[RP|Cech] Semper Fidelis

[Poutnik]

Pergamen vložený mezi Kristiánovými zápisky, podepsán tak řečeným Dalimilem,
heroldem, žakéřem a námezdníkem

Kdož by se nadál, že ještě před několika hodinami se půda isharského kolbiště, nyní tak klidná, otřásala pod nárazy tolika párů kopyt. Kde jsou teď jen prázdné tribuny, byly prve davy nadšených diváků. Na místě rozrytého bahniště, kde se krev mísí s vláhou zjizvené země, klusali silní váleční oři, obtížení opancéřovanými jezdci. Avšak prchlivá sláva okamžiku pominula, lid se rozešel do svých domovů a zbývá tedy na mně, abych na tomto svitku uchoval to, co v ošidné lidské paměti vybledne.

„Draží Ishařané, ctění Cyproňané, měšťané i přespolní, vážené panstvo, válečníci, i představitelé třetího stavu, vítejte na historicky prvním isharsko-cypronském klání!

Ve jménu svého pána, Kristána Akkonského, vašeho hostitele a též maršálka turnaje, vám já, dekorovaný herold Dalimil, přeji příjemnou zábavu a poutavou podívanou.

V dnešním klání by alespoň z části měly ožít hodnoty rytířské kultury a ideálů, v časech po Pohromě přežívajících už jen v jednotlivcích. S vaší pomocí bychom rádi vytvořili atmosféru starých časů, kdy čest znamenala vše, dvornost byla samozřejmostí, loajalita byla nejvyšší ctností a bojové schopnosti největší ozdobou.“

Právě tak jsem mluvil, když jezdci konečně zkrotili své nepokojné koně a i ty poslední štěbetavé hlasy ze zadních sedadel utichly. Po svém monologu jsem se na moment odmlčel, zraky přejíždějíc po sešikovaných řadách výkvětu isharské jízdy, abych si do paměti vryl každičký detail z podívané, jež se mi v letech budoucích už nemusí nikdy naskytnout. Až drahnou chvíli poté mé oči zabrousily k čestným místům v hledišti, kde - obklopena téměř hmatatelnou aurou vznešenosti - zaujala své právoplatné místo jediná zástupkyně isharionské šlechty.

„Můj pán by skrze má ústa rád co nejsrdečnější přivítal také vznešenou lady Lathiu z Kareldu, perlu severních oblastí, jejíž krása zastiňuje samotné slunce a z obyčejného klání činí rázem velkolepou událost.“

Zestárl jsem snad o celé dekády, než mohutný aplaus konečně oněměl a dal mi příležitost přistoupit k méně atraktivním, nicméně však nutným náležitostem. Následná slova nebyla pro nikoho novinkou, vždyť můj přítel a kolega Smil jimi zaplnil každičký palec místního ovzduší už několikero týdnu před samotným tjostem.

„Než zahájíme samotný turnaj, je třeba připomenout si pravidel, aby nedošlo k politováníhodným nedorozuměním.

Je zakázáno použít zbraní jiných, než přidělených dřevců, připravených zvláště pro tento turnaj.

Jelikož dřevce postrádají korunky, útočit je povoleno pouze ve cvalu, nikoliv v trysku.

Je samozřejmostí, že jediným povoleným úderem jest klasický úder hrotem kopí, žádné finesy nejsou povoleny.

Turnajníci bojují bez použití podpůrných lektvarů, magických zaříkadel a kněžských modliteb. Výjimkou budiž lektvar nočního vidění a čarovný štít, užívaný jen bojovníky s magickým nadáním.

A nyní, bez dalších průtahů, nechť turnaj započne!“

Bylo by příhodné, aby po vyřčení posledních slov zazněly fanfáry, leč naše skrovné klání se i nyní muselo spokojit s pouhým potleskem a zvuky úderů železných pěstí, narážejících na okované štíty. Jakmile projevy nadšení ustaly, zhluboka jsem se nadechl, pevně sevřel prsty a vytěsnil z mysli poslední zbytky nervozity. Nastal totiž okamžik, kvůli kterému jsem tuto událost uváděl já a nikdo jiný - okamžik ceremonií.

„První z ceremonií, jež v dnešním klání ožijí, budiž představení turnajníků. Ty prosím, aby se nyní seřadili u kolbiště. Každému z nich dám znamení, po kterém pobídnou koně a projedou se arénou, zatímco budou představování dámám v publiku. Po skončení mé řeči je jejich právem oslovit tu, jež je jejich srdci nejblíže, a požádat ji, zda smí v turnaji bojovat jejím jménem. Ona dáma poté může vyjevit svůj souhlas a dle tradic ho stvrdí tím, že uváže šátek, odstřižený rukáv či kus látky svému jezdci kolem levé paže.

