[RP] Únos Carwen

[Aerienne]

Viléma zaplavil hřejivý pocit, když svým ostrým zrakem zahlédl odlesk slunečních paprsků, který se linul z namodralých vlasů vzdálené postavy. Přicválal k milované elfce, seskočil z koně a jeho srdce zaplesalo, když pohlédl do jejich hlubokých modrých očí. Ochromen její krásou k ní přistoupil a dlouze a vášnivě ji políbil. "Ach Carwen, tolik jsi mi chyběla", chvíli si jen tak užívali vzájemnou blízkost, když v tom je vyrušily kroky. Vilémovo napětí polevilo, jamile v přicházející ženě poznal jednu z členek svého loveckého spolku. "To je jen Bianka, jedna z nás", špitl Carwen do ucha a pokynul příchozí ženě, aby příšla blíže. "Jak se daří Bianko? Aspoň mám příležitost seznámit tě s naší nejnovější členkou, Carwen" Než stačil ukázat na elfku, prosvištěla těsně kolem Biančiny hlavy šipka. Reflexivně šáhl po kuši, ale neviděl nikoho, komu by se mohli bránit. "Zůstaňte tady, myslím že se schovává mezi stromy", zašeptal k ženám a tiše se vydal směrem k místu odkud odhadoval, že vyšla střela. Vilém si už začínal myslet, že se útočník vypařil, když z ničeho nic zaslechl hlasitý výkřik. Rychle se rozběhl za hlasem a stejně tak rychle se zastavil, když ho paralyzoval děs z výjevu, který se mu naskytl před očima. Obrovská zahalená postava držela překvapenou Carwen a u jejího krku se leskla ostrá čepel dýky. "Zkus něco a máš tu pěknou kaluž krve!", děsivosti samotných slov přidávalo na důrázu také to, že vycházely z lebky přerostlého humanoida, kterou měl útočník nasazenou na hlavě místo helmy. Helma dodávala jeho hlasu dunivý a hrubý podtón a jedině strach o svou milovanou dokázal přímět Viléma k akci. Namířil na něj a sesbíral veškerou svou kuráž:"Pusť ji", zařval, "pusť ji a možná tě nechám žít!" Tlak čepele na Carwenin krk zesílil a první kapka krve spolu s varováním: "Jestli se pohneš, zabiju ji", ubila poslední špetku jeho bojovnosti. Vilém rezignovaně sklopil kuši: "Dost! Neubližuj ji! Dám ti co chceš". Odpověděl mu hrot čepele, který namířil na Carwen. "Chci ji", zaduněl pobavený hlas. Vilémovi se sevřelo hrdlo zoufalstvím: "Pusť ji!". Útočník mu připomínal člověka, který přemýšlí jestli zašlápne mravence hned nebo si s ním nejprve pohraje, když pronesl: "Dobrá, tak si pro ni pojď", s těmi slovy řízl Carwen do krku, odhodil ji na zem a odkráčel pryč. Vilém přispěchal k ležící Carwen, roztrhal kus látky a pevně ji přitiskl na krvacející ránu. Když poznal, že rána nebyla hluboká, obavy o její život vystřídal čirý hněv. Kývl na Bianku: "pevně ji to drž na ráně". Naskočil na koně a pískl. V tu ránu vyběhl z lesa jeho věrný společník s huňatou hnědou srstí. Když dohnali útočníka, který se právě dral na svého koně, zlostí zmítaný Vilém vykřikl: "Za to co si provedl tě budu pronásledovat po zbytek tvého krátkého života" a vystřelil šipku jeho směrem. Vycvičený medvěd rozpoznal napětí v hlase svého pána a podle vypuštěné střely pochopil, že jsou v nebezpečí. Bojovně zařval a vrhnul se na jezdce, ke kterému už zamířila další střela. Šipka sice trefila svůj cíl, ale pouze se neškodně odrazila od zbroje a ukončila svou krátkou existenci pádem do trávy. Rozzuřený medvěd se marně snažil dohnat cválajícího jezdce, který se děsivou rychlostí přibližoval k zaskočenému Vilémovi. Než stačil vypustit další šipku, zachvátila ho tupá rána kladivem, která ho srazila z koně. Praštil se hlavou o zem a pohltila ho temnota...
Když se probral, chvíli jen hleděl do nebe a snažil si uvědomit, kde vůbec je. Myšlenka na Carwen mu rozjasnila mysl a dodala sílu do jeho těla. Pokusil se vstanout a bolest po celém těle mu připomněla, že je stále na živu. "Nechal mě žít, to byla jeho poslední chyba", zmateně se rozhlédl kolem sebe a srdce se mu na chvíli zastavilo, když si všiml bezvládného těla zakrváceného medvěda. Jeho žal se mísil s vděkem, když si uvědomil, že mu medvěd asi zachránil život. Vrávoravě zamířil k místu, kde naposledy ležela Carwen... místo ní uviděl Bianku držící se za hlavu a snažící se zvednout ze země. Přispěchal k ní, prohlédl její zranění a vysápal ze sebe: "Kde...kde je Carwen?" Zmatená Bianka odvětila: "Nevím, praštil mě něčím do hlavy a když jsem přisla k sobě nebyl nikde nikdo". Vilém si prohlídl zemi a v trávě ohnuté vláčeným tělem poznal stopu, ktera končila u koňských kopyt. "Unesl ji", pronesl a dál zkoumal stopy kopyt, "Odjeli směrem ke Kareldu", z poslednich sil se vysápal na koně. "Musím ji najít", pronesl spíše už sám pro sebe, když popustil uzdu koni a vyrazil na sever.