Hodnocení tématu:
  • 1 Hlas(ů) - 5 Průměr
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
[RP] Bandité - Lugo
#1
Léto 13. Tory 321. roku

Třebaže dnešek se nedá počítat, jako nejšťastnější z mých dnů, nebyla jsem jediná, koho toto datum postihlo ve špatném smyslu. Nepříliš šťastné setkání s mou dlouho nezvěstnou tetou mé myšlenky zaměstnalo natolik, že jsem přestala vnímat důležité události, které se v té době udály v okolí Isharu.

Vše začalo tím, když jsem v Cypronských ulicích potkala Rilwen ve společnosti strážkyně Zoe očividně zabrané (z poměrně jednostranného pohledu) do důležitého hovoru. Plná vzteku a zoufalství jsem se je pokoušela zastavit, promluvit si s tetou a konečně z ní vypáčit aspoň jediné slůvko, které by mi dalo naději, že v ní zůstala trocha jejího já. Ale bezúspěšně. Strážkyně Zoe byla neoblomná a nedovolila mi s tetou prohodit ani větu. Společně se zavřely v nedalekém hostinci a za zamčenými dveřmi začaly „diskutovat“ o důležitých věcech. Rozhodnutá si s tetou za každou cenu promluvit, čekala jsem venku až do konce Zoeina monologu, při kterém jsem však zaslechla některé jeho útržky. Únosy? Výkupné? Banditi? O čem to mluví?

Až po návratu do Isharu a prostudování veřejných vývěsek jsem pochopila vážnost situace a smysl jejich rozhovoru a cítím, že bych se v nejbližší době měla paní Zoe za svůj výstup omluvit. Mé problémy se, oproti událostem posledních dnů, jevily nepodstatné. Zdá se, že v posledních dnech se začaly shromažďovat kolem Isharských pozemků neobvykle početné skupiny banditů a nájezdníků, které, podle informací, unesly několik bezbranných žen a teď za ně žádají výkupné. Situace byla natolik vážná, že jejím řešením byl pověřen jeden z královských rytířů, sir Gerard, který již v předešlých dnech zorganizoval záchrannou misi, shromáždil skupinu zkušených dobrovolníků a společně s nimi vytvořil plán na záchranu unesených žen. Bylo také oznámeno, že sir Gerard hledá každého dobrovolníka ochotného pomoci se záchranou žen, aby se dnes, v odpoledních hodinách, shromáždili před branami Isharu pod jeho vedením. Zčásti z nutkání pomoci a zčásti, abych potlačila své vlastní starosti a zvědavosti, jakou úlohu má v tom všem hrát Rilwen, jsem se rozhodla zúčastnit.

Už při prvním pohledu na skupinu, která se shromáždila před branami ještě před příjezdem sira Gerarda mi bylo jasné, jakou důležitost přikládají občané Isharu úspěchu této mise. Mezi skutečnými dobrodruhy, jakými tito lidé očividně byli, mi má přítomnost přišla zbytečná. Tím spíše, když jsem uviděla přijíždět sira Gerarda na svém ušlechtilém válečném koni. Z rytířových úvodních slov jsem pochopila, že setkání s bandity a předání výkupného se má uskutečnit kousek na východ od pevnosti zvané Brutus, která byla již dlouho v držení jim podobných. Po příjezdu na určené místo mne překvapilo, že ze stínu stromů se vynořila jen malá skupinka pěti banditů v doprovodu jen jedné z unesených žen. Ale poté, co sir Gerard začal vyjednávat s jejich mluvčím, jsem pochopila jejich záměr. Únosci ukryli na odlehlém místě další unesené ženy a měli v plánu nám prozradit místo úkrytu až po obdržení výkupného. S ohledem na situaci jsme neměli na výběr, než jim toto výkupné předat. Ale ukázalo se, že autorita, kterou budila skupina dobrodruhů v čele s Gerardem, nahnala lapkům až příliš velký strach, aby se nám pokusili lhát. Když jsme ukončili výměnu, první žena byla zachráněna a mi obdrželi informaci o úkrytu dalších zajatých žen, bandité se rychle vytratili v lese. Při pohledu na ostatní členy skupiny jsem cítila jejich touhu zaútočit na odcházející muže, avšak nikdo se neodvážil porušit slovo dané rytířem, který se zaručil za jejich bezpečnost. Podle pokynů nebylo složité v lese najít ukrytý srub a v něm další zajaté ženy, které byly, k velkému překvapení nás všech, naprosto nehlídané. Ale další záměry banditů vyšly rychle najevo, protože ve srubu jsme našli pouze čtyři ženy, což se ženou, která byla již na cestě do bezpečí k branám Isharu, znamenalo pět osvobozených rukojmí, ačkoli uneseno bylo žen šest.

