[Cech] Tuláci

[Vít]

Volání domova

Byl to už několikátý den na staré rozvrzané lodi, která se ploužila po moři za mírného letního vánku a hřejivého úsvitu. Paprsky slunce pomalu pronikaly skrze spáry ve dřevě a dopadaly na kápi zahalené osoby. Nejdříve tomu nevěnoval pozornost  a pokračoval ve spánku, nicméně se sílícím světlem se nakonec probudil.

Osoba se zvedla ze země a podrbala za uchem medvěda ležícího vedle něj. Moře bylo klidné, takže medvěd mohl s klidem dále spát a nemusel si o něj dělat starosti. Po otveření podpalubních dveří uviděl pracovat většinu posádky, která prováděla běžné práce na už takhle staré lodi. Osoba přešla k boku a opřel se o zábradlí, ten vánek čerstvého vzduchu byl po ránu více než příjemným když v tu najednou se zvedl vítr a osobě shodil kápi z hlavy.

Posádka tomu nevěnovala pozornost, protože ho znala, jen jim přišlo zvláštní proč chodí pořád tak zahalený. Pod kápí se skrýval Mallwin, elf který před několika lety opustil Ishar, doufajíc že najde místo, které mu bude více domovem, než hlavní město lidí.

"Přístav na obzoru! Přístav na obzoru" křičel mladý hoch z hlídkového koše.

Mallwin pomalu přešel na příď a podíval se na město, které se začínalo pomalu lemovat na obzoru. Vytesané kusy kamene, maják, přístav... Ishar se vůbec nezměnil, ba co jiného, možná je ještě víc opuštěnější. Mallwin se otočil směrem ke dveřím podpalubí a hvízdl, po chvilce se za ním přiřítil jeho medvěd a hned mu začal čumákem šťouchat po kapsách.

"Vypadá to, že jsme se vrátili..."

Po vylodění se Mallwin vydal hned do svého skladu a pozoroval přitom okolí města. Za ty roky se skoro nic nezměnilo, nechápal to. Čekal, že by město bylo živější a větší. Čekal osvobozené města od Bolesti, ale nic z toho nebylo skutečností. Poté co došel do Isharské banky, tak byl celkem překvapený, všechny jeho věci tu stále byly, dokonce i nějaké stříbro které tu zanechal.
Mallwin všechno rychle pobral a našel si dům, do kterého se nastěhoval, byl to zvláštní pocit se vrátit, být zde v Isharu.

Nějaký čas uplynul a Mallwin začal hledat své staré známé. Rozeslal holubice do všech koutů světa s pozvánkou na hostinu a tajně doufal, že se sejdou všichni.
A ono se to povedlo.
Za nějaký čas dorazila k Mallwinovi domů skupinka starých známých tváří: Rodrigo, Fargon, Edwin a Sigvan. Hostina se stala úspěchem, o kterém Mallwin ani nesnil. Medovina tekla proudem, jídlo mizelo ze stolů a epické příběhy neměly konců.
Mallwin se poté rozhodl sdělit svým přátelům svůj záměr, vytvořit silný cech jako za starých časů a nastínil jim svůj záměr. Banda přátel poslouchala se zájmem a po doslechnutí si připila na zajímavý nápad.
Život tuláka, který tak dobře znal, byl perfektním způsobem jak vytvořit podobný cech se stejným myšlením a jako první na takovou myšlenku kývl Fargon. Mallwin se otočil na Sigvana a ten přikývl se zdviženým prstem. Sigvan měl totiž vlastní důležité povinnosti, nicméně po dopití korbelu medoviny přislíbil pomoc. Rodrigo jen přikývl a dál se opíjel medovinou. Poslední zbýval Edwin, který horoucně souhlasil a vyskočil na stůl a opilecky začal jásat.

"Já už nejsem prokletej a ten Ishár mi bude jednou patřit!"

Skupina se zasmála a oslava pokračovala do hluboké noci.



Bloudící duše

Mallwin po nějakém čase potkal trpaslíka v děravé zbroji, který ležel schovaný pod stromem v horkém letním dnu. Trpaslík pomalu oddychával a snažil se nabrat síly. Mallwina ten pohled zaujal, vidět trpasličího válečníka, který si určitě nenechal nic líbit, to byl pohled k zapamatování. Dvě duše se daly do rozhovoru a Mallwin zjistil, že onen trpaslík je Torlof Zlatovous, válečník který se snaží přežít v Isharu. Hned si padli navzájem do oka a tak ho Mallwin pozval do svého domu a nabídl mu ubytování s tím, že mu sdělil své plány. Torlof nadšeně souhlasil a tak se další duše přidala už do takhle velkého Tuláckého uskupení.

Po nějakém čase dokonce potkali v Isharu kováře co si říká Sindri, který Torlofovi ukoval lepší zbroj a z trpaslíka začala jít po jejím nasazení ta správná hrůza. Z už takhle schopného trpaslíka se rázem stal nezastavitelný kolos, který byl na výpravách Mallwinovou pravou rukou.

Další osobou na kterou narazil byl starý Denetrius, kterého našel jak se motá na cestě ze Scarby. Starý válečník si vyslechl Mallwinův návrh, nicméně přes jeho věk už byl na takové věci starý a s poděkováním odmítl. Nicméně se i tak domluvili, že spolu budou spolupracovat a semtam se Denetrius rád přidá na nějaké to dobrodružství. V ten samý den dokonce ještě potkal Gobruga, Gruumshova kněze.

Počet Tuláků se pomalu zvětšoval a Mallwin věděl, že je potřeba mít sídlo. Ten starý dům ve kterém bydlel, na to prostě nestačil a tak se rozhodl pronajmout starou farmu u Isharu s velkým sídlem. Když se zrovna skupina Tuláků připravovala na dobrodružství, tak potkal dvě mladé duše: Edwartha a Ilju. Mallwin se rozhodl je přijmout, ale podmínil to výcvikem, kterým je zocelí a zlepší v jejich dovednostech, s čímž oba souhlasili.

Cech Tuláků se tak začal stávat známějším a větším... ale když máte v jednom domě tolik duší, není potřeba někdo kdo by je nasytil? V jednom z domů, které Mallwin vlastnil byl mlýn a pec, nicméně nikdo z nich nebyl kuchař a kupovat předražené jídlo z Isharu řešením nebylo. Mallwin se tedy vydal na trhy u Isharu, kde chtěl vyhledat zručné řemeslníky. Potkal tak alchymistu Ivora a trpaslíka Šmirgla. Co se potom dělo by bylo asi na další dlouhý příběh.

Tento šílený trpaslík si nejdřív snažil Mallwina dát na pekáč a všude mu cpal česnek. Původně si Mallwin myslel, že se jedná o humor, nicméně po chvilce zjistil, že to ten trpaslík myslí smrtelně vážně. Po trzích na tohoto trpaslíka hned několikrát narazil a nebylo to zrovna příjemné setkání. Ovšem kuchař byl potřeba a tak se ho Mallwin snažil přemluvit. Po chvilce zjistil, že Šmirglovi kdysi dávno někdo zabil Potvoráčici, ještěrku na které jezdil. Byla to jedinečná šance, jak si nějak tohoto trpaslíka získat a tak mu Mallwin jednoho ještěra přivedl a Šmirgl souhlasil s tím, že bude Tulákům vařit.

Tuláci

Čas uplynul a Mallwin se rozhodl nechat vytesat cechovní kámen, který postavil před jejich nové sídlo. Spolu s kamenem, nechal udělat několik odznaků, které rozdal všem členům. Jak na kameni, tak na odznacích byl zlatavý nápis.
Stalo se tak 12. Luna roku 397

Realitou je to, že vždycky víte, jaká správná rozhodnutí učinit. Ta těžká část je provést ta rozhodnutí.