Manawydan.eu
01.08.2008 v 15:19
Autor : Werme
Název : Deník
Almerin spokojeně pozoroval své dva syny při cvičení s mečem. Jeho slovo je v rodině zákon, nicméně „přání“ Ilien je víc, než rozhodnutí rady starších. Možná proto před sto lety sice majestátně při narození chlapců prohlásil, že půjdou po stopách rodu s mečem v ruce, ale teprve pět let zpět jim ty meče skutečně do rukou dal. Teprve před pěti lety totiž Ilien prohlásila, že její přání, aby si jejich děti podrželi nevinnost co nejdéle již není reálné. Na každém tvoru totiž časem ulpí skrvna. A je jen na něm, zda se ji bude nesnažit rozšiřovat.
Chvíli je pozoroval, jak spolu cvičí. Naprostá shoda pohybů vytvářela dojem, že bratři jsou identičtí. Ale rozdíl mezi nimi je tak propastný! Asi takový, jako barva jejich vlasů. Jeden plavý, druhý černé vlasy.
Jeden z pohledu Almerina normální, druhý s podivnými postoji. „Každý má právo na svoji životní filosofii, a já si nepřeji, aby našim dětem kdokoliv vnucoval svoji.“ Slova své ženy slyší skoro denně v mysli, i když je vyřkla před padesáti lety.
Nenápadně zmizel mezi stromy a vrátil se zpět domů. Na stole již ležely dva meče z rodového dědictví. Rozhodnutí, které udělal, ho tíží jako obrovský balvan na srdci. V duchu se modlil, aby Ilien projevila „přání“, aby zůstali doma. Jeho nemocná žena mu však věnovala pouze pohled s přikývnutím. Proč tolikrát usměrnila jeho rozhodnutí a nyní nic?
Werne a jeho bratr se večer vrátili domů, ale tentokrát je čekalo překvapení. Pro jednoho dlouho očekávaný moment, pro druhého přesně to opačné.
„Ti kdo nám kdysi pomohli, jsou v obležení. Naši předci jim vděčí za mnohé, proto nastal čas aby náš rod opět bojoval po jejich boku. Bohužel, dobře víte, že jsem na jednu ruku chromý. Proto vás nepovedu jako své syny. Dávám vám obouma však možnost volby.“ dořekl a odmlčel se.
Werneův bratr šáhl po zbrani. „Bude mi ctí, otče.“ prohlásil.
Werne však váhal. Otec mu věnoval pronikavý pohled. „Některé názory a postoje se do války nehodí, protože by způsobily mnoho slz.“ řekl tiše.
Jeho syn věděl o čem mluví. Věděla to i matka, která seděla bokem na lavici u stěny. A věděl to i jeho bratr. „Já jej pohlídám. Když zlomíme obléhání, pojedeme domů.“ namítl.
„Zlo je třeba pronásledovat. A zničit jej. Teprve pak budou naše závazky splněny.“ odpověděl mu otec a posadil se ke stolu. Jeho pohled sklouzl ke krbu.
„Bez zla, by nebylo dobro, bez dobra, by nebylo zlo. Obojí…jsou…extrémy…a vždy záleží na úhlu pohledu. Vychovej orčí mládě dle našich způsobů, a nebude vidět rozdíl od našeho chápání. Nasyť ogry, a nebudou drancovat vesnice.“ pronesl Werne zvolna. Po chvíli tíživého ticha pokračoval: „Nemohu jet. Nemohu jet, protože bych se pak musel postavit na stranu slabšího, ať by to byl kdokoliv. Každý má právo na život. A vše musí být v rovnováze. Nemohu jet, otče.“
Po týdnu přišla zpráva o smrti jeho bratra, bylo to více než mohla jeho matka unést. Již tak těžce zkoušená nemoci nedokázala najít sílu a přemoci žal. Když skončil skromný a tichý pohřeb, a místo odpočinku v budoucnosti označí jen rozkvetlé květiny, klečel její syn u paty čerstvého hrobu a přemýšlel nad posledními slovy matky.
„Neobviňuj se z bratrovy smrti. Neobviňuj se z toho, že jste byli sehraní a mohl společně s tebou přežít. Protože byste mohli být stejně dobře mrtví oba. A neobviňuj ani svého otce. Smrt není konec, ale jen přerodem v nekonečném cyklu života. A jednou jsi trval na svých postojích, dělej tak nadále, dokud budeš přesvědčen o tom, že to co děláš je správné.“
Po chvíli vstal a přísahal nad hrobem své matky, že bude navždy konat to, co bude považovat za správné.