Zatímco se několik z nás oddělilo od hlavní skupiny, abychom odvedli osvobozené ženy do města, rozhodovali se ostatní, jak nastalou situaci vyřešit. Tehdy vyšel najevo plán, který spolu dohodly Rilwen se strážkyní Zoe, protože to byla právě ona, kdo pod pláštěm neviditelnosti proklouzl k branám pevnosti a přinesl zprávy o jejích strážích, přestože nechápu, proč to vše vlastně dělala. Po prostudování obrany pevnosti jsme dospěli k jedinému závěru a to, že abychom uspěli v prolomení obrany, museli jsme vzít most vedoucí do pevnosti rychlým a překvapivým útokem. A tak se i stalo. Ta jatka byla nepředstavitelná. Zpočátku šlo vše tak, jak jsme plánovali, protože lapkové nebyli připraveni na takový útok a nebyli schopní zformovat dostatečnou obranu. Umírali po tuctech. A přitom největší utrpení ze všeho mi působil pohled na tetu, která se přes tu všechnu krev a křik spokojeně usmívala. Vše se však zcela zvrtlo právě ve chvíli, kdy jsme v plné síle prorazili do vyšších pater a narazili na skupinu banditů, z nichž jeden držel poslední unesenou ženu pod krkem a v druhé ruce držel nůž. Byla tak mladá. Tak nevinná. Vše mohlo dopadnout jinak, ale pod neustálým tlakem dění, místo toho, aby se zachránci zastavili a dali siru Gerardovi možnost vyjednávat o život poslední ženy, se stalo, že v nepřehledné situaci někdo z naší skupiny zaútočil. Stačil jediný okamžik nepozornosti a žena, jejíž život jsme se pokoušeli zachránit, padla mrtvá, s podříznutým hrdlem k zemi.

Byl to dlouhý, bolestivý okamžik. Pod zbraněmi a kouzly rozzuřených ochránců neměla hrstka přeživších banditů žádnou šanci. Ale na záchranu ženy už bylo pozdě. Za nastalého ticha sir Gerard zabalil tělo ženy do pláště jednoho z padlých, zvedl ji a odnesl ke svému koni. Pak nařídil, aby jeden z kouzelníků srovnal to prokleté místo se zemí, čehož se velmi rychle a vděčně ujal jeden z elfích mágů, kteří nás doprovázeli. Rytíř nasedl na svého koně, zvedl mrtvé tělo před sebe a odjel. Tíživé ticho, které po bitvě nastalo, přerušovaly jen výbuchy ohnivé magie ozývající se z útrob pevnosti. Hrdinové, kteří se vypravili na tuto záchrannou akci, se začali postupně rozjíždět. Jen strážkyně Zoe zůstala na místě a nenávistně hleděla na pevnost. Jen ona a… Rilwen. A mě nejvíc děsil pohled do usmívající se tváře mé tety.
Odpovědět
#2
Tož to byl zase den...
Nějaký elf jménem Lucius se rozhodl svolat výpravu za účelem nalezení jakéhosi bandity, který bandituje v zemích za Cypronou. Ale co tu budu povídat? Ten chudák elf si neuvědomil, že když bandituje za Cypronou, tak určitě nebude banditovat na severu..., ale musím se vám přiznat, že těch, co se přišli přidat, bylo hodně a mezi nima i já.

[Obrázky: 20130216hlednbandit2.jpg]

A tak jsme se vydali na sever, kde větry dujou ledovým dechem a kde žijí medvědi velcí jako tři trpaslíci stojí na sobě.

[Obrázky: 20130216hlednbandit4.jpg]

Byla tam pevnost, samá díra a propadlá střecha, tak žalostné stavitelské umění je snad vlastní pouze orkům, protože takovou hrůzu nemohli snad ani lidé postavit...

[Obrázky: 20130216hlednbandit5.jpg]

A abych nezapomněl, těch obyvatel tam bylo opravdu hodně, avšak nedokázali nás zastavit, a kdo by taky dokázal v takovéhle zdechlině?

[Obrázky: 20130216hlednbandit7.jpg]

Dokázali jsme se dostat až do pokladnice zdejšího lapky, tam se ukázalo, že zde opravdu nežije onen hledaný bandita.

