19.03.2009 v 03:11
[Na delší dobu jsem se odmlčel, proto očekávejte v hlavní části informace spíše zkrácené a literárně ošizené. Původně jsem to chtěl zabalit, ale výsledky ankety jsou mi dobrou motivací. Berte také ohled na to, že jsou tři hodiny ráno.]
Hvězdami posetá noční obloha přivítala Raknaie zpátky do bdělého stavu. Jiný by pravděpodobně jen zvolil jinou polohu, ale elf dobře věděl, že tuto noc už za ním spánek nepřijde. Vysoukal se ze spacáku, ledabyle jej složil do torny, a aniž by věnoval jediný pohled obrysu střechy srubu, rýsující se na obzoru, vyrazil na další ze svých pozdních procházek.
Stopař velmi dobře věděl, že současné události drtí jeho vědomí natolik, že zasahují do jeho toulek snovým světem, které ho pomalu vedly k poznání sebe sama. Jistě, události v Isharu byly nepochybně podstatné, to samé už se ale nedalo říci o Mayiných žabomyších válkách o vlastní důležitost, které byly zbytečné a směšné. Řešení však bylo nasnadě, předně co se problémů s rádoby-kněžkou týče, v Isharionu se však bojovalo o holé bytí. Narmo nebyl zrovna nadšený z toho, jak málo poslední dobou přispívá ke společnému snažení v lidském království. Bráno kolem a kolem, působil nyní hlavně jako spojka mezi důležitějšími figurkami na šachovnici.
Jako první zde byl samozřejmě Rimoy Agarnish, muž s obdivuhodnou houževnatostí, nápadem a tak trochu i schopností dostat se do problémů. Svěřil se, že společně se svým přítelem podplatil královského úředníka Terence, který mu za částku čtyřiadvaceti zlatých zajistil tři sady uniforem mužů lorda de Aloriniel. Původně měla jedna patřit Raknaovi samotnému, ovšem ten dle všeho toho času nebyl k nalezení. Zbylá skupinka tedy pronikla do Ifrinova sídla, kde bez větších problémů nalezla kapitána Eatona, balancujícího takřka na hraně smrti, a po několika otázkách ohledně ostrova jej dostala z vily temného rytíře pryč. Jistou shodou okolností se pak dostal do sídla cechu Arcanum, kde na velmi krátkou dobu nalezl útočiště. Bohužel, druhého dne ráno byl kapitán pryč a nezbylo po něm nic, než velká kaluž krve na zemi.
Další informace od Rimoye již byla poněkud veselejší. Dle všeho byl zrádný Kerrsten, dříve známý jako Conrad, konečně poslán před Corellonovu spravedlnost. Bohužel ho však Rimoyovi přátelé, kteří se o dopadení zasloužili, nevyslechli, a jelikož se u něj nenašel ani kapitánův deník, jedná se jen o částečné vítězství.
Narmo musel chvilku vzpomínání věnovat i radnímu Mirovi a kovářce Valerii, kteří naivně doufali, že využijí proti lordu Ifrinovi jistého měňavce, který – ač dříve pracující pro Linse-Sargu – jim dle všeho měl pomoci v tiché válce proti temnému rytíři. Valerie dokonce přišla za stopařem s tím, aby jí opatřil stejného koně, na jakém jezdívá de Aloriniel, snad proto, aby se za něj mohl měňavec vydávat, ale lovec něco takového kategoricky odmítl. Dle pohledu na tu hříčku přírody, houpající se na oprátce před městem, se však tento problém vyřešil sám.
Raknai s povzdechem sledoval, jak se jeho horký dech v chladném nočním ovzduší mění v páru a stoupá k nebesům. Kerrsten je mrtvý, Eaton a Burton nejsou k nalezení, dům Ifrinovy dcery je z nějakého důvodu zabarikádovaný a jim nezbyla jediná stopa, kterou by mohli sledovat. Jako první bude muset armáda v čele s velitelem Horianem odpečetit dům a zjistit, k čemu v něm došlo. Pátrání po Eatonovi bude bez jakýchkoli vodítek jen plavání v kruzích, ale snad by něco mohl vědět Terence. Ten parchant Burton už bude jistě dávno za hranicemi, navíc Rimoy je jediný, kdo ví, jak vypadá. A nakonec jsou tu ostrovy…
Dle kapitána Eatona seslal kdysi Linse-Sarga na jejich území velkou tmu, aby zasel do srdcí tamních obyvatel strach, jenž poté přetavil v nástroj k jejich ovládání. Stali se z nich jeho věřící, dodávají mu sílu a činí jej tak zranitelným. Popis cesty k ostrovům byl sice velice mlhavý, ovšem stopař se mimo jiné už nějakou dobu zabývá kartografií a neměl by být pro něj problém porovnat získané informace s tím, co již o rozvržení země ví.