Při opouštění domku měl tehdy otec jedinou prosbu. Ať už ho proti elfovi postaví jakékoliv rozhodnutí, nechť zbraň tasí až tehdy, nebude-li jiná možnost…
Název : Deník
Almerin spokojeně pozoroval své dva syny při cvičení s mečem. Jeho slovo je v rodině zákon, nicméně „přání“ Ilien je víc, než rozhodnutí rady starších. Možná proto před sto lety sice majestátně při narození chlapců prohlásil, že půjdou po stopách rodu s mečem v ruce, ale teprve pět let zpět jim ty meče skutečně do rukou dal. Teprve před pěti lety totiž Ilien prohlásila, že její přání, aby si jejich děti podrželi nevinnost co nejdéle již není reálné. Na každém tvoru totiž časem ulpí skrvna. A je jen na něm, zda se ji bude nesnažit rozšiřovat.
Chvíli je pozoroval, jak spolu cvičí. Naprostá shoda pohybů vytvářela dojem, že bratři jsou identičtí. Ale rozdíl mezi nimi je tak propastný! Asi takový, jako barva jejich vlasů. Jeden plavý, druhý černé vlasy.
Jeden z pohledu Almerina normální, druhý s podivnými postoji. „Každý má právo na svoji životní filosofii, a já si nepřeji, aby našim dětem kdokoliv vnucoval svoji.“ Slova své ženy slyší skoro denně v mysli, i když je vyřkla před padesáti lety.
Nenápadně zmizel mezi stromy a vrátil se zpět domů. Na stole již ležely dva meče z rodového dědictví. Rozhodnutí, které udělal, ho tíží jako obrovský balvan na srdci. V duchu se modlil, aby Ilien projevila „přání“, aby zůstali doma. Jeho nemocná žena mu však věnovala pouze pohled s přikývnutím. Proč tolikrát usměrnila jeho rozhodnutí a nyní nic?
Werne a jeho bratr se večer vrátili domů, ale tentokrát je čekalo překvapení. Pro jednoho dlouho očekávaný moment, pro druhého přesně to opačné.
„Ti kdo nám kdysi pomohli, jsou v obležení. Naši předci jim vděčí za mnohé, proto nastal čas aby náš rod opět bojoval po jejich boku. Bohužel, dobře víte, že jsem na jednu ruku chromý. Proto vás nepovedu jako své syny. Dávám vám obouma však možnost volby.“ dořekl a odmlčel se.
Werneův bratr šáhl po zbrani. „Bude mi ctí, otče.“ prohlásil.
Werne však váhal. Otec mu věnoval pronikavý pohled. „Některé názory a postoje se do války nehodí, protože by způsobily mnoho slz.“ řekl tiše.
Jeho syn věděl o čem mluví. Věděla to i matka, která seděla bokem na lavici u stěny. A věděl to i jeho bratr. „Já jej pohlídám. Když zlomíme obléhání, pojedeme domů.“ namítl.
„Zlo je třeba pronásledovat. A zničit jej. Teprve pak budou naše závazky splněny.“ odpověděl mu otec a posadil se ke stolu. Jeho pohled sklouzl ke krbu.
„Bez zla, by nebylo dobro, bez dobra, by nebylo zlo. Obojí…jsou…extrémy…a vždy záleží na úhlu pohledu. Vychovej orčí mládě dle našich způsobů, a nebude vidět rozdíl od našeho chápání. Nasyť ogry, a nebudou drancovat vesnice.“ pronesl Werne zvolna. Po chvíli tíživého ticha pokračoval: „Nemohu jet. Nemohu jet, protože bych se pak musel postavit na stranu slabšího, ať by to byl kdokoliv. Každý má právo na život. A vše musí být v rovnováze. Nemohu jet, otče.“
Po týdnu přišla zpráva o smrti jeho bratra, bylo to více než mohla jeho matka unést. Již tak těžce zkoušená nemoci nedokázala najít sílu a přemoci žal. Když skončil skromný a tichý pohřeb, a místo odpočinku v budoucnosti označí jen rozkvetlé květiny, klečel její syn u paty čerstvého hrobu a přemýšlel nad posledními slovy matky.
„Neobviňuj se z bratrovy smrti. Neobviňuj se z toho, že jste byli sehraní a mohl společně s tebou přežít. Protože byste mohli být stejně dobře mrtví oba. A neobviňuj ani svého otce. Smrt není konec, ale jen přerodem v nekonečném cyklu života. A jednou jsi trval na svých postojích, dělej tak nadále, dokud budeš přesvědčen o tom, že to co děláš je správné.“
Po chvíli vstal a přísahal nad hrobem své matky, že bude navždy konat to, co bude považovat za správné.
Při opouštění domku měl tehdy otec jedinou prosbu. Ať už ho proti elfovi postaví jakékoliv rozhodnutí, nechť zbraň tasí až tehdy, nebude-li jiná možnost…