev. Místo odpovědi se mu však dostalo jen šípu, jenž mu přistál hluboko mezi lopatkami. Mnozí z těch, kdo tekutinu přijali, se chopil zbraně a vystoupil proti svým bratřím, hájíc víru v Linse-Sargu.

Tak tedy započala bratrovražedná bitva, kde každý byl již předem poražen, neb namířil ostří proti bližnímu. Když byla prolita krev, unikl život z těla někoho, po jehož boku strávili celý svůj dosavadní život a bojovali společný zápas o přežití v nekonečném mrazu ostrova. V murthoyských ulicích se vršili ranění i mrtví, nebe potemnělo salvami letících šípů a duté zvuky boje se ozývaly i ze samotných stavení. Údery kovu o kov se nesly osadou ještě dlouhé hodiny, kdy někteří z vesničanů už dávno odhodili své zbraně, šokovaně hleděli na to strašné krveprolití, a zoufale bloumali svou domovinou, dokud je ve jménu své víry neskolil někdo z agresorů.

Početnější skupina těch, kdož zavrhli Jediného, nakonec rozehnala šiky věrných. Kdo nepadl ranou meče či šípu, unikl do divočiny, kde hledal spásu a úkryt. A když už nebylo na koho obrátit zbraně, zamířili rebelové do svatostánku starého náboženství, do hor, do Enklávy. Vtrhli na svatou půdu a obrátili svůj hněv proti převorovi a neozbrojeným dívkám, jež byly zaslíbeny Linse-Sargovi a jejichž osudem bylo vyplout společně s Nesmrtelnými z ostrova a nalézt věčnou blaženost ve společnosti Pána. Svatý muž ani nestihl pozdvihnout ruku k obraně, než byl roztrhán zdivočelým davem. Zkrvavené čepele se poté obrátily proti Poznamenaným a zohyzdily jejich stářím nedotčené tváře. Když zůstala na živu už jen poslední z nich, strhla si v zoufalém gestu z krku stříbrný amulet, symbol svého postavení, a ze strachem sevřeného hrdla vyklouzlo naléhavé zvolání: „Vzdávám se své víry!“

Na Taliiny tmavohnědé kadeře dopadly první drobné vločky, předzvěst další noční sněhové bouře. Odrazily poslední paprsky světla, němého vyslance umírajícího slunce, načež roztály pod náporem žáru, sálajícího z doutnajících trosek, posledních zbytků kdysi skvostné Enklávy – místu, kde Poznamenané vyrůstaly, jež jim bylo zapovězeno opustit a kde měly setrvat až do toho dne, kdy si jejich přítomnosti vyžádal Jediný. Dívka se smutně rozhlédla po okolním kraji, zalévajícím se neprostupnou severskou tmou. A právě tato temnota způsobila, že již nikdo neviděl magický portál, otvírající se ve vzdálených lesích.