Tato lady poté mimo jiné smí během tvrdých bojů udělit takzvané „milosrdenství dámy“ – může svého zástupce v klání, je-li příliš těžce raněn, požádat, aby odstoupil z turnaje. Ten, pokud se rozhodne ji vyhovět, tak získává možnost odstoupit bez ztráty cti.

Myslím, že není třeba dalších odkladů, a proto přistupme k ceremonii!“

Jak jsem pravil, tak bylo učiněno. Jako první zamířil mezi bariéry, vyznačující hranice kolbiště, Kristián, následovaný Galahadam, Tibauldem, Lotharem a Irethem. Zatímco první jmenovaný neopomenul zastavit před tribunami a se vší dvorností požádat lady Lathiu o svolení, aby směl v nadcházejících bojích hájit její jméno, ostatní tak neučinili, přestože hlediště bylo plné krásných dam a spanilých panen. Byl jsem touto skutečností poněkud zaražen, povinnost mi však velela nedávat rozladění najevo.

„Jako první před vašimi zraky projíždí muž s křížem na prsou, účastník a vítěz posledních dvou velkých klání, stávající šampión, oddaný rytíř Helmův a První z Ochránců Svatého kříže, těžká jízda Semper Fidelis, hrdina Cypronského konfliktu a šlechetný vůdce tamních osadníků, jeden z reků, již skolili démona Bolesti, náš dnešní hostitel, maršálek turnaje… Kristián Akkonský!

Nyní přijíždí muž, jehož není třeba představovat. Vítěz turnajů z roku 280 a 283, obávaný veterán kolbišť, bývalý vyslanec koruny, kdysi též správce Isharu, velitel tamní armády a mistr odpovědný za výcvik samotné královské gardy, ztělesněná Zhouba Pohromy a především loajální služebník Jeho veličenstva… Galahad!

Jako další se vám nyní představí Tibauld, nadějný velitel Armády Isharionu, stoupenec Helmův, muž, jenž dnes sevře svůj první turnajový dřevec, válečník přeživší události Pohromy a jeden z černých koní dnešního klání… Tibauld!

Jezdec, kterého máte před svými zraky nyní, není nikdo jiný, než poslední z rodu di Folgore, muž se znakem kotvy a koně, rodilý Cyproňan, válečník, jehož výsadou je magie i ostrá čepel, kdysi tvrdá ruka zákona v Isharu a bývalý velitel armády Isharionu, trumf Cypronského konfliktu a pravidelný účastník turnajů… Lothar di Folgore!

Nyní před vámi na svém koni poklusává proslavený elfí těžkooděnec, ocelový štít cechu Semper Fidelis, ochránce elfů a kdysi také pán elfího srubu, služebník Corellona Larethiana, účastník klání v Kareldu a předně obávaný soupeř v pěších turnajích… Ireth!“

Když poslední z této pětice opustil prostory arény, chystal jsem se vyzvat Sotchiho Tokugawu, válečníka z dalekých ostrovů. Byl jsem Kristiánem v předešlých dnech ujišťován, že se zcela jistě zúčastní a prokáže svůj um s dřevcem v ruce, avšak na seznamu zapsaných, tím méně v řadách turnajníků, jsem jej nenalezl. Byl jsem touto nesrovnalostí natolik popleten, že jsem zcela opomněl předvolat před publikum Basmona, kadeta Armády Isharionu, který měl pobídnout koně jako další. Uchýlil jsem se tedy k malému triku.

„Je mi nesmírně líto, ale další z vás, moji páni, neznám. Snad omluvíte neznalost ubohého herolda a najdete ve svém srdci odpuštění. Prosím tedy vás, jejichž původ je mi neznámý, abyste postupně následovali příkladu svých spolubojovníků a projeli se po dráze arény.“

Před diváky tedy předstoupili zbývající turnajníci, jmenovitě výše zmínění Basmon, Kozlík z Bratrstva a kadet Berton. Následně jsem se znovu ujal slova a přistoupil k další náležitosti, jež je stejně obřadem, jako holou nutností.

„Nyní prosím bojovníky, aby sesedli ze svých ořů, vešli na kolbiště, poklekli na levé koleno a vyslechli a stvrdili přísahu, díky níž se zaváží dodržovat pravidla klání.