[Obrázky: 20130216hlednbandit9.jpg]


Též vám musím povědět, že došlo k rozkolu v téhle výpravě, kdy následně odešla polovina dobrovolníků, prej vraždění nevinnejch a podobný řeči, a prej se to dozví nějakej rytíř, kterej sedí na zadnici za hradbama Isharu, trpaslík by snad věřil, že se ta ženská těch lumpů zastávala... ale co... vždyť je sama pomáhala zabíjet.

Chudák elf si nakonec uvědomil, že sever opravdu nebyla nejrozumnější volba a tak jsme se vydali do zemí za východní branou Cyprony. A tam jsme měli štěstí, protože jsme našli nejspíše onu pevnost, kterou obývá hledaný bandita. Bohužel, zdá se, že je opuštěná...
Odpovědět
#3
Z deníku elfky
Dnes byl opravdu špatný den, už od brzkého rána jsem se necítila dobře. Jen co jsem vyšla před dům začalo se objevovat čím dál tím více problémů, které si vynucovaly pohotové řešení.
*kus stránky je vytržen*

Ten jeden … Ah .. Nejradši bych ho.. … Své myšlenky snad utopím v dobrodružné výpravě co se má dnes konat. Beru s sebou věci na psaní, z tohoto kouká pěkně zajímavý příběh, který by stál za zachování.

   

Po pár hodinách jízdy jsem dojela ke skupince shromážděných lidí, kteří debatovali jako kvočny na tržišti. Nedalo se nic zajímavého pochytit a tak jsem si jela do města ustájit koně. Při návratu ke skupince jsem si teprve všimla počtu přítomných. O pár chvíli později se mi za zády objevila Zoe a následoval velmi rychlý rozhovor.
Celou tu bandu vedl elf jménem Lucius, už v té chvíli se mi to nelíbilo, avšak zdrcená událostmi téhož dne jsem si řekla, že nemám důvod se stranit. Ačkoli byla Zoe výslovně proti nakonec se k nám přidala. Cesta byla poněkud dlouhá a čím více jsme se vzdalovali, tím větší zima nám byla. Celou tu dobu jsem pozorovala každého z členů.. Trpaslík, nejspíše Moradinův kněz, Sephrenie , Zoe , pár lidí v kápích, potom asi tři další, které jsem moc neviděla, dále pak Edwin a Lucius. Nakonec tu byl i rytíř na koni, neznám jeho jméno, ale držel se zkrátka. Nutno podotknout, že po cestě bojoval opravdu skvěle, zachránil nám i jednou život, když odlákal vlky. Teď si uvědomuji, že jsem mu ani nepoděkovala. Když jsme dorazili k pevnosti, došlo k překvapení nás všech, když nějaký nemotora šlápl na nastraženou past. Ten zelený oblak opravdu smrděl a dost nás oslabil, dost lidí zkolabovalo.

   

Po pár hodinách bojů o pevnost mi došlo co se vlastně děje. Když jsme vkročili na hradby, jednoduché to rozhodně nebylo... Při pohledu na ten masakr se mi udělalo zle.

   

Nakonec jsme pokračovali do pevnosti.. V ten moment jsem začala trochu pochybovat o správnosti svého rozhodnutí. Začala jsem si pokládat otázky typu : ´´ A co když tady nebude ? ´´ . Zoe mi hodně pomáhala, i když jsem se k ní nezachovala zrovna správně. Začali jsme všichni prohledávat pevnost, nikde nic nebylo. Nakonec se někdo ozval, že našel vchod do podzemí. To co se dole odehrálo by se nedalo nazvat více než jen masová vražda. Dole pobíhali lidé jen s kýjema a sotva měli na sobě nějaké brnění. Musela jsem pomoct, ale nechtěla jsem se do toho míchat.

Při prohledávání podzemí jsem našla něco co všichni ostatní přehlédli. Byl to jednoduchý, frustrující, děsivý a svým způsobem vtipný vzkaz.

   

Okamžitě jsem se rozeběhla to říci ostatním, ale .. Asi jsem byla moc rozrušená. Při průchodem chodby se z poza zavřených dveří ozýval smích a klepání. Trochu jsem doufala, že trpaslík našel vinný sklípek. Když, však na povel někdo otevřel dveře.. Něco mne praštilo přes hlavu. Když jsem se probrala bylo dobojováno. Ten vzkaz.. Snažila jsem se jim to říct, ale nechtěli si to nejspíše ani přiznat. Opustili jsme je společně se Zoe a pár dalších se k nám přidalo.
I kdyby ti lidi v pevnosti byli… Corellon ví jak špatní, nikdy by si nezasloužili tuhle smrt. Aspoň ne před spravedlivým soudem. A ty jatka co se udály.. Jsem si jistá, že za to Lucius ponese odpovědnost, vše se bude muset vylíčit siru Gerardovi. A co se týče Luciuse, už teď k němu mám jisté … Nesympatie. A Zoe zdá se, že rovněž. Zítřek ukáže ..

