[RP] Tvoříme naši budoucnost: čas boje

[Cristo]

Bylo chladné ráno Hacuchi jěště pod obzorem a má meditace jěště nemohla začít.... Počkal jsem tedy na Hacuchi než se objevý první ruce mého boha... Má meditace trvala přes několik hodin, meditoval jsem o mnohých věcech potkával jsem tváře lidí a orků které jsem zabil . Zarmoutil jsem se. Opět jsem musel hledat ve své duši klid a mír mého boha Hacuchi. Když mě probudilo divoké prase vstal jsem a raději jsem odešel. Po uplynutí několika hodin chůze do ishárksých zahrad za řekou, jsem začal provádět složité kombinace pohybů , na uvolnění mého těla a duše. Cítil jsem jak v mém Háto začal proudit život. Den byl překrásný připadalo mi. Přímo stvořený pro boj. Blesklo mi hlavou. Při krásné procházce zahradou jsem se zahalil do tmy , stínů a vypravil na lov. Po cestě jsem narazil na mnoho lidu u jednoho statku. Myslím že jsem tam už někdy byl. Ano ,paní Valerie zde krátí svou volnou chvíli. Přišel jsem tedy blíže a pozdravil mím starým zbůsobem Konnichiva. Narazil jsem na spoustu přátel: Alyn, Richard,Gerg,Caladhiel,Elision,Fenek. Poptal jsem se co že se tu děje. Řekli mi že se nabírají válečníci na dalekou cestu. Tak mi blesklo hlavou...."Zde bych mohl být užit a také bych měl nové poznatky pro své nejbližší na Východě Musa a Myiamutseho". Optal jsem se kam se mám postavit abych se mohl připojit. Paní Eržika tomu všemu blázinci velela.Křehká žena ale hlas jako bič. Muži ji poslouchali na slovo. Myslím si že by je i přinutila jíst ze zěmě kdyby chtěla.No ale píšu zde o mích uvahách a příběh mi stojí.... Takže jsme se vyrovnali a začali nám rozdávat lahvičky s nějakou tmavozlatou tekutinou. Příšerná barva.... Poté nás sešikovali a vyšli jsme. Levá,pravá a stále dokal. Dusot šlápot se rozléhal krajinou. Všechna zvěř se rozutekla před tou kavalerií kterou jsme pomyslně tvořili. Mašírovali jsme si to lesem jako pravá armáda. Když jsme dorazily na hranici kdy byla bolest jěště snesitelná měli jsme za ukol vypít tu tekutinu kterou nám naservírovali. Chvíli jsem si léhev prhlížel a nakonec vypil. Byla to hrozná chut jěště dnes cítím tu pachut močálu výkalu a všeho možného. Řval jsem na chlapy Gekisen, Gekisen,Gekisen a ostatní se přidali řvát BOJ.BOj. Bylo to užasné jak se dá armáda vyburcovat k něčemu takovému. *kousek listu chybí* Náhle jsme stáli před obrovskou bránou "dírou?" do země. Zamrazilo mě v zádech. Slečna Eržika nás sešikovala.... A Prý jsme měli vejít s odvahou ale na spoustě mích přátel bylo vidět že mají strach. Jěště jsem s nimy stačil prohodit pár slov že jim budu nablízku. Nastal ten okamžik stachu a euforie z boje. Vešli jsme! Zatemnilo se mi před očima. Vidím jak předemnou bojují líde s elfy bok po boku proti černotě. Zařval jsem Gekisen! Nikdo se neozval. Mžoural jsem očima až jsem pochvilce začal rozeznávat patrné rozdily mezi tmou a stvořenímy či duchy proti nimž válečníci bojují. Slyšel jsem mnohé výkřiky, skřeky. Krev byla cíti ve vzduchu. Nemohl jsem se pohnout. Nohy jako by mě zdřevěněli. Chtěl jsem nahmatat zed ale sáhl jsem na Richarda. Zavrčel. Co to s tebou je Sotchi! Otázal se mě. Já na něj akorát zpetně zařval Gekisen! Uchopil jsem pevněji halapartnu a snažil se přiblížit k petrvávajícímu boji. Podařilo se! Rozmáchl jsem se halapartnou na stvoření předemnou. Chtěl jsem té příšeře rozpůlit lebku ale promáchl jsem. V duchu jsem si stále opakoval své meditace k Hacuchimu. Nemůže to být nic co nás tady zranuje. řekl jsem si. Opět jsem pozvedl halapartnu a bodl jsem. A ejhle narazil jsem na něco měkého do čeho jsem se zabořoval stále hlouběji. Cítil jsem silný pach krve který se řinul z protivníka. Ale ani jediný výkřik nevydal. Pomyslel jsem si: To nejsou snad lidé. Slyšel jsem jak vzduchem něco zavlnělo. Jakoby šípy ale neviděl jsem je. Předemnou náhle popadali spolubojovnicí v obrovských křečích na zem. Stejný osud potkal i mě. Nevím jak dlouho jsem se plazil po zemi ke bráně z tohoto hrozného místo, bohužel jsem se nedoplazil. zasáhla mě další vlna křečí a upadl jsem do bezvědomí. Když jsem se probudil bylo okolo mě mnoho mrtvol . Po chvilce prohlížení jsem si všiml že mají černou kůži a nepatří k výpravě. Zavola jsem do temna Gekisen. Nikdo se neozval. Vstal jsem tedy po dlouhé době námahy a vydal se do hlouby temna . Myslel jsem stále na svého boha Hacuchiho. Zkusil jsem se opět zařvat Gekisen! A ejhle se ozvalo známe zdravíčko od Elisiona. Poptal jsem se co se stalo. Řekl mi že to co mě omráčilo bylo nějaké kouzlo od toho černocha se kterým potom Richard vedl boj. Naštěstí vyhrál jinak by jsme tu nebyli. Řekl mi že narazili na 3 stromy které promluvili jen k řemeslníkům. Dali jim ukol který museli splnit aby dostaly klíč ke dveřím vedoucí k truhle. Když jsme ukoli splnili všichni s napětím očekávali co bude v té zminované truhle. Byl tam svitek! Paní eržika nám ho nepřečetla ale uschovala jej jako kdyby to byl nejvzácnější poklad na světě. Náhle jsme se rozhodli vynořit z tohoto temného vězení. Ruce mého boha Hacuchiho bodali do očí jako nejostřejší dýky. Musel jsem mnohokrát mžourat abych někoho rozpoznal. Rozhlédl jsem se a uviděl jsem že všichni mí přátele jsou sice zkrvácení ale živí. Mé Háto se zaradovalo. Paní Ežika vydala rozkaz návratu. Byl jsem moc rád že to všechno tak dopadlo. Když jsme dorazili k hospodě u Swalow odpojil jsem se abych si mohl dáti mé Oblíbené Saké. Po několika locích jsem padl a probudil se dnes 24. Luny 280.roku