[Cech] Tuláci

[Vít]

Projížděl jsem se na svém koni poblíž našeho sídla a užíval si ten klid ... Najednou jsem zahlédl blížící se postavu na žlutém obrněném koni, která se ke mně pomalu přibližovala. Jak se blížil stále ke mně, hrklo ve mně, jelikož jsem spatřil jeho žlutý plášť. "To bude zase malér", pomyslel jsem si. Není to tak dávno, co naší výpravu zaskočila sebranka se žlutýma pláštěma, ale naštěstí pro nás selhali. Tehdy jsem jich dokázal vyřídit i sedm naráz, tak co bych se bál jednoho ? Tenhle byl ale něčím jiný. Osoba mě zastavila a začala na mě pořvávat, jako kdyby mě týdny hledal. Osoby, co se chovají jako burani, mi jsou k smíchu, neberu je vážně a obvykle to končí šípem v jejích hlavě a hozením těla do škarpy. Než jsem se dotyčnému stačil vůbec vysmát do obličeje, náhle jsem ležel na zemi, že jsem ani nestihnul mrknout. Byl Tak rychlý. Nemohl jsem skoro dýchat a když jsem se pokusil dostat zpět na nohy, zadupl mi krk svou nohou a hlavu mi otloukl o zem. Předstíral jsem svou vlastní smrt a když se dotyčná osoba ohlédla za svým koněm, sebral jsem poslední zbytky sil a pokusil se pláchnout na svém koní. Sotva jsem ujel pár metrů, ona osoba mi hbitě byla v patách.
Snažil jsem se nahmatat šípy v toulci a chtěl toho mizeru vyřídit, ale využil jsem své výhody znalosti terénu a tak jsem hbitým zatočením získal patrný náskok a snažil se dostat zpět do našeho sídla zpět pro pomoc členů. Netrvalo dlouho a začal se blížit ke mně. V cestě se mi objevila náhle zeď a cesta byla zablokována. Věděl jsem, že jen jeden z nás odejde odsud po svých. Snažil jsem se využít znalost terénu ve svůj prospěch a oné osobě jsem u mlýna pořádně zamotal hlavu. Když už skoro nemohl a stál tam bezmocně, musel tušit, že to nebude tak jednoduché. Sotva popadl druhý dech, začal jsem využívat prostory ve svůj prospěch a dokázal se na chvilku schovat. Seskočil jsem z naší terasy a ihned jsem ucítil silný úder do zad mečem. Sotva jsem tu ránu ustál, tak jsem se doplazil k medvědovi a vykřikl jsem "Trhej". Postavil jsem se na nohy a natáhl luk jako nikdy. Dvě rány mečem a medvěd se zhroutil k zemi. Můj vystřelený šíp byl rozpůlen jeho mečem a při pohledu oné osobě jsem spatřil jen krev v očí. Cítil jsem, jak se blíží můj konec. Za mnou zeď, přede mnou mizera a nic mezi náma. Jen já a on. V tu ránu se kus zdi odlomil a já ani na chvíli nezaváhal a utíkal z pasti. Spatřil jsem Severuse a křičel na něj z posledních sil o pomoc. Z brány vyšlehl obrovský plamen a já myslel, že už nemůže být hůř.
Z brány vyšla pohledná žena ve žlutých šatech a za ní jakýsi ohnivý žár. Dotyčná osoba se žlutým pláštěm vzala nohy na ramena a utekla na svém obrněném koni. Pravděpodobně velitel solu. Nechtěl jsem toho šmejda nechat odejít a snažil jsem se z posledních sil ho dohnat, ale než jsem uběhl sotva několi kroků, byl jsem paralyzován k zemi a z nebes se na mě začla sesypávat hrouda kamení. Ocitl jsem se pod hroudou kamení a náhle jsem spatřil světlo. Ano, byl to opět Severus, který ze mně kamení sundával a podával mi ruku se slovy: "Máme tu ještě nějakou práci". Když jsem byl zas schopný chodit, snažil jsem se vypátrat onu kouzelnici, ale bez šance ... Na zemi jsem našel pouze svitek, ve kterým stálo, že naše bardka Silva byla unesena tímto mizerou. (Sry jsem to posunul)





[img] https://i.imgur.com/0TKa1vP.png[/img]