[RP] Bezdětná Lathia z Kareldu

[Adish]

Jedu si takle z Isharu na projíždku směr sever když tu na křižovatce pod Elfím srubem vidím hromadu mrtvol nějakých hrdlořezů či nájemných vrahů. A když se rozhlédnu vidím svého spolubydlícího bojovníka Thomara a ozáří mě kroužková zbroj krásné ženy s lukem, pozdravím Thomara a zahledím se na ženu po chvilce zjištuju že je to Lathia z Kareldu a říká něco o hrdlořezích co leží na zemy. Thomar prohlíží mrtvoly zdaly nemají nějaké cenosti a krásná slečna praví, že někde se jí toulá její kůň tak tedy se ho vydáváme společně hledat, ale v tom jeden zbloudily hrdlořez se potácí hnedka na cestě dál na sever. Trefil ho jeden šíp a zasáhnul měč a zkolil blesk.. Pokračujeme v pátrání onoho koně. Hnedka u živého plotu Elfího srubu stál krásný mnou nikdy neviděný Kůň bílý jako sníh samotný a Krásná žena na něj nejprve houkla at se uklidní a posléze se vyhoupla elegantně do sedla. V tu chvíly se začal Thomar vyptávat na ty hrdlořezy. Slečna začla povídat že jich tu je v okolí mnohem víc a že nejenom tady a u nich u Kareldarského panství, ale prý skoro všude, že prý je někdo musí najímat. Zeptal jsem se, zdali nepotřebuje pomoci, ale prý má vojáků dost, ale začla s tím, že její rod je v zániku a že s tím nic nenadělá. V tu chvíli Thomar začal být jaksi nervózní a omylem utrousil jisté poznámky na slečnu ohledně její sestřenice a Lathia už tasila svůj luk a Thomar se kryl za štít... prohodily si pár slov raději jsem vkročil mezi ně a řekl, aby toho zanechali, protože si může ještě někdo ublížit. Lathia požádala Thomara o odchod, že prý nevidí do budoucna. Moc jsem toho při tom rozhovoru mezi nima neslyšel, ale bál jsem se, že to je na mě, ale prý nebylo. Thomar odešel z dohledu a já se podíval na krásku a zeptal jsem se, co se děje s její sestřenicí. Lathia odpověděla, že prý jsou s ní jediné dědičky z Kareldu, a že prý její rod je skoro na vymření. V tom jsem se zeptal tak proč si nezajistí nějaké potomstvo? Ale prý neni s kým, a že je to složitější než vypadá. A tak jsem se začal lehounce optávat, proč tedy se neprovdá za nějakého urozeného pána a nesplodí s ním mnoho potomků, co by zachránilo jejich rod, ale prý je to moc složité což mě v tu chvíly nějak nepřišlo. Prý v Isharu jsou nějací urození páni, ale není to jentak taková svadba dvou z urozeného rodu a už vůbec námluvy samotné. Tak jsem se šibalsky pousmál a nahodil otázku, zdali je možné, aby si ona jakožto šlechtična mohla vzít neurozeného muže. Prý ano, ale nesměla. Ani by jí to nevadilo, ale to by nesměla její sestřenice být panovnice Kareldu. Což mě přivedlo na myšlenku jí tam poslat nějakého svůdníka, ale je zavřená furt v pevnosti v obavách před hrdlořezy, kteří jim prý jdou po krku z čehož sme došli k tomu, a to mě velice zarazilo, že kdyby její sestřenice nebyla, nebyl by problém si najít švarného muže, co jí pomůže znovu obnovit její rod, ale v tom kráska rázně promluvila, kdyby její sestřenice zemřela nepřirozenou smrtí, hnedka by každý obvinoval jí z toho, že chce panství pro sebe, ale mě hlavou proletěla myšlenka, co když její sestřenice najmula ty vrahouny, aby dostaly jí a ona měla klid ve svém panství, což by na jednu stranu dávalo možná smysl, ale sestřenice by možná umřela jako zahořklá bezdětná stařenka. A co se týče těch nájemných vrahů, k těm se taky dostalo. Prý je najímá někdo, ale neví se kdo, z čehož jdou vyvodit i některé různé myšlenky, ale co mě v tu chvíli nejvíc zaráželo, byla myšlenka která asi pronásledovala i Lathiu a ta zněla proč sestřenka nedovolí, aspoň jí Lathii z Kareldu sňatek s neurozeným pro záchranu rodu, když ona sama nevytáhne paty ze své pevnosti? Toto dilema mě uvádělo a uvádí do rozpaků, když vidím tak krásnou ženu a tuším že její osud buď skončí pod něčí rukou a oči bude mít akorát zakalené vlastní krví nebo umře jako bezdětná stařenka.

[Marina]

Lathia z Kareldu - zápisky:

Už opět na mě číhali u cesty. Bylo to jako vždy, jen jich bylo méně. Měla jsem z toho špatný pocit. Ne z toho, že by mě znovu napadli, ale z toho, že jich bylo málo. Něco se určitě děje.