Urození pánové, rytíři, panoši a lide zbrojný, přísahejte při všech bozích, že se budete bít čestně, bez osobních sporů a neprolijete více krve, než si vyžádá řádné soupeření. Přísahejte, že neporušíte turnajových regulí a uznáváte nad sebou soud maršálka, diváků a těchto krásných dam.“

Tak se také stalo. Turnajníci jako jeden muž dali vsázku svou pověst a čest, čímž zajistili hladký průběh nyní již hodnověrného a rytířskými hodnotami obestřeného klání. Nezbývalo, než jezdce propustit a seznámit je i přihlížející s posledními organizačními detaily.

„Tak jest tedy stvrzeno. Nyní se prosím navraťte ke svým koním a dokončete přípravy. Za moment bude oznámen přesný způsob formy boje a především párování, které vyhlásí maršálek turnaje.

Jelikož je turnajníků sudý počet, proběhne první fáze bojů vyřazovacím způsobem. Určené páry, vyhlášené maršálkem, se střetnou na kolbišti a zvítězí ten, jemuž se podaří vyhodit soupeře pětkrát ze sedla. Při možnosti, že se ocitnou na zemi oba soupeři zároveň, se body nezapočítávají.“

Považuji za příznivé znamení od samotných bohů, že se dřevců chopilo právě osm mužů. Pokud by byly počty jiné, bylo by třeba sáhnout k variantě daleko obšírnější. Jelikož pozitivní podmínky nevydrží nikdy dlouho, nemeškali jsme a přistoupili k zápolení. Do arény zamířili Kristián s Basmonem, zaujali svá místa a pozdvižením dřevců dali najevo vzájemnou úctu i připravenost vyrazit.

Dříve však, než jsem mohl dát povel ke zteči, odehrála se nemilá událost, jež bych velmi nerad detailněji popisoval, neboť nechci, aby právě tento okamžik byl momentem, který si lid bude připomínat. Řekněme jen, že celá lapálie zahrnovala jednoho velmi podnapilého strážného, jenž zezadu zákeřně napadl nic netušícího Basmona. Ten byl mimochodem po skončení turnaje odškodněn samotným maršálkem darem v podobně plátové zbroje.

Mladého kadeta tedy nahradil Kozlík, zápolící v dosti nepatřičné zbroji a s ne zrovna velkým umem. Jeho odhodlání bylo však veliké, stejně jako statečnost, pročež byl i po porážce odměněn potleskem, za nějž by se nemusel stydět ani samotný vítěz.

Jako další pobídl svého koně Tibauld, proti němuž měl vyrazit již dostatečně odpočatý Basmon. Tento souboj měl podobný průběh jako onen předchozí, jako vítěz z něj vyšel armádní velitel. Zápolení Lothara s Bertonem bylo již vyrovnanější a jezdci proti sobě vyrazili mnohokráte, než mohl být určen poražený, jímž byl i přes rekovný výkon druhý jmenovaný.

Vrcholem prvního kola byl bezpochyby souboj Galahada s Irethem. Zkušenost se zde střetla s elfí energií, technika boje s dravostí a výtečný útok s mistrnou obranou. Nejsem jediný přihlížející s důvodným podezřením, že pod Galahadův pád se podstatně podepsala mimo jiné i jeho věkovitá a věčnými boji znehodnocená zbroj. Tím však zcela jistě nesnižuji schopnosti elfího válečníka, který dokázal, že nevládne pouze ostrou čepelí.

„Nuž, první fáze bojů je za námi. Střety byly tvrdé, mnohdy krvavé, avšak to k řemeslu válečníků patří. Dopřejme tedy těmto statečným mužům trochu času na oddych a přípravu, než pokročíme dále. Mezitím pro vás máme připraven jiný, avšak o to více vzrušující program, a to souboj dravých šelem!

Prosím vyřazené turnajníky, aby z bezpečnostních důvodů utvořili obranný val před tribunami, kdyby se situace vymkla z rukou.“

Jakmile se méně šťastní jezdci zhostili své nové role obránců a zaujali příslušné pozice, vkročila do arény krotitelka s prvním z páru ohromných, zuřivých medvědů. Jejich krvavý souboj bez jakýchkoli pravidel byl v ostrém kontrastu se vznešeností tjostu a myslím, že divákům poskytl příjemné, i když trochu svérázné rozptýlení po nervy drásajícím prvním kole.

