Ve stínu Jediného

[Tali]

Ve stínu Jediného

Lid murthoyského národa poprvé zanechal svůj otisk v dějinách na přelomu třetího a čtvrtého věku, kdy země zrudla krví mezirasových válek a chvěla se při dopadech tisíců nohou během stěhování národů. Doznívající rachot válečné mašinérie, vyprovázející orcskou rasu hluboko na západ, tehdy zcela přehlušil zvuky lodních přídí, zakusujících se do slaných vod oceánu. Odhodlané pohledy mužů i žen tehdy směřovaly daleko na sever, do krajů věčné zimy, kde ležel jejích cíl – odlehlý ostrov, stříbrná kapka, třpytící se v blankytné modři moří. Zde měli stanout jako věční strážci zelené hrozby, jež – ač momentálně spala a nabírala sil – mohla kdykoli opustit své útočiště a zatnout zuby do nepřipravených držav lidského druhu. Ve staletých sněhových závějích vzniklo mohutné opevnění, tyčící se jako maják na pobřeží dříve opuštěné země, jež bylo základem pevnosti, která měla být v varovným prstem, namířeným k neklidnému kontinentu.

Pod patronátem starých bohů zde murthoyští žili, pracovali a umírali po celé dekády ve svém zatvrzelém zápolení s nehostinnými podmínkami a nepřátelským světem, který se nakonec ukázal být daleko nesmiřitelnějším nepřítelem, než obávané Gruumushovy hordy. Neúnavné vlny ledových vod, tříštící se o skaliska, vytrvale obrušovaly cílevědomost Strážců, stejně jako průzračné potůčky na pevnině ohlazují lesklé oblázky - téměř nepostřehnutelně, nezadržitelně, s němou sveřepostí. Slaný pot těžké dřiny vymyl během dlouhých chladných let z očí poslední zrnka odhodlání a Murthoyové zapomněli. Zapomněli na orky, na Ishar, na svůj úkol a svůj původ. Dřevěná tvrz se znovuzrodila jako opevněná rybářská osada a její obyvatelé vykročili svou vlastní cestou, kde kult válečníka kráčel ruku v ruce s řemeslněnou zručností.

Na dálném severu život nikdy nekvete, jen přežívá s kořeny pevně vetknutými do zmrzlé zeminy a den co den bojuje o svou existenci tam, kde hranice mezi bytím a nebytím je tenká jako ostří dýky. Stačí jen na moment polevit v ostražitosti, jeden jediný chybný krok, jedno špatné rozhodnutí. Někdy však před nezdolnou houževnatostí může stanout protivník, jehož moc projede smrtelnou schránkou jako máslem a zaútočí na samotnou esenci lidství. Psal se rok 268 a na svět dopadla Pohroma.

Legenda praví, že bylo právě časné ráno, když severská hrdla sevřela tvrdá ruka Bolesti. Neviditelná síla se přelila přes probouzející se ostrov a zasáhla jeho obyvatele zároveň se zlatavými paprsky vycházejícího slunce. Lidé v ulicích padali na kolena, tváře zkřivené šokem i bolestí, jež přišla odnikud, bez zjevného zdroje či důvodu, a zaryla jim své ostré nehty do mozků. Někteří jen leželi ve sněhu, stehna přitisknutá na hrudi, objímajíc si nohy, jiní přitiskli čela k zemi a zoufale se snažili zacpat si uši, jako by to byl ohlušující zvuk, co je mučilo. Mnozí strážní byli silou svých muk sraženi z hradeb dolů na skály, kde dokonávali ve znásobených bolestech, těla rozbita či roztrhána ostrými hroty kamenů, neb přímo do ledových vln, jež se nad nimi zavřely a dopřály jim rychlého konce. Na neposkvrněné tváři všudypřítomné běloby se objevily nachové kapky, které pomalu unikaly z uší nejslabších jedinců. Opar smrti obestřel Murthoyskou domovinu a zdálo se, že příběh ostrovanů právě zaplňuje poslední stránky knihy jejich osudů.

Nikdo nebyl schopen říct, jak dlouho se okolím nesly zvuky agónie. Jsou tací, kteří tvrdí, že šlo jen o pár okamžiků. Další jsou ochotni přísahat, že šlo o dlouhé hodiny, snad i dny. Našlo se i pár myslí, jež byly intenzivní Bolestí zcela zastřeny a připraveny o vzpomínky. Na jednom se však shodují všichni: Temnotu, obestírající celou scénu, prořízla nadpozemská záře, ostře pronikající zkalenými zraky trýzněných. Téměř éterická bytost vystoupila z nicoty, oděna v průzračně bílé roucho, vlající v neexistujícím větru, a přistoupila ke každému z umírajících. Podivná tekutina, jež svlažila jejich hrdla, nebyla podobná ničemu, co dříve okusili, avšak v momentě, kdy jim - šíříc blahodárné teplo - sklouzla hrdly až do žaludků, Bolest pozvolna ustoupila, až nakonec zcela zmizela, jako by nikdy ani neexistovala.

A tak mezi Murthoyské zavítal první převor, ozdravující jejich těla i duše pomocí síly Jediného. Život na ostrově se z nenadání změnil a vše prostoupilo jméno, jež vyvedlo tápající z pláně nicoty. To jméno bylo Linse-Sarga.