Ve stínu Jediného

[Tali]

Kroky Prorokovy, část první

Měkce narezlé slunce, znavené po své celodenní pouti, vyslalo do světa poslední zbytky svých slábnoucích paprsků, načež překlenulo vysokou hradbu horizontu a odevzdalo celý svět pod vládu noci. Ony osiřelé prameny světla, mdlé jako dech umírajícího, dopadly na šíji mladé dívky - shlížející ze skalnatého masivu na nekonečné prostory pod sebou - kde se vpily do složitého modrého tetování, jež se jí klenulo od čela až kamsi pod ramena, skrytá před světem v medvědí kožešině. Jako každý večer jejího života i dnes zrakem spalovala sněhem pokryté ulice své rodné osady, které ji, jakožto i všem Poznamenaným, byly zapovězeny, avšak tentokráte na nich nenašla nic povědomého. Všudypřítomná bolest a zmar, charakteristické to vlastnosti všech velkých bojišť, na ni křičela i z toho nejzapadlejšího koutu vesnice. Zničené domy se stěnami rámovanými vyčuhujícími dříky šípů, ženy tisknoucí k sobě své vyčerpané, hladové děti, rubínově zbarvené závěje.. a tomu všemu vévodící vatra, planoucí ve středu města, jejíž oheň byl už druhým dnem živen pomalu se rozkládajícími těly zemřelých. Tali fascinovaně sledovala to kruté divadlo, neschopna odvrátit zrak a ulevit tak své zmučené duši. Trpělivě a bez hnutí čekala, až tma zahalí onu hrůznou scenerii a skryje veškerá utrpení do své milosrdné náruče, leč když se tak stalo, nahradily ji obrazy jen o něco méně živé. Byly to vzpomínky na den, kdy se před západní branou zjevil Prorok.

Jak tenká je hranice mezi životem a smrtí. Stačilo málo a muž, jehož nazývají Prorokem, by do dějů v osadě nikdy nezasáhl. Jeho loď byla rozbouřeným oceánem doslova rozmetána o skalnaté výběžky ostrovních břehů a on sám jen stěží vyvázl z osidel divokého živlu. Již jen samotné jeho zjevení vyvolalo řadu otázek. Vždyť dle všeho by ten jednoruký stařec, s tváří ošlehanou větrem a vybělenou solí, měl již dávno podlehnout ničivé Bolesti, jež sužovala všechny, kdož nebyli chráněni mocí Jediného. On však, navzdory zraněním, kráčel murthoyskými ulicemi jako bájný první převor, jenž mezi Talin lid přinesl učení Linse-Sargy. Procházel mlčky a beze strachu mezi ozbrojenými muži, kteří jej nedůvěřivě sledovali s dlaněmi na jílcích mečů či přes hroty založených šípů. Konečně stanul ve středu vesnice, pohlédl vzhůru k nebesům a začal řeč, jež měla zvrátit průběh dějin:

„Připlul jsem k vám z hloubi starého kontinentu, abych odhalil prastarou lež, která jako konopné lano obepíná nejen tento ostrov, ale i mnoho dalších. Lež, jež hovoří o spáse, ovšem přináší otroctví. Lež léčící rány, které sama způsobila. Jsem zde, abych odhalil tajemství moci Linse-Sargy!“ Zástupy němých diváků se zavlnily, leč zůstaly bez pohybu. Řečník se zkoumavě rozhlédl a pokračoval: „Většinu svého života jsem se skrýval jako neposlušný žák před zraky učitele, ovládán strachem z vašeho falešného boha, avšak těm dnům je konec. Mé rty už více nemohou mlčet o zvěrstvech, která na svět seslal ten, jehož zde vzýváte. Přinesl vám lék na nemoc, u jejíhož zrodu sám stál, a stal se tak vašim mesiášem. Odvádí od vás silné muže, ale ti nestanou po jeho boku. Žádá si od vás mladých dívek, ty však nejsou jeho nevěstami. Přetaví je v nástroje svých temných plánů, prodloužené ruce své zvrácené mysli. Dýky ukryté v týlu nepřítele. Pravím vám tedy, jak zde stojím, že Bolesti na tomto odlehlém místě už není! Vaši bratři z jižních zemí srazili k zemi mocného démona, jeden ze zdrojů této zhouby a osvobodili vás z jeho spá..“

Jako první se pohnuli draví murthoyští válečníci, vychovávání pro osud Nesmrtelných. Srazili muže k zemi ještě uprostřed věty, zasypali ho ranami a s nenávistí vyplivovali slova, jež ho označovali za kacíře, blázna a pohana. Když na onom starci zchladili svůj náboženský zápal, odvlekli ho do hor, do Enklávy, aby zde čelil hněvu samotného převora. A zde, v sídle Poznamenaných, jej také poprvé spařila Tali, ukrytá mezi štíhlými těly svých sester. Na tváři Proroka, zdeformované otoky a pokryté srážející se krví, se zračil podivný mír a klid. Jeho nepřítomný pohled směřoval kamsi daleko - na místa, která viděl jen on sám, hluboko ve své letité paměti. Verdikt převora jako by snad ani neslyšel: „Odevzdejte jeho duši soudu Jediného.“