Manawydan.eu
14.08.2017 v 17:06
Léto 14. Luny, 375. roku
Nepříjemné setkání
Toulal jsem se takhle navečer kolem Isharu, když jsem kousek od městské brány u řeky našel zatoulaného koně. Vypadal vyplašeně a byl evidentně hladový. Zastavil jsem se kousek od něj, shodil z ramene brašnu a podíval se, jestli u sebe nemám něco, čím bych ho aspoň trochu nakrmil. „Ha! Jablka!“ pomyslel jsem si radostně. „Snad aspoň trochu zaženou jeho hlad.“ První jablko jsem mu opatrně pohodil k nohám. Opatrně jej očichal, ale v zápětí skončilo v jeho hubě.
Napřáhl jsem k němu ruku s druhým jablkem. „Pojď ke mně. Neboj se mě. Neublížím ti.“ lákal jsem ho k sobě. Chvilku mu to trvalo, ale nakonec se ke mně pomalými krůčky začal přibližovat. Nehybně, s rukou s jablkem nataženou před sebe, jsem čekal. Jakmile byl na dosah jablka, chramstl po něm, div že mi neuhryzl prsty. Čekal jsem, co bude dál. Jakmile sežvýkal i druhé jablko, začal do mě šťouchat čenichem. Opatrně jsem ho po něm pohladil. „Víc toho nemám!“ řekl jsem mu, ale jeho výraz mi dal najevo, že by si ještě něco dal. „Počkej, tak já ještě něco seženu.“ Otočil jsem se a vyrazil k městu.
Sotva jsem udělal pár kroků, uslyšel jsem za sebou zafrkání a tlumený dusot kopyt. Ohlédl jsem se přes rameno a vidím, jak mě kůň následuje. „Co s ním budu dělat? Vždyť jezdit neumím. Musím ho někde ustájit a zkusím ho prodat.“ Takové a různé další myšlenky mi letěly hlavou, když jsem procházel branou do Isharu. Jako první jsem šel do městských stájí. Tam mi štolba oznámil, že pro „mého“ koně není místo, a poradil mi, abych se poohlédl u farmy na severu, že prý tam pronajímají ohrady. Vydal jsem se tedy opět k bráně.
Jakmile jsem prošel branou, potkal jsem člověka v železné zbroji. Tedy, alespoň jsem si myslel, že je to člověk. Nevěnoval jsem mu příliš pozornost, prošel jsem kolem něj a pokračoval svou cestou, když tu mě doběhl. „Hrrrm!“ uslyšel jsem. Otočil jsem se a podíval jsem se na něj. Při bližším pohledu do otvoru přilby, která celá zakrývala jeho hlavu, jsem viděl jen černé oči a proužek zvláštně zbarvené kůže - hnědé, možná zelené, už nevím.
Důkladně si mě prohlížel, od hlavy až k patě. Když mě začal očichávat, cítil jsem se dost nesvůj. Ne, nebylo to příjemné. Pak dotyčný kýchl a poprskal mi tvář. Ani jsem se nestihl otřít, když najednou mne popadl za vlasy a táhl po cestě směrem na sever. Odtáhl mne několik desítek metrů. Kříčel jsem, co jen to šlo, ale místní stráž buď spala, nebo se věnovala jiným věcem. Nevím. Pak už jsem je cítil tupou ránu na spánku...
Když jsem se probral, nikde nikdo nebyl. Ležel jsem uprostřed cesty zbitý, poplivaný, s kalhotami u kolen, a vedle mě leželo dřevěné polínko...
![[Obrázky: TAiJ1uS.png]](http://i.imgur.com/TAiJ1uS.png)
![[Obrázky: hOOLIE1.png]](http://i.imgur.com/hOOLIE1.png)
![[Obrázky: k9hzDSj.png]](http://i.imgur.com/k9hzDSj.png)
![[Obrázky: sumesEM.png]](http://i.imgur.com/sumesEM.png)
Nepříjemné setkání
Toulal jsem se takhle navečer kolem Isharu, když jsem kousek od městské brány u řeky našel zatoulaného koně. Vypadal vyplašeně a byl evidentně hladový. Zastavil jsem se kousek od něj, shodil z ramene brašnu a podíval se, jestli u sebe nemám něco, čím bych ho aspoň trochu nakrmil. „Ha! Jablka!“ pomyslel jsem si radostně. „Snad aspoň trochu zaženou jeho hlad.“ První jablko jsem mu opatrně pohodil k nohám. Opatrně jej očichal, ale v zápětí skončilo v jeho hubě.
Napřáhl jsem k němu ruku s druhým jablkem. „Pojď ke mně. Neboj se mě. Neublížím ti.“ lákal jsem ho k sobě. Chvilku mu to trvalo, ale nakonec se ke mně pomalými krůčky začal přibližovat. Nehybně, s rukou s jablkem nataženou před sebe, jsem čekal. Jakmile byl na dosah jablka, chramstl po něm, div že mi neuhryzl prsty. Čekal jsem, co bude dál. Jakmile sežvýkal i druhé jablko, začal do mě šťouchat čenichem. Opatrně jsem ho po něm pohladil. „Víc toho nemám!“ řekl jsem mu, ale jeho výraz mi dal najevo, že by si ještě něco dal. „Počkej, tak já ještě něco seženu.“ Otočil jsem se a vyrazil k městu.
Sotva jsem udělal pár kroků, uslyšel jsem za sebou zafrkání a tlumený dusot kopyt. Ohlédl jsem se přes rameno a vidím, jak mě kůň následuje. „Co s ním budu dělat? Vždyť jezdit neumím. Musím ho někde ustájit a zkusím ho prodat.“ Takové a různé další myšlenky mi letěly hlavou, když jsem procházel branou do Isharu. Jako první jsem šel do městských stájí. Tam mi štolba oznámil, že pro „mého“ koně není místo, a poradil mi, abych se poohlédl u farmy na severu, že prý tam pronajímají ohrady. Vydal jsem se tedy opět k bráně.
Jakmile jsem prošel branou, potkal jsem člověka v železné zbroji. Tedy, alespoň jsem si myslel, že je to člověk. Nevěnoval jsem mu příliš pozornost, prošel jsem kolem něj a pokračoval svou cestou, když tu mě doběhl. „Hrrrm!“ uslyšel jsem. Otočil jsem se a podíval jsem se na něj. Při bližším pohledu do otvoru přilby, která celá zakrývala jeho hlavu, jsem viděl jen černé oči a proužek zvláštně zbarvené kůže - hnědé, možná zelené, už nevím.
Důkladně si mě prohlížel, od hlavy až k patě. Když mě začal očichávat, cítil jsem se dost nesvůj. Ne, nebylo to příjemné. Pak dotyčný kýchl a poprskal mi tvář. Ani jsem se nestihl otřít, když najednou mne popadl za vlasy a táhl po cestě směrem na sever. Odtáhl mne několik desítek metrů. Kříčel jsem, co jen to šlo, ale místní stráž buď spala, nebo se věnovala jiným věcem. Nevím. Pak už jsem je cítil tupou ránu na spánku...
Když jsem se probral, nikde nikdo nebyl. Ležel jsem uprostřed cesty zbitý, poplivaný, s kalhotami u kolen, a vedle mě leželo dřevěné polínko...