Manawydan.eu
12.05.2012 v 01:36
Najít stopu únosce nebylo těžké, podkovy koně zatěžkáného dvěma lidmi protláčely do vlhké země tak hluboké otisky, že je Vilém zřetelně rozeznal i ze hřbetu koně. Když projížděl kolem kareldských hradeb, dolehla na něj únava a bolest posledních údálostí. V hlavě mu od pádu z koně stále hučelo a palčivá bolest na hrudi ho vedla k přesvědčení, že má zlomené žebro. Mnohem více ho ale tížíl strach o jeho Carwen. Dolopotil se až k místu, kde se stopa ztratila. Vzhlédl a jeho podlité oči mu odhalily výjev klikaté, neudržované cesty vedoucí k pevnosti, která působila, jakoby ji někdo vytesal ze skály. Jeho kůň zahýkal odporem a tvrdohlavě odmítal jít dál, Vilém však nedbal varování zvířete a hnán obavami o svou milou, pokračoval kulhaje sám po cestě.
Uvítal ho pach zatuchliny smíšený s vlhkostí a chladem, který sálal ze špinavých zdí temné chodby. Chvíli bezradně mával před sebe, než si jeho oči uvykly na neprostupnou tmu a začal vnímat obrysy místnosti, která se rozprostírala před ním. Jeho váhání, kterým směrem se vydat, přerušil až ženský výkřik. Upaloval tím směrem, až zahlédl tančící proužek světla, vycházející z plápolající pochodně skrze ledabyle přivřené dveře.Cítil, že jde o jasnou past, byl si jistý, že na něj únosce čeká, ale pohled na nebohou Carwen, z jejíž ruky tekly proudy krve, ho zbavily posledního zbytku rozumu. "Carwen!", zařval a rozběhl se k ní. Nepřekvapilo ho, že nedoběhl. Čekal, že jeho první krok přeruší čepel dýky, která mu právě mířila na hrdlo. Přes to všechno se musel smát. Viděl, že Carwen otevřela oči a na ničem jiném mu nezáleželo. "Areiusi!", Carwenina slova mu prozradila jméno jeho nového nepřítele, jméno člověka, kterého bude pronásledovat, dokud jeden z nich nezahyne. "Areiusi, nech ho jít a vem si mě!". "Ne!", Vilém nedokázal příjmout myšlenku, že by žil dále bez Carwen a chraptivě pokračoval: "Pusť ji, přišel jsem nabídnout svůj život za její". Napjatou situaci znenadání vyřešila tupá rána do Areiusovy hlavy. Bianka! Sledovala rozrušeného Viléma až sem, aniž by si ji celou dobu všiml. Vilém se ani nestačil vzpamatovat a Bianka už mezitím osvobodila Carwen z jejich pout. "Můžeš chodit Carwen?". Její kývnutí vrátilo Vilémovi jiskru naděje. Namířil kuši na probírajícho se Areiuse, který neztratil duchapřítomnost a pronesl svým pro něj typickým pohrdavým tónem: "Úctyhodné, dát život za druhého". Vilém si nebyl jistý, zda je schopen vůbec vystřelit, ale sebejistě pronesl: "Nech nás jít, nebo ti prostřelím hrdlo!". "Dobrá", Areius mávl rukou a chytl si ránu na hlavě. Vilém se nemohl zbavit pocitu, že se vše vyvrbilo nějak podezřele snadno a když pomohl Carwen na nohy a společně se vybelhali ke koni, pochopil, že se jednalo jen o další hru, kterou si pro ně Areius přichystal. Očividně se v chodbách tajemné pevnosti cítil jako doma, neboť i přes to, že se vracel stejnou cestou, kterou přišel, stál u jeho koně křenící se Areius a držel Bianku v pevném sevření. Vilém pomáhal Carwen na koně, když pronesla slova, která v něm opět probudila jeho posledními událostmi potlačené zbytky lidskosti: "Nemůžeme ji tu nechat!". Otřepal se a jeho řev nerušeně dopadl na zvrhlé dílo, které se dělo před jeho očima: "Nech ji být!", Areius ignoroval jeho řev a pokračoval ve vyřezávaní podivného symbolu, který se rýsoval na Biančině ruce mezi pramínky krve pod ostřím jeho dýky. "Hned jsi krásná!", zaznělo z úst zvrhlého lotra, který ihned na to nenuceně vytáhl kuši. Šipka srazila Viléma k zemi dříve, než si vůbec uvědomil co se děje. "Hlupáku, říkal jsem, že můžete jít. Nepleť se do toho" Areius naskočil na koně a s přehnanou teatrálností poslal po větru pusu směrem k zdrcené Biance. Vilémova bolest mu zatemnila mysl natolik, že se nechal unést hněvem, když podával neozbrojené Carwen kuš se slovy: "Nenech ho utéct!". Tvář Carwen se mu ztrácela před očima, když upadal do bezesného spánku.