Vypravování je nejlepší způsob, jak vypustit myšlenky do současného světa. ~ Robert McKee

Odpovědět
#4
Byl to jen závan větru, ale ona to cítila...přibližovala se velmi rychle, až do chvíle, kdy byl pach krve přímo omamný...samou radostí nevěděla, kterou část zaschlé tmavě rudé stopy stopy olíznout, a tak skákala kolem dokola. Na co asi taková moucha myslí..? Zauvažoval Horian při sledování malého hmyzu poskakujícího na jeho košili přehozené přes truhlu. Aniž by dokončil své úvahy, vytrhly ho z nich rychlé lehké kroky kdesi za plátěným závěsem. Než se stihl postavit, už se závěs odhrnoval a zpoza něj se vynořila krásná tvář hraběnky Lathie. „Vem si ještě jednoho vojáka a jeďte k Isharu za Sirem Gerardem...toho vojáka máš na starost.“ Po celodenní nudě a ležení na posteli Horian zapomněl na nějaké formality a slušnost a tuhle chybu si pak vyčítal ještě hodně dlouho poté, co hraběnka s úsměvem odešla z jeho skromného kareldského pokojíku. Ishar, rytíř...žeby zase boj? Možná znovu ti bandité...kdo ví...a kde jsou zatraceně všichni vojáci když je potřebuju... „Ab tady jsi...zrovna tě hledám...nechceš se mnou zajet k Isharu?“ nevnímal co odpověděla a skočil zpátky ke své truhle a snažil se co nejrychleji obléct zbroj.
O pár minut později už Horian i Absinthe seděli v sedlech svých koní a jeli vstříc prozatím neznámé výpravě. Nespadni....jen nespadni...no tak necukej sebou herko... probíhalo válečníkovi hlavou a podle špatně zadržovaného smíchu jeho společnice tyto myšlenky byly vidět až příliš dobře na jeho chování. Sedm, osm postav stojících před bránou isharu měla být nejspíše ta skupinka, ke které se měli připojit, a tak s oddechnutím zastavil koně pár metrů od prvních siluet dobrodruhů. Horian si prohlížel tváře jednotlivých členů shromáždění a na jedné se zastavil...Artanis...odvrátila se od něj ale vůbec se tomu nedivil...byla tam i Zoe-důstojnice z cypronské stráže mu něco říkala ale věnoval jí jen pramálo pozornosti...
Dům rytíře Gerarda byl vcelku malý, ale hezky vyzdobený, velký stůl v první místnosti plně posloužil účelu předbitevní porady...Horian však poslouchal proslov Zoe jen jedním uchem...myšlenkami byl stále u Artanis...u jejího výrazu ve tváři, když se k němu obracela zády...
„...je tam třicet až padesát mužů, nejsou dobře ozbrojení a jsou unaveni, teď je ta nejvhodnější doba pro útok...z jižní strany jsou pasti...zapálíme jim palisády...jejich velitel Lugo...“ teprve teď si Horian začal uvědomovat, co se vlastně chystá a v duchu si zanadával za to, že nedával větši pozor, zvláště když jsou v sázce životy všech těch...Calwen, Artanis, nějaký kněz co vypadá že ho přerazím soplem když se prudce otočím...mág co neumí držet hubu a dva lovci zvyklí bojovat nanejvýš proti laním...ještě nějaký podivín na konci stolu...to nemyslí vážně! „S těmihle chceš jít do boje proti padesátce po zuby ozbrojených banditů?“ zeptal se posměšně Zoe, když dala ostatním prostor k otázkám. „Neposlouchal jsi, máme sudy s olejem...“ odvětila Zoe a válečník ji musel dát za pravdu, že skutečně neslyšel všechny podrobnosti bitvy, i když i tak výpravě moc nevěřil... „Můžu si jít doplnit šípy?...Potřebuju ještě do banky!“ Chtěl bych přebalit mamiii...hlupáci to se neumí připravit předem? Možná měl tenhle názor říct nahlas, aby předešel dalšímu zdržování ze strany mága a jednoho lovce.
