Manawydan.eu
Zima 29.Toru, 268.roku
Tu noc jsem spal kousek od hobitich trhu. Byla velmi chladna noc. Zabalen do kozesiny vlka jsem pozoroval hvezdy nemohouc usnout. Tu noc jsem vlastne nespal.
Z klidne noci me vytrhl rev z povzdali nekde za rekou. "Pomooooc! Pomoooooc!". Chvili jsem vahal, zdali to neni opet nejaky z tech silencu, pak ve me neco hrklo. Spatny pocit, co kdyz... Vstal jsem a uhanel k mostu. Dloíuhymi kroky prebehl az se prk podemnou trasla. Az na rozcesti. Stal tam clovek s kyjem v ruce a vedle nej roztreseny muz. Hned jsem se dal do reci...v tom okamziku mi z jeho slov v pameti uvizlo jen jedno. Nemrtvi.
Nemrtvi si to kraceli primo na mesto. Z dalky bylo slyset krupani a chresteni kosti. Smrad se linul ze vsech svetovych stran. Obloha jakoby jeste vice ztmavla a ani hvezdy a mesic osvetlujici zemi nebyly videt. Desive.
Dalsi kroky me a moje spolecniky zavedly do mesta. Muz se u fontany lehce vzpamatoval a rychle prevypravel nejdulezitejsi casti sveho pribehu. Straze byli neklidni, kazdeho podezrivali. Ani ja se nevyhnul potyckam. Chaos, zmatek. Byl citit boj a krev. Bohuzel lidska krev.
Vbehli jsme do nejblizsiho hostince s domnenim, ze prave tam bude v bezpeci. Pocit se ihned obratil, kdyz jsem tam spatril plesnivejici kostru.
Hlava bolava jak strep a ja na zemi v kaluzi krve. Pomalu se vzpamatovavam a rozhlizim kolem. Ten muz. Zmizel. Muz, co nam mohl vse objasnit a mozna i pomoci.
Po chvili s prazdnou hlavou se mi zacali vracet myslenky. Musim ho najit. Vyjdu ven z hostince. Kosti, kusy masa, krev. Snazim se probehnout skrze mesto a schovat se ve chramu. Najednou narazim na znamou tvar. Ach ano. Je to on. Ten muz.
Dosli jsme az na bezpecne misto. Do chramu. Oba jsme si znacne unaveni a zmateni strachem sedli. Najednou se rozrazily dvere. Uffff... Muz v platove zbroji, vojak. Probirame s nim taktiku a pak se vlastne bezhlave vrhame ven z kostela za pozdejsi vyhrou. Rekl jsem nasemu vycerpanemu priteli at zustane ve chramu, bude tam v bezpeci a pak konecne bude moct rict svuj pribeh...
Ano...jak jsem rekl. Vyhrou. Ovsem je tohle vyhra? Je tohle co to chceme? Mesto se bude davat do poradku nekolik tydnu. Smrad z nemrtvych snad nikdy nevycichne. Krev z padlych spolubojovniku se nikdy nesmyje. Alespon ne tady. V knize zustane krev stale krvi a na hrdiny se nezapomina.
Omlouvam se, ale psala sem to ted a sem znacne tuha
. Mejte ohled na styl a pravopis .
Tu noc jsem spal kousek od hobitich trhu. Byla velmi chladna noc. Zabalen do kozesiny vlka jsem pozoroval hvezdy nemohouc usnout. Tu noc jsem vlastne nespal.
Z klidne noci me vytrhl rev z povzdali nekde za rekou. "Pomooooc! Pomoooooc!". Chvili jsem vahal, zdali to neni opet nejaky z tech silencu, pak ve me neco hrklo. Spatny pocit, co kdyz... Vstal jsem a uhanel k mostu. Dloíuhymi kroky prebehl az se prk podemnou trasla. Az na rozcesti. Stal tam clovek s kyjem v ruce a vedle nej roztreseny muz. Hned jsem se dal do reci...v tom okamziku mi z jeho slov v pameti uvizlo jen jedno. Nemrtvi.
Nemrtvi si to kraceli primo na mesto. Z dalky bylo slyset krupani a chresteni kosti. Smrad se linul ze vsech svetovych stran. Obloha jakoby jeste vice ztmavla a ani hvezdy a mesic osvetlujici zemi nebyly videt. Desive.
Dalsi kroky me a moje spolecniky zavedly do mesta. Muz se u fontany lehce vzpamatoval a rychle prevypravel nejdulezitejsi casti sveho pribehu. Straze byli neklidni, kazdeho podezrivali. Ani ja se nevyhnul potyckam. Chaos, zmatek. Byl citit boj a krev. Bohuzel lidska krev.
Vbehli jsme do nejblizsiho hostince s domnenim, ze prave tam bude v bezpeci. Pocit se ihned obratil, kdyz jsem tam spatril plesnivejici kostru.
Hlava bolava jak strep a ja na zemi v kaluzi krve. Pomalu se vzpamatovavam a rozhlizim kolem. Ten muz. Zmizel. Muz, co nam mohl vse objasnit a mozna i pomoci.
Po chvili s prazdnou hlavou se mi zacali vracet myslenky. Musim ho najit. Vyjdu ven z hostince. Kosti, kusy masa, krev. Snazim se probehnout skrze mesto a schovat se ve chramu. Najednou narazim na znamou tvar. Ach ano. Je to on. Ten muz.
Dosli jsme az na bezpecne misto. Do chramu. Oba jsme si znacne unaveni a zmateni strachem sedli. Najednou se rozrazily dvere. Uffff... Muz v platove zbroji, vojak. Probirame s nim taktiku a pak se vlastne bezhlave vrhame ven z kostela za pozdejsi vyhrou. Rekl jsem nasemu vycerpanemu priteli at zustane ve chramu, bude tam v bezpeci a pak konecne bude moct rict svuj pribeh...
Ano...jak jsem rekl. Vyhrou. Ovsem je tohle vyhra? Je tohle co to chceme? Mesto se bude davat do poradku nekolik tydnu. Smrad z nemrtvych snad nikdy nevycichne. Krev z padlych spolubojovniku se nikdy nesmyje. Alespon ne tady. V knize zustane krev stale krvi a na hrdiny se nezapomina.
Omlouvam se, ale psala sem to ted a sem znacne tuha
. Mejte ohled na styl a pravopis .
Marina - Žena všech povolání, hlavně ale GM
Corsah Tyrdlues - elfí řezbářka Sirae Cyredanea - ?bláznivá? šamanka
Zoe Locke - Velitelka družiny Sira Gerarda Stříbrokřídlého a důstojnice Cypronské městské hlídky
Corsah Tyrdlues - elfí řezbářka Sirae Cyredanea - ?bláznivá? šamanka
Zoe Locke - Velitelka družiny Sira Gerarda Stříbrokřídlého a důstojnice Cypronské městské hlídky