Tentokrát jsem nebyla sama. Zpočátku silný bojovník, později drzý spratek se nejprvfe dal na úprk, ale pak se vrátil a pomohl. Po boji se jeho povaha změnila stejně rychle, jako útěk v boj, když jsem odmítla jeho pomoc v dalším boji. Raději bojuji sama...má smrt stejně nic nezmění a ti hrdlořezové, jen ožralové a amatéři, co se sotva dokážou něčím ohnat. Možná jsem byla příliš tvrdá, ale někdo mé osoby...ty časy jsou již dávno pryč a já si mnoho dovolit nemohu, ale toto je stále ve mně, ač jsem taková nikdy být nechtěla a kdysi dávno ještě nebyla. Navíc jak všem říkám: "Já nejsem diplomat a politik, neumím jednat s lidmi. Takhle mě nevychovali." Tato krize nikdy neměla nastat, náš rod s tím nepočítal. Není nikdo kdo by jednal.

Zbyla jsem jen já a má zatvrzelá sestřenice a...několik vojáků, kteří se snaží udržet naši pevnost alespoň částečně nedobytnou. Naštěstí s peněžní rezervou náš rod počítal a tak je naše pokladnice i nadále "plna". S menším počtem členů, kteří žijí v luxusu, se samozřejmě mění i náklady, alespoň nějaké klady tohle vše má. *přeškrtaný text* O čem to zase píši, tohle se nikdy stát nemělo...

Snad se mi povede přesvědčit sestřenici včas, aby vyšla z pevnosti a zajistila rod. To je jediné co mohu dělat.

Kdo ví, co se chystá...

[Marina]

Ishar, Podzim 20.Luny, 304.roku, 2 hodiny v noci

Na rohu ulice Řetězové a K Bráně, u bývalého sídla starostky Černovírové, se cosi ozvalo. "Křach!" "Dum..." Na zem dopadly zbytky střepů skla. Z rohu vyběhly stráže. Na zemi se válel ožrala, v jedné ruce rozbitá láhev od piva, v druhé...také. Čelo měl zkrvavené se zbytky střepů, které se nárazem přilepily k jeho obličeji. "Saaaakra!", zařval pijan. Stráže se na sebe podívali, pokrčili rameny a odešli zpět za roh před dům, kde tu noc spala Lathia.

Až ráno si kdosi všiml, že okno v patře je rozbité. Ten kdosi upozornil stráž u domu. Bylo mu hned jasné, že se něco stalo. U toho domu již dlouho nikdo nehlídkoval. A proč by taky...nikdo tam nebýval. Muži strážící Lathii odmrštili dveře a ihned zamířili ke schodům nahoru. Ani neklepali a sáhli po klice. Pootevřeli dveře a nahlédli dovnitř. Když tam spatřili podlahu nasáklou krví a na zemi nehybné tělo zahalené v róbě, vědeli, že je nečeká nic hezkého.

[Colwyn]

OOC: (Doufám, že nemáte nic proti jednoduchým větám.)

Je skoro půlnoc a já jdu těžkým krokem na radnici.
Hlodají mě obavy, že si to zase vyžeru.
Zpackal to přeci Tadeáš - ujišťuji se.
Hořce polykám a vstupuji dovnitř.
Už z dálky na mě mává sekretářka.
Nesnáším ten její věčný úsměv.

Už poněkud rychlejším krokem zdolávám schody.
Dvakrát bouchnu na dveře.
Musím se dát dohromady.
Teď tam určitě podřimuje v obložení knih.
A dělá že pracuje.
Během chvilky se dveře otevřou.

„Dobrý večer.”
„Pane?”
„Co mi nesete?”
„Už vám někdo řekl o té nehodě?”
„Nehodě? Co tím myslíte vojáku?”
„Víte... ten dům, jak jste nás včera nechal hlídat...”

Všechno jsem mu ve stručnosti vysvětlil.
Z jeho tváře jsem toho moc nevyčetl.
Ale nevypadal překvapeně.
Vyslal mě abych předal rozkazy.
Prý diskrétně.
Pche... jako by tomu někdy bylo jinak.

To už ve dveřích stál staronový velitel.
Vedl jsem je do kláštera.
Cestou se k nám přidali i dva zelenáči.
Ukázal jsem jim to tělo.
Nějakou dobu si jí hloupě prohlíželi.
Starosta ji po chvilce vysvlékl do naha.

Ohledávali zranění.
Dokonce se začali předhánět v ostrovtipu.
Na takovou smršť myšlenek se musí jeden připravit.
Ovšem na jedné věci jsme se shodli.
Vlastně jsem jim to hned říkal.
Nebyla to ona.

Skolená úderem do hlavy.
Během krátkého souboje pořezaná.
Bestiálně znásilněná.
K smrti pravděpodobně ubodána.
Musela hodně trpět.
Přesto neměla šanci ani křičet o pomoc.

Nebyla to ona.
Byla jí ale sesakramensky podobná.
Jinak by se tam ani přes nás nedostala.
Pokud ale ta panička neleží tady.
Kde teda u všech orků je?
Na můj vkus až moc podivných okolností.

Velitel mě poslal prohledat stáje.
Sami se odporoučeli někam do Kareldu.
Později nám Tibauld ještě kázal.
Nic vážného se nestalo.
Máme o všem mlčet.
Jako by tomu někdy bylo jinak.