Manawydan.eu
Léto 13. Tory 321. roku
Třebaže dnešek se nedá počítat, jako nejšťastnější z mých dnů, nebyla jsem jediná, koho toto datum postihlo ve špatném smyslu. Nepříliš šťastné setkání s mou dlouho nezvěstnou tetou mé myšlenky zaměstnalo natolik, že jsem přestala vnímat důležité události, které se v té době udály v okolí Isharu.
Vše začalo tím, když jsem v Cypronských ulicích potkala Rilwen ve společnosti strážkyně Zoe očividně zabrané (z poměrně jednostranného pohledu) do důležitého hovoru. Plná vzteku a zoufalství jsem se je pokoušela zastavit, promluvit si s tetou a konečně z ní vypáčit aspoň jediné slůvko, které by mi dalo naději, že v ní zůstala trocha jejího já. Ale bezúspěšně. Strážkyně Zoe byla neoblomná a nedovolila mi s tetou prohodit ani větu. Společně se zavřely v nedalekém hostinci a za zamčenými dveřmi začaly „diskutovat“ o důležitých věcech. Rozhodnutá si s tetou za každou cenu promluvit, čekala jsem venku až do konce Zoeina monologu, při kterém jsem však zaslechla některé jeho útržky. Únosy? Výkupné? Banditi? O čem to mluví?
Až po návratu do Isharu a prostudování veřejných vývěsek jsem pochopila vážnost situace a smysl jejich rozhovoru a cítím, že bych se v nejbližší době měla paní Zoe za svůj výstup omluvit. Mé problémy se, oproti událostem posledních dnů, jevily nepodstatné. Zdá se, že v posledních dnech se začaly shromažďovat kolem Isharských pozemků neobvykle početné skupiny banditů a nájezdníků, které, podle informací, unesly několik bezbranných žen a teď za ně žádají výkupné. Situace byla natolik vážná, že jejím řešením byl pověřen jeden z královských rytířů, sir Gerard, který již v předešlých dnech zorganizoval záchrannou misi, shromáždil skupinu zkušených dobrovolníků a společně s nimi vytvořil plán na záchranu unesených žen. Bylo také oznámeno, že sir Gerard hledá každého dobrovolníka ochotného pomoci se záchranou žen, aby se dnes, v odpoledních hodinách, shromáždili před branami Isharu pod jeho vedením. Zčásti z nutkání pomoci a zčásti, abych potlačila své vlastní starosti a zvědavosti, jakou úlohu má v tom všem hrát Rilwen, jsem se rozhodla zúčastnit.
Už při prvním pohledu na skupinu, která se shromáždila před branami ještě před příjezdem sira Gerarda mi bylo jasné, jakou důležitost přikládají občané Isharu úspěchu této mise. Mezi skutečnými dobrodruhy, jakými tito lidé očividně byli, mi má přítomnost přišla zbytečná. Tím spíše, když jsem uviděla přijíždět sira Gerarda na svém ušlechtilém válečném koni. Z rytířových úvodních slov jsem pochopila, že setkání s bandity a předání výkupného se má uskutečnit kousek na východ od pevnosti zvané Brutus, která byla již dlouho v držení jim podobných. Po příjezdu na určené místo mne překvapilo, že ze stínu stromů se vynořila jen malá skupinka pěti banditů v doprovodu jen jedné z unesených žen. Ale poté, co sir Gerard začal vyjednávat s jejich mluvčím, jsem pochopila jejich záměr. Únosci ukryli na odlehlém místě další unesené ženy a měli v plánu nám prozradit místo úkrytu až po obdržení výkupného. S ohledem na situaci jsme neměli na výběr, než jim toto výkupné předat. Ale ukázalo se, že autorita, kterou budila skupina dobrodruhů v čele s Gerardem, nahnala lapkům až příliš velký strach, aby se nám pokusili lhát. Když jsme ukončili výměnu, první žena byla zachráněna a mi obdrželi informaci o úkrytu dalších zajatých žen, bandité se rychle vytratili v lese. Při pohledu na ostatní členy skupiny jsem cítila jejich touhu zaútočit na odcházející muže, avšak nikdo se neodvážil porušit slovo dané rytířem, který se zaručil za jejich bezpečnost. Podle pokynů nebylo složité v lese najít ukrytý srub a v něm další zajaté ženy, které byly, k velkému překvapení nás všech, naprosto nehlídané. Ale další záměry banditů vyšly rychle najevo, protože ve srubu jsme našli pouze čtyři ženy, což se ženou, která byla již na cestě do bezpečí k branám Isharu, znamenalo pět osvobozených rukojmí, ačkoli uneseno bylo žen šest.
Zatímco se několik z nás oddělilo od hlavní skupiny, abychom odvedli osvobozené ženy do města, rozhodovali se ostatní, jak nastalou situaci vyřešit. Tehdy vyšel najevo plán, který spolu dohodly Rilwen se strážkyní Zoe, protože to byla právě ona, kdo pod pláštěm neviditelnosti proklouzl k branám pevnosti a přinesl zprávy o jejích strážích, přestože nechápu, proč to vše vlastně dělala. Po prostudování obrany pevnosti jsme dospěli k jedinému závěru a to, že abychom uspěli v prolomení obrany, museli jsme vzít most vedoucí do pevnosti rychlým a překvapivým útokem. A tak se i stalo. Ta jatka byla nepředstavitelná. Zpočátku šlo vše tak, jak jsme plánovali, protože lapkové nebyli připraveni na takový útok a nebyli schopní zformovat dostatečnou obranu. Umírali po tuctech. A přitom největší utrpení ze všeho mi působil pohled na tetu, která se přes tu všechnu krev a křik spokojeně usmívala. Vše se však zcela zvrtlo právě ve chvíli, kdy jsme v plné síle prorazili do vyšších pater a narazili na skupinu banditů, z nichž jeden držel poslední unesenou ženu pod krkem a v druhé ruce držel nůž. Byla tak mladá. Tak nevinná. Vše mohlo dopadnout jinak, ale pod neustálým tlakem dění, místo toho, aby se zachránci zastavili a dali siru Gerardovi možnost vyjednávat o život poslední ženy, se stalo, že v nepřehledné situaci někdo z naší skupiny zaútočil. Stačil jediný okamžik nepozornosti a žena, jejíž život jsme se pokoušeli zachránit, padla mrtvá, s podříznutým hrdlem k zemi.
Byl to dlouhý, bolestivý okamžik. Pod zbraněmi a kouzly rozzuřených ochránců neměla hrstka přeživších banditů žádnou šanci. Ale na záchranu ženy už bylo pozdě. Za nastalého ticha sir Gerard zabalil tělo ženy do pláště jednoho z padlých, zvedl ji a odnesl ke svému koni. Pak nařídil, aby jeden z kouzelníků srovnal to prokleté místo se zemí, čehož se velmi rychle a vděčně ujal jeden z elfích mágů, kteří nás doprovázeli. Rytíř nasedl na svého koně, zvedl mrtvé tělo před sebe a odjel. Tíživé ticho, které po bitvě nastalo, přerušovaly jen výbuchy ohnivé magie ozývající se z útrob pevnosti. Hrdinové, kteří se vypravili na tuto záchrannou akci, se začali postupně rozjíždět. Jen strážkyně Zoe zůstala na místě a nenávistně hleděla na pevnost. Jen ona a… Rilwen. A mě nejvíc děsil pohled do usmívající se tváře mé tety.
Třebaže dnešek se nedá počítat, jako nejšťastnější z mých dnů, nebyla jsem jediná, koho toto datum postihlo ve špatném smyslu. Nepříliš šťastné setkání s mou dlouho nezvěstnou tetou mé myšlenky zaměstnalo natolik, že jsem přestala vnímat důležité události, které se v té době udály v okolí Isharu.
Vše začalo tím, když jsem v Cypronských ulicích potkala Rilwen ve společnosti strážkyně Zoe očividně zabrané (z poměrně jednostranného pohledu) do důležitého hovoru. Plná vzteku a zoufalství jsem se je pokoušela zastavit, promluvit si s tetou a konečně z ní vypáčit aspoň jediné slůvko, které by mi dalo naději, že v ní zůstala trocha jejího já. Ale bezúspěšně. Strážkyně Zoe byla neoblomná a nedovolila mi s tetou prohodit ani větu. Společně se zavřely v nedalekém hostinci a za zamčenými dveřmi začaly „diskutovat“ o důležitých věcech. Rozhodnutá si s tetou za každou cenu promluvit, čekala jsem venku až do konce Zoeina monologu, při kterém jsem však zaslechla některé jeho útržky. Únosy? Výkupné? Banditi? O čem to mluví?
Až po návratu do Isharu a prostudování veřejných vývěsek jsem pochopila vážnost situace a smysl jejich rozhovoru a cítím, že bych se v nejbližší době měla paní Zoe za svůj výstup omluvit. Mé problémy se, oproti událostem posledních dnů, jevily nepodstatné. Zdá se, že v posledních dnech se začaly shromažďovat kolem Isharských pozemků neobvykle početné skupiny banditů a nájezdníků, které, podle informací, unesly několik bezbranných žen a teď za ně žádají výkupné. Situace byla natolik vážná, že jejím řešením byl pověřen jeden z královských rytířů, sir Gerard, který již v předešlých dnech zorganizoval záchrannou misi, shromáždil skupinu zkušených dobrovolníků a společně s nimi vytvořil plán na záchranu unesených žen. Bylo také oznámeno, že sir Gerard hledá každého dobrovolníka ochotného pomoci se záchranou žen, aby se dnes, v odpoledních hodinách, shromáždili před branami Isharu pod jeho vedením. Zčásti z nutkání pomoci a zčásti, abych potlačila své vlastní starosti a zvědavosti, jakou úlohu má v tom všem hrát Rilwen, jsem se rozhodla zúčastnit.
Už při prvním pohledu na skupinu, která se shromáždila před branami ještě před příjezdem sira Gerarda mi bylo jasné, jakou důležitost přikládají občané Isharu úspěchu této mise. Mezi skutečnými dobrodruhy, jakými tito lidé očividně byli, mi má přítomnost přišla zbytečná. Tím spíše, když jsem uviděla přijíždět sira Gerarda na svém ušlechtilém válečném koni. Z rytířových úvodních slov jsem pochopila, že setkání s bandity a předání výkupného se má uskutečnit kousek na východ od pevnosti zvané Brutus, která byla již dlouho v držení jim podobných. Po příjezdu na určené místo mne překvapilo, že ze stínu stromů se vynořila jen malá skupinka pěti banditů v doprovodu jen jedné z unesených žen. Ale poté, co sir Gerard začal vyjednávat s jejich mluvčím, jsem pochopila jejich záměr. Únosci ukryli na odlehlém místě další unesené ženy a měli v plánu nám prozradit místo úkrytu až po obdržení výkupného. S ohledem na situaci jsme neměli na výběr, než jim toto výkupné předat. Ale ukázalo se, že autorita, kterou budila skupina dobrodruhů v čele s Gerardem, nahnala lapkům až příliš velký strach, aby se nám pokusili lhát. Když jsme ukončili výměnu, první žena byla zachráněna a mi obdrželi informaci o úkrytu dalších zajatých žen, bandité se rychle vytratili v lese. Při pohledu na ostatní členy skupiny jsem cítila jejich touhu zaútočit na odcházející muže, avšak nikdo se neodvážil porušit slovo dané rytířem, který se zaručil za jejich bezpečnost. Podle pokynů nebylo složité v lese najít ukrytý srub a v něm další zajaté ženy, které byly, k velkému překvapení nás všech, naprosto nehlídané. Ale další záměry banditů vyšly rychle najevo, protože ve srubu jsme našli pouze čtyři ženy, což se ženou, která byla již na cestě do bezpečí k branám Isharu, znamenalo pět osvobozených rukojmí, ačkoli uneseno bylo žen šest.
Zatímco se několik z nás oddělilo od hlavní skupiny, abychom odvedli osvobozené ženy do města, rozhodovali se ostatní, jak nastalou situaci vyřešit. Tehdy vyšel najevo plán, který spolu dohodly Rilwen se strážkyní Zoe, protože to byla právě ona, kdo pod pláštěm neviditelnosti proklouzl k branám pevnosti a přinesl zprávy o jejích strážích, přestože nechápu, proč to vše vlastně dělala. Po prostudování obrany pevnosti jsme dospěli k jedinému závěru a to, že abychom uspěli v prolomení obrany, museli jsme vzít most vedoucí do pevnosti rychlým a překvapivým útokem. A tak se i stalo. Ta jatka byla nepředstavitelná. Zpočátku šlo vše tak, jak jsme plánovali, protože lapkové nebyli připraveni na takový útok a nebyli schopní zformovat dostatečnou obranu. Umírali po tuctech. A přitom největší utrpení ze všeho mi působil pohled na tetu, která se přes tu všechnu krev a křik spokojeně usmívala. Vše se však zcela zvrtlo právě ve chvíli, kdy jsme v plné síle prorazili do vyšších pater a narazili na skupinu banditů, z nichž jeden držel poslední unesenou ženu pod krkem a v druhé ruce držel nůž. Byla tak mladá. Tak nevinná. Vše mohlo dopadnout jinak, ale pod neustálým tlakem dění, místo toho, aby se zachránci zastavili a dali siru Gerardovi možnost vyjednávat o život poslední ženy, se stalo, že v nepřehledné situaci někdo z naší skupiny zaútočil. Stačil jediný okamžik nepozornosti a žena, jejíž život jsme se pokoušeli zachránit, padla mrtvá, s podříznutým hrdlem k zemi.
Byl to dlouhý, bolestivý okamžik. Pod zbraněmi a kouzly rozzuřených ochránců neměla hrstka přeživších banditů žádnou šanci. Ale na záchranu ženy už bylo pozdě. Za nastalého ticha sir Gerard zabalil tělo ženy do pláště jednoho z padlých, zvedl ji a odnesl ke svému koni. Pak nařídil, aby jeden z kouzelníků srovnal to prokleté místo se zemí, čehož se velmi rychle a vděčně ujal jeden z elfích mágů, kteří nás doprovázeli. Rytíř nasedl na svého koně, zvedl mrtvé tělo před sebe a odjel. Tíživé ticho, které po bitvě nastalo, přerušovaly jen výbuchy ohnivé magie ozývající se z útrob pevnosti. Hrdinové, kteří se vypravili na tuto záchrannou akci, se začali postupně rozjíždět. Jen strážkyně Zoe zůstala na místě a nenávistně hleděla na pevnost. Jen ona a… Rilwen. A mě nejvíc děsil pohled do usmívající se tváře mé tety.