16.12.2010 v 20:46
Ze zápisků Kristiána Akkonského
Podzim 16. Toru, 295. roku
Je to zvláštní. Znám Iretha již dlouho a vždy jsem měl za to, že je ukázkovým zástupcem své rasy. Nyní se však zdá, že je spíše světlou výjimkou. Měl jsem tu pochybnou čest navštívit takzvaný elfí sněm, i když dle počtu přítomných bych to snad měl nazvat raději skrovným dostaveníčkem. Z úcty k historii Cyprony, stejně jako k Irethovi, jsem se rozhodl znovu obnovit pradávné spojenectví mezi touto rasou a námi a byl jsem proto požádán, abych přednesl svůj návrh přímo na tomto jednání. Z počátku jsem rozmlouval v dobré vůli a mé vychování – stejně jako úcta k Irethovi – mě nutilo, abych přehlížel stav národa, ke kterému jsem hovořil. Jejich reakce byla šokující. Nejen že si kdosi dovolil zpochybňovat, zda je mé slovo důvěryhodné – už ten fakt samotný by si za jiných okolností žádal tasení zbraně – oni dokonce opravdu uvěřili, že je Cyprona potřebuje.
Návrh, jenž měl být původně přátelským gestem, byl obracen ze strany na stranu a přehazován jako horký brambor. Proti veškeré síle Cyprony oni nemohli nabídnout více, než jednoho kováře, jednoho lučištníka a jakousi zmatenou ženu ve zbroji. Avellion, který je nyní vůdcem elfů, neprojevil nic než nerozhodnost, onen umouněný kovář vše doprovázel jízlivými poznámkami a zmíněná elfka celou situaci vyostřovala otázkami, jež byly už dávno zodpovězeny. Chtěl jsem pomoci elfům otevřít cestu do Eldamaru, nicméně se zdá, že se jim po domovu zase tolik nestýská. Budiž tedy, pokud mou štědrou nabídka odmítnout, nechť tedy, vedeni svou pýchou, narazí. Helm ví, že jsem jim chtěl pomoci.