Elf si povzdechl. Kde je sakra ten Eaton ?
Živé bytosti nerozeznají nic tak dobře, jako strach. Je cítit ve vzduchu, obklopuje nás jako neviditelná aura, je zábleskem v našich očích. Jeho pach je zcela unikátní, nelze jej zaměnit, avšak ani popsat. Svírá nám hrdlo, dusí nás. Říká se, že jeho nejsilnější forma dokáže být téměř hmatatelná, a to ráno také hmotnou podobu měl. Zjevil se jako štíhlá, tiše našlapující puma, jejíž sebevědomí krok dával jasně na zřetel, že kdo překročí práh lesa, patří jí.
Leč lovec toho rána sledoval zcela jinou stopu. Polštářky pěti prstů blízko u sebe, úzká chodidla… to vše by někoho méně zkušeného svedlo k myšlence, že se jedná o otisk lidské nohy, nicméně elf byl dostatečně zkušený na to, aby poznal zadní pracky medvěda. Jinak tvarované přední tlapy jej také nenechaly na pochybách, stejně jako zřetelné špičky dlouhých drápů, lehce otlačené ve svrchní vrstvě hlíny. A pokud by byl i tak ze svými závěry nespokojen, pozůstatky po rytí v zemině či vytrhané pahýly stromů byly zcela jasně vypovídajícím argumentem.
Štíhlá postava se tiše proplétala mezi stromy, následujíc příběh vytesaný do půdy. Teplé ranní paprsky osvětlovaly okraje řečených písmen a staly se tak vypravěčem, jehož vlídný hlas byl čtenáři ku pomoci v případech, kdy hlavní dějová linie zanikala v lomozu okolního světa. Navzdory těmto takřka idylickým podmínkám se však stopař nedokázal plně soustředit a do mysli se mu vkrádaly představy, jež nepocházely z tohoto světa. Elf potřásl hlavou a ve snaze znovu zaostřit na sérii nejbližších otisků několikrát pevně sevřel a otevřel víčka. Poprvé, podruhé, potřetí.
Leč lovec toho rána sledoval zcela jinou stopu. Polštářky pěti prstů blízko u sebe, úzká chodidla… to vše by někoho méně zkušeného svedlo k myšlence, že se jedná o otisk lidské nohy, nicméně elf byl dostatečně zkušený na to, aby poznal zadní pracky medvěda. Jinak tvarované přední tlapy jej také nenechaly na pochybách, stejně jako zřetelné špičky dlouhých drápů, lehce otlačené ve svrchní vrstvě hlíny. A pokud by byl i tak ze svými závěry nespokojen, pozůstatky po rytí v zemině či vytrhané pahýly stromů byly zcela jasně vypovídajícím argumentem.
Štíhlá postava se tiše proplétala mezi stromy, následujíc příběh vytesaný do půdy. Teplé ranní paprsky osvětlovaly okraje řečených písmen a staly se tak vypravěčem, jehož vlídný hlas byl čtenáři ku pomoci v případech, kdy hlavní dějová linie zanikala v lomozu okolního světa. Navzdory těmto takřka idylickým podmínkám se však stopař nedokázal plně soustředit a do mysli se mu vkrádaly představy, jež nepocházely z tohoto světa. Elf potřásl hlavou a ve snaze znovu zaostřit na sérii nejbližších otisků několikrát pevně sevřel a otevřel víčka. Poprvé, podruhé, potřetí.
