[RP] Solari

[Thortogily]

Varování

Muž v zářivé zbroji se vyhoupl na koně a vydal se směrem k Isharu. Byla to již nějaká doba od útoku na předsunutou základnu, který se nakonec ukázal stejně zbrklý, jako zbytečný. Ten pravý poklad, který základna chránila totiž nikdo nenašel a ani neodnesl. Ba co víc, přeživší dokonce viděli tu špínu, která útok na základnu podnikla.

Auron se rozhodl, že je na čase zavítat opět do Isharu a najít tu lůzu, která si říká Tuláci a poctít je návštěvou. Tentokrát ovšem neodjížděl jen na lehko, ale vzal si sebou sluneční kopí, které bylo perfektní zbraní do sedla. Jeho cesta započala nejdříve do Cyprony, kde po cestě míjej zvláštní budovu, která se náramně hodila jako další strážný bod mezi západem a východem země. Dusot Sonelorových kopyt byl tak hlasitý, že mu stráže Cypronské hlídky otevřeli bránu ještě předtím, než se k ní vůbec přiblížil. Hned za Cypronou se tyčila maličká farma u které se Auron chtěl zastavit cestou nazpět a vzít především i nějaké seno pro koně.

Kamenné dlaždice po chvilce vystřídala pěšina, která se táhla až k Isharu. Jako první dům navštívil putyku, které lidé říkají U Swallow, místo kde žije zkušená a moudrá učitelka. Hned v přízemí uviděl Gnóma v róbě, na jehož hrudníku stál emblém Tuláků.

"A hele, štěstěna přeje Nositeli Slunce."

Auron rázným krokem došel ke Gnómovi a poklepal ho po ramenu.

"Kde máš zbytek tý sebranky?"

Gnóm jen tiše seděl a nevěděl o světě. Auron se zhluboka nadechl a než stačil říct další větu, tak do vrat vtrhli dva lidé, kteří po Gnómovi skočili a spoutali ho řetězy.

"Tady je ten hajzlík kterej patří do Galejí!" křičeli.

Statní muži si Gnóma odvedli a Auron nestačil zírat. Evidentně si obyvatelé města konečně uvědomují, s jakou pakáží tu žijí. Auron se vydal k obezděné farmě hned vedle, ovšem Tuláci zde již nežili a přestěhovali se kus blíže k Isharu do domku u zálivu. Sonelor se sám rozeběhl správným směrem, jakoby věděl kde má Tuláky hledat a Auron si mezitím v hlavě hrál s myšlenkou, jak své varování provede.

U domku stál kůň a na jeho hřbetu seděl trpaslík známý jako Torlof, člen Tuláků. Auronova chvíle nadešla a se hbitým vytažením Slunečního kopí se Sonelor dal do klusu. Překvapený trpaslík neměl šanci ani uhnout a z koně spadl přímo no hlavu. Auron k němu přiskočil v domění že je potřeba další zásah, ale trpaslík už ležel dávno v bezvědomí.

"Čekal sem víc... ale dobře, takhle to aspoň budou brát vážně. Myslíte si, že je to zábava dělat nájezdy na mé poddané?! Že jen tak budete škodit světlu samotného slunce?! Ne... špína jako vy tohle beztrestně dělat nebude. Vyřiď svým kumpánům trpaslíku, že je už brzy spálí světlo Solu!"

Auron praštil s trpaslíkovou hlavou o zem a nasedl na Sonelora a vyjel zpět do Cyprony. Nečekal, že by někdo toto varování bral vážně, nicméně musel ukázat té nečisté špíně, že síla Solu je stále přítomná a že se bude bránit. Cestou do Cyprony se zastavil u farmy, kde akorát potkal černovlasou ženu, která upevňovala náklad na koni. Auron se chystal, že od ní koupí nějaké seno pro Sonelora a další koně, nicméně před placením ho překvapil řev trpaslíka, který ho ufuněný dojel.

"Tak se předvěď ty monstrum! Vyzývám tě na souboj!" křičel trpaslík Torlof a rozeběhl se na Aurona, třímající velkou palici.

"Hmm... proboha k čemu mi je mrtvý trpaslík, který jim má jasně předat varování... Zmiz odsud dokud tě nechám odejít trpaslíku, nebo se nebudu držet zpátky!" odpověděl mu Auron.

Trpaslík se ovšem k křikem rozeběhl a udeřil Aurona, který se vykryl štítem. Co ho překvapilo byla ovšem zvláštní tekutina, která z palcátu vytryskla a na chvíli ho omráčila. Trpaslík a Auron si vyměnili několik úderů v nerovném souboji, který rušill histerický křik farmářky, která se stala nechtěným svědkem událostí.

"Aha... takže lůza se umí učit... dobře. Nebeské Slunce! Dej si sílu svého svitu a spal tuto nečistou špínu!" Auronovi v tu chvíli vzplál meč a silným úderem zasáhl trpaslíka. Trpaslík se sesunul na zem s velkým šrámem na hrudníku.

