Manawydan.eu
01.10.2008 v 11:06
Mladá elfka rozdělala oheň, pak vytáhla deník Alatariel. „Vždyť je to tvůj deník!“ „Omyl, teď je to deník našeho lidu!“ zaznělo jí v uších. Zatímco oheň vesele plápolal a divoký psík si pochutnával na kusu masa, otevřela desky zápisníku. Pročetla si zápisek od Alatariel a dvě slzy skanuly po tváři. Chvíli pozorovala hvězdy nad sebou a vzpomínala na svoji rodinu. Pak znovu klesla zrakem ke stránkám deníku, vytáhla ptačí brk, namočila ho do inkoustu a začala pomalu psát.
„Jaro 1. Sarvy, 269 rok, pátá hodina večer podle hvězd.
Sedím a koukám do plápolajícího ohně. Jak dlouho již je to od té doby? Nemůžu zapomenout na matku, která vždy při západu slunce zpívala písně pro oslavu života a Corellona. Otec, který každý den podaroval nějakého elfa, a občas i pocestného, z našeho bohatství.
„Nepotřebujeme peníze, ale když už jich mám dostatek, proč s nimi nepomoci ostatním?“ říkával.
Kde jsou ty časy, kdy příslušníci našeho lidu si zachovávali svoji hrdost. A to i v dobách,
Kdy smrt se vkrádala do našich domů, kdy červený kohout skákal po střechách našich domů ve zvuku válečných rohů. Otče, na jedné straně po nás lidé chtějí, abychom jim pomáhali, na straně druhé nezapomenou každou příležitost, jak elfa ponížit, připomenout mu, že tu je pouze z „milosti“ obyvatel Isharu. Lidé na ulici po elfech plivou, orci je zesměšňují a napadají je a lidé se tomu jen smějí. A náš lid si to nechá líbit. Elf skloní hlavu, skryje slzy, zatne pěsti a jde dál. Marathile, bratře, kde je tobě konec? Zapomněl jsi na svůj slib, že mne naučíš s mečem? Proč dáváš, slib, který nemůžeš splnit? Čekám, že konečně přijdeš, že řekneš: „Tak pojď, má malá selli, procvičím tě s mečem!“ Amme, kolikrát jsi mne nechala bez večeře, protože jsem byla příliš netrpělivá. I nyní mne necháváš čekat a zkoušíš moji trpělivost? Atári! Proč jen jsi mne poslal pryč, zatímco jsi s mým muindor a amme vyrazil pomáhat ostatním?
Ajaar, můj atári! Musím ti popsat to, co se dělo včera. Všude velká sláva. Sněm prý. Nahnali všechny do stanu cirkusu jako stádo ovcí. Lavičky byly již plně obsazené, sem tam místo volné: vedle orka, mezi lidmi, nebo trpaslíky. Dobře si pamatuji tvá slova, co jsi říkával mne a mému muindor Marathil. „Mluvte každý za sebe a váš hlas bude jen hláskem ve větru. Mluvte za sebe, za sourozence, a váš hlas bude dvakrát tak slyšet.“ Ostatní našho lidu, co jsou nyní zde, očividně chtějí, aby jejich hlas byl jedním z mnoha. S velkou ochotou se rozptýlili na příkaz vojáka na lavičky.
Chtěla jsem postát, neboť nebylo místo, aby náš lid byl u sebe. Avšak voják na mne začal neurvale křičet. Kdyby poprosil, možná bych mu vyhověla. Ale to, že můžeme žít, spíše přežívat, v Isharu, nikomu nedává právo křičet takto neurvale na příslušníka našeho lidu, a vyžadovat to touhle formou.
Nechápu, kam se poděla hrdost našeho lidu. Směnili ji za kousek chleba, za kousek masa. Ale budiž. Můj pocit osamělosti vzrostl ještě více, amme. Proč mi nebylo dopřáno zůstat s vámi, s mojí rodinou? Odkdy dcery vznešených rodin opouštějí svůj lid?
