[RP] Únos Carwen

[Aerienne]

Viléma zaplavil hřejivý pocit, když svým ostrým zrakem zahlédl odlesk slunečních paprsků, který se linul z namodralých vlasů vzdálené postavy. Přicválal k milované elfce, seskočil z koně a jeho srdce zaplesalo, když pohlédl do jejich hlubokých modrých očí. Ochromen její krásou k ní přistoupil a dlouze a vášnivě ji políbil. "Ach Carwen, tolik jsi mi chyběla", chvíli si jen tak užívali vzájemnou blízkost, když v tom je vyrušily kroky. Vilémovo napětí polevilo, jamile v přicházející ženě poznal jednu z členek svého loveckého spolku. "To je jen Bianka, jedna z nás", špitl Carwen do ucha a pokynul příchozí ženě, aby příšla blíže. "Jak se daří Bianko? Aspoň mám příležitost seznámit tě s naší nejnovější členkou, Carwen" Než stačil ukázat na elfku, prosvištěla těsně kolem Biančiny hlavy šipka. Reflexivně šáhl po kuši, ale neviděl nikoho, komu by se mohli bránit. "Zůstaňte tady, myslím že se schovává mezi stromy", zašeptal k ženám a tiše se vydal směrem k místu odkud odhadoval, že vyšla střela. Vilém si už začínal myslet, že se útočník vypařil, když z ničeho nic zaslechl hlasitý výkřik. Rychle se rozběhl za hlasem a stejně tak rychle se zastavil, když ho paralyzoval děs z výjevu, který se mu naskytl před očima. Obrovská zahalená postava držela překvapenou Carwen a u jejího krku se leskla ostrá čepel dýky. "Zkus něco a máš tu pěknou kaluž krve!", děsivosti samotných slov přidávalo na důrázu také to, že vycházely z lebky přerostlého humanoida, kterou měl útočník nasazenou na hlavě místo helmy. Helma dodávala jeho hlasu dunivý a hrubý podtón a jedině strach o svou milovanou dokázal přímět Viléma k akci. Namířil na něj a sesbíral veškerou svou kuráž:"Pusť ji", zařval, "pusť ji a možná tě nechám žít!" Tlak čepele na Carwenin krk zesílil a první kapka krve spolu s varováním: "Jestli se pohneš, zabiju ji", ubila poslední špetku jeho bojovnosti. Vilém rezignovaně sklopil kuši: "Dost! Neubližuj ji! Dám ti co chceš". Odpověděl mu hrot čepele, který namířil na Carwen. "Chci ji", zaduněl pobavený hlas. Vilémovi se sevřelo hrdlo zoufalstvím: "Pusť ji!". Útočník mu připomínal člověka, který přemýšlí jestli zašlápne mravence hned nebo si s ním nejprve pohraje, když pronesl: "Dobrá, tak si pro ni pojď", s těmi slovy řízl Carwen do krku, odhodil ji na zem a odkráčel pryč. Vilém přispěchal k ležící Carwen, roztrhal kus látky a pevně ji přitiskl na krvacející ránu. Když poznal, že rána nebyla hluboká, obavy o její život vystřídal čirý hněv. Kývl na Bianku: "pevně ji to drž na ráně". Naskočil na koně a pískl. V tu ránu vyběhl z lesa jeho věrný společník s huňatou hnědou srstí. Když dohnali útočníka, který se právě dral na svého koně, zlostí zmítaný Vilém vykřikl: "Za to co si provedl tě budu pronásledovat po zbytek tvého krátkého života" a vystřelil šipku jeho směrem. Vycvičený medvěd rozpoznal napětí v hlase svého pána a podle vypuštěné střely pochopil, že jsou v nebezpečí. Bojovně zařval a vrhnul se na jezdce, ke kterému už zamířila další střela. Šipka sice trefila svůj cíl, ale pouze se neškodně odrazila od zbroje a ukončila svou krátkou existenci pádem do trávy. Rozzuřený medvěd se marně snažil dohnat cválajícího jezdce, který se děsivou rychlostí přibližoval k zaskočenému Vilémovi. Než stačil vypustit další šipku, zachvátila ho tupá rána kladivem, která ho srazila z koně. Praštil se hlavou o zem a pohltila ho temnota...
