Manawydan.eu
01.01.2009 v 15:29
Staré účty, stará msta, prodejnost lidí a elfů
„Můžu ti ten plášť vrátit pro Avelliona hned. Když se mnou kousek půjdeš.“ prohlásil Kozlík a Maya si ho nedůvěřivě přeměřila. Ale nakonec souhlasila a vydala se s ním. Teprve v polovině cesty si všimla, že je sleduje Karlos. Na poslední chvíli si rozmyslela odejít. Ještě by mohli obvinit Corellonovy kněží ze zbabělosti nebo neochoty naslouchat návrhům k urovnání sporů. Zůstala stát venku, ti dva vešli dovnitř. „Pojď dál.“ řekl Kozlík.
Neodpověděla, místo toho zůstala stát venku. Kolem se to začalo hemžit členy bratrstva. Bezděky se dotkla jílce meče. Náhle uslyšela kroky. Ohlédla se a spatřila Segovese jak se k ní řítí s nataženou čepelí. Doběhl a úder naplocho do hlavy s ní zamával, ale přesto se rozběhla pryč. Druhý úder šel do zad a vyrazil ji dech, takže slova modlitby k bohu byla přerušena. Zamířila do města, když přilétl šíp a zakousl se jí do ramene. Prudká bolest ji srazila k zemi.
Probudila se až svázaná do kozelce uvnitř domu. Všichni tři byli popocházeli po vnitřku. Karlos a Segoves vypadali klidně, dokonce trousili žerty na její adresu, zato Kozlík neustále nervózně kontroloval provazy a někoho vyhlížel. „Není to nic osobního, ale obchod je obchod.“ poznamenal Kozlík velmi nejistým hlasem.
Chtělo se jí křičet…místo výhrůžky, jak je Súle všechny zabije vyšlo jen „mmmmm“ a pocítila přítomnost roubíku. Karlos i Segoves se ji neustále pokoušeli osahávat a přesvědčit Kozlíka, aby si užili. Ale pochybovala, že jim v tom brání z jiného než „obchodního“ důvodu.
Pak ji převázali k židli v rohu domku. Snažila se vyprostit, ale několik ran pěstí jí zlomilo nos. Snažila se ignorovat bolest a v zoufalství narážet židlí do stěny. Kravál je všechny vyděsil, Kozlík přiskočil a udeřil ji jílcem dýky do spánku. Zoufale začala bojovat o vědomí.
„Znásilnit a rozčtvrtit a hodit do…“ dál už ale nevnímala nic než tmu.
Probudila se až uprostřed chladné kamenné místnosti. Nějaký čaroděj přivítal elfí kněžku zlomyslným vtipem o luxusní rezidenci. Upozornil ji na svého pána, který se na ni těší. Pronesla modlitbu k svému bohu a do ruky ji vklouzl Corellonův meč. Vrhla se na protivníka, ale jeho magie zpomalila její pohyby. Protáhl se kolem čepele. Chytil za zápěstí a prudkým pohybem s ním trhl. Bolestí pustila meč a v tom okamžiku s ní mrštil s ní o zeď. Zvedl ho a meč viditelně pohasl. Věnoval Mayi úšklebek a odešel.
Strávila několik desítek hodin sezením u stolu anebo bušením do dveří. Jedinou odpovědí byly ale pravidelné kroky stráží na druhé straně.
Teprve poté se ten čaroděj vrátil. „Ukaž hlavu!“ zavrčel. Místo splnění příkazu ustoupila. Rozzuřeně se po ní ohnal holí. Chytla ji. Chvíli se přetahovali, pak tu holi ale vytrhl a udeřil elfku do hlavy. Zavrávorala a klesla k zemi. Přiskočil, vytáhl nůžky a začal stříhat husté světle zelené vlasy. Když skončil, se smíchem si svojí práci prohlédl. Vlasy uložil do brašny a poznamenal: „Teď tu zemřeš.“.
Vzpamatovala se až několik hodin poté. Čas běžel a ona nemá potuchy jak dlouho je ve vězení. Až příliš často zatím strávila v bezvědomí. Dovnitř vstoupil muž v drátěné zbroji. Široká jizva na obličeji. „Ahoj.“ pronesl jízlivě.
Věnovala mu zamračený pohled. „Nepozvala jsem tě do své rezidence.“ odpověděla chladně.