V okamžiku, kdy se bezvládné tělo jednoho z velikánů sesunulo k zemi, byli turnajníci povoláni zpět do boje a druhá fáze klání mohla začít. Lehce oděný Lothar, chráněný spíše kouzly než zbrojí, vyjel proti Kristiánovi a vzdoroval do posledního úderu. Ireth s Tibauldem předvedli delší partii, avšak ani zde nemohlo být o vítězi pochyb, přestože elf svému sokovi rozhodně nic nedaroval a ten si své vítězství musel vykoupit krví.

„Vážení diváci, ctění jezdci, od konce turnaje nás dělí již jediný souboj. Ač má toto klání vítězů, nemá poražených. Třebaže někteří z účastníků nepostoupili, bojovali čestně, s hrdostí a umem. Ať jsou tedy dnes, třebaže neprošli obřadem pasování, přirovnáváni k dávným rytířům, jelikož by tomuto titulu jistě nepřinesli hanu.

Ještě než požádám ony dva ctěné bojovníky, jejichž um v ovládání kopí – a snad i trocha štěstí – jim dnes dopomohl až na samotný vrchol, dovolte, abych předvedl krátké intermezzo. Byl jsem požádán jedním z turnajníků, který nechce být jmenován, abych přednesl jím psané verše, jež jsou zároveň i vyznáním dámě, která dnes sedí mezi vámi.

Je jako lilie, jak růže svěží
a zářící jako rubín východní.

Té kráse vyrovná se jiná stěží,
je jako lilie, jak růže svěží.

Mé srdce pokorné u nohou leží,
jak věrný služebník po všechny dni.
Je jako lilie, jak růže svěží
a zářící jak rubín východní.

A nyní, nechť umlknou slova a promluví zbraně! Žádám dvojici, kterou bohové dnes poctili svou přízní, aby vyjela na kolbiště k poslednímu boji.“

Poslední kolo. Někdo by mohl říci i poslední soud, neboť vrchol turnaje zde byl vrcholem věru v pravém slova smyslu. V okamžik zúčtování zvedla pádící kopyta z půdy kolbiště tolik prachu, že hustý závoj dovolil divákům v některé momenty spatřit pouze siluety srážejících se polobohů. Dřevce se drtily o ocelové pláty a třísky vylétávaly vysoko do oblak. Zpěněné huby válečných ořů z nich činili příslovečné ďábly a jejich hrozivé řehtání muselo dolehnout snad až k uším strážných u hradu Jeho veličenstva, krále Gabriela. Když se prach usadil, zůstal v sedle pouze jeden muž.

„A je to tu, tento epický souboj je u konce. Ani jeden z vás, pánové, dnes nepřinesl svému jménu hanbu, avšak vítězem se mohl stát jen jeden. Oba však přijměte mou gratulaci, neb dnes není lepších bojovníků, než vás dvou.

Svým dřevcem, silou i odvahou si dnes opět vydobyl vítězství Kristián Akkonský, neoddiskutovatelný pán kolbišť, jenž triumfoval v každém turnaji, jehož se zúčastnil. Pevná víra, silné paže, věrný oř a ostré kopí, toť jsou vlastnosti, díky nimž bude připomínán navěky. Cedil krev i pot, avšak vždy jako kavalír, pročež mu náleží nejen titul vítěze, ale též náš respekt a obdiv.

Mimo odměnu pro vítěze klání, která mu bude předána později, uděluji tomuto slovutnému rekovi oprávnění, aby zvolil První dámu turnaje, z jejíchž rukou přijme gratulaci a snad i malý dárek, uvolí-li se.“

Snad i dřevu, z něhož byly postaveny tribuny, bylo jasné, že První dámou turnaje se stane lady Lathia. A nemýlilo by se. Právě z jejích rukou přijal vítěz první cenu, otěže statného hřebce z kareldského chovu. A byla to také její paže, která se propletla s jeho nabízeným rámě, když společně opouštěli kolbiště.

„Nyní se s vámi rozloučím, vážení diváci. Příběh dnešního turnaje již skončil a s ním končí i má skrovná role. Jménem svého pána i jménem svým se s vámi loučím a děkuji vám za kulisu, již jste pro tuto událost vytvořili. Pokud se situace na východě bude vyvíjet správným směrem, čemuž můžete napomoci i vy, snad bude příští klání uspořádáno již na cypronské půdě. Rozejděte se tedy v pokoji a vzpomínejte na tento den. Já vzpomínat budu. Nashledanou, nechť vás doprovází bohové.

A abych nezapomněl, nedaleko kolbiště pro vás bude za moment připraveno malé pohoštění, kde by dle tradic měl předsedat vítěz klání spolu s První dámou turnaje.“