Když se probral, chvíli jen hleděl do nebe a snažil si uvědomit, kde vůbec je. Myšlenka na Carwen mu rozjasnila mysl a dodala sílu do jeho těla. Pokusil se vstanout a bolest po celém těle mu připomněla, že je stále na živu. "Nechal mě žít, to byla jeho poslední chyba", zmateně se rozhlédl kolem sebe a srdce se mu na chvíli zastavilo, když si všiml bezvládného těla zakrváceného medvěda. Jeho žal se mísil s vděkem, když si uvědomil, že mu medvěd asi zachránil život. Vrávoravě zamířil k místu, kde naposledy ležela Carwen... místo ní uviděl Bianku držící se za hlavu a snažící se zvednout ze země. Přispěchal k ní, prohlédl její zranění a vysápal ze sebe: "Kde...kde je Carwen?" Zmatená Bianka odvětila: "Nevím, praštil mě něčím do hlavy a když jsem přisla k sobě nebyl nikde nikdo". Vilém si prohlídl zemi a v trávě ohnuté vláčeným tělem poznal stopu, ktera končila u koňských kopyt. "Unesl ji", pronesl a dál zkoumal stopy kopyt, "Odjeli směrem ke Kareldu", z poslednich sil se vysápal na koně. "Musím ji najít", pronesl spíše už sám pro sebe, když popustil uzdu koni a vyrazil na sever.

[Aerienne]

Najít stopu únosce nebylo těžké, podkovy koně zatěžkáného dvěma lidmi protláčely do vlhké země tak hluboké otisky, že je Vilém zřetelně rozeznal i ze hřbetu koně. Když projížděl kolem kareldských hradeb, dolehla na něj únava a bolest posledních údálostí. V hlavě mu od pádu z koně stále hučelo a palčivá bolest na hrudi ho vedla k přesvědčení, že má zlomené žebro. Mnohem více ho ale tížíl strach o jeho Carwen. Dolopotil se až k místu, kde se stopa ztratila. Vzhlédl a jeho podlité oči mu odhalily výjev klikaté, neudržované cesty vedoucí k pevnosti, která působila, jakoby ji někdo vytesal ze skály. Jeho kůň zahýkal odporem a tvrdohlavě odmítal jít dál, Vilém však nedbal varování zvířete a hnán obavami o svou milou, pokračoval kulhaje sám po cestě.
Uvítal ho pach zatuchliny smíšený s vlhkostí a chladem, který sálal ze špinavých zdí temné chodby. Chvíli bezradně mával před sebe, než si jeho oči uvykly na neprostupnou tmu a začal vnímat obrysy místnosti, která se rozprostírala před ním. Jeho váhání, kterým směrem se vydat, přerušil až ženský výkřik. Upaloval tím směrem, až zahlédl tančící proužek světla, vycházející z plápolající pochodně skrze ledabyle přivřené dveře.Cítil, že jde o jasnou past, byl si jistý, že na něj únosce čeká, ale pohled na nebohou Carwen, z jejíž ruky tekly proudy krve, ho zbavily posledního zbytku rozumu. "Carwen!", zařval a rozběhl se k ní. Nepřekvapilo ho, že nedoběhl. Čekal, že jeho první krok přeruší čepel dýky, která mu právě mířila na hrdlo. Přes to všechno se musel smát. Viděl, že Carwen otevřela oči a na ničem jiném mu nezáleželo. "Areiusi!", Carwenina slova mu prozradila jméno jeho nového nepřítele, jméno člověka, kterého bude pronásledovat, dokud jeden z nich nezahyne. "Areiusi, nech ho jít a vem si mě!". "Ne!", Vilém nedokázal příjmout myšlenku, že by žil dále bez Carwen a chraptivě pokračoval: "Pusť ji, přišel jsem nabídnout svůj život za její". Napjatou