OOC: (Doufám, že nemáte nic proti jednoduchým větám.)
Je skoro půlnoc a já jdu těžkým krokem na radnici.
Hlodají mě obavy, že si to zase vyžeru.
Zpackal to přeci Tadeáš - ujišťuji se.
Hořce polykám a vstupuji dovnitř.
Už z dálky na mě mává sekretářka.
Nesnáším ten její věčný úsměv.
Už poněkud rychlejším krokem zdolávám schody.
Dvakrát bouchnu na dveře.
Musím se dát dohromady.
Teď tam určitě podřimuje v obložení knih.
A dělá že pracuje.
Během chvilky se dveře otevřou.
„Dobrý večer.”
„Pane?”
„Co mi nesete?”
„Už vám někdo řekl o té nehodě?”
„Nehodě? Co tím myslíte vojáku?”
„Víte... ten dům, jak jste nás včera nechal hlídat...”
Všechno jsem mu ve stručnosti vysvětlil.
Z jeho tváře jsem toho moc nevyčetl.
Ale nevypadal překvapeně.
Vyslal mě abych předal rozkazy.
Prý diskrétně.
Pche... jako by tomu někdy bylo jinak.
To už ve dveřích stál staronový velitel.
Vedl jsem je do kláštera.
Cestou se k nám přidali i dva zelenáči.
Ukázal jsem jim to tělo.
Nějakou dobu si jí hloupě prohlíželi.
Starosta ji po chvilce vysvlékl do naha.
Ohledávali zranění.
Dokonce se začali předhánět v ostrovtipu.
Na takovou smršť myšlenek se musí jeden připravit.
Ovšem na jedné věci jsme se shodli.
Vlastně jsem jim to hned říkal.
Nebyla to ona.
Skolená úderem do hlavy.
Během krátkého souboje pořezaná.
Bestiálně znásilněná.
K smrti pravděpodobně ubodána.
Musela hodně trpět.
Přesto neměla šanci ani křičet o pomoc.
Nebyla to ona.
Byla jí ale sesakramensky podobná.
Jinak by se tam ani přes nás nedostala.
Pokud ale ta panička neleží tady.
Kde teda u všech orků je?
Na můj vkus až moc podivných okolností.
Velitel mě poslal prohledat stáje.
Sami se odporoučeli někam do Kareldu.
Později nám Tibauld ještě kázal.
Nic vážného se nestalo.
Máme o všem mlčet.
Jako by tomu někdy bylo jinak.
Je skoro půlnoc a já jdu těžkým krokem na radnici.
Hlodají mě obavy, že si to zase vyžeru.
Zpackal to přeci Tadeáš - ujišťuji se.
Hořce polykám a vstupuji dovnitř.
Už z dálky na mě mává sekretářka.
Nesnáším ten její věčný úsměv.
Už poněkud rychlejším krokem zdolávám schody.
Dvakrát bouchnu na dveře.
Musím se dát dohromady.
Teď tam určitě podřimuje v obložení knih.
A dělá že pracuje.
Během chvilky se dveře otevřou.
„Dobrý večer.”
„Pane?”
„Co mi nesete?”
„Už vám někdo řekl o té nehodě?”
„Nehodě? Co tím myslíte vojáku?”
„Víte... ten dům, jak jste nás včera nechal hlídat...”
Všechno jsem mu ve stručnosti vysvětlil.
Z jeho tváře jsem toho moc nevyčetl.
Ale nevypadal překvapeně.
Vyslal mě abych předal rozkazy.
Prý diskrétně.
Pche... jako by tomu někdy bylo jinak.
To už ve dveřích stál staronový velitel.
Vedl jsem je do kláštera.
Cestou se k nám přidali i dva zelenáči.
Ukázal jsem jim to tělo.
Nějakou dobu si jí hloupě prohlíželi.
Starosta ji po chvilce vysvlékl do naha.
Ohledávali zranění.
Dokonce se začali předhánět v ostrovtipu.
Na takovou smršť myšlenek se musí jeden připravit.
Ovšem na jedné věci jsme se shodli.
Vlastně jsem jim to hned říkal.
Nebyla to ona.
Skolená úderem do hlavy.
Během krátkého souboje pořezaná.
Bestiálně znásilněná.
K smrti pravděpodobně ubodána.
Musela hodně trpět.
Přesto neměla šanci ani křičet o pomoc.
Nebyla to ona.
Byla jí ale sesakramensky podobná.
Jinak by se tam ani přes nás nedostala.
Pokud ale ta panička neleží tady.
Kde teda u všech orků je?
Na můj vkus až moc podivných okolností.
Velitel mě poslal prohledat stáje.
Sami se odporoučeli někam do Kareldu.
Později nám Tibauld ještě kázal.
Nic vážného se nestalo.
Máme o všem mlčet.
Jako by tomu někdy bylo jinak.