A to, že elfové jsou jako jednotlivé pruty, které jsou v Isharu snadno ohýbány a lámány, mne naplňuje zármutkem. Marathile! Oheň zvolna vyhasíná, a začíná svítat. A ty opět nikde. Přiložím poslední polínko, lehnu si na svůj plášť a již jen poslední větu…Órenya nainuva tenn' encenuva le…
Maya Eledhwen.“
„Jaro 1. Sarvy, 269 rok, pátá hodina večer podle hvězd.
Sedím a koukám do plápolajícího ohně. Jak dlouho již je to od té doby? Nemůžu zapomenout na matku, která vždy při západu slunce zpívala písně pro oslavu života a Corellona. Otec, který každý den podaroval nějakého elfa, a občas i pocestného, z našeho bohatství.
„Nepotřebujeme peníze, ale když už jich mám dostatek, proč s nimi nepomoci ostatním?“ říkával.
Kde jsou ty časy, kdy příslušníci našeho lidu si zachovávali svoji hrdost. A to i v dobách,
Kdy smrt se vkrádala do našich domů, kdy červený kohout skákal po střechách našich domů ve zvuku válečných rohů. Otče, na jedné straně po nás lidé chtějí, abychom jim pomáhali, na straně druhé nezapomenou každou příležitost, jak elfa ponížit, připomenout mu, že tu je pouze z „milosti“ obyvatel Isharu. Lidé na ulici po elfech plivou, orci je zesměšňují a napadají je a lidé se tomu jen smějí. A náš lid si to nechá líbit. Elf skloní hlavu, skryje slzy, zatne pěsti a jde dál. Marathile, bratře, kde je tobě konec? Zapomněl jsi na svůj slib, že mne naučíš s mečem? Proč dáváš, slib, který nemůžeš splnit? Čekám, že konečně přijdeš, že řekneš: „Tak pojď, má malá selli, procvičím tě s mečem!“ Amme, kolikrát jsi mne nechala bez večeře, protože jsem byla příliš netrpělivá. I nyní mne necháváš čekat a zkoušíš moji trpělivost? Atári! Proč jen jsi mne poslal pryč, zatímco jsi s mým muindor a amme vyrazil pomáhat ostatním?
Ajaar, můj atári! Musím ti popsat to, co se dělo včera. Všude velká sláva. Sněm prý. Nahnali všechny do stanu cirkusu jako stádo ovcí. Lavičky byly již plně obsazené, sem tam místo volné: vedle orka, mezi lidmi, nebo trpaslíky. Dobře si pamatuji tvá slova, co jsi říkával mne a mému muindor Marathil. „Mluvte každý za sebe a váš hlas bude jen hláskem ve větru. Mluvte za sebe, za sourozence, a váš hlas bude dvakrát tak slyšet.“ Ostatní našho lidu, co jsou nyní zde, očividně chtějí, aby jejich hlas byl jedním z mnoha. S velkou ochotou se rozptýlili na příkaz vojáka na lavičky.
Chtěla jsem postát, neboť nebylo místo, aby náš lid byl u sebe. Avšak voják na mne začal neurvale křičet. Kdyby poprosil, možná bych mu vyhověla. Ale to, že můžeme žít, spíše přežívat, v Isharu, nikomu nedává právo křičet takto neurvale na příslušníka našeho lidu, a vyžadovat to touhle formou.
Nechápu, kam se poděla hrdost našeho lidu. Směnili ji za kousek chleba, za kousek masa. Ale budiž. Můj pocit osamělosti vzrostl ještě více, amme. Proč mi nebylo dopřáno zůstat s vámi, s mojí rodinou? Odkdy dcery vznešených rodin opouštějí svůj lid?
A to, že elfové jsou jako jednotlivé pruty, které jsou v Isharu snadno ohýbány a lámány, mne naplňuje zármutkem. Marathile! Oheň zvolna vyhasíná, a začíná svítat. A ty opět nikde. Přiložím poslední polínko, lehnu si na svůj plášť a již jen poslední větu…Órenya nainuva tenn' encenuva le…
Maya Eledhwen.“