"Vem si tohle jako ponaučení trpaslíku a řekni svým kumpánům co se tu stalo" řekl Auron a zasunul meč. S písknutím si přivolal Sonelora, nicméně než stačil opět promluvit na farmářku a koupit od ní seno, tak farmářka s křikem utekla do poblíž stojícího domu a zamkla se. Auron jen pokrčil rameny a pokračoval zpět do vesnice za vodopádem.

Jeho varování, bylo snad více než jasné.

Démon v černé

Cesta z Cyprony do vesnice je vždy nudná, zdlouhavá a nebezpečná. Tuto cestu mají v oblibě všelijací lapkové, vrazi a černokněžníci, kteří chytají bezbranné pocestné a nechají je navždy zmizet v přilehlých lesích. Auron pokračoval směrem k ležení, které si chtěl obhlédnout jako případnou předsunutou strážnici.

Jakmile Auron dojel k ležení, tak ho překvapil zvláštní muž, který si prohlížej jeho koně. Jestli patřil k těm lapkům nevěděl, nicméně bylo mu jasné, že překvapení si nemůže dovolit.

"Kdo jsi?" zeptal se Auron.

"Hmm? Nejdříve se představí ten co se ptá" odpověděl muž v černé róbě.

"Patříš snad k té špinavé lůze co žije v tomto ležení?!" okřikl rázným tónem Auron muže. 

"Asi ti dám výchovnou lekci" řekl muž temným hlasem a začal odříkat zvláštní formule.

Z nebe začaly z ničeho nic padat ohnivé kusy kamení, které bombardovaly všechno v okolí, několik z nich zasáhlo i Aurona, který je s ledovým klidem odrazil.



Postava změnila postoj a začala mumlat další fráze, které ohnivé kameny změnily na kusy ledu, tříštící a zmrazující vše, na co spadly. Auron věděl, že tohle už je problém a hlavně že ten muž, není normální člověk. Ledové šrapnely padaly neustále a Auron uskakoval co to šlo, dokud to nepřestalo a nebe se opět nezměnilo k normálnu.

Auron využil šance a rozeběhl se k muži, připravený zasadit smrtící úder. Postava jen stála a rychlým pohybem nakreslila znaky do vzduchu, ze kterých začaly vycházet iluze postavy, rozplynující a vzplýnající do sebe v jednom. Vědět v tu chvíli do je pravý bylo skoro nemožné a proto se Auron snažil sekat mečem v co největším okruhu. Nic nefungovalo, ani magie Slunce. Postava se vždy před úderem rozplynula a objevila se o kousek jinde. Souboj byl jednostraný a Auron se rozhodl používat i štít jako zbraň pro údery a útok. Záškodnickým výpadem z obou stran postava znervózněla a ztratila na chvilku koncentraci. Auron neváhal a zasadil silný a ošklivý úder, který s postavou zalomcoval a odhodil ji.


Postava se narovnala zvláštním způsobem, při kterém bylo slyšet lámání kostí.

Tohle není člověk... není ani možný aby to byl člověk. Tohle je něco jiného, hrozivého a nebezpečného. Něco... co snad ani není z tohohle světa.

Auron se postavil do bojového postoje a rozeběhl se proti muži, ten se ovšem jen zvedl zakřičel nahlas jedno slovo a svět změnil barvy. Vzduch kolem Aurona začal vybuchovat, jako kdyby kolem sebe měl sudy plné výbušných směsí. Výbychy nepřestávaly a házely s Auronem jako s hadrovou panenkou tak dlouho, dokud neztratil vědomí...

... Auron byl poražen...

Postava přešla k Auronovi, který ležel v bezvědomí a chytla ho pod krkem.

"Ty... dostaneš ode mě něco na památku." muž začal splétat magické formule, které se vypálily Auronovi do krku a utvořily zvláštní kruh.



"Tak... a teď... kde tě máme dráčku." pronesl muž, nasadil si kápi a zmizel ve stínech lesa.

...Nějaký čas uplynul...

"Takže byl zde... cítím ho tu... a cítím jak bojoval..."


Auron otevřel oči a vedle něj stál muž oděný v rudé.

"Huh... *odkašlal si* kdo jsi?"

"Jsem Rhettius a ty?"

"Auron... ty znáš toho sráče?!"

"Je pozdě... dám ti radu Aurone, odejdi z této země, schovej se tam kde tě nikdo nenajde..."

"Já jsem Slunce, které se nikdy neschová!"

"On opět zesílil... je příliš mocný, i na tebe." pronesl Rhettius a ukázal na Auronovo znamení na krku.

"Drž se od něj dál, jinak to pro tebe nedopadne dobře."

"Kašlu na to co je dobré! Víš jak toho sráče porazit?!"




"On nejde porazit..."

"Blbost! Spálím ho na popel!"

"Je ovšem naděje..."

"Jaká?"

"Musím najít elfku... Spiriteu... ona má klíč... klíč..." pronesl Rhettius a dal se na odchod.

"Ona má tu moc ho porazit?"

"Má klíč..." a Rhettius zmizel.

Aurona začalo znamení na krku pálit a vydal se směrem do vesnice za vodopádem. Svět ve kterém žil, se stal ještě zvláštnějším a neuvěřitelnějším, než sám tušil.