Manawydan.eu
28.03.2009 v 01:04
[Informace ohledně Mravenčího questu]
Až k hranici Bolesti se toho dne nesly zvuky dřevorubeckých seker, pustošících lesy na sever od Vilhelmovic. Různorodá směr ras toho dne přiložila ruku k dílu za společnou věc, jelikož poslední bašta civilizovaného světa se ocitla v ohrožení. Byl to právě Rimoy, kdo jen krátce předtím informoval Raknaie o tom, co způsobilo paniku, nesoucí se Isharem. On a skupinka jemu podobných dobrodruhů narazila toho dne na zástupce agresivní, hmyzu podobné rasy gigantů, mířícího k městským branám. Ukázalo se, že jde o průzkumníka, značícího pachovou stopou cestu celé armádě svých soukmenovců. Vypořádat se s ním ještě nebyl pro oddíl zkušených bijců žádný větší problém, i ti nejzkušenější z nich si však šáhli až na dno svých sil, když se střetli s předvojem postupujícího vojska. Jejich nasazení v boji bylo v pravdě nadlidské a dlouho také náporu mohutných mas odolávali, nicméně po nějakém čase i ti nejvášnivější bojovníci pochopili nutnost návratu za mohutné hradby Isharu a následné přeskupení sil. Tam také Rimoy Agarnish narazil na stopaře, kterému krátce vylíčil vše, čemu musel spolu se svými druhy čelit. Elf nebyl žádný taktik a plášť zástupce velitele ozbrojených sil Isharionu oblékal jen s velkým sebezapřením, avšak Horian nebyl nikde k sehnání a naléhavá situace tedy musela vzít za vděk i tím málem, co mohl nabídnout. Nejprve se pustil do toho, co opravdu uměl, a vyrazil zmapovat situaci na pomezí bojové linie. Ta se v té době nalézala hned u pevnosti orků Grummushovy krve, přes kterou se v následujících hodinách nezadržitelně převalila. Skutečnost napovídala tomu, co odpozoroval Rimoy. Vojenská síla agresorů se neskládala jen z bojovníků a průzkumníků, ale rovněž z dělníků a dokonce i mágů. Všichni pohromadě pak prokazovali nezpochybnitelné známky kolektivní inteligence.
Jakmile se situace ukázala v celé své kráse, tedy neudržitelnou, vydal se Narmo kontaktovat radu, respektive radního Jedličku, na kterého natrefil před severní branou. Jako preventivní opatření mu pak navrhl posílení hlídek u všech vstupů do města, k čemuž Glumík ihned podal příslušné pokyny. K improvizované vojenské poradě se poté připojil i Agarnish, Karlos z Bratrstva a Moradinův kněží Gerg, zástupce trpaslíků ze svatyně. Radní poté musel čelit hotové povodni nejrůznějších nápadů na obranu města, z nichž každý byl velmi dobrý, a musely být tedy stanoveny priority. Záležitosti týkající se obrany před dobýváním, jimiž se zaobírali Rimoy s Karlosem, byly jistě velmi naléhavé, nicméně Raknai musel jako jediný přítomný člen modrozelených plášťů prosadit svou a přesvědčit rokující o daleko naléhavější záležitosti, a tedy skulině v obraně jménem Vilhelmovice. Hobití vesnička zajišťovala snadný průchod do města, ovšem sama byla až žalostně nechráněna. Bylo tedy rozhodnuto, že se okamžitě přehradí most, spojující VIlhelmovice s vnějším světem, a to pomocí dřevěné palisády. Kněží Gerg se poté od skupiny odpoutal a vydal se zajistit obranu dolu, v němž se nalézá trpasličí svatyně. Díky obrovským zásobám Moradinových kovářů byl val z kvalitního kamene otázkou okamžiku. To na mostě probíhaly práce v daleko těžších podmínkách, jelikož dřevo muselo být teprve pokáceno a stavební práce Fiony a Valerie neustále nabourávaly skupiny hmyziodních útočníků, snažících se výstavbu překazit. Zde však naráželi na ostré čepele Irethovy, který s pomocí Karlose, Glumíka a vilhelmovických stražných drželi většinu času útočníky v uctivé vzdálenosti. Palisády byly nakonec zdárně dokončeny a s dopadem posledního hřebíku započala doba obléhání Isharu.
Stopař pravidelnými tempy prorážel vodní hladinu. Po namáhavé práci na mostě nechtěl nic jiného, než ze sebe smýt pot, prach a hlavně příchuť všudypřítomného strachu. Pravda, přehrazením vilhelmovického mostu si koupil nějaký čas, avšak to armádu mocných stvoření jistě nezadrží dlouho. Lze jí přelézt, vyvrátit, spálit nebo dokonce obejít, respektive obeplout. To už však naštěstí nespočine na ramenech jeho, ale velitele Horiana a rady. Raknaiovi také hlavou prolítla myšlenka na starý klíč, který našel na bitevním poli, kde se Rimoyovi druzi střetli s předvojem. Kde se tam uprostřed toho masakru vzal? A co jsou vůbec ta stvoření zač, co chtějí a proč si nevybrala nějaký snadnější cíl? Dá se ta pachová stopa nějak smazat? A co ty bytosti, mají nějaké slabiny? Jak vylepšit opevnění? Obsadili už hmyzoidi elfí srub…?
Otázek bylo mnoho, odpovědí nedostatek. Narmo si alespoň v duchu udělal poznámku, že ohledně pachové stopy a anatomie těch kreatur si bude muset promluvit s radním Mirem. Jeho cech mágů a alchymistů určitě na něco přijde, a jestli ne… vždycky se můžou všichni nastěhovat k Linse-Sargovi.
