Pavouk a zlato

[HaF]

Drowi Pantheon, prolog


Nejdříve to vypadalo, jako když opět nějaký čaroděj se baví. Sesedla z koně a vpadla do domu. Nikde nikdo. Náhle ticho prořízl ostrý smích. Otočila se a na druhé straně místnosti drow. Začal si ji dobírat, a ona nezůstala nic dlužná. Horší bylo zjištění, že se jedná o avatara boha. Vhaerun Chalithře suše oznámil změnu jejího vlastnictví, ať už dobrvolně či nikoliv. Jako první pocítila hluboko zakořeněný strach z Lloth. Druhým pocitem byl vztek co si to dovoluje. Třetím bylo uvědomění, že preferuje pavoučí královnu nad sprostým bohem zlodějů. Výsměšně mluvil o neexistenci volby. Vždy je možnost volby. Po chvíli handrkování tasila meč, což mu skoro vehnalo slzy do tváře od smíchu. Přesunula se rychle ke dveřím, ale zamčeno. Obrátila se tváří k němu, zatímco zarazila meč do zámku snažíce se ho vypáčit.

„Tak pojď, zabij mne,“ smál se. Najednou její tělo ochrnulo a ona přišla o kontrolu nad svaly. Avatar popošel a nadzvedl bradu drowky zbraní. „Nemáš na výběr. Vlastně...pokud nepočítám smrt,“ ušklíbl se. Potlačila svůj vztek. „Zradit mohu kdykoliv potom,“ pomyslela si. „A možná by mě vzala zpátky, kdybych mu zhatila plány,“ kousla se do rtu a rozevřela s obtížemi sevřenou pěst. Meč vypadl a udeřil o zem. „Výborně, to jsem čekal,“ oznámil pohrdavě. „Pak si pro tebe přijdu“, přistoupil blíž, druhou rukou zachytil jeji brnění a přehodil ji přes hlavu. Bezvládně proletěla místností a rozplácla se na zemi. Chvíli lapala po dechu a tak než se vyhrabala na nohy byl pryč. Lehké ohledání těla naštěstí ukázalo že kromě naraženého zadku jí nic není, aspoň důkaz že neusnula. „Asi jsem jediná kdo v celém okolí mluvil s bohem,“ zavrčela vztekle nad nepřízní osudu. Její vlastní svoboda právě protekla mezi prsty jak pramínek vody.

O něco později si řekla o předmět předem. Získala prsten nevalné kvality, kroužek ze dřeva. „Čím lepší spolupráce, tím kvalitnější šperk,“
Přešlápl na hraničním kameni a zkoumavě se na ní zadíval. „První úkol: najdeš mi kámen, je v podzemí a tam kde bylo mnoho mrtvých těl. Vysává životní sílu. Bylo jich několik. Jeden mi dones a další je tvůj. Naučím tě ho pak používat,“



Hledání kamenů



Šéf s ostatními prohledali celou vesnici, aby našli někoho kdo má loď. Spojení s tou bandou za Cypronou nabralo na důležitosti. Nikde nikdo. Zatímco dřepěli v přístavním domku, vyšla na čerstvý vzduch. Najednou se ozvalo bouchání na dveře. „Co tam ti volové dělají,“ přišla ke dvěřím a zatáhla za ně. Zamčeno! Popadla meč a začala páčit, ale brzo to vzdala, ještě by ho rozlomila. „Řek jsem ti co máš hledat a zahazuješ se s těma poserama,“ drowka se otočila rozzuřeně se na něj zadívala. „Ja jsem hledala celé dny, nic!“ zařvala na něj, zvláště při vzpomínce na brodění ledovou vodou. Opět se vysmíval. Alespoň naznačil, že je to na jihu.


"Haha idioti," smála se nemrtvým, kteří nyní se plahočili na cestě a hledali ji- Obešla je snadno. Na konci jeskyně truhla. "Jednoduché, až příliš jednoduché, tady to asi nebude." rozběhla se k truhle, otevřela ji a...nic. Trhla sebou, otočila se a zírala do desítek očí pozorovatele. Chvíli na sebe civěli. Pak z očí vyletěl kyselinový šíp a zažral se do ramene drowky. Cítila kyselinu propalující kůži i maso. Podpadla ji panika, otočila se a prchala zpět. Z dřívějšího setkání věděla, jaké jsou její šance. Šlápla vedle a ze země vyjela čepel. Prořízla botu, kůži i maso. Doslova doskákala po jedné noze k východu. "huuum!" a vrazila do zombíka. Ten jí objal, přitáhl k sobě a kousl do nákrčníku. "Ááááááááá!" vykroutila se mu a otočila se zpět. Zablesklo se a poznala pozorovatele levitujícího k ní. Svaly zchromly. Paralýza. "A je po mě," blesklo jí hlavou. Vzduch okolo naplnily jedovaté výpary. Udělalo se jí špatně a přepadla na zem. V tom se kolem těla omotaly chapadla a projel jí šok z bolesti. Nemělo ani smysl se pokoušet o odpor. Naštěstí oba se chytli do pozorovatelových kouzel, protočila se na zemi kolem nich a vyplazila se ven.

Prošmejdila celé lesy, a nic.Nakonec dorazila ke staré osadě a dolu v Hoře Osudu. Po chvíli lakování s vlky našla díru. „Možná to je dole,“ vyrazila do osady pro krumpáč. Vrátila se a začala kopat. „Za tohle chci příplatek, argh!“ syčela při práci. Ani po dlouhé chvíli se nedostala o kus dál. Vezmu aspoň tenhle šutr, ať pořád nemele že nehledám. Strčila šutr do batohu a vyrazila dolů. Chystala se nasednout, ale najednou seděl v jejím sedle. „Cítím, že to máš,“ „Vždyť je to jen kus šutru!“ „Vážně? Sundej si rukavice,“ pokynul. Stáhla rukavice a on jí ten šutr vrátil. Zatočila se jí hlava a cítila jak ji to vysává. Začal se smát a vzal si kámen zpátky. „Měla by sis pospíšit, druhej je na druhé straně světa. Na polární pláni, kdysi tam byla bitva mezi drowy a lidmi ale to místo už nepoznáš,“ mávl rukou. „Fajn vrať mi koně pěšky to šlapat nebudu,“ šáhla po sedle. „Že ne?“ rozesmál se a zmizel i s koně. Celé hodiny cesty na sever myslala na to co by mu udělala kdyby mohla. „Vrazila bych mu ten cypronskej šíp někam hodně hluboko,“

Probíjela se pomalu přes vlky, dokud nenarazila na vlka čtyřikrát většího jak ona sama. Dokázala vykrýt jeho útoky, ale nedokázala ho zranit. Pobila desítky menších vlků, zatímco ten velký ji neustále stíhal a dorážel. Zoufalství narůstalo, ale pak potkala Nazgela. Ten Chalithru snadno zbavil problému. Vysvětlovala mu, že hledá kus šutru. Ork se na ní díval trochu jak na blázna. Když už byla ve vysvětlování, postěžovala si. „A jak mám najit jeden šutr když jich tu jsou okolo stovky?!“ Nakonec, doprovázena Nazgelem, ho nalezla. Byl by se bývala na to vykašlala, ale po tom lítání a kopání chtěla odměnu.