Muž ztuhnul. Takovou drzost očividně nečekal. „Ony tě ty vtípky přejdou!“ zařval rozzuřeně, popadl palcát, vyhnul se letícímu svícnu a začal ji mlátit. Pod údery klesla na zem a schoulila se, aby nastavila co nejmenší plochu těla. K ranám se přidaly i kopance. Pod tíhou bolesti ztratila vědomí. To mu zřejmě vadilo, protože Mayu vzkřísil, aby mohl pokračovat. Připadalo jí to jako celá věčnost, než odešel.
Vrátil se ale brzo. V ruce modlitební knížka. „Tak si mne zabij.“ křikla a rezignovaně sedla na židli. „Vím o něčem lepším.“ Obešel stůl a skopl ji na zem. „Přijmi mého boha!“ zařval. Zavrtěla hlavou a vzdorovitě se na něj zadívala. Začal jí mlátit. Pokaždé udělal pauzu, a zeptal se: „Který bůh je nejmocnější?“
Překonávala bolest jen za pomocí vzpomínek na noc strávenou se Súlem a slovy modliteb ve svém duchu. Bolest tak ustoupila mírně do pozadí. „Moc bohů je pomíjivá.“ Vyrazila ze sebe ztěžka, když se opět zeptal. „Na to sem se neptal!“ a kopl ji do žaludku. Smysly mohla ošálit, ale křehkou konstituci těla nikoliv. Začala zvracet. To ho naštvalo ještě více. Znovu ji kopl a znovu se pozvracela, a ztratila vědomí. Strhal z ní oblečení a navlékl na ni čisté prosté šaty. „Však ty povolíš.“ zavrčel při odchodu.
Ještě jednou se vrátil a zmlátil ji. Čisté šaty nasákly krví. Ale to se už něco venku dělo. Zakázal ji mluvit a držel meč na krku. Nakonec odešel. Pak se rozrazily dveře a ozval se hluk boje ve vedlejší místnosti. Začala zuřivě bušit do dveří, a už ani nevnímala, že kdosi zabušil z druhé strany. Pak se otevřely a ona vyčerpaně sklouzla k zemi. Kdosi ji vzal do náruče a vynesl na chodbu…zahlédla Súleho chladný pohled. Neříkal nic jiného, než: „Kdo?“ a elf vypadal jako ztělesnění smrti.
„Můžu ti ten plášť vrátit pro Avelliona hned. Když se mnou kousek půjdeš.“ prohlásil Kozlík a Maya si ho nedůvěřivě přeměřila. Ale nakonec souhlasila a vydala se s ním. Teprve v polovině cesty si všimla, že je sleduje Karlos. Na poslední chvíli si rozmyslela odejít. Ještě by mohli obvinit Corellonovy kněží ze zbabělosti nebo neochoty naslouchat návrhům k urovnání sporů. Zůstala stát venku, ti dva vešli dovnitř. „Pojď dál.“ řekl Kozlík.
Neodpověděla, místo toho zůstala stát venku. Kolem se to začalo hemžit členy bratrstva. Bezděky se dotkla jílce meče. Náhle uslyšela kroky. Ohlédla se a spatřila Segovese jak se k ní řítí s nataženou čepelí. Doběhl a úder naplocho do hlavy s ní zamával, ale přesto se rozběhla pryč. Druhý úder šel do zad a vyrazil ji dech, takže slova modlitby k bohu byla přerušena. Zamířila do města, když přilétl šíp a zakousl se jí do ramene. Prudká bolest ji srazila k zemi.
Probudila se až svázaná do kozelce uvnitř domu. Všichni tři byli popocházeli po vnitřku. Karlos a Segoves vypadali klidně, dokonce trousili žerty na její adresu, zato Kozlík neustále nervózně kontroloval provazy a někoho vyhlížel. „Není to nic osobního, ale obchod je obchod.“ poznamenal Kozlík velmi nejistým hlasem.
Chtělo se jí křičet…místo výhrůžky, jak je Súle všechny zabije vyšlo jen „mmmmm“ a pocítila přítomnost roubíku. Karlos i Segoves se ji neustále pokoušeli osahávat a přesvědčit Kozlíka, aby si užili. Ale pochybovala, že jim v tom brání z jiného než „obchodního“ důvodu.
Pak ji převázali k židli v rohu domku. Snažila se vyprostit, ale několik ran pěstí jí zlomilo nos. Snažila se ignorovat bolest a v zoufalství narážet židlí do stěny. Kravál je všechny vyděsil, Kozlík přiskočil a udeřil ji jílcem dýky do spánku. Zoufale začala bojovat o vědomí.
