Manawydan.eu
Divné věci se dějí v Isharu, jen co je pravda. Tak třeba ten včerejší sněm. Spousta lidí na jednom místě, och ano, spousta. A co se to dělo? Čáry a kouzla. Jako by shromáždění lidí narušilo jednotlivé sféry. Bohové smilujte se, ať se raději pletu. Měl jsem pusu, ale nemohl jsem křičet. Hlas jako by se mi zadrhl v hrdle a nevyšla ani hláska. Pak, později, se vše dostalo do normálů, ale… krve se by se ve mně v tu chvíli nedořezal. Takový jsem měl strach. Opravdu se bojím, co když to souvisí s pohromou, co když velký počet lidí znamená narušení ochranné bariéry? Naši mágové by to měli prozkoumat. Když říkám naši, myslím naše – lidské mágy. Ne, že bych nevěřil těm nafoukaným elfům, ale přesto. Jistota je jistota. Co kdybychom přišli na to, že to spolu souvisí? Co potom? Boj o město? Bylo by dobré naklonit si trpaslíky i ty proradné orky. Společně máme šanci. Snad to spolu nesouvisí, ale přesto – co kdyby…
Samotný sněm už pak žádná anomálie nenarušila, naštěstí. To ale neznamená, že by měl hladký průběh. Ach, to určitě ne. Král prý není mrtev. Jen nemocen. Tak rád bych věřil, ale tomu, který mluvil, nekoukalo dobro a upřímnost z očí. Myslím, že král je mrtev a někteří jeho moci chtiví rádci a poskoci se snaží legitimně převzít vládu. Nebezpečné, ach nebezpečné může být na tohle jen již pomyslet, leč ten pocit mě sžírá zevnitř. Vláda nás všech, ano, ano, to je budoucnost. Moudře vypadá ten Bartoloměj i ta hobitka, jak se jen… Feliza, ano, Feliza. Ty její oči – upřímné a odhodlané. Za tou bych šel kraj světa. Ne za mágem v rudé kápi a strážným se zlýma očima. Bojím se, ach, jak já se bojím, jak tohle všechno skončí. I ta zakázka – třicet zlatých, oj, oj. Mám zbydu tři sta stříbrňáků, leč i ty jsem nabídnul, pokud je to nutné. Nevěřím však cechu, který si o takovou sumu říká a za zavřenými dveřmi vyjednává. Co když řekli deset a ten mág a strážný se zlýma očima… zlá doba, tuze zlá, zlé lidi plodí.
Opustit město? Ale kam bych šel? Bolest, hlad a divá zvěř číhá hned za branami. Zůstat ve městě? A co tam? Zrada, dýka v zádech, pro pár peněz…
Zle, zle se nám povede, nastává čas opovržení, čas kdy budeme muset každý na vlastní pěst a přec spolu. Korupce, zrada, lež a klam… komu můžu věřit, komu můžu své obavy sdělit?
Samotný sněm už pak žádná anomálie nenarušila, naštěstí. To ale neznamená, že by měl hladký průběh. Ach, to určitě ne. Král prý není mrtev. Jen nemocen. Tak rád bych věřil, ale tomu, který mluvil, nekoukalo dobro a upřímnost z očí. Myslím, že král je mrtev a někteří jeho moci chtiví rádci a poskoci se snaží legitimně převzít vládu. Nebezpečné, ach nebezpečné může být na tohle jen již pomyslet, leč ten pocit mě sžírá zevnitř. Vláda nás všech, ano, ano, to je budoucnost. Moudře vypadá ten Bartoloměj i ta hobitka, jak se jen… Feliza, ano, Feliza. Ty její oči – upřímné a odhodlané. Za tou bych šel kraj světa. Ne za mágem v rudé kápi a strážným se zlýma očima. Bojím se, ach, jak já se bojím, jak tohle všechno skončí. I ta zakázka – třicet zlatých, oj, oj. Mám zbydu tři sta stříbrňáků, leč i ty jsem nabídnul, pokud je to nutné. Nevěřím však cechu, který si o takovou sumu říká a za zavřenými dveřmi vyjednává. Co když řekli deset a ten mág a strážný se zlýma očima… zlá doba, tuze zlá, zlé lidi plodí.
Opustit město? Ale kam bych šel? Bolest, hlad a divá zvěř číhá hned za branami. Zůstat ve městě? A co tam? Zrada, dýka v zádech, pro pár peněz…
Zle, zle se nám povede, nastává čas opovržení, čas kdy budeme muset každý na vlastní pěst a přec spolu. Korupce, zrada, lež a klam… komu můžu věřit, komu můžu své obavy sdělit?