[RP] Kronika Quendë - DL

[Thortogily]

*Otevíráš další kapitolu deníku Spiritei a zamyšleně se díváš na zdlouhavý text, který asi zvýrazňuje nějakou důležitou věc, více neřešíš a začínáš opět číst.*

Pozdní noc Léta 8.Luny, 334. Roku
Tábor Quendë

Nemohla jsem v noci spát, tak jsem se šla projít po táboře, abych si vyčistila hlavu a myšlenky. Byla temná noc a s těží byly vidět hvězdy na nebi. Procházela jsem se táborem a v tom jsem si všimla, že nejsem jediná kdo je vzhůru. U kamenného stolu v táboře seděl Atthayim. Chvilku jsme si povídali o různých věcech a bavili se. Byla jsem moc ráda, že už mu je lépe. V tu chvíli přišel princ Elessar, který si k nám přisedl.
Divila jsem se, co se děje a on začal mluvit o vesnici za hranicemi. Skupina hraničářů tam vypozorovala až podezřele velkou aktivitu, která souvisí s temnou paní.

Úkol byl prostý... Zjistit o co jde a vrátit se zpět.

Docela mne zaskočilo, že Atthayim měl jít jako můj doprovod, i přes to, že se teprve zotavoval... ještě že šel...

Vybavili jsme se a šli jsme směrem na severozápad k k hraničnímu mostu. Už na mostě nám došlo, že je hodně věcí jinak než se zdá a Atthayim mě upozornil na nebezpečí, která tam na nás číhají.



Pokračovali jsme po cestě až k vesnici. Všude byla tma a mlha. Neviděli jsme ani před sebe. Najednou se vynořinlo nějaké monstrum, ale Atthayim ho jedním dobře mířeným úderem tiše skolil na zem. V tom se ale najednou objevila z poza domku postava.



Byl to hraničář, zvěd, který se svou skupinou toto místo objevil. Daroval nám svůj roh a zajistil nám cenné zálohy. Cítila jsem se jistěji a bezpečněji, i když to byla jen iluze.



Otevřeli jsme dveře od prvního domu abychom ho prozkoumali, ale v tu chvíli na nás vyskočilo několik nemrtvých monster, byla to dlouhavá řežba. Atthayim se svým uměním meče a já... no jak to popsat... snažila jsem se trefit vše a hlavně ne Atthayima... hehe.

V tom domě byl ukrytý nemrtvý mág, který na nás ty příšery posílal, ale i ten podlehl našemu snažení. Vyšli jsme z domu a chtěli jsme jít dál, ale v tom jsme narazili na podivnou osobu. Nějaký můž stál venku s kuší a díval se na nás.



Ptali jsme se ho kdo je, ale nechtěl nám nic říct. Mířili jsme na sebe zbraněma a bála jsem se, co se bude dít dál. Po chvilce ticha jen řekl, že si půjde po svých a v mlze zmizel.



Rozhodli jsme se ho tedy sledovat, ale nejdříve jsme obhlédli jeden podezřelý dům vedle. Po otevření dveří nás ale vzal děs. Na podlaze domu ležel nějaký prokletý znak a na něm byl otevřený portál, ze kterého najednou začaly lítat kouzla všemi směry. Utíkali jsme dokud nám to šlo a schovali se za zdmi domů, které se rozpadaly pod náporem kouzel.

Když to ustalo šli jsme ke zvláštnímu domu na konci vesnice. Vycházely z něj všemožné zvuky a tak jsme nahlédli dovnitř. Ach... jak nešťastné rozhodnutí...
Najednou na nás výběhl tucet banditů, kteří tam dělali bůh ví co. Bojovali jsme jak nejlépe jsme mohli. Jeden z nich co měl palcát mě uviděl jak pomalu sestřeluji jejich lučišníky a jedinou silnou ranou mě uzemnil. Atthayim se lekl a v zuřivosti toho nebožtíka jedinou ranou rozpůlil vejpůl.
Bylo načase povolat zálohy.



V mžiku se zde objevili a zaplavili okna šípy. Ani nevíte jaký šťastný pohled to pro mne byl.



Zaútočili jsme v plné síle. Bandité padali po tuctech a jejich krev zbarvila naše oblečení. Ovšem v horním patře, jsme nalezli něco zvláštního. Byla tam jakási truhla, zamčená, ale volná. Atthayim ji nemohl odemknout tak ji vzal do rukou a utíkali jsme ven.

Mezitím tam probíhala lítá bitva... výzvedná mise prý... tohle bylo otevřené bojiště.

Hraničáři kosili naše padlé druhy jednoho po druhém, ale ti se neustále opět zvedali k životu toužíc zabít naše živé druhy.
Utíkali jsme co to dalo, až jsme naštěstí utekli. Na cestě se hraničáři odpojili a vrátili se na své pozice. Běželi jsme zpět do Quendë co nám nohy stