[RP] Mrtvá země

[Halli]

☩☩

"Mám zprávy," Agiris seskočil z vlka a jeho nohy stanuly nedaleko cypronského hřbitova. Att'häyim zůstával v sedle. "O Calwen," pokračoval stojící elf. Druhý lehce kývl a začal sesedat. "Žije, podle všech informací, ale není nikde k nalezení. Jakoby za sebou zametala stopy," Att'häyim ho nepřerušoval. "Nevím, jestli ji budu schopen najít," zapochyboval střelec. "Hmm. Jediné, co mě napadá, je pomoc dalšího mága. Mohl by ji kontaktovat způsobem, který nám není umožněn," ujal se slova druhý elf. "Soren?" otázal se Agiris. "Ismian' určitě ne," odfrkl si Att'häyim. Když zaznělo to jméno, stopař se rozpomněl: "Ó, to je moje druhá zpráva. Ten taky žije a také se schovává před světem. Zdá se, že všichni strkají hlavy do písku." Elf v kovové zbroji si začal urovnávat svá strohá zavazadla. "To je dobře. Někdo jako Ismian' by nás akorát hnal k soudu, který by vedl jako člověk. A následně nás pověsil za dezerci. Na hlupáky nemáme čas. Těch jsme se nabažili již dávno," promlouval přes rameno. Bylo mu pouze dáno za pravdu.

"Takže o prstenu nevíme nic."

"Lau."

"Ještě mne napadlo, že by nám třeba mohl pomoci nějaký alchymista."

"Ivor?"

Oba elfové jednohlasně: "Žije?"

"Nedivil bych se, kdyby ho nechali umřít v té jeho jeskyni. Nachystali mu hrob s velikým předstihem."

"Hádám, že spíše ne. Málokdy opouštěl svou noru. Ale v Isharu určitě bude nějaký alchymista. Já pamatuji jistého Rubyho, ale byl to solidní blázen," zamračil se při tom Agiris.

Att'häyim poznamenal, že to k té práci pravděpodobně patří. Dále se o nich nebavili.

"Přemýšlel jsem o tom, zřídit předsunutou základnu. Kousek od hranic mrtvého města. Několik příhodných míst tam je, ale musíme být ostražití. Raději bych se držel co nejdál. V Ramgardském pralese."

"Hmm, když o tom tak mluvíš, ani nevím zda Elessar zvládl vyhubit i tamější elfy."

"Mnoho stop tam nebylo, alespoň co jsem tam naposledy slídil."

V očích Agirise zajiskřila špetka naděje: "Možná, možná budou naší šancí. Jestli žijí, dám nevím co za to se s nimi setkat."

Elfové ještě dále hovořili, ale netrvalo dlouho a již projížděli východní bránou Cyprony. Dva jezdci, jeden na vlkovi a druhý na koni, v zašlých zbrojích, jejichž výbava nesla známky improvizovaných oprav a značného opotřebení, vyráželi opět do pustých krajin dalekého východu. Věděli, že nadcházející dny nebudou krátké. Věděli, že opět vyrážejí do náruči smrti, přesto na ně čekalo mnoho neznámého a nového.

Když překročili vodopád, který lidé pojmenovali podle jakéhosi Otorsona, a přenesli se tak do Hvozdu padlých stínů, čekalo na ně něco jiného, než by se podle jména tohoto místa mohlo zdát. Žádné stíny, nýbrž roztroušené skupinky nemrtvých - všemožných kostlivců a elfů, kterým již, zdá se, samotný Eldarion nestačí. Dali se do díla. Agirisův toulec brzy opustilo hned několik šípů a Att'häyimův meč ve večerním šeru brzy odrážel tvář Luny. Nechtěli být chyceni do pasti, a proto se přesouvali rychle. Rychleji, než nemrtví stíhali reagovat či předpokládat jejich další krok. Povedlo se jim proklouznout hluboko za jejich linii a při tom si dokázali díky nastřádaným informacícm udělat obrázek o situaci ve hvozdu. To však nebyl jejich cíl, elfové směřovali hlouběji a hlouběji. Dostali se do míst, která zela prázdnotou. Nebyla tu ani zvěř, ani nemrtví. Nikdo. Věděli že obvyklá cesta do Eldarionu nepřichází v úvahu, proto se rozhodli přeplout Velké medvědí jezero a dostat se tak téměř na hranice Ramgardu. Vše šlo poměrně hladce a skutečně se za několik okamžiků z temné noci ozýval šum pralesa. Když do něj vstoupili, drželi se pouze na jeho okraji. Byla noc a v pralese nikdy nebývalo příliš bezpečno, natož v dnešní době, kdy je zdejší situace nezmapovaná. Pamatovali však na přemnožení nebezpečných pavouků, kteří dorůstali obrovských rozměrů a jejich jed byl bez okamžité odborné pomoci jasnou smrtí. Ne, proto sem nepřišli. Do hlubin pralesa se vydají až za svitu slunce, tuto noc je čekalo něco jiného. Na jednom z mnoha příhodných míst, nedaleko hranic Ramgardu zřídili malý tábor. Nepobyli v něm dlouho a jejich kroky mířily na pro ně známá místa, pryč z pralesa.

Od doby, co vystoupili z Ramgardu, mlha postupně houstla. Blížili se k táboru, ačkoliv pro ně stále zůstával zahalen do bílého hávu. Když se před nimi zjevily zpustošené zdi tábora na chvíli se zastavili. Byly zpět. Zpět na místě plném vzpomínek mnoha dnes již mrtvých elfů. Místě plném frustrace. Zpět v cele smrti, kterou se již prohnal kat. "To bylo snadné," Agiris byl až překvapen, že se dosud nestřetli s žádným nemrtvým. Nečekal až se nějaký zjeví a přesvědčí ho o opaku a začal odklízet trosky, za kterými se skrýval úzky otvor. Jeho rozměry však dostačovaly, aby se oba elfové postupně protáhli bez větší námahy do útrob tábora. 

Tráva za ta léta značně narostla. Z vysokého porostu se tyčily pozůstatky stanů rekrutů. Roztrhané plachty visely z tyčí, kterým nezbývalo mnoho do zlomení. Tu a tam se lehce zatřepetaly vlivem slabého vánku. V obou elfech to vyvolávalo nepříjemné pocity. Agiris se smutně rozhlížel po spoušti, která se před nimi otevřela. Att'häyim stál po jeho boku s kamenným výrazem, jako obvykle se jeho vnitřní pocity neprojevovaly zevně. Bylo to však právě zde, kde měl své přátelé a blízké. Mrazilo ho v zádech a jeho myšlenky byly pohlcovány temnotou. "Tira. Není tu bezpečno," zabručel do větru Agiris a udělal krok vysokou trávou: "Nikdy nebylo." Att'häyim bezeslov vykročil za ním. Po několika krocích se však zastavili. V porostu se cosi skrývalo. Agiris se sehnul a rukou rozkryl zeleň. Pod jeho rukou zazářila běloba kostí. Elfí ostatky. Uvědomili si, že travnatý porost je ve skutečnosti masovým hrobem obyvatel tábora - jejich přátel a kolegů. Každý jejich krok byl obklopen kostmi. Mohli se jen domnívat, kým byla již rozložená těla elfů. Chvíli procházeli místa, kde dříve stály stany a neustále naráželi na další a další. Stan kde žila Talinnë a Osha. Mág Sëriel. Spousta těl.

"Tula Att'häyim. Tira," zašeptal Agiris. "Něco slyším," upozornil, když odklidil několik trosek, čímž umožnil pokračovat hlouběji do srdce tábora. Vskutku, střed tábora již nezel prázdnotou. Hemžil se obřími pavouky a nemrtvými, kteří se skrývali v mlze a nebo jí bloudili. Oba elfové využili jejich nepozorovaného proniknutí do tábora a plížili se bílou nocí. Zanechávali za sebou pouze tiše zneškodněná těla vybledlých elfů. Když prošli troskami kdysi udržovaného nádvoří, ocitli se zpět u svatyně, kudy přišli. Byla zdevastovaná, pohlcená travnatým porostem a kostmi těch, kteří se snad ještě do posledních chvil modlili ke Corellonovi. Marně. Att'häyim nevěřil, že by při nich Bůh v těch chvílích stál. Nevěřil, že Corellon ještě přihlížel světu. Elf vykročil do svatyně, přistoupil k soše a prohlížel si tvář sochy vyobrazující onoho boha. Socha byla popraskaná a Corellonova podoba vůbec neodpovídala tomu, jak bývá vyobrazen. Jestliže při nás někdy Corellon stál, pak padl s elfy. Nebo i dříve. 

Att'häyim se ohlédl k Agirisovi a chystal se něco říct, když v tom se z křovin po jeho boku vynořila osoba a chytila ho pevně za ruku. Elf sebou v úleku škubl a strnul na místě, když pohleděl osobě do očí. Nemrtvá elfka - Elithis. "Kde máš to, co jsi slíbil?" vyřkla a z úst jí přitom začala stékat krev. Její mrtvolné oči upjatě hleděly na něj. "Slíbil?" v elfově hlase byla znát zmatenost a strach. Jeho tep byl vysoký, cítil jak mu srdce při ledovém dotyku vyskočilo až do krku. "Anoooo," zaúpěla Elithis netrpělivě. Na žádný slib si nepamatoval. Jeho vzpomínky byly roztříštěné a některé chyběly. Byl jako kniha, ze které někdo vytrhal strany. "Mo.. možná budu potřebovat osvěžit paměť," vykoktal udržuje oční kontakt. Nemohl své oči odtrhnout. Od doteku byl jako strnulý. V pravé ruce držel meč, ale nemohl jí ani pohnout. Stejně tak jeho nohy jakoby zapustily kořeny do země. Mlhou se ozývalo: "Za tvůj život byl slíben dar pro naši paní." Znovu a znovu ze všech stran. "Přicházíš a vraždíš naše bratry," pokračovala chladně dál Elithis: "a nepřinášíš, co bylo slíbeno." Bylo to marné, nemohl si vzpomenout. V jeho paměti bylo velké černé prázdné místo. "Mani naa ta?" otázal se znovu nemrtvé, která nehybně stála a probodávala ho očima. "On si nepamatuje svůj slib?" znovu promlouvala mlha. Několikrát, dokola. "Je to pravda?" pokračovala dále v hovoru Elithis. "Tan..cavë, nejen ten," odvětil elf. Doufal, že dostane nějaké odpovědi. "Mám střílet?" ozval se Agiris váhavě z mlhy. Nemrtvá mu vůbec nevěnovala pozornost. "Lau," bezrozmyslu zněla odpověď. "Co jsem slíbil?" ptal se znovu elf. Elithis se zdála být pobavena. Bylo jí to poznat na očích. "Att'häyime Elaírë, ty jsi zemřel a nyní máš dluh u naší matky," promlouvala dále nemrtvá: "a ten dluh se musí splatit." U matky? podivoval se. Elithis se úsmala, nebo se o to alespoň snažila, co jí dovolovala její ztuhlá tvář. Nepěkný pohled. 

"A všematka vždy dostane, co jí náleží. Takže přineseš, co jsi slíbil výměnou za svůj život, a nebo volíš smrt?!" 

"Mani uma lle merna?"

"Smrt! Smrt! Smrt! Smrt!" ozvalo se zároveň z mlhy.

Po elfově dotazu elfka rázně vykročila a silou jej před sebou tlačila, dokud nenarazil zády na zeď. Chystala se mu povědět, co bylo obsahem jeho slibu. Kdyžtak učinila, oba živí elfové byli zaskočeni. Elithis ho probodávala očima: "Všematka už ztrácí trpělivost! Pokud selžeš, vrátíš se zpět do té bažiny, kde jsi zemřel!"

"Pak," Att'häyim byl otřesen obsahem svého slibu: "přinesu, co Všematka žádá," vyloudil s nepříjemnou grimasou. Nevzpomínal si na ten slib, ale nyní jej již složil podruhé. Před svědkem. Elithis se narovnala až jí z toho hlasitě zakřupala páteř. "Budeme čekat... budeme tě sledovat... budeme na blízku," elfka začala couvat zpět do mlhy, když v tom zahlédla druhého elfa. "Á, neviditelný. Brzy přijde i tvůj čas," vyřkla a v rychlé otočce zmizela mezi bílými záclonami. Zároveň se Att'häyim, jakoby byl uvolněn z nějakého sevření, svalil po stěně na zem a upustil svůj meč, který se téměř neslyšně zanořil do vysoké trávy. Jeho nohy byly obklopeny kostmi posledních návštěvníků svatyně. Elf cosi zamručel a pomalým pohybem si stáhl čelenku z vlasů. Agiris na něj cosi zvolal, ale neslyšel ho, ačkoliv od něj stál jen několik kroků. V jeho uších hlasitě hučelo.

☩

Tvá vůle žít, je pro mne velice nehezkým překvapením, Att'häyime. Ale věz, že jsi už překročil první práh, a od druhého tě dělí jen vteřiny. Mohla bych tě zachránit, ale tím příjdu o mocného válečníka, který by vedl mou armádu. S tou tvou vzpurností jsi k smíchu. Můžeš být k užitku jako živý? Můžeš? Možná ano. Lidé před námi prchají, bojí se nás, ale ty s tou svou živou kůží, ty, Att'häyime, splyneš s davem a lidé ani nehnou brvou. Dobrá, mám pro tebe nabídku...

Elf procitnul a začal se dávit. Z úst se mu začala valit krev. Když přestala, byla následována bolestným kašlem a křečemi v útrobách. Dlouhou dobu se v nich svíjel. Když i ony postupně opadly, otřel si ústa rukou. Byla celá rudá, pokrytá zaschlou krví. Před očima mu prolétlo několik okamžiků před smrtí a podvědomě se znovu chytil za břicho. Posadil se a konečně začal vnímat alespoň své nejbližší okolí. Ocitl se uprostřed krvavé kaluže, jejímž zdrojem byla právě hluboká rána na jeho břichu. Tedy alespoň dokud tam byla. Zdálo se, že jeho smrtelné zranění bylo zázračně vyléčeno a jeho důsledky jako lusknutím prstu ztratily efekt. Jediné co zůstalo, byla krev a spoušť, kterou nadělal, když se svíjel ve smrtelných křečích. Netušil, co se stalo. Pamatoval si kohosi... ne, bylo to marné, nepamatoval si nic, ač se snažil vzpomenout si sebevíc. Viděl jen siluetu, ale i ta se po pár chvílích rozplynula. Jeho vzpomínky byly jako hrst popela, kterou někdo rozprášil silným fouknutím. Klekl si a loktem se opřel o koleno. Druhou rukou se naposledy chytil za břicho. Bolest odezněla, ale jeho tělo bylo pořád jaksi ztuhlé. Rozhlédl se. Prostředí, které byl schopen vnímat se opět o něco rozšířilo. Již byl schopen určit, že se nachází kdesi v močálech. Mlha mu však příliš nedovolovala zorientovat se. Znovu obhlédl zem pod sebou, své lůžko smrti. Mechový porost potřísněný krví a zem rozrytá pohybem jeho noh. Stopy jeho snažení byly ještě znatelné na jeho botách. Byly pokryté směsicí bláta a krve. V mlze pak mizela rudá stezka, kterou vytvořil. Promnul si oči a pomalu vstal. Nemohl se pořádně narovnat a lehce kulhal, přesto odhodlaně pokračoval zpět po svých stopách. 

☩

"A teď mi řekni, zda věříš, že je Corellon naživu," promluvil tiše Att'häyim. Elf nahmatal jílec meče v trávě a začal se pomalu zvedat. "A byl někdy vůbec naživu?" zeptal se Agiris při krátkém pohledu na sochu. Někdy musel, pomyslel si otřesený elf. Stvořitel a ochránce elfů. Od Pohromy je jeho existence pochybná. Elfové mohli přežít pouhou vůlí bez božského zásahu. A v letech, které jsme strávili zde, ve službě Quendë, bylo jeho jméno a moc jen pohádka. "Možná je to všechno jen trapná pohádka," Agiris očividně sdílel týž názor. "Je čas jít pryč. Na vysvětlování bude čas později," ošil se Agiris. Delší pobyt na tomto místě mu nedělal dobře. Koutkem oka neustále vyhlížel další nemrtvé. 

"Chtěl jsem se ještě na něco podívat."

"Po tom všem?" elf s lukem se podíval směrem, kterým odešla Elithis, a tiše zaklel.

"Kdy se sem znovu dostaneme? Nic nám teď nehrozí. Abych mohl splnit slib, musíme se odtud dostat živí."

Elf zatasil meč a vykročil směrem ke svému bývalému stanu. Přes roztrhané plachty bylo vidět, jak se přehrabuje v troskách. "Pospěš si," popoháněl Agiris, zatímco obhlížel okolí a byl připraven zkolit rychlým výstřelem kohokoliv, kdo by se odvážil vynořit z mlhy. Po chvíli Att'häyim svižně vyrazil ze stanu a druhý elf dobíhal jeho kroky. Mířili tam, kde dřív stál královský stan. Agiris se ohlédl po jeho zbytcích a následně poklekl na jedno koleno a zhluboka se nadechl. Att'häyim jej tiše sledoval. Klečící zakroutil hlavou. "Tolik životů a kvůli čemu?" nečekal odpověď, ale jeho druh přesto dodal: "Někteří mají vysoké ambice," a vydal se zpět do středu tábora skrze roztrhané povislé plachty plátěného královského sídla. Mohli jsme vůbec něco změnit, ptali se sami sebe elfové. Pravděpodobně ne. Tuhle loď jsme neřídili my, pouze jsme byli jejími pasažéry. Loď, která mířila do náruči útesů. My jsme z ní vyskočili a zachránili si tak životy. Naposledy procházeli troskami, jediné místo, které zatím nenavštívili byla jeskyně pod táborem - Ivorova laboratoř. K jejich překvapení nalezli schody vedoucí kamsi do hlubin a také ostatky, které však nehovořily mnoho o tom, komu patřily. "Ivor?" ptal se jeden z nich. Druhý pouze předpokládal, že tomu tak je. "A nebo ten gnóm. Bláznivec s výbušninami. Učil Ivora nebo Ivor jeho, už nevím," povídal Agiris, zatímco přejížděl očima po holých kostech jednoho z nich.

Za několik okamžiků se již oba elfové prodírali ven stejnou cestou, jako přišli. Bez jakýchkoliv problémů propluli noční mlhou a brzy se již nahřívali u ohně na okraji Ramgardského pralesa. Atmosféra se však změnila. Agiris nespouštěl oči z Att'häyima a měl dokonce připravený nůž na noze. Nedávné zjištění v něm vyvolalo podezření a několik otázek.

"A teď bych rád věděl pár věcí."

"Jako?"

"Co jsi zač? Například. Já si totiž na počkání nevykládám s nemrtvýma."

"Att'häyim Elaeírë - stejná troska bývalého vojáka, jako ze kterých jsme se teď vrátili?"

"Co to ta Eli... mrtvola říkala? Co to znamenalo? A proč po tobě sakra chtějí něco takového?"

"Hmm. Dle všeho jsem zemřel. Krátce po tom, co jsme se setkali v Tharii."

"V močálech. Pamatuji se. Sám jsem tam málem zůstal."

Att'häyim tiše kývl.

"Ale mě by hádám něco nevzkřísilo."

"Jak jsem zemřel, to nevím. Stejně jako mnoho dalších věcí. Dnešní zjištění pro mne bylo stejným překvapením jako pro tebe."

"Můžu ti vůbec ještě věřit?"

Att'häyim pokrčil rameny.

"Můžeš?"

Agiris si povzdechl.

"A komu jinému bych měl?" s těmito slovy schoval nůž zpět do pouzdra.

"Tohle je špatné, Att'häyime. Dostali jsme se do průšvihu. A jsme na něj dva. Jen dva."

"Zatím."

"Pravda. Přesto se mi nijak nedostává optimismu."

Nastalo hrobové ticho. Pouhé šumění stromů Ramgardu.

"Pro dnešek mám dost. Lelyan Fumien. A nebo si mám vzít první hlídku?"

"Lau."

Agiris si změřil Att'häyima pohledem: "Dobrá, jen jestli mě plánuješ zabít, miř přesně."

"Čest mi prozatím zůstala."

"To rád slyším. Mně už moc né."

"Eares ar Elenis."

"Quel esta."

☩☩