[RP] Únos Carwen

[Aerienne]

Vilém vzal Carwen na projíždku na koni. Dojeli k vodopádu, seskočili z koně a přebrodili se na druhou stranu. Chvíli se kochali nádherným výhledem a pokračovali dále na vychod. Vstoupili do hustého lesa, až se před nimi z ničeho nic objevil palouk s osamoceným vysokým stromem, obklopený cestičkou, která nikam nevedla. "Jsme na místě". Seskočili z koně a pomalu pokračovali ke kmenu stromu. Ve vzduchu byl cítit nezvyklý klid a mír. Carwen překvapilo, že znenadání utich i zpět ptactva. Vilém přerušil ticho: "K tomuto místu se váže zvláštní pověst" Vyčkal, až mu začala Carwen věnovat pozornost a pokračoval: "Místní by položili život za to, že je pravdivá. V těch lesích, kterými jsme projeli, trávila celá staletí jedna velmi zvláštní elfka. Ovládala elfí magii, vyrůstala mezi elfy a mluvila řečí elfů, ale přesto všechno měla nejblíže k lidem, které ve městech nazývají hraničáři. Stovky let pomáhala na svět mlaďatům, chránila přestárlé před útoky nenechavých a učila místní respektu k životu v souladu se zákony lesa. Pamatuješ na ty ohyzdné obry s palicemi a divoká monstra co se rozběhla proti každému, kdo se kolem nich mihnul?" Počkal na Carwenino souhlasné kývnutí. "Tak takoví tvorové před příchodem Enny, jak místní elfku nazývali, vládli těmto končinám." Vilém povzdechl a spíše pro sebe pronesl: "Enno, kéž by jsi tady byla dnes a poradila nám, jak přečkat tyto temné časy". Mírně se zatřásl, jakoby chtěl zahnat chmurné myšlenky a pokračoval: " Tohle je Ennino místo posledního odpočinku" Vilém ukázal na majestátní strom, tyčící se do neuvěřitelné výše, "trvalo pouhého půl dne, než vyrostl do své nynější výšky". Carwen na něj nedůvěřivě pohlédla a čekala, kdy se začne smát. Když pokračoval s vážným výrazem dál, připustila si myšlenku, že to myslí doopravdy. "Pár hodin chůze na sever odtud se před dávnými časy udála bitva, která byla důležitá snad jen počtem padlých." Vilém se ušklíbl: "Jak jinak, pohřebiště přilákalo zvráceného mága, studenta temného umění, o kterém by se nemělo mluvit nahlas. Po jeho rouhávem rituálu, který byl políčkem do tváře samotné přírody, nemohla Enna učinit jinak, než vypálit to semeniště zla, které začínalo prostupovat až do lesů, kterým přísahala, že je ochrání. Povolala nejsilnější tvory, které se v živé říši vyskytují, a poslala je proti armádě" Vilém zaváhal: "nepřirozených. Bitva trvala celý den a celou noc, sluneční paprsky dodávaly Enně sílu a stejně tak chlad nočních hvězd posiloval jejího protivníka. Ale dalšího rána se vyčerpaná Venna už nedočkala." Vilém smutně povzdech a tiše pokračoval: "Když viděla jak její skromná smečka horských vlků čelí stovce neunavitelných kostlivců, uznala, že prohrála. Nezasáhl ji jediný šíp, žádná zbraň se k ní nepřiblížila, přesto padla mrtvá k zemi. Říka se, že ji žalem puklo srdce. Žila v těchto lesích tak dlouho, znala každé mládě, které zde poprvé spatřilo světlo světa a neunesla smutek z toho, že je nedokázala ochránit. Z poslednich sil, které měla stvořila toto místo. Místní tvrdí, že proto, aby její poselství nezaniklo. Aby povstali ochránci, kteří nastolí stejnou rovnováhu, která panovala před příchodem Zatraceníhodného. O to se celou dobu snažím Carwen." Chytl ji za ruku a pohlédl ji do očí: "Věřím, že jsi jediná se kterou se mohu podělit o to co cítím" Povzdechl, "A kdybychom se už neviděli, slib mi, že nenecháš Ennin odkaz upadnout v zapomnění". Carwen odvětila: "Slibuju". Políbil ji a po chvíli pokračoval: "Než padla Enna k zemi, samotný Ao se zželel nad jejím osudem a dopřál ji rozmluvu s každým členem její rozsáhlé lesní rodiny. Její soucit s tvory, které měla následovat v příštích chvílích jistá smrt, byla tak silná, že než padla mrtvá k zemi, uronila slzu. Kapka jejího láskyplného soucitu dopadla kousek od místa, kde sedíme" Vilém ukázal za sebe a Carwen pochopila, "Ano, tento strom vyrostl z její poslední slzy. Cítíš ten mír, který sálá z jeho kmene? Tady se i vlci chovají jako beránci." Vilém ji objal, "Carwen, nevím čím vším sis prošla, ale uvidíš, že jediná noc tady ti vyléči veškeré šrámy, včetně těch na duši"
Na Carwenině tváři se vyčaroval klidný úsměv, sáhla si na hruď a s nadšením vydechla: "Tohle pro mě ještě nikdy nikdo neudělal." Vyhrkla jí slza dojetí, když ho políbila. Chvíli se jen tak nehnutě objímali. Carwen si začala hrát s pramínkem vlasů, rozhlédla se kolem sebe a prohodila: "Jak ti můžu poděkovat?". Vilém se pousmál a věnoval ji toužebný pohled: "O něčem bych vědel." Přistoupil blíže k ní a něžně ji políbil. Carwen se usmála a pohladila ho po rameni: "Schválně jestli myslím na to samé". Tiché šumění listů brzy vystřídaly hlasité vzdechy elfky...