Když je však rozevřel počtvrté, místo lesní mýtiny byl jeho zorný úhel zcela vyplněn postavou Corellonovy kněžky, tyčící vysoko nad elfím národem. Nepohlednou tvář lemoval výraz vznešenosti, ale když se její oči střetly s nechápavým pohledem lovce, mihl se v nich odraz arogance a zadostiučinění. V ten okamžik jí pravá paže zmizela v záhybech roucha, a když se opět vynořila, zavlnil se v ní jako had masivní černý bič, jenž se vzápětí několikrát vymrštil nad hlavy shromážděných zástupů stopařovy rasy. Ten, zpola omámen tím hrůzným výjevem, pak již jen sotva vnímal vodopád lží, jež se obří postavě linul z úst, leč i tak v nich dokázal zachytit podtext, který musel být každému zřejmý: „Já rozhodnu, co je pro elfy dobré!“. A jeho lid ani nevzhlédl.
Nával úzkosti vtáhl lovce zpět na místo, jemuž momentálně říkal realita. Klečel v nízkém lesním porostu a zoufale si svíral hlavu, jež co chvíli hrozila, že se rozskočí. Pokusil se postavit na nohy, nicméně ty vypověděly poslušnost a poslaly ho zpět k prašné zemi. Ještě než ho znovu obestřela tma, unikl mu spolu s pramínkem krve z úst i povzdech, jelikož si všiml, že stezka, kterou tak dlouho následoval, byla beznadějně rozmetána. Jaká alegorie.
Sladké nevědomí protrhlo hlasité zavřeštění. Puma vycítila bezmocnou oběť, odhodila všechnu obezřetnost a kráčela přímo k jejímu nehybnému tělu. Stopař se instinktivně vymrštil a snad jen díky koňské dávce adrenalinu stačil uskočit z místa, na něž v zápětí dopadly těžké tlapy lesního predátora. Ten se jen líně otočil a s vědomím, že kořist nemá kam utéct, započala jistě krátké pronásledování. Lovcovy svaly i mozek už v té chvíli pracovaly na plné obrátky. Větve mu drásaly tvář, jehličí bodalo do očí a kořeny stromů využily každou možnost k pokusu podrazit mu nohy. Stopař věda, že nemá jinou šanci, po rozebrání svých možností nakonec zamířil k rozeklanému dobu, jenž poskytoval alespoň minimální možnost obrany. Překonal posledních pár stop, dělících ho od vytouženého cíle a s nadějí natáhl ruce po nejnižší větvi. Vidina olistěné spásy se mu odrážela v očích ještě dlouho poté, co krev z otevřené krční tepny skropila okolní trávu. A kdyby ty oči ještě byly schopny vidět, snad by vedle elfova chladnoucího těla zahlédly původní stezku, jež ho předtím zavedla na místo, kde se z lovce stala kořist. A tam se také stopa změnila
.Sladké nevědomí protrhlo hlasité zavřeštění. Puma vycítila bezmocnou oběť, odhodila všechnu obezřetnost a kráčela přímo k jejímu nehybnému tělu. Stopař se instinktivně vymrštil a snad jen díky koňské dávce adrenalinu stačil uskočit z místa, na něž v zápětí dopadly těžké tlapy lesního predátora. Ten se jen líně otočil a s vědomím, že kořist nemá kam utéct, započala jistě krátké pronásledování. Lovcovy svaly i mozek už v té chvíli pracovaly na plné obrátky. Větve mu drásaly tvář, jehličí bodalo do očí a kořeny stromů využily každou možnost k pokusu podrazit mu nohy. Stopař věda, že nemá jinou šanci, po rozebrání svých možností nakonec zamířil k rozeklanému dobu, jenž poskytoval alespoň minimální možnost obrany. Překonal posledních pár stop, dělících ho od vytouženého cíle a s nadějí natáhl ruce po nejnižší větvi. Vidina olistěné spásy se mu odrážela v očích ještě dlouho poté, co krev z otevřené krční tepny skropila okolní trávu. A kdyby ty oči ještě byly schopny vidět, snad by vedle elfova chladnoucího těla zahlédly původní stezku, jež ho předtím zavedla na místo, kde se z lovce stala kořist. A tam se také stopa změnila
Hvězdami posetá noční obloha přivítala Raknaie zpátky do bdělého stavu. Jiný by pravděpodobně jen zvolil jinou polohu, ale elf dobře věděl, že tuto noc už za ním spánek nepřijde. Vysoukal se ze spacáku, ledabyle jej složil do torny, a aniž by věnoval jediný pohled obrysu střechy srubu, rýsující se na obzoru, vyrazil na další ze svých pozdních procházek.