Když opět procitnul, bylo kolem něj naprosté ticho. Rozhlédl se a neviděl živou duši. Vyskočil na koně a tím vyčerpal poslední zbytky sil, které mu zbyly. Omotal se do otěží uzdy a okamžitě ztratil vědomí. Pouto porozumění, které ho s jeho koněm spojovalo, napomohlo k tomu, že Vilém v pořádku dorazil do lovecké chaty, která skýtala útočiště pro jeho druhy. Spíše sletěl než sesedl z koně, když si všiml krvavé stopy vedoucí ke dveřím chaty. Otevřel dveře a oněměl kvůli scéně, která se mu naskytla. Carwen ležela v koutě místnosti, ztěžka dýchala, líci rozřízlou bolestivě vypadající ránou, z ruky jí trčela šipka a teklo z ní více krve, než byl žaludek krve přivyklého lovce schopen unést. Krví nasáté cáry šatů přiléhaly na její třesoucí se tělo a Vilém s děsivou jistotou poznal, že ji není schopen pomoci. Třásl se víc než ona, když uchopil hrot trčící z její ruky a škubnutím ho vyrval z rány. Carwen zakřičela a omdlela bolestí. V návalu paniky ji zvedl do náruči a vynesl ji ven. Pískl na koně a už pelášili do hlubokého lesa, do místa, kde přebývali její druhové.
Jindy odtažití strážní hlídající vchod do hustého lesního porostu, ve kterém by nezasvěcení nepoznali vstup do elfí svatyně, okamžitě pomohli vyčerpanému Vilémovi, bez jediného slova přebrali Carwen z jeho náručí a donesli ji ke kněžím. Vilém byl držen mimo svatyni Sehaninu po pro něj nekonečně dlouhé hodiny. Když se konečně rozevřely plátěné závěsy, stál mezi nim a jeho milovanou pouze postarší elf se zachmuřeným výrazem, který ho chytl za rameno, když ho zval dovnitř se slovy: "Nestává se často, abychom pustili smrtelníka do svatyně družky Corellonovy, ale nebýt toho, že si ji k nám přinesl, nepřežila by. Navíc stále křičí tvé jméno, Vilém, je to tak? Velekněz říká, že ji prospěje, když budeš s ní. Můžeš vstoupit." Její zdravější výraz ve tváři kontrastoval s hlubokou zarudlou jizvou co se ji linula přes půl líce, ale Viléma zajímalo jen to, že je naživu. Klekl si k její posteli, chytl ji za ruku a poprvé za celý den se uklidnil, když uslyšel její pravidelný dech. Vyrušil ho její kašel. Carwen se zvedla, znovu zakašlala a natáhla ruku k Vilémově krku. Objal ji a jeho větrem ošlehaná tvář poprvé okusila chuť slzy upřímného štestí. Carweniny rty se přiblížily k jeho uchu a vyčerpaně mu zašeptala: "Chci domů". Vilém pohlédl na kněze s tázavým výrazem v očích a když mu knež souhlasně kývl, omotal Carwen do přikrývky a vzal ji do náručí.
Cesta jim připadala nekonečná, ale konečně dorazili do bezpečí svého sídla. Vilém si vyčerpaně sedl do pohodlného křesla a posadil si Carwen na klín. Carwen se k němu přitulila a Vilém ji objal se slovy: "Šíleně jsem se o tebe bál Carwen". Její odpověď ho rozehřála na duši: "Já ti jen tak neodejdu, to ti slibuju". "To bych ti ani nedovolil", políbil ji a pohladil ji po tváři, načež její výraz potemněl a opatrně sjela rukou po ráně na své líci. "Přísahám, že zaplatí svým životem za to co ti provedl Carwen", zahleděl se ji do očí a jeho nenávist polevila. "Ale teď je důležité jen to, že jsi celá a že jsme oba spolu". Carwen mu pohlédla do očí: "Chyběl jsi mi. Moc. Bez tebe se cítím, jako bych neexistovala." Objala ho a on ji odvětil šeptem: "Dnes jsem poznal jak hodně mi na tobě zaleží, nebýt tebe, nemělo by smysl žít". Carwen odvětila: "Miluji tě", schoulila se do klubíčka, otočila se tak aby mu viděla do tváře a přehodila nohy přes opěradlo. "Taky tě miluju Carwen", začal ji jemně hladit po bříšku a díval se jí do únavou padajících víček. "Je mi s tebou tak dobře", prohodila těsně před tím než uslnula a Vilém ji okamžitě následoval do říše snů...