A znovu do sedel... Neskač, neskač...jestli spadnu pudeš do salámu bestie... od prvního dne svého pobytu v Kareldu Horian věděl, že tohle bude jeho největší problém a snaha udržet se v sedle mu dokázala vypudit z hlavy veškeré další myšlenky ohledně přicházející bitvy i ne zrovna hezké myšlenky na její možné konce, a dokonce si ani nevšiml, že se k nim v Cyproně připojil sám komtur Isharského řádu helmitů Grotan Cavillus. Připadal si velmi hloupě vedle Gerarda, který snad vyrostl s koněm pod zadkem a společnost culící se Absinthe mu sebevědomí taky nezvedla.
„Artanis, zůstaneš tady vzadu a budeš hlídat koně“ První správný rozkaz Zoe....snad nebude poslední „Calwen, Martine jděte prozkoumat tu pevnost a její okolí...“ mágyně učednice a ten druhý, zjevně zběhlý v plížení se vrhli na svou práci. Po několika minutách podali téměř na slovo stejné hlášení o obsazenosti a stavu hradeb...a Zoe vydala další rozkaz k pohybu-tentokrát k obejítí pevnosti ze severní strany.
Tohle je přece blbost...ze severní strany je nejvyšší palisáda...nejsou tam sice ochozy ale je tam vysoká budova..přes ni se nedostaneme... Horian si oddechl když i Zoe přišla ke stejnému názoru... „Horiane uvaž koně a ty Gerarde...dělej jak uznáš za vhodné“ Horian přemýšlel koho tahle slova naštvala víc...jestli jeho nebo rytíře...
„Pujdeme na ně ze západní strany...válečníci ve předu, mágové a střelci za ně, když se řada začne lámat ustoupíme...“ pokračovalo dalších několik příkazů, tentokrát z úst rytíře Gerarda, ale Horianova mysl zamrzla na prvních několika slovech...ze západní strany....západní strana?!! s hrůzou v očích hleděl na vysokou budovu poskytující ohromnou výhodu obránců, která pokrývala dvě třetiny délky hradeb ze západní strany a ještě mnohem víc se mu zatajil dech při pohledu na obrannou věž v jiho-západním rohu palisád. Tohle je blbost! Z východu! Z východu máme zaútočit! Tam je nízká palisáda a krátké ochozy! Bude to téměř bez ztrát! A navíc uvidíme na jižní bránu takže nám neutečou! Západní strana je nejlépe opevněná a když vyjedou banditi z jižní brány můžou nám vpadnout do zad! A přitom Zoe měla s útokem na severovýchod a východ pravdu...bohové nám pomáhejte...
Horian si nedovolil nic říct protože nešlyšel, co má Zoe přesně za lubem a podruhé se svou nepozorností neztrapní. Sudy? Sudy s olejem? Takže budem bojovat v kouři...ale tím se dovnitř nedostanem. Oheň napáchal jen velmi zanedbatelné škody vzhledem k použitému množství oleje. Účel ale splnil aspoň v podobě vypálené díry do palisády přesně mezi budovou a obrannou věží-na nejhorším možném místě pro dobývání v celé pevnosti.
Cink, Cink...Cink...Horian poslouchal cinkání ozývající se při dopadu šípů a šipek nepřátel na jeho zbroj...vedle něj stála Absinthe se štítem nad hlavou a z druhé strany Zoe s Gerardem v podobné pozici...nad hlavami jim lítaly projektily a kouzla z řad spolubojovníků...naneštěstí bandité nebyli úplní hlupáci a střely dopadající na čtyři válečníky byli jen symbolické...za nimi však probíhala jatka mezi jejich společníky bez zbrojí. Na co čekáme...
„Útok! Jdeme dovnitř!“ konečně...ale trvalo to...jestliže předchozí boj se dal nazvat jatky, ten následující byl chaos...krásně mířená rána na spánek postavy před Horianem byla zastavena spíš vůlí bohů než čímkoli jiným...kde se proboha mezi nepřáteli vzal ten blázen s lukem?! Horian odstrčil lovce těsně před tím, než tím stejným místem proletělo kladivo nepřítele.