Stopař velmi dobře věděl, že současné události drtí jeho vědomí natolik, že zasahují do jeho toulek snovým světem, které ho pomalu vedly k poznání sebe sama. Jistě, události v Isharu byly nepochybně podstatné, to samé už se ale nedalo říci o Mayiných žabomyších válkách o vlastní důležitost, které byly zbytečné a směšné. Řešení však bylo nasnadě, předně co se problémů s rádoby-kněžkou týče, v Isharionu se však bojovalo o holé bytí. Narmo nebyl zrovna nadšený z toho, jak málo poslední dobou přispívá ke společnému snažení v lidském království. Bráno kolem a kolem, působil nyní hlavně jako spojka mezi důležitějšími figurkami na šachovnici.
Jako první zde byl samozřejmě Rimoy Agarnish, muž s obdivuhodnou houževnatostí, nápadem a tak trochu i schopností dostat se do problémů. Svěřil se, že společně se svým přítelem podplatil královského úředníka Terence, který mu za částku čtyřiadvaceti zlatých zajistil tři sady uniforem mužů lorda de Aloriniel. Původně měla jedna patřit Raknaovi samotnému, ovšem ten dle všeho toho času nebyl k nalezení. Zbylá skupinka tedy pronikla do Ifrinova sídla, kde bez větších problémů nalezla kapitána Eatona, balancujícího takřka na hraně smrti, a po několika otázkách ohledně ostrova jej dostala z vily temného rytíře pryč. Jistou shodou okolností se pak dostal do sídla cechu Arcanum, kde na velmi krátkou dobu nalezl útočiště. Bohužel, druhého dne ráno byl kapitán pryč a nezbylo po něm nic, než velká kaluž krve na zemi.
Další informace od Rimoye již byla poněkud veselejší. Dle všeho byl zrádný Kerrsten, dříve známý jako Conrad, konečně poslán před Corellonovu spravedlnost. Bohužel ho však Rimoyovi přátelé, kteří se o dopadení zasloužili, nevyslechli, a jelikož se u něj nenašel ani kapitánův deník, jedná se jen o částečné vítězství.
Narmo musel chvilku vzpomínání věnovat i radnímu Mirovi a kovářce Valerii, kteří naivně doufali, že využijí proti lordu Ifrinovi jistého měňavce, který – ač dříve pracující pro Linse-Sargu – jim dle všeho měl pomoci v tiché válce proti temnému rytíři. Valerie dokonce přišla za stopařem s tím, aby jí opatřil stejného koně, na jakém jezdívá de Aloriniel, snad proto, aby se za něj mohl měňavec vydávat, ale lovec něco takového kategoricky odmítl. Dle pohledu na tu hříčku přírody, houpající se na oprátce před městem, se však tento problém vyřešil sám.
Raknai s povzdechem sledoval, jak se jeho horký dech v chladném nočním ovzduší mění v páru a stoupá k nebesům. Kerrsten je mrtvý, Eaton a Burton nejsou k nalezení, dům Ifrinovy dcery je z nějakého důvodu zabarikádovaný a jim nezbyla jediná stopa, kterou by mohli sledovat. Jako první bude muset armáda v čele s velitelem Horianem odpečetit dům a zjistit, k čemu v něm došlo. Pátrání po Eatonovi bude bez jakýchkoli vodítek jen plavání v kruzích, ale snad by něco mohl vědět Terence. Ten parchant Burton už bude jistě dávno za hranicemi, navíc Rimoy je jediný, kdo ví, jak vypadá. A nakonec jsou tu ostrovy…
Dle kapitána Eatona seslal kdysi Linse-Sarga na jejich území velkou tmu, aby zasel do srdcí tamních obyvatel strach, jenž poté přetavil v nástroj k jejich ovládání. Stali se z nich jeho věřící, dodávají mu sílu a činí jej tak zranitelným. Popis cesty k ostrovům byl sice velice mlhavý, ovšem stopař se mimo jiné už nějakou dobu zabývá kartografií a neměl by být pro něj problém porovnat získané informace s tím, co již o rozvržení země ví.
Elf si povzdechl. Kde je sakra ten Eaton ?