Uvítal ho pach zatuchliny smíšený s vlhkostí a chladem, který sálal ze špinavých zdí temné chodby. Chvíli bezradně mával před sebe, než si jeho oči uvykly na neprostupnou tmu a začal vnímat obrysy místnosti, která se rozprostírala před ním. Jeho váhání, kterým směrem se vydat, přerušil až ženský výkřik. Upaloval tím směrem, až zahlédl tančící proužek světla, vycházející z plápolající pochodně skrze ledabyle přivřené dveře.Cítil, že jde o jasnou past, byl si jistý, že na něj únosce čeká, ale pohled na nebohou Carwen, z jejíž ruky tekly proudy krve, ho zbavily posledního zbytku rozumu. "Carwen!", zařval a rozběhl se k ní. Nepřekvapilo ho, že nedoběhl. Čekal, že jeho první krok přeruší čepel dýky, která mu právě mířila na hrdlo. Přes to všechno se musel smát. Viděl, že Carwen otevřela oči a na ničem jiném mu nezáleželo. "Areiusi!", Carwenina slova mu prozradila jméno jeho nového nepřítele, jméno člověka, kterého bude pronásledovat, dokud jeden z nich nezahyne. "Areiusi, nech ho jít a vem si mě!". "Ne!", Vilém nedokázal příjmout myšlenku, že by žil dále bez Carwen a chraptivě pokračoval: "Pusť ji, přišel jsem nabídnout svůj život za její". Napjatou situaci znenadání vyřešila tupá rána do Areiusovy hlavy. Bianka! Sledovala rozrušeného Viléma až sem, aniž by si ji celou dobu všiml. Vilém se ani nestačil vzpamatovat a Bianka už mezitím osvobodila Carwen z jejich pout. "Můžeš chodit Carwen?". Její kývnutí vrátilo Vilémovi jiskru naděje. Namířil kuši na probírajícho se Areiuse, který neztratil duchapřítomnost a pronesl svým pro něj typickým pohrdavým tónem: "Úctyhodné, dát život za druhého". Vilém si nebyl jistý, zda je schopen vůbec vystřelit, ale sebejistě pronesl: "Nech nás jít, nebo ti prostřelím hrdlo!". "Dobrá", Areius mávl rukou a chytl si ránu na hlavě. Vilém se nemohl zbavit pocitu, že se vše vyvrbilo nějak podezřele snadno a když pomohl Carwen na nohy a společně se vybelhali ke koni, pochopil, že se jednalo jen o další hru, kterou si pro ně Areius přichystal. Očividně se v chodbách tajemné pevnosti cítil jako doma, neboť i přes to, že se vracel stejnou cestou, kterou přišel, stál u jeho koně křenící se Areius a držel Bianku v pevném sevření. Vilém pomáhal Carwen na koně, když pronesla slova, která v něm opět probudila jeho posledními událostmi potlačené zbytky lidskosti: "Nemůžeme ji tu nechat!". Otřepal se a jeho řev nerušeně dopadl na zvrhlé dílo, které se dělo před jeho očima: "Nech ji být!", Areius ignoroval jeho řev a pokračoval ve vyřezávaní podivného symbolu, který se rýsoval na Biančině ruce mezi pramínky krve pod ostřím jeho dýky. "Hned jsi krásná!", zaznělo z úst zvrhlého lotra, který ihned na to nenuceně vytáhl kuši. Šipka srazila Viléma k zemi dříve, než si vůbec uvědomil co se děje. "Hlupáku, říkal jsem, že můžete jít. Nepleť se do toho" Areius naskočil na koně a s přehnanou teatrálností poslal po větru pusu směrem k zdrcené Biance. Vilémova bolest mu zatemnila mysl natolik, že se nechal unést hněvem, když podával neozbrojené Carwen kuš se slovy: "Nenech ho utéct!". Tvář Carwen se mu ztrácela před očima, když upadal do bezesného spánku.