„Znásilnit a rozčtvrtit a hodit do…“ dál už ale nevnímala nic než tmu.
Probudila se až uprostřed chladné kamenné místnosti. Nějaký čaroděj přivítal elfí kněžku zlomyslným vtipem o luxusní rezidenci. Upozornil ji na svého pána, který se na ni těší. Pronesla modlitbu k svému bohu a do ruky ji vklouzl Corellonův meč. Vrhla se na protivníka, ale jeho magie zpomalila její pohyby. Protáhl se kolem čepele. Chytil za zápěstí a prudkým pohybem s ním trhl. Bolestí pustila meč a v tom okamžiku s ní mrštil s ní o zeď. Zvedl ho a meč viditelně pohasl. Věnoval Mayi úšklebek a odešel.
Strávila několik desítek hodin sezením u stolu anebo bušením do dveří. Jedinou odpovědí byly ale pravidelné kroky stráží na druhé straně.
Teprve poté se ten čaroděj vrátil. „Ukaž hlavu!“ zavrčel. Místo splnění příkazu ustoupila. Rozzuřeně se po ní ohnal holí. Chytla ji. Chvíli se přetahovali, pak tu holi ale vytrhl a udeřil elfku do hlavy. Zavrávorala a klesla k zemi. Přiskočil, vytáhl nůžky a začal stříhat husté světle zelené vlasy. Když skončil, se smíchem si svojí práci prohlédl. Vlasy uložil do brašny a poznamenal: „Teď tu zemřeš.“.
Vzpamatovala se až několik hodin poté. Čas běžel a ona nemá potuchy jak dlouho je ve vězení. Až příliš často zatím strávila v bezvědomí. Dovnitř vstoupil muž v drátěné zbroji. Široká jizva na obličeji. „Ahoj.“ pronesl jízlivě.
Věnovala mu zamračený pohled. „Nepozvala jsem tě do své rezidence.“ odpověděla chladně.
Muž ztuhnul. Takovou drzost očividně nečekal. „Ony tě ty vtípky přejdou!“ zařval rozzuřeně, popadl palcát, vyhnul se letícímu svícnu a začal ji mlátit. Pod údery klesla na zem a schoulila se, aby nastavila co nejmenší plochu těla. K ranám se přidaly i kopance. Pod tíhou bolesti ztratila vědomí. To mu zřejmě vadilo, protože Mayu vzkřísil, aby mohl pokračovat. Připadalo jí to jako celá věčnost, než odešel.
Vrátil se ale brzo. V ruce modlitební knížka. „Tak si mne zabij.“ křikla a rezignovaně sedla na židli. „Vím o něčem lepším.“ Obešel stůl a skopl ji na zem. „Přijmi mého boha!“ zařval. Zavrtěla hlavou a vzdorovitě se na něj zadívala. Začal jí mlátit. Pokaždé udělal pauzu, a zeptal se: „Který bůh je nejmocnější?“
Překonávala bolest jen za pomocí vzpomínek na noc strávenou se Súlem a slovy modliteb ve svém duchu. Bolest tak ustoupila mírně do pozadí. „Moc bohů je pomíjivá.“ Vyrazila ze sebe ztěžka, když se opět zeptal. „Na to sem se neptal!“ a kopl ji do žaludku. Smysly mohla ošálit, ale křehkou konstituci těla nikoliv. Začala zvracet. To ho naštvalo ještě více. Znovu ji kopl a znovu se pozvracela, a ztratila vědomí. Strhal z ní oblečení a navlékl na ni čisté prosté šaty. „Však ty povolíš.“ zavrčel při odchodu.
Ještě jednou se vrátil a zmlátil ji. Čisté šaty nasákly krví. Ale to se už něco venku dělo. Zakázal ji mluvit a držel meč na krku. Nakonec odešel. Pak se rozrazily dveře a ozval se hluk boje ve vedlejší místnosti. Začala zuřivě bušit do dveří, a už ani nevnímala, že kdosi zabušil z druhé strany. Pak se otevřely a ona vyčerpaně sklouzla k zemi. Kdosi ji vzal do náruče a vynesl na chodbu…zahlédla Súleho chladný pohled. Neříkal nic jiného, než: „Kdo?“ a elf vypadal jako ztělesnění smrti.