Snadný cíl v podobě muže znaveného vahou jeho zbraně a zbroje...padl stejně jako několik dalších. Horiana po dlouhých měsících opět ovládl démon války a všechno kolem se začalo pohybovat až groteskně pomalu...vše až na jednu věc...jeho zbraň zpívala píseň smrti stejně dobře jako kdysi, nepřátelé padali v pravidelném rytmu úderů a po boku rytíře a cypronské strážkyně se válečník cítil jako bůh války, součást nezastavitelné armády zkázy...už skoro zapomněl jak krásný pocit to je někoho jen tak zabít bez obav z následků...Prudký výpad, nakopnutí kolenem do břicha, rozdrcení hrtanu toporem sekery, dlouhý oblouk na dalšího nepřítele zakončený přískokem k teď již neozbrojenému obránci pevnosti. Dobytí jihozápadní věže mu připadalo jako neuvěřitelně jednoduché...bojovou euforii však rychle ukončilo téměř neslyšné cvaknutí někde pod ním...válečníka zahalil zelený oblak, který po pár vteřinách zmizel stejně rychle jako se objevil...To zvládnu, nic to není! Řekl si Horian a máchl sekerou po postavě před sebou...nevěděl jestli zasáhl...postava se rozmazala, bojovníkova hlava třeštila jako při kocovině z nekvalitního vína a svět se rozehrál všemi barvami...zvládl ustoupit z boje a skrýt se do věže těsně před tím než si účinky zákeřně nastražené pasti vybraly svou daň.
„Helme, uzdrav jeho rány a zbav ho jedů...“ kněz by si se svým bohem vykládal snad celé hodiny...Na to není čas! Modrý lektvar měl lepší účinky než nějaké kněžské bláboly...válečník vzal do ruky velkou sekeru a vyběhl z věže vstříc nepřátíteli ale nádvoří bylo prázdné. Zmateně se rozhlédl a v ten moment se odněkud ozvalo: „Pozor!“ následný ohromný výbuch jen pár metrů před ním odhodil Horiana zpátky do věže...v těžké plátové zbroji ale utrpěla ránu spíš jeho důstojnost když dopadl na zadek než jeho tělo. A dost! Prudce se zvedl a vytrhl luk z rukou mrtého bandity. Zamířil na vrchol budovy a vypustil šíp, přesně v okamžik, kdy se muž nahoře chystal házet další bombu k základům věže. Zásah ho nezranil nijak vážně ale způsobil dopad bomby do bezpečné vzdálenosti od obou budov. Teprve teď se Horian podíval jak jsou na tom jeho spojenci. Většina z nich spíš ležela než bojovala...Grotan, spolu s tím druhým helmitou, Hilbertem, dělali co mohli, aby z polomrtvol udělali bojeschopné členy výpravy, ale zdálo se že ani ten jejich Helm není všemocný. Zatímco se ostatní dávali do kupy Horian, Zoe a Gerard proběhli ke dveřím velké budovy. Ty podlehly zapálenému sudu oleje bez větších problémů a následovala závěrečná část bitvy...zabít Luga-velitele banditů a jeho osobní stráž-chlápky schované v tuně železa. Bránili se hrdě do posledního dechu, zvláště Lugo který měl neomezeně možností k útěku zcela nehlídanou jižní branou se rval jak ďábel... „Oberte je dle libosti, ale tady na toho nikdo nesáhne“ chvíli si Horian myslel, že Gerard tím chce zabránit aby dobrodruzi lačnící po kořisti roztrhali velitele banditů na kusy...nechal tam jeho tělo bez hlavy aby zhnilo...z myšlenky na to že rytíř svým nepřátelům neprokáže úctu a nechá je tam napospas vlkům a havranům se Horianovi dělalo zle...chtěl co nejrychleji vypadnout aby nemusel sledovat hyení bitku o majetek banditů ze strany lidí, se kterými před chvíli bojoval a myšlenka na to, že znovu porušil svůj slib mu na náladě taky nepřidala. „Ab jdeme...boje už bylo dost“ potlučená kolegyně z kareldského vojska jenom přikývla.
„Bojovals dobře Horiane, víc než dobře...“ chválila ho Zoe s rytířem Gerardem po boku, když nasedal na svého válečného oře. Neodpověděl...byl jen rád že helma skrývá jeho myšlenky které se mu jistě promítly do výrazu tváře...

OOC: (OOC názor hráče: skvělý bojový event s velmi promyšlenou RP předehrou, průběhem i dohrou, samotný boj nám nekazili žádní "kill and loot" dungaři (jmenovat nebudu stejně by to nepochopili), jedna výtka na adresu gm a jejich pokusů s alchymistou který tam neměl co dělat a narušil rp předehru eventu...takže za mě všechny palce nahoře Wink )
drobný edit 21:24
Odpovědět



Skok na fórum: