Snář

[Dommi]

[Toto je reakce na žádost, aby někdo z hráčů shrnul události zajímavého questu do topicu na fóru. Jistě jste si všimli, že před názvem topicu není žádné pochybné [RP], což značí, že nabyté informace nesmí být použity ve hře ani hráči, kteří obyčejně na podobné tagy hrají. Pokud máte zájem se do topicu připojit, nejdříve mě kontaktujte pomocí soukromé zprávy. Vítejte ve snáři.]

Znavený stopař stanul na okraji hlubokého údolí a jako už mnohokráte toho dne přidřepl na zasněženou zem. Nepříliš hluboký, vlhký sníh byl jako ta nejsnadněji čitelná kniha, udávající směr jeho dalšího putování. V jemném ranním poprašku se zřetelně rýsovala téměř obdélníková, podlouhlá rozdělená kopyta, jasně značící přítomnost vysoké zvěře. Shrbený muž si promnul zkřehlé ruce a pohlédl do dáli. Dobře věděl, že obvyklé znaky při tomto lovu nic neznamenají. Krátce potřepal hlavou a v pokusu znovu zapadnout do tak známé rutiny se znovu zahleděl na sadu otisků. Mezera mezi předními a zadními kopyty se už pár metrů rychle zkracovala, a pokud byl jeho odhad správný, za nedlouho se začnou zcela překrývat. Zvíře tedy přešlo z běhu do chůze, hon se zdál být téměř u konce. Lovec se pomalu narovnal a se zrakem pevně upřeným k zemi počal sestupovat do údolí.

Vzrušení jim zcela prostoupilo a vlilo tak do prochladlých nohou novou energii. Nekonečný pás stop, jasně určující cestu, jej proved skrz dolinu až k řídkému lesíku, kde pro něj měl nachystanou další malou zkoušku. Sníh ustoupil a nahradil ho široký travnatý pás, dost hustý a nízký, aby ošklivě znesnadnil další sledování. Nádavkem k tomu se ke sledované čtveřici kopyt ze západu připojila sada stejných, i když o něco menších otisků, a zapředla s nimi tanec, po kterém i díky těžko čitelnému povrchu nezůstal jiný otisk čistý. Stopař, jenž dobře věděl, jaký rituál tato skrumáž představuje, se smutně pousmál. Před očima mu proběhly dlouhé hodiny, které ho čekají při rozplétání tohoto zašmodrchaného klubka. Hodiny, které neměl. Rozhodl se tedy spoléhat na štěstí a místo, aby se jal luštit předloženou hádanku, začal prohlížet kmeny jehličnatých stromků, tvořících počátek hvozdu. Po několika minutách našel, co hledal. Ačkoliv v zimě drží kůra na stromech lépe než v teplejších obdobích, byla mu i tentokráte dobrým rádcem. Menší okousané kusy na jižní straně kmene byly plné památek po velkých zubech a jejich vzdálenost od země přesně odpovídala předpokládané velikosti zvířete, určené dle hloubky stop a množství dříve nalezeného trusu. Najít v okolí jehličnanu otisk vhodný k určení dalšího směru poté bylo jen dílem okamžiku. A když už si lovec myslel, že má vyhráno, stopa se změnila a svět kolem něj začal rotovat

Když otupující závrať konečně ustoupila, spočinul jeho zrak na napjaté tváři Horiana Vorena, veliteli armády Isharionu. Stejně jako stopař sám, seděl i Horian u dlouhého stolu v jednom z honosných sálů na isharionském hradě, kde se zrovna sešla městká rada. V čele stolu se předsedal jistý Terence, pravděpodobně králův zmocněnec, který si zrovna vyměňoval rozladěné pohledy se svým pobočníkem Conrádem. Mezi dalšími přísedícími lovec postupně rozeznával i další důležité tváře města. Byl zde Glumík Jedlička, kněz Jolandina řádu, trpaslík Michael z Řádu Kladiva, Mir z Arcana, Rimoy Agarnish, kapitán Eathon a v neposlední řadě tajemný Lord Ifrin De Aloriniel, s pohledem temným stejně jako jeho plátová zbroj.

Ústa všech přítomných se naprázdno otevírala a zavírala, ale teprve když si toho stopař všiml, začaly se spolu s pohyby úst ozývat také hlasy. I přes značné soustředění k němu však doléhaly jakoby z velké dálky a bylo velmi těžké zachytit něco více, než jen jednotlivá slova. Zdálo se, že králův zmocněnec zrovna obviňoval kapitána Eathona z pirátských činů, oháněje se svědky a fakty, čemuž se většina ostatních snažila oponovat. Lovcovy smysly však v tu chvíli zaměstnávala spíše než nezajímavý rozhovor pohledná služka, jež předkládala před přísedící rozličné lahůdky a pokrmy.

Náhle však stopařovy cvičené instinkty zachytily v okolí prudkou změnu nálady, to když se pohledy všech zaměřily na prozatím mlčky sedícího Rimoye Agarnishe, který byl vyzván, aby pomluvil v záležitosti, kvůli níž byl povolán. Ten se však v té chvíli věnoval jen jediné osobě v místnosti, postavě Conráda, jenž se pod jeho pohledem celý schoulil a v očích se mu značil strach. Po nekonečné chvíli konečně prořízla napětí Rimoyova obviňující slova. Vyprávěl, jak byl Terencem najat, aby Conráda doprovodil do jistého hostince ve městě a dohlédl též na jeho bezpečný návrat. Tam se prý jeho chráněnec setkal s mužem jménem Burton a v bláhové představě, že jejich rozhovor nemůže být vyslechnut, si vyměňovali vlastizrádné informace. Z nesrozumitelných útržků hovoru lovce do tváře udeřila slova o krádeži lodi, podplácení a plánované vraždě velitele stráží. Conrád, nebo také Kerrsten, jak byl údajně nazýván svým přítelem z nálevny, jasně viděl každý jeden hřebík, který Agarnish zatloukl do jeho pomyslné rakve, a co chvíli se obracel na Terence s tichou prosbou v očích. Výraz jeho pána byl však nečitelný.

Zrovna když už se zdálo, že obžaloba konečně končí, vešla neslyšně do sálu služebná a netečná k hovoru pánů pilně servírovala dezerty na hodovní tabuli. V napjaté atmosféře si jich však málokdo všiml, čehož využil nedaleko stojící strážný, jenž tiše požádal svého pána Terence, zda by mu svou porci nepřenechal. Králův zmocněnec byl natolik zaujatý událostmi, že jen stroze přikývl a dál se věnoval probíhající diskuzi. Jeho soustředění však brzy narušil ten samý strážný, hroutící se s bolestivou grimasou pod stůl. Lovec, neschopen pohybu, slyšel sám sebe volat: „Glumíku ! Byl v tom jed!“ To už i ostatní u stolu začali věnovat nebohému umírajícímu svou pozornost a snažili se probudit Jolandina kněze k činnosti. Horian se pak jako první vymrštil ze svého místa a rozběhl se na místo nehody. Dříve než on však zareagoval Lord Ifrin, který jedním máchnutím srazil svůj vlastní dezert z hodovní tabule a rychle do sebe obrátil lahvičku s protijedem, která se mu jakoby sama zjevila v rukou. V nastalém zmatku už mohl Glumík Jedlička u strážného jen konstatovat smrt. Obviňující pohledy všech přítomných zcela neomylně zamířili směrem ke Conrádovi – Kerrstenovi, který jako krysa zahnaná do kouta zařval několik výhružek a vyřítil se ze sálu. Stopař, neovládajíc své vlastní tělo, se rozběhl za ním, roztáčejíc v rukou smyčku lasa. Když probíhal hradem, v periferním vidění se mu zjevila skupina ozbrojenců mířících do sálu, jistě ne s přátelskými úmysly. Spolehl se však na schopnosti bojovníků v hale a běžel dál, k bráně hradu, kde zrovna ze zorného úhlu mizel Conrád. Strážní jen udiveně zírali, když se kolem nich prohnal i lovec, který ještě za běhu vypustil smyčku lana, jež se neomylně obtočila kolem Kerrstenova krku. Provaz mu klouzal mezi prsty a prodřel mu kůži do krve, avšak přesto držel a s nadějí hleděl k přijíždějícímu Lordu Ifrinovi. Ten však nejevil o pronásledování žádný větší zájem a dříve, než mohl stopař cokoli namítnout, vyrazil mu provaz z rukou jeden z odpadlíků potloukajících se kolem hradu. To už ho De Aloriniel konečně vzal na vědomí a pobudy bez jediného záchvěvu v obličeji rozprášil.

Po návratu do hradu lovec zjistil, že žádný z jeho druhů, kteří se nyní sháněli po obsluhující dívce, nebyl naštěstí vážněji zraněn. Do pátrání se však připojil až poté, co Glumík vrazil do místností a vychrlil ze sebe, že služku zahlédl ozbrojenou v horních patrech. Když se však obrátil ke schodišti, scéna se s ním znovu zatočila a zrak mu selhal…

K vědomí jej probralo až oslňující světlo, které ho zastihlo právě v okamžiku, kdy stál na vrcholu jedné z věží a samovolně promlouval ke služebné tisknoucí se k hradbám. Z úst mu vycházely sliby beztrestnosti a svobody, pokud mu prozradí detaily o zákeřném plánu na vraždu Terence. Služebná však zůstala k jeho slovům hluchá a jediné, co z ní vyšlo, bylo jméno Linse Sarga a chvála jeho neomezené moci. Dříve než se stopař odhodlal k nějakému razantnějšímu činu, ženě podjela noha a ona se zřítila z obrovské výšky přímo na kamenitou zem.

Raknai Narmo se s trhnutím probudil a před očima mu stále visel obraz vyříznutého srdce v kaluži krve, což bylo to jediné, co po služebné ke konci dne zůstalo. Strážný, jenž měl na starost opatrovat její ostatky, zmizel spolu se vším, co mohlo prozradit něco více o proběhnuvším pokusu o atentát. Myšlenky se mu zamotaly v jednom chuchvalci podezření a obvinění, který nebyl sto rozmotat. Měl být Terence odstraněn nebo umlčen? Kdo je onen tajemný Burton? Je Lord Ifrin zapletený do celé události, nebo je jen věrný své pověsti a využívá situace k uchopení moci?

I takové otázky proudily Raknaiovi hlavou šestnáctého Toru roku dvě stě sedmdesát tři, když se probudil z jednoho z mnoha svých temných snů.

[Dommi]

[Přestože jsem užitečnost topicu trochu přecenil, přináším další díl Snáře. Jak už jste si pravděpodobně všimli, první část předchozího příspěvku nebyla vlastně k tématu - jde o soukromý "quest", jehož vyvrcholení si nechám na nějakou významnější událost.]

Není toho na světě mnoho, co by stopaře přinutilo zvednout zrak ze země, avšak tomu, co mělo nastat, se nedalo odolat. Štíhlá, ve lněném hávu oděná postava se pozvolna odlepila od země a pohlédla k horizontu, kde v písčitých dunách právě probíhal každodenní zrod ohnivého kotouče, jenž v několika málo následujících hodinách přivodí smrt mnoha z těch, kteří se ukáží být příliš slabí na další den ve žhavé poušti. Lovec si němě vynadal za svou nepozornost a znovu poklek ke stopám, jasně se rýsujícím ve zlaté záplavě. O jejich původci ještě před několika málo minutami pochyboval, jelikož čtyři polštářky, z nichž vnější byly kratší než vnitřní, doprovázeny hlavním polštářkem a špičkami drápů, neurčovaly přesně, které psovité šelmě patří. Dlouhý a špičatý trus s charakteristickým zápachem pouštní lišky ho však nenechal na pochybách. Spíše než přesný druh kořisti však stopaře trápilo stáří sledovaných otisků, jelikož tu byly natolik dlouho, že chlad noci nad ránem stihl vytvořit na vrchních zrnkách písku slabě zřetelnou vlhkost.

Se znovu nabytým pocitem nutnosti se lovec rychle rozběhl podél pásu stop. Nehnal ho však strach z koule intenzivního žáru, jež se co chvíli vyhoupne na oblohu, ale zvedající se vítr, předznamenávající příchod písečné bouře. Představa miliónů zrnek písku vířících vzduchem ho přinutila pevněji přitáhnout těch několik pruhů látky, které mu ve tvaru provizorního turbanu chránily hlavu, tvář i ramena před nabroušeným ostřím slunečních paprsků. Letící zlatá masa by nadobro pohřbila nejen stopy, ale i jeho samotného. Sandály plné miniaturních ostrých kamínků se s želenou pravidelností utápěly a opětovně nořily z jemných závějí, avšak stopař měl smysly až příliš ohlušené blížícím se nebezpečím, než aby cítil bolest. Běžel stále vpřed, hnán sžíravou touhou po odpovědi, o níž věděl, že se skrývá na konci jeho cesty. Hnal se doslova s větrem o závod přes ostré vrcholky dun i hladká údolí, sveřepě ignorujíc odpor přepínaných svalů. Utíkal dokonce i tehdy, když na obzoru zahlédl rozmazaný obrys čehosi, co mohlo i nemuselo být cílem jeho cesty, A tak se stalo, že muže, který porazil vyčerpání, muže, jenž zdárně unikal Slunci i větru, polapil do svých sítí tekutý písek. Když pak bojoval svůj poslední marný boj a rukama sahal po jakékoliv opoře, přistoupil ke kraji oné zrádné pasti kapitán Eaton smutně pravil: „Zdá se příteli, že oba jdeme ke dnu.“
A tam někde v dáli, daleko od tonoucího lovce, se stopa opět změnila

.

Raknai Narmo se s trhnutím probudil a zoufale zalapal po dechu. O tom, že jeho plíce nejsou plné písku, ho přesvědčil až důvěrně známý pohled na střechu srubu, který ho konečně vrátil zpět do neveselé reality. Ve snech ho pravda vyčerpávala nekonečná alegorie honu za pravdou, nicméně bdělý stav nebyl o nic lepší. Obraz krutých vojáků lorda Ifrina De Aloriniel, bijících nebohého Eatona, teď asi pronásledoval více než jednoho svědka nedávných událostí. Ona krutá scéna z doků se mu znovu a znovu promítala před očima. Do krve zmlácený námořník, krutý úšklebek ve tvářích ozbrojenců, netečnost Terencova i marný boj statečného Glumíka – to vše se mu vrátilo.

Elf vyklouzl z kožešin, oblékl se a vykročil ze dveří do temné noci, sám jen se svými myšlenkami. Situace byla neudržitelná. Pokud o kapitána přijdou, pozdrží to plány rady klidně o měsíce či snad i roky, než najdou jiného navigátora. Nehledě na to, že ať už měl Eaton na svědomí cokoli, nikdo si nezaslouží skončit takhle. Jak tak kráčel mezi statnými kmeny stromů, snažil se z mysli vyvolat vězňův náčrtek Ifrinova domu i užitečná fakta, která mu sdělil. Nebylo toho mnoho, avšak znalosti starého trpaslíka Michaela, jenž byl s plány zmíněné budovy detailně seznámen, zaplnily slepá místa k elfově spokojenosti. Hlavní osa plánu tak byla prakticky hotova.

Kolem domu je rozestavěno šest ozbrojenců – dva u zadního vchodu, čtyři u hlavní brány, kde se rovněž potuluje hlídací pes, a jeden střelec na balkóně. Prvním krokem bude odlákání zadní hlídky, která by nejspíše zachytila hluk, nesoucí se z lučíšníkova stanoviště. Její nepřítomnost pak zahájí hlavní část plánu. Z obhlídky domu Raknai dobře věděl, že zábradlí na plošině ve druhém patře je vyvedeno ve tvaru zubatých hradeb a nebude tedy problém na jeden z těchto výčnělků hodit smyčku lasa či lněného lana. Šplhat naštěstí uměl bezvadně, což si vyzkoušel už při výstupu na vrchol střechy elfího srubu, když ji bylo třeba po požáru opravit. Pak bude patrně třeba se co nejrychleji a samozřejmě tiše zbavit střelce, jenž by však mohl byt tvrdým oříškem. Po jeho vyřazení mu budou odebrány insignie vojáků temného rytíře, tedy černé boty a stejně zbarvený plášť. To by mohlo oklamat veškeré strážné, kteří by mu uvnitř domu měli možnost pohledět na záda, a dalo by mu to i jsou šanci oklamat je při střetu z očí do očí. „Doleva, rovně a doleva,“ opakoval si Narmo při své noční toulce. Tam někde by se dle získaných informací měla nacházet Eatonova cela. Pak už bude stačit jen proniknout dovnitř a vězně dostat z budovy. Jak to znělo jednoduše…

Raknai si povzdechl a usadil se pod korunu nejbližšího stromu. Slabin a otázek v základní části plánu bylo až příliš mnoho. Už jen část s odlákáním zadních, popřípadě i předních hlídek, byla náročná a vyžádá si pečlivé prostudování. Michael navrhl, že by mohli zinscenovat přepad Ifrinovy dcery, toho času sídlící ve městě, při jedné z jejích cest do otcova sídla, a následné přivolání strážných od vily na pomoc. Tento návrh ovšem nebyl bez rizik. Je možné, že se k osvoboditelům dostane informace o přesunu příliš pozdě na to, aby jí využili, nebo dokonce vůbec. A i kdyby tento úskok vyšel, není jisté, že by na pomoc vyběhli všichni ozbrojenci – v tom případě by bylo třeba přijít s náhradním plánem, který by ten zbytek rozptýlil. Starý trpaslík navrhl bahenní plyn, který by dle Narma ovšem až příliš jasně ukázal, že se jedné o lest. Další návrh obsahoval vhodně vypuštěný roj včel, nicméně nevypočitatelný hmyz také nevypadal jako ta nejlepší možnost. Stopař v zoufalství skryl obličej do dlaní. Pokud nedokáže vyřešit ani první část plánu, co teprve boj na balkóně.

O tom, že si se skvěle trénovaným střelcem sám nedokáže poradit, neměl nejmenších pochyb. Bude tedy třeba, aby na plošinu vyšplhalo vícero bojovníku, což by ovšem výrazně zvýšilo riziko prozrazení. Na druhou stranu by však tito zabijáci působili jako záloha, která by se při možných potížích mohla více než hodit. Poslední z mnoha trhlin v návrhu útoku pak bylo osazenstvo vily. Nejen že neměl nejmenší povědomí o tom, na kolik patrol může v jejích chodbách natrefit, ale navíc ani nevěděl, zda dveře od cely někdo hlídá. V případě, že ano, by se akce osvobození stala zhola nemožnou, jelikož dle známých faktů měl paranoidní černý rytíř ložnici hned vedle kapitánova vězení a jistě by se při sebemenším náznaku problému okamžitě probudil a rázně zakročil. Ovšem čekání na chvíli, kdy bude Lord Ifrin De Aloriniel mimo město, by mohlo stát Eatona život. Také bude třeba nakoupit šperháky..

Z úst postavy opírající se o kmen stromu unikl bezútěšný povzdech. Bude třeba kontaktovat příslušné lidi a vše s nimi dopodrobna probrat. A zima se blíží.

[Dommi]

[Na delší dobu jsem se odmlčel, proto očekávejte v hlavní části informace spíše zkrácené a literárně ošizené. Původně jsem to chtěl zabalit, ale výsledky ankety jsou mi dobrou motivací. Berte také ohled na to, že jsou tři hodiny ráno.]

Živé bytosti nerozeznají nic tak dobře, jako strach. Je cítit ve vzduchu, obklopuje nás jako neviditelná aura, je zábleskem v našich očích. Jeho pach je zcela unikátní, nelze jej zaměnit, avšak ani popsat. Svírá nám hrdlo, dusí nás. Říká se, že jeho nejsilnější forma dokáže být téměř hmatatelná, a to ráno také hmotnou podobu měl. Zjevil se jako štíhlá, tiše našlapující puma, jejíž sebevědomí krok dával jasně na zřetel, že kdo překročí práh lesa, patří jí.

Leč lovec toho rána sledoval zcela jinou stopu. Polštářky pěti prstů blízko u sebe, úzká chodidla… to vše by někoho méně zkušeného svedlo k myšlence, že se jedná o otisk lidské nohy, nicméně elf byl dostatečně zkušený na to, aby poznal zadní pracky medvěda. Jinak tvarované přední tlapy jej také nenechaly na pochybách, stejně jako zřetelné špičky dlouhých drápů, lehce otlačené ve svrchní vrstvě hlíny. A pokud by byl i tak ze svými závěry nespokojen, pozůstatky po rytí v zemině či vytrhané pahýly stromů byly zcela jasně vypovídajícím argumentem.

Štíhlá postava se tiše proplétala mezi stromy, následujíc příběh vytesaný do půdy. Teplé ranní paprsky osvětlovaly okraje řečených písmen a staly se tak vypravěčem, jehož vlídný hlas byl čtenáři ku pomoci v případech, kdy hlavní dějová linie zanikala v lomozu okolního světa. Navzdory těmto takřka idylickým podmínkám se však stopař nedokázal plně soustředit a do mysli se mu vkrádaly představy, jež nepocházely z tohoto světa. Elf potřásl hlavou a ve snaze znovu zaostřit na sérii nejbližších otisků několikrát pevně sevřel a otevřel víčka. Poprvé, podruhé, potřetí.

Když je však rozevřel počtvrté, místo lesní mýtiny byl jeho zorný úhel zcela vyplněn postavou Corellonovy kněžky, tyčící vysoko nad elfím národem. Nepohlednou tvář lemoval výraz vznešenosti, ale když se její oči střetly s nechápavým pohledem lovce, mihl se v nich odraz arogance a zadostiučinění. V ten okamžik jí pravá paže zmizela v záhybech roucha, a když se opět vynořila, zavlnil se v ní jako had masivní černý bič, jenž se vzápětí několikrát vymrštil nad hlavy shromážděných zástupů stopařovy rasy. Ten, zpola omámen tím hrůzným výjevem, pak již jen sotva vnímal vodopád lží, jež se obří postavě linul z úst, leč i tak v nich dokázal zachytit podtext, který musel být každému zřejmý: „Já rozhodnu, co je pro elfy dobré!“. A jeho lid ani nevzhlédl.

Nával úzkosti vtáhl lovce zpět na místo, jemuž momentálně říkal realita. Klečel v nízkém lesním porostu a zoufale si svíral hlavu, jež co chvíli hrozila, že se rozskočí. Pokusil se postavit na nohy, nicméně ty vypověděly poslušnost a poslaly ho zpět k prašné zemi. Ještě než ho znovu obestřela tma, unikl mu spolu s pramínkem krve z úst i povzdech, jelikož si všiml, že stezka, kterou tak dlouho následoval, byla beznadějně rozmetána. Jaká alegorie.

Sladké nevědomí protrhlo hlasité zavřeštění. Puma vycítila bezmocnou oběť, odhodila všechnu obezřetnost a kráčela přímo k jejímu nehybnému tělu. Stopař se instinktivně vymrštil a snad jen díky koňské dávce adrenalinu stačil uskočit z místa, na něž v zápětí dopadly těžké tlapy lesního predátora. Ten se jen líně otočil a s vědomím, že kořist nemá kam utéct, započala jistě krátké pronásledování. Lovcovy svaly i mozek už v té chvíli pracovaly na plné obrátky. Větve mu drásaly tvář, jehličí bodalo do očí a kořeny stromů využily každou možnost k pokusu podrazit mu nohy. Stopař věda, že nemá jinou šanci, po rozebrání svých možností nakonec zamířil k rozeklanému dobu, jenž poskytoval alespoň minimální možnost obrany. Překonal posledních pár stop, dělících ho od vytouženého cíle a s nadějí natáhl ruce po nejnižší větvi. Vidina olistěné spásy se mu odrážela v očích ještě dlouho poté, co krev z otevřené krční tepny skropila okolní trávu. A kdyby ty oči ještě byly schopny vidět, snad by vedle elfova chladnoucího těla zahlédly původní stezku, jež ho předtím zavedla na místo, kde se z lovce stala kořist. A tam se také stopa změnila

.


Hvězdami posetá noční obloha přivítala Raknaie zpátky do bdělého stavu. Jiný by pravděpodobně jen zvolil jinou polohu, ale elf dobře věděl, že tuto noc už za ním spánek nepřijde. Vysoukal se ze spacáku, ledabyle jej složil do torny, a aniž by věnoval jediný pohled obrysu střechy srubu, rýsující se na obzoru, vyrazil na další ze svých pozdních procházek.

Stopař velmi dobře věděl, že současné události drtí jeho vědomí natolik, že zasahují do jeho toulek snovým světem, které ho pomalu vedly k poznání sebe sama. Jistě, události v Isharu byly nepochybně podstatné, to samé už se ale nedalo říci o Mayiných žabomyších válkách o vlastní důležitost, které byly zbytečné a směšné. Řešení však bylo nasnadě, předně co se problémů s rádoby-kněžkou týče, v Isharionu se však bojovalo o holé bytí. Narmo nebyl zrovna nadšený z toho, jak málo poslední dobou přispívá ke společnému snažení v lidském království. Bráno kolem a kolem, působil nyní hlavně jako spojka mezi důležitějšími figurkami na šachovnici.

Jako první zde byl samozřejmě Rimoy Agarnish, muž s obdivuhodnou houževnatostí, nápadem a tak trochu i schopností dostat se do problémů. Svěřil se, že společně se svým přítelem podplatil královského úředníka Terence, který mu za částku čtyřiadvaceti zlatých zajistil tři sady uniforem mužů lorda de Aloriniel. Původně měla jedna patřit Raknaovi samotnému, ovšem ten dle všeho toho času nebyl k nalezení. Zbylá skupinka tedy pronikla do Ifrinova sídla, kde bez větších problémů nalezla kapitána Eatona, balancujícího takřka na hraně smrti, a po několika otázkách ohledně ostrova jej dostala z vily temného rytíře pryč. Jistou shodou okolností se pak dostal do sídla cechu Arcanum, kde na velmi krátkou dobu nalezl útočiště. Bohužel, druhého dne ráno byl kapitán pryč a nezbylo po něm nic, než velká kaluž krve na zemi.

Další informace od Rimoye již byla poněkud veselejší. Dle všeho byl zrádný Kerrsten, dříve známý jako Conrad, konečně poslán před Corellonovu spravedlnost. Bohužel ho však Rimoyovi přátelé, kteří se o dopadení zasloužili, nevyslechli, a jelikož se u něj nenašel ani kapitánův deník, jedná se jen o částečné vítězství.

Narmo musel chvilku vzpomínání věnovat i radnímu Mirovi a kovářce Valerii, kteří naivně doufali, že využijí proti lordu Ifrinovi jistého měňavce, který – ač dříve pracující pro Linse-Sargu – jim dle všeho měl pomoci v tiché válce proti temnému rytíři. Valerie dokonce přišla za stopařem s tím, aby jí opatřil stejného koně, na jakém jezdívá de Aloriniel, snad proto, aby se za něj mohl měňavec vydávat, ale lovec něco takového kategoricky odmítl. Dle pohledu na tu hříčku přírody, houpající se na oprátce před městem, se však tento problém vyřešil sám.

Raknai s povzdechem sledoval, jak se jeho horký dech v chladném nočním ovzduší mění v páru a stoupá k nebesům. Kerrsten je mrtvý, Eaton a Burton nejsou k nalezení, dům Ifrinovy dcery je z nějakého důvodu zabarikádovaný a jim nezbyla jediná stopa, kterou by mohli sledovat. Jako první bude muset armáda v čele s velitelem Horianem odpečetit dům a zjistit, k čemu v něm došlo. Pátrání po Eatonovi bude bez jakýchkoli vodítek jen plavání v kruzích, ale snad by něco mohl vědět Terence. Ten parchant Burton už bude jistě dávno za hranicemi, navíc Rimoy je jediný, kdo ví, jak vypadá. A nakonec jsou tu ostrovy…

Dle kapitána Eatona seslal kdysi Linse-Sarga na jejich území velkou tmu, aby zasel do srdcí tamních obyvatel strach, jenž poté přetavil v nástroj k jejich ovládání. Stali se z nich jeho věřící, dodávají mu sílu a činí jej tak zranitelným. Popis cesty k ostrovům byl sice velice mlhavý, ovšem stopař se mimo jiné už nějakou dobu zabývá kartografií a neměl by být pro něj problém porovnat získané informace s tím, co již o rozvržení země ví.

Elf si povzdechl. Kde je sakra ten Eaton ?

[Dommi]

[Informace ohledně Mravenčího questu]

Až k hranici Bolesti se toho dne nesly zvuky dřevorubeckých seker, pustošících lesy na sever od Vilhelmovic. Různorodá směr ras toho dne přiložila ruku k dílu za společnou věc, jelikož poslední bašta civilizovaného světa se ocitla v ohrožení. Byl to právě Rimoy, kdo jen krátce předtím informoval Raknaie o tom, co způsobilo paniku, nesoucí se Isharem. On a skupinka jemu podobných dobrodruhů narazila toho dne na zástupce agresivní, hmyzu podobné rasy gigantů, mířícího k městským branám. Ukázalo se, že jde o průzkumníka, značícího pachovou stopou cestu celé armádě svých soukmenovců. Vypořádat se s ním ještě nebyl pro oddíl zkušených bijců žádný větší problém, i ti nejzkušenější z nich si však šáhli až na dno svých sil, když se střetli s předvojem postupujícího vojska. Jejich nasazení v boji bylo v pravdě nadlidské a dlouho také náporu mohutných mas odolávali, nicméně po nějakém čase i ti nejvášnivější bojovníci pochopili nutnost návratu za mohutné hradby Isharu a následné přeskupení sil. Tam také Rimoy Agarnish narazil na stopaře, kterému krátce vylíčil vše, čemu musel spolu se svými druhy čelit. Elf nebyl žádný taktik a plášť zástupce velitele ozbrojených sil Isharionu oblékal jen s velkým sebezapřením, avšak Horian nebyl nikde k sehnání a naléhavá situace tedy musela vzít za vděk i tím málem, co mohl nabídnout. Nejprve se pustil do toho, co opravdu uměl, a vyrazil zmapovat situaci na pomezí bojové linie. Ta se v té době nalézala hned u pevnosti orků Grummushovy krve, přes kterou se v následujících hodinách nezadržitelně převalila. Skutečnost napovídala tomu, co odpozoroval Rimoy. Vojenská síla agresorů se neskládala jen z bojovníků a průzkumníků, ale rovněž z dělníků a dokonce i mágů. Všichni pohromadě pak prokazovali nezpochybnitelné známky kolektivní inteligence.

Jakmile se situace ukázala v celé své kráse, tedy neudržitelnou, vydal se Narmo kontaktovat radu, respektive radního Jedličku, na kterého natrefil před severní branou. Jako preventivní opatření mu pak navrhl posílení hlídek u všech vstupů do města, k čemuž Glumík ihned podal příslušné pokyny. K improvizované vojenské poradě se poté připojil i Agarnish, Karlos z Bratrstva a Moradinův kněží Gerg, zástupce trpaslíků ze svatyně. Radní poté musel čelit hotové povodni nejrůznějších nápadů na obranu města, z nichž každý byl velmi dobrý, a musely být tedy stanoveny priority. Záležitosti týkající se obrany před dobýváním, jimiž se zaobírali Rimoy s Karlosem, byly jistě velmi naléhavé, nicméně Raknai musel jako jediný přítomný člen modrozelených plášťů prosadit svou a přesvědčit rokující o daleko naléhavější záležitosti, a tedy skulině v obraně jménem Vilhelmovice. Hobití vesnička zajišťovala snadný průchod do města, ovšem sama byla až žalostně nechráněna. Bylo tedy rozhodnuto, že se okamžitě přehradí most, spojující VIlhelmovice s vnějším světem, a to pomocí dřevěné palisády. Kněží Gerg se poté od skupiny odpoutal a vydal se zajistit obranu dolu, v němž se nalézá trpasličí svatyně. Díky obrovským zásobám Moradinových kovářů byl val z kvalitního kamene otázkou okamžiku. To na mostě probíhaly práce v daleko těžších podmínkách, jelikož dřevo muselo být teprve pokáceno a stavební práce Fiony a Valerie neustále nabourávaly skupiny hmyziodních útočníků, snažících se výstavbu překazit. Zde však naráželi na ostré čepele Irethovy, který s pomocí Karlose, Glumíka a vilhelmovických stražných drželi většinu času útočníky v uctivé vzdálenosti. Palisády byly nakonec zdárně dokončeny a s dopadem posledního hřebíku započala doba obléhání Isharu.


Stopař pravidelnými tempy prorážel vodní hladinu. Po namáhavé práci na mostě nechtěl nic jiného, než ze sebe smýt pot, prach a hlavně příchuť všudypřítomného strachu. Pravda, přehrazením vilhelmovického mostu si koupil nějaký čas, avšak to armádu mocných stvoření jistě nezadrží dlouho. Lze jí přelézt, vyvrátit, spálit nebo dokonce obejít, respektive obeplout. To už však naštěstí nespočine na ramenech jeho, ale velitele Horiana a rady. Raknaiovi také hlavou prolítla myšlenka na starý klíč, který našel na bitevním poli, kde se Rimoyovi druzi střetli s předvojem. Kde se tam uprostřed toho masakru vzal? A co jsou vůbec ta stvoření zač, co chtějí a proč si nevybrala nějaký snadnější cíl? Dá se ta pachová stopa nějak smazat? A co ty bytosti, mají nějaké slabiny? Jak vylepšit opevnění? Obsadili už hmyzoidi elfí srub…?

Otázek bylo mnoho, odpovědí nedostatek. Narmo si alespoň v duchu udělal poznámku, že ohledně pachové stopy a anatomie těch kreatur si bude muset promluvit s radním Mirem. Jeho cech mágů a alchymistů určitě na něco přijde, a jestli ne… vždycky se můžou všichni nastěhovat k Linse-Sargovi.

A vůbec, kde je sakra Eaton?

[Dommi]

Zdá se, že dlouhá zima, dusící život v království Isharionu, konečně končí. Ledová deka, tížící ramena jeho obyvatel, se právě v těchto dnech rozpouští a to díky maličkosti, nazývající se Jarmark. Není tomu tak dávno, co jsem se procházel liduprázdnými ulicemi Isharu a přemýšlel nad tím, co způsobilo apatii obyvatelstva. Útočí snad na nás Bolest způsobem, který zdánlivě nebolí, ale otráví naše srdce a duši? Lze si jen domýšlet, jak to doopravdy je, nicméně i já byl velmi dlouho touto chorobou postižen. Vyhýbal jsem se svým bratrům ze srubu i ruchům města, žil ze dne na den, bez cíle a směru. Dokonce i mé sny mne opustily a já tak nemohl pokračovat v cestě, která mě - jak doufám - dovede k branám mého osudu. Pak přišel jarmark.

Nikdy bych nevěřil, že něco tak prostého dokáže vytáhnout obyvatele Isharu z bezpečí jejich domovů a věčnými obtížemi zkřivené rty roztáhnout do bezstarostných úsměvů. A co k tomu stačilo? Dobré jídlo, levná výčepní lihovina, několik atrakcí, turnajů a spousta drobné zábavy. Řemeslníci dostali příležitost dát na odiv svůj um a tak všem na očích v pravdě magickými pohyby tvarovali materiály do uměleckých i užitkových předmětů, které se posléze vydražili ve velké aukci. To, že si z klání řemeslníků odnesl vítězství starý trpaslík Michael, nemohlo nikoho překvapit.

Zato turnaj ve střelbě na terč nedopadl dle očekávání, ale to jen díky neúčasti nejzkušenějších lučištníků. Žhavý kandidát, Karlos z Bratrstva, hnil tou dobou ve vězení. Velké vzrušení do řad návštěvníků vnesl turnaj v boji se zvířaty, kde bylo možno zahlednout skutečně exotická, hrůzu nahánějící stvoření, která si nezadala ani s obyvateli atrakce zvané Strašidelný les. Nejsrdnatěji si v něm vedl Gerg, jež s palcátem v rukou a Moradinovým jménem na rtech hladce proplul masou nepřátelských stvoření jako bitevní loď.

Asi nejočekávanější událost, tedy souboje chladné oceli, by se dala zrovna tak nazvat turnajem tanečníků, neboť to, co zúčastnění předváděli, bylo spíše než bitevní vřavou dokonalým smrtícím tancem, jehož každý jeden pohyb působil na diváky přímo hypnoticky, dokud jeden z protivníků náhle neztratil rytmus a nepadl vysíleně k zemi. Nejlepším z tanečníků se stal Galahad, na jehož halapartnu nebude nikdo z bojujících jistě rád vzpomínat.

Poněkud méně adrenalinu, ale o to více zábavy, přineslo klání jedlíků, v němž si bohužel ostruhy vydobyla ta stvůra Kozlík a to i přesto, že jsem obětoval minci všem hlavním bohům za to, aby mu pukl ten jeho mastný břich. Chuť jsem si spravil až na dostizích, které sice nebyly tolik divácky atraktivní, jelikož bylo opravdu velmi obtížné sledovat trať, ovšem přinesly všem závodníkům příležitost poměřit své jezdecké dovednosti na více než zevrubné trati, na jejímž konci čekala vysněná odměna reprezentovaná nádhernou, stříbřitě bílou klisnou s havraní hřívou, jejíž dokonale stavěné tělo a ušlechtilé rysy působí vznešeněji než celá královská rodina. Skutečnost, že jsem teď jejím pánem, jen zvýrazňuje skvělý pocit ze slavností.

Jako netradiční tečku bych rád vzpomenul loterii slečny Terezy a starostky Valerie. Byly zhotoveny tři železné bedny, jejichž obsah měl skrývat pohádkové bohatství, a sto železných klíčů, jež dostal do správy starý Terezin zaměstnanec Fenn. Každý občan měl možnost zakoupit si svůj lístek do ráje za pouhých dvě stě stříbrných a zkusit s ním své štěstí na palubě lodi jménem loterie. Jaké bylo překvapení obyvatelstva, když ani jeden z prodaných klíčků nezapadl do zámku, nelze slovy ani vyjádřit, stejně jako šílená nákupní horečka těch, kteří se na poslední chvíli snažili skupovat dosud neprodané klíče. Hlavní výhru si nakonec odnesl jeden šťastný ork, ovšem nejsem si jist, jestli vůbec tušil, čeho že se to vlastně účastní.

Prožili jsme spolu s anonymní pořadatelkou jarmarku a jejími pomocníky báječné dny, které vlily do žil lidu všech ras novou energii a zápal. Nezbývá jen doufat, že jej jen tak něco neuhasí.