Když opět procitnul, bylo kolem něj naprosté ticho. Rozhlédl se a neviděl živou duši. Vyskočil na koně a tím vyčerpal poslední zbytky sil, které mu zbyly. Omotal se do otěží uzdy a okamžitě ztratil vědomí. Pouto porozumění, které ho s jeho koněm spojovalo, napomohlo k tomu, že Vilém v pořádku dorazil do lovecké chaty, která skýtala útočiště pro jeho druhy. Spíše sletěl než sesedl z koně, když si všiml krvavé stopy vedoucí ke dveřím chaty. Otevřel dveře a oněměl kvůli scéně, která se mu naskytla. Carwen ležela v koutě místnosti, ztěžka dýchala, líci rozřízlou bolestivě vypadající ránou, z ruky jí trčela šipka a teklo z ní více krve, než byl žaludek krve přivyklého lovce schopen unést. Krví nasáté cáry šatů přiléhaly na její třesoucí se tělo a Vilém s děsivou jistotou poznal, že ji není schopen pomoci. Třásl se víc než ona, když uchopil hrot trčící z její ruky a škubnutím ho vyrval z rány. Carwen zakřičela a omdlela bolestí. V návalu paniky ji zvedl do náruči a vynesl ji ven. Pískl na koně a už pelášili do hlubokého lesa, do místa, kde přebývali její druhové.
Jindy odtažití strážní hlídající vchod do hustého lesního porostu, ve kterém by nezasvěcení nepoznali vstup do elfí svatyně, okamžitě pomohli vyčerpanému Vilémovi, bez jediného slova přebrali Carwen z jeho náručí a donesli ji ke kněžím. Vilém byl držen mimo svatyni Sehaninu po pro něj nekonečně dlouhé hodiny. Když se konečně rozevřely plátěné závěsy, stál mezi nim a jeho milovanou pouze postarší elf se zachmuřeným výrazem, který ho chytl za rameno, když ho zval dovnitř se slovy: "Nestává se často, abychom pustili smrtelníka do svatyně družky Corellonovy, ale nebýt toho, že si ji k nám přinesl, nepřežila by. Navíc stále křičí tvé jméno, Vilém, je to tak? Velekněz říká, že ji prospěje, když budeš s ní. Můžeš vstoupit." Její zdravější výraz ve tváři kontrastoval s hlubokou zarudlou jizvou co se ji linula přes půl líce, ale Viléma zajímalo jen to, že je naživu. Klekl si k její posteli, chytl ji za ruku a poprvé za celý den se uklidnil, když uslyšel její pravidelný dech. Vyrušil ho její kašel. Carwen se zvedla, znovu zakašlala a natáhla ruku k Vilémově krku. Objal ji a jeho větrem ošlehaná tvář poprvé okusila chuť slzy upřímného štestí. Carweniny rty se přiblížily k jeho uchu a vyčerpaně mu zašeptala: "Chci domů". Vilém pohlédl na kněze s tázavým výrazem v očích a když mu knež souhlasně kývl, omotal Carwen do přikrývky a vzal ji do náručí.
Cesta jim připadala nekonečná, ale konečně dorazili do bezpečí svého sídla. Vilém si vyčerpaně sedl do pohodlného křesla a posadil si Carwen na klín. Carwen se k němu přitulila a Vilém ji objal se slovy: "Šíleně jsem se o tebe bál Carwen". Její odpověď ho rozehřála na duši: "Já ti jen tak neodejdu, to ti slibuju". "To bych ti ani nedovolil", políbil ji a pohladil ji po tváři, načež její výraz potemněl a opatrně sjela rukou po ráně na své líci. "Přísahám, že zaplatí svým životem za to co ti provedl Carwen", zahleděl se ji do očí a jeho nenávist polevila. "Ale teď je důležité jen to, že jsi celá a že jsme oba spolu". Carwen mu pohlédla do očí: "Chyběl jsi mi. Moc. Bez tebe se cítím, jako bych neexistovala." Objala ho a on ji odvětil šeptem: "Dnes jsem poznal jak hodně mi na tobě zaleží, nebýt tebe, nemělo by smysl žít". Carwen odvětila: "Miluji tě", schoulila se do klubíčka, otočila se tak aby mu viděla do tváře a přehodila nohy přes opěradlo. "Taky tě miluju Carwen", začal ji jemně hladit po bříšku a díval se jí do únavou padajících víček. "Je mi s tebou tak dobře", prohodila těsně před tím než uslnula a Vilém ji okamžitě následoval do říše snů...