A vůbec, kde je sakra Eaton?
Až k hranici Bolesti se toho dne nesly zvuky dřevorubeckých seker, pustošících lesy na sever od Vilhelmovic. Různorodá směr ras toho dne přiložila ruku k dílu za společnou věc, jelikož poslední bašta civilizovaného světa se ocitla v ohrožení. Byl to právě Rimoy, kdo jen krátce předtím informoval Raknaie o tom, co způsobilo paniku, nesoucí se Isharem. On a skupinka jemu podobných dobrodruhů narazila toho dne na zástupce agresivní, hmyzu podobné rasy gigantů, mířícího k městským branám. Ukázalo se, že jde o průzkumníka, značícího pachovou stopou cestu celé armádě svých soukmenovců. Vypořádat se s ním ještě nebyl pro oddíl zkušených bijců žádný větší problém, i ti nejzkušenější z nich si však šáhli až na dno svých sil, když se střetli s předvojem postupujícího vojska. Jejich nasazení v boji bylo v pravdě nadlidské a dlouho také náporu mohutných mas odolávali, nicméně po nějakém čase i ti nejvášnivější bojovníci pochopili nutnost návratu za mohutné hradby Isharu a následné přeskupení sil. Tam také Rimoy Agarnish narazil na stopaře, kterému krátce vylíčil vše, čemu musel spolu se svými druhy čelit. Elf nebyl žádný taktik a plášť zástupce velitele ozbrojených sil Isharionu oblékal jen s velkým sebezapřením, avšak Horian nebyl nikde k sehnání a naléhavá situace tedy musela vzít za vděk i tím málem, co mohl nabídnout. Nejprve se pustil do toho, co opravdu uměl, a vyrazil zmapovat situaci na pomezí bojové linie. Ta se v té době nalézala hned u pevnosti orků Grummushovy krve, přes kterou se v následujících hodinách nezadržitelně převalila. Skutečnost napovídala tomu, co odpozoroval Rimoy. Vojenská síla agresorů se neskládala jen z bojovníků a průzkumníků, ale rovněž z dělníků a dokonce i mágů. Všichni pohromadě pak prokazovali nezpochybnitelné známky kolektivní inteligence.
Jakmile se situace ukázala v celé své kráse, tedy neudržitelnou, vydal se Narmo kontaktovat radu, respektive radního Jedličku, na kterého natrefil před severní branou. Jako preventivní opatření mu pak navrhl posílení hlídek u všech vstupů do města, k čemuž Glumík ihned podal příslušné pokyny. K improvizované vojenské poradě se poté připojil i Agarnish, Karlos z Bratrstva a Moradinův kněží Gerg, zástupce trpaslíků ze svatyně. Radní poté musel čelit hotové povodni nejrůznějších nápadů na obranu města, z nichž každý byl velmi dobrý, a musely být tedy stanoveny priority. Záležitosti týkající se obrany před dobýváním, jimiž se zaobírali Rimoy s Karlosem, byly jistě velmi naléhavé, nicméně Raknai musel jako jediný přítomný člen modrozelených plášťů prosadit svou a přesvědčit rokující o daleko naléhavější záležitosti, a tedy skulině v obraně jménem Vilhelmovice. Hobití vesnička zajišťovala snadný průchod do města, ovšem sama byla až žalostně nechráněna. Bylo tedy rozhodnuto, že se okamžitě přehradí most, spojující VIlhelmovice s vnějším světem, a to pomocí dřevěné palisády. Kněží Gerg se poté od skupiny odpoutal a vydal se zajistit obranu dolu, v němž se nalézá trpasličí svatyně. Díky obrovským zásobám Moradinových kovářů byl val z kvalitního kamene otázkou okamžiku. To na mostě probíhaly práce v daleko těžších podmínkách, jelikož dřevo muselo být teprve pokáceno a stavební práce Fiony a Valerie neustále nabourávaly skupiny hmyziodních útočníků, snažících se výstavbu překazit. Zde však naráželi na ostré čepele Irethovy, který s pomocí Karlose, Glumíka a vilhelmovických stražných drželi většinu času útočníky v uctivé vzdálenosti. Palisády byly nakonec zdárně dokončeny a s dopadem posledního hřebíku započala doba obléhání Isharu.
Stopař pravidelnými tempy prorážel vodní hladinu. Po namáhavé práci na mostě nechtěl nic jiného, než ze sebe smýt pot, prach a hlavně příchuť všudypřítomného strachu. Pravda, přehrazením vilhelmovického mostu si koupil nějaký čas, avšak to armádu mocných stvoření jistě nezadrží dlouho. Lze jí přelézt, vyvrátit, spálit nebo dokonce obejít, respektive obeplout. To už však naštěstí nespočine na ramenech jeho, ale velitele Horiana a rady. Raknaiovi také hlavou prolítla myšlenka na starý klíč, který našel na bitevním poli, kde se Rimoyovi druzi střetli s předvojem. Kde se tam uprostřed toho masakru vzal? A co jsou vůbec ta stvoření zač, co chtějí a proč si nevybrala nějaký snadnější cíl? Dá se ta pachová stopa nějak smazat? A co ty bytosti, mají nějaké slabiny? Jak vylepšit opevnění? Obsadili už hmyzoidi elfí srub…?
Otázek bylo mnoho, odpovědí nedostatek. Narmo si alespoň v duchu udělal poznámku, že ohledně pachové stopy a anatomie těch kreatur si bude muset promluvit s radním Mirem. Jeho cech mágů a alchymistů určitě na něco přijde, a jestli ne… vždycky se můžou všichni nastěhovat k Linse-Sargovi.
A vůbec, kde je sakra Eaton?