situaci znenadání vyřešila tupá rána do Areiusovy hlavy. Bianka! Sledovala rozrušeného Viléma až sem, aniž by si ji celou dobu všiml. Vilém se ani nestačil vzpamatovat a Bianka už mezitím osvobodila Carwen z jejich pout. "Můžeš chodit Carwen?". Její kývnutí vrátilo Vilémovi jiskru naděje. Namířil kuši na probírajícho se Areiuse, který neztratil duchapřítomnost a pronesl svým pro něj typickým pohrdavým tónem: "Úctyhodné, dát život za druhého". Vilém si nebyl jistý, zda je schopen vůbec vystřelit, ale sebejistě pronesl: "Nech nás jít, nebo ti prostřelím hrdlo!". "Dobrá", Areius mávl rukou a chytl si ránu na hlavě. Vilém se nemohl zbavit pocitu, že se vše vyvrbilo nějak podezřele snadno a když pomohl Carwen na nohy a společně se vybelhali ke koni, pochopil, že se jednalo jen o další hru, kterou si pro ně Areius přichystal. Očividně se v chodbách tajemné pevnosti cítil jako doma, neboť i přes to, že se vracel stejnou cestou, kterou přišel, stál u jeho koně křenící se Areius a držel Bianku v pevném sevření. Vilém pomáhal Carwen na koně, když pronesla slova, která v něm opět probudila jeho posledními událostmi potlačené zbytky lidskosti: "Nemůžeme ji tu nechat!". Otřepal se a jeho řev nerušeně dopadl na zvrhlé dílo, které se dělo před jeho očima: "Nech ji být!", Areius ignoroval jeho řev a pokračoval ve vyřezávaní podivného symbolu, který se rýsoval na Biančině ruce mezi pramínky krve pod ostřím jeho dýky. "Hned jsi krásná!", zaznělo z úst zvrhlého lotra, který ihned na to nenuceně vytáhl kuši. Šipka srazila Viléma k zemi dříve, než si vůbec uvědomil co se děje. "Hlupáku, říkal jsem, že můžete jít. Nepleť se do toho" Areius naskočil na koně a s přehnanou teatrálností poslal po větru pusu směrem k zdrcené Biance. Vilémova bolest mu zatemnila mysl natolik, že se nechal unést hněvem, když podával neozbrojené Carwen kuš se slovy: "Nenech ho utéct!". Tvář Carwen se mu ztrácela před očima, když upadal do bezesného spánku.
Když opět procitnul, bylo kolem něj naprosté ticho. Rozhlédl se a neviděl živou duši. Vyskočil na koně a tím vyčerpal poslední zbytky sil, které mu zbyly. Omotal se do otěží uzdy a okamžitě ztratil vědomí. Pouto porozumění, které ho s jeho koněm spojovalo, napomohlo k tomu, že Vilém v pořádku dorazil do lovecké chaty, která skýtala útočiště pro jeho druhy. Spíše sletěl než sesedl z koně, když si všiml krvavé stopy vedoucí ke dveřím chaty. Otevřel dveře a oněměl kvůli scéně, která se mu naskytla. Carwen ležela v koutě místnosti, ztěžka dýchala, líci rozřízlou bolestivě vypadající ránou, z ruky jí trčela šipka a teklo z ní více krve, než byl žaludek krve přivyklého lovce schopen unést. Krví nasáté cáry šatů přiléhaly na její třesoucí se tělo a Vilém s děsivou jistotou poznal, že ji není schopen pomoci. Třásl se víc než ona, když uchopil hrot trčící z její ruky a škubnutím ho vyrval z rány. Carwen zakřičela a omdlela bolestí. V návalu paniky ji zvedl do náruči a vynesl ji ven. Pískl na koně a už pelášili do hlubokého lesa, do místa, kde přebývali její druhové.
Jindy odtažití strážní hlídající vchod do hustého lesního porostu, ve kterém by nezasvěcení nepoznali vstup do elfí svatyně, okamžitě pomohli vyčerpanému Vilémovi, bez jediného slova přebrali Carwen z jeho náručí a donesli ji ke kněžím. Vilém byl držen mimo svatyni Sehaninu po pro něj nekonečně dlouhé hodiny. Když se konečně rozevřely plátěné závěsy, stál mezi nim a jeho milovanou pouze postarší elf se zachmuřeným výrazem, který ho chytl za rameno, když ho zval dovnitř se slovy: "Nestává se často, abychom pustili smrtelníka do svatyně družky Corellonovy, ale nebýt toho, že si ji k nám přinesl, nepřežila by. Navíc stále křičí tvé jméno, Vilém, je to tak? Velekněz říká, že ji prospěje, když budeš s ní. Můžeš vstoupit." Její zdravější výraz ve tváři kontrastoval s hlubokou zarudlou jizvou co se ji linula přes půl líce, ale Viléma zajímalo jen to, že je naživu. Klekl si k její posteli, chytl ji za ruku a poprvé za celý den se uklidnil, když uslyšel její pravidelný dech. Vyrušil ho její kašel. Carwen se zvedla, znovu zakašlala a natáhla ruku k Vilémově krku. Objal ji a jeho větrem ošlehaná tvář poprvé okusila chuť slzy upřímného štestí. Carweniny rty se přiblížily k jeho uchu a vyčerpaně mu zašeptala: "Chci domů". Vilém pohlédl na kněze s tázavým výrazem v očích a když mu knež souhlasně kývl, omotal Carwen do přikrývky a vzal ji do náručí.
Cesta jim připadala nekonečná, ale konečně dorazili do bezpečí svého sídla. Vilém si vyčerpaně sedl do pohodlného křesla a posadil si Carwen na klín. Carwen se k němu přitulila a Vilém ji objal se slovy: "Šíleně jsem se o tebe bál Carwen". Její odpověď ho rozehřála na duši: "Já ti jen tak neodejdu, to ti slibuju". "To bych ti ani nedovolil", políbil ji a pohladil ji po tváři, načež její výraz potemněl a opatrně sjela rukou po ráně na své líci. "Přísahám, že zaplatí svým životem za to co ti provedl Carwen", zahleděl se ji do očí a jeho nenávist polevila. "Ale teď je důležité jen to, že jsi celá a že jsme oba spolu". Carwen mu pohlédla do očí: "Chyběl jsi mi. Moc. Bez tebe se cítím, jako bych neexistovala." Objala ho a on ji odvětil šeptem: "Dnes jsem poznal jak hodně mi na tobě zaleží, nebýt tebe, nemělo by smysl žít". Carwen odvětila: "Miluji tě", schoulila se do klubíčka, otočila se tak aby mu viděla do tváře a přehodila nohy přes opěradlo. "Taky tě miluju Carwen", začal ji jemně hladit po bříšku a díval se jí do únavou padajících víček. "Je mi s tebou tak dobře", prohodila těsně před tím než uslnula a Vilém ji okamžitě následoval do říše snů...

[Aerienne]

Vilém vzal Carwen na projíždku na koni. Dojeli k vodopádu, seskočili z koně a přebrodili se na druhou stranu. Chvíli se kochali nádherným výhledem a pokračovali dále na vychod. Vstoupili do hustého lesa, až se před nimi z ničeho nic objevil palouk s osamoceným vysokým stromem, obklopený cestičkou, která nikam nevedla. "Jsme na místě". Seskočili z koně a pomalu pokračovali ke kmenu stromu. Ve vzduchu byl cítit nezvyklý klid a mír. Carwen překvapilo, že znenadání utich i zpět ptactva. Vilém přerušil ticho: "K tomuto místu se váže zvláštní pověst" Vyčkal, až mu začala Carwen věnovat pozornost a pokračoval: "Místní by položili život za to, že je pravdivá. V těch lesích, kterými jsme projeli, trávila celá staletí jedna velmi zvláštní elfka. Ovládala elfí magii, vyrůstala mezi elfy a mluvila řečí elfů, ale přesto všechno měla nejblíže k lidem, které ve městech nazývají hraničáři. Stovky let pomáhala na svět mlaďatům, chránila přestárlé před útoky nenechavých a učila místní respektu k životu v souladu se zákony lesa. Pamatuješ na ty ohyzdné obry s palicemi a divoká monstra co se rozběhla proti každému, kdo se kolem nich mihnul?" Počkal na Carwenino souhlasné kývnutí. "Tak takoví tvorové před příchodem Enny, jak místní elfku nazývali, vládli těmto končinám." Vilém povzdechl a spíše pro sebe pronesl: "Enno, kéž by jsi tady byla dnes a poradila nám, jak přečkat tyto temné časy". Mírně se zatřásl, jakoby chtěl zahnat chmurné myšlenky a pokračoval: " Tohle je Ennino místo posledního odpočinku" Vilém ukázal na majestátní strom, tyčící se do neuvěřitelné výše, "trvalo pouhého půl dne, než vyrostl do své nynější výšky". Carwen na něj nedůvěřivě pohlédla a čekala, kdy se začne smát. Když pokračoval s vážným výrazem dál, připustila si myšlenku, že to myslí doopravdy. "Pár hodin chůze na sever odtud se před dávnými časy udála bitva, která byla důležitá snad jen počtem padlých." Vilém se ušklíbl: "Jak jinak, pohřebiště přilákalo zvráceného mága, studenta temného umění, o kterém by se nemělo mluvit nahlas. Po jeho rouhávem rituálu, který byl políčkem do tváře samotné přírody, nemohla Enna učinit jinak, než vypálit to semeniště zla, které začínalo prostupovat až do lesů, kterým přísahala, že je ochrání. Povolala nejsilnější tvory, které se v živé říši vyskytují, a poslala je proti armádě" Vilém zaváhal: "nepřirozených. Bitva trvala celý den a celou noc, sluneční paprsky dodávaly Enně sílu a stejně tak chlad nočních hvězd posiloval jejího protivníka. Ale dalšího rána se vyčerpaná Venna už nedočkala." Vilém smutně povzdech a tiše pokračoval: "Když viděla jak její skromná smečka horských vlků čelí stovce neunavitelných kostlivců, uznala, že prohrála. Nezasáhl ji jediný šíp, žádná zbraň se k ní nepřiblížila, přesto padla mrtvá k zemi. Říka se, že ji žalem puklo srdce. Žila v těchto lesích tak dlouho, znala každé mládě, které zde poprvé spatřilo světlo světa a neunesla smutek z toho, že je nedokázala ochránit. Z poslednich sil, které měla stvořila toto místo. Místní tvrdí, že proto, aby její poselství nezaniklo. Aby povstali ochránci, kteří nastolí stejnou rovnováhu, která panovala před příchodem Zatraceníhodného. O to se celou dobu snažím Carwen." Chytl ji za ruku a pohlédl ji do očí: "Věřím, že jsi jediná se kterou se mohu podělit o to co cítím" Povzdechl, "A kdybychom se už neviděli, slib mi, že nenecháš Ennin odkaz upadnout v zapomnění". Carwen odvětila: "Slibuju". Políbil ji a po chvíli pokračoval: "Než padla Enna k zemi, samotný Ao se zželel nad jejím osudem a dopřál ji rozmluvu s každým členem její rozsáhlé lesní rodiny. Její soucit s tvory, které měla následovat v příštích chvílích jistá smrt, byla tak silná, že než padla mrtvá k zemi, uronila slzu. Kapka jejího láskyplného soucitu dopadla kousek od místa, kde sedíme" Vilém ukázal za sebe a Carwen pochopila, "Ano, tento strom vyrostl z její poslední slzy. Cítíš ten mír, který sálá z jeho kmene? Tady se i vlci chovají jako beránci." Vilém ji objal, "Carwen, nevím čím vším sis prošla, ale uvidíš, že jediná noc tady ti vyléči veškeré šrámy, včetně těch na duši"
Na Carwenině tváři se vyčaroval klidný úsměv, sáhla si na hruď a s nadšením vydechla: "Tohle pro mě ještě nikdy nikdo neudělal." Vyhrkla jí slza dojetí, když ho políbila. Chvíli se jen tak nehnutě objímali. Carwen si začala hrát s pramínkem vlasů, rozhlédla se kolem sebe a prohodila: "Jak ti můžu poděkovat?". Vilém se pousmál a věnoval ji toužebný pohled: "O něčem bych vědel." Přistoupil blíže k ní a něžně ji políbil. Carwen se usmála a pohladila ho po rameni: "Schválně jestli myslím na to samé". Tiché šumění listů brzy vystřídaly hlasité vzdechy elfky...

[Carwen]

Závan dnešního větru Carwen napovídal že se schyluje k dešti, proto se chystala k cestě do sídla lovců kde přebývá. Načež potkala osobu v bílém, která se projevovala svou nekonečnou drzostí, avšak zmínila jméno Vilémovo. V tu chvíly mě napadlo že je to přestrojený Areius a z jeho úst vyšlo "víš kde je vilém?", okamžitě jsem zareagovala ostrým výrazem v tváři a s odpovědí "Kde je? MLUV ty červe!". Pak ale namyšleně odvětil "hádej" poslal pusu a odjel. Ihned jsem se za ním vydala, pak bohužel se mi ztratil ve stínu, stopovala jsem ho na všech ruzných koutech a místech ale nikde nic. Vyjela jsem k sídlu kde jsem uslyšela dunivý dupot koně jak peláší ke mě za mými zády. Otočila jsem se a zahlédla jak se opět osoba ale v černém blíží velkým, drtivým kladivem k mému tělu a sráží mě z koně, před mými očmy se zatmělo a poslední slýchavý zvuk byl chrastění zbroje jak sesedává z koně. S urputnou bolestí v hlavě se posazuji a neuchvějivou pálivostí v místě oka "ale co to". Pohlcovala mě panika že vidím jen jedním okem, svírajíc se na zemi jsem se klepala a vytrvávala bolestí. "Ne to nemůže být pravda.., auu" poté mé oko zahlédlo tvář zkoumající ženy jak na mě míří kuší a znechuceným výrazem ve tváři se na mě dívá. Ovšem ta mi odmítá pomoci když zjišťuje, že jsem psankyně. Zůstala jsem sama a domotala jsem se cestou do sídla kde jsem proklínala osud za to co mi nastolil...

[Aerienne]

Z Viléma sálal čirý hněv. Jeho pohled byl nasáklý vztekem, když zuřivě bušil do kladiva, kterým zatloukal přehnaně velký hřebík na vývěsku před Isharem. Inkoust ještě nezaschl, ale kolemjdoucí si už četli sdělení: "Nabízím odměnu 10 zlatých tomu, kdo mi jako první přinese hlavu Areiuse. Přidám dalších pět zlatých pokud ten parchant bude trpět ukrutnými bolestmi než zemře. Dále varuju všechny pochybné překupníky, že osobně zpřelámu každou kost v těle tomu, kdo se sníží k obchodu s tímto zloduchem. Až ho budu mučit a on mi v agónii prozradí od koho koupil koně, počítejte s tím, že si vás najdu hned po něm. Vilém Stopa, vůdce Lovců."

[Carwen]

Hon na Areiuse už trvá dlouho, vylezla jsem ze sídla lovců kde Berroson s obavami seděl a mnul si obličej, načež mi řekl že s Areiusem už nechce dál spolupracovat kvůli něčemu co udělal jeho přítelkyni a pomoc vyhledal tedy u mě. Poznala jsem že se o ni opravdu bojí a má ji hodně rád když se kvůli ni vzdal přítele se kterým strávil půl života. I přes to všechno jsem mu nakonec kývla, přišla náhle i Marilla ale nevěděla jak se rozhodnout či se připojit vůbec k někomu nebo zůstat neutrální, nutit jsem ji k ničemu nechtěla tak jsem to nechala na ni. Areius přišel se slovy že to Berroson už přehnal a po chvilce se neudržel a mě opět svým kladivem omráčil, mlhavě jsem viděla jak sráží k zemi i Berrosona. Jak jsem se vzpamatovala viděla jsem přihlížející Marillu a omráčeného Berrosona kterému chyběl prst. Nebylo moc času a musela jsem Marillu poslat pro bodláčí kvůli šanci že mu prst budeme moct ještě přišít. Na jehlu jsem navázala nit a poprosila jsem Marillu ať prst přidržuje tak aby kosti zapadali, "Teď drž pevně" začínala jsem mu prst přišívat, nakonec jsem zbytečnou část nítě utrhla. Berroson se překvapeně probudil a výraz mu sklesl když si všiml bolesti prstu s kterým nemůže skoro ani hýbat. Řekla jsem mu že do pár dnů či týdnů se mu to zahojí, Marilla nakonec usoudila po předchozí události že by bylo lepší připojit se k nám. Vilém souhlasil s pomocí obou i když si předtím nikdo z nás moc nerozuměl.
Po pár dnech když jsem jela severními horami, projela zběsile osoba na koni, pro případ jsem si připravila luk a pokračovala dál, kolem šel Berroson a optala jsem se ho jestli náhodou nezahlédl tutéž osobu na koni, jestli to náhodou nebyl Areius. "Někoho jsem zahlédl ale.. *pokrčil rameny*" náhodou prošla kolem Marilla ale z lesa za mými zády vzduchem vyletěla šipku těsně minoucí mé tělo. Můj medvěd vyběhl vší rychlostí mezitím co jsme na něj všichni vypálili z luků, medvěd mu udělal pár ošklivých ran až pak jsem ho odvolala. Žáru v mé duši a chtějivosti oplatit mu to co mi udělal jsem prostě neodolala a v jedné chvíly jsem ho připravila o oko. Berroson se chtěl ještě pomstít za jeho prst a uřízl Areiusovi další prst. Ještě nám to nestačilo tak jsme ho odvlekli do bývalého sídla Praetorie, kde má ještě na svůj minulý uřízlý prst ještě mnoho vzpomínek. Pak jsme se ale na dvoře zastavili a dál jsem nemohla uvěřit co to vlastně dělám, tohle nejsem já. Ani jeden z nás neměl tu odvahu vzít Areiusovi život, za těch let co jsme bývali ještě pohromadě, kde vlastně sídlo Praetorie uchovávalo i hezké vzpomínky na časy kdy nebyla žádná válka ani rivalita mezi námi. S vědomím že to může být životní chyba jsme se rozhodli s Areiusem domluvil příměří, odvětil že je to milé, pak odešel. Jak jsme chvíly vzpomínali optali jsme se sami sebe jestli opravdu můžem začít odznovu jako přátelé, pak Marilla řekla že bychom jsme si to měli nechat urovnat v hlavě, odpověděla jsem že je to dobrý nápad a snad ne na dlouho jsme se rozloučili.
*Po pár týdnech*
Carwen se vzbudila ze zlého snění které ji nedává už těch několik týdnů pořádně spát. Zabalila spacák a po chvilce jen tak nečinného toulání po lese si vpomněla že ji čeká u Swallow další lekce. Pobídla koně a vydala se od severního hvozdu na jih, všimla si že v okolí koluje neobyčejný klid tak cválem koně zrychlila. Pak najednou okolo mě proletěla další šipka, otočila jsem se kde stál zohavněný a zamračený Areius se slovy že jsem dohodu nedodržela, Vilém mu prý něco proved, věděla jsem že Vilém o příměří neví ale nikde jsem ho od té doby nepotkala a nemohla mu to říct. Vyřvával po mě že budu pykat, říkal mi padej až na konci dohadování odešel sám, odjela jsem tedy ke Swallow. Po lekci jsem se chystala vyjít ven když v tom jsem otevřela dveře a leknutím jsem ustanula, čehož Areius využil a zaútočil. Přehoupla jsem se přes stůl a snažila se jeho úderům vyhnout, nakonec se mi povedlo vyběhnout z hospody a poslat na něj medvěda. Avšak Areius medvěda zdolal jako nic a rozběhl se na mě. Srazil mě a na očích jsem mu viděla jak moc se chce pomstít, nakonec mě začal rozřezávat a ještě si do mě několikrát bodnul. Srdce se mi zastavovalo ale já nechtěla ještě umřít... naposlední chvíly svého života jsem toužila ještě po Vilémově objetí, po doteku jeho rtů a pevném svírajícím náručí, vidět jak se jeho upřeně zamilované oči dívají do těch mých.
Bohužel přání se mi nevyplnilo, mé tělo pomalu opouštěla duše, z koutku rtů mi tekl proud krve, z celého zakrváceného těla jsem ani nemohla určit kde jsem a jak zraněná. Pohltila mě tma ale až pak jsem uviděla jasnozřivé světlo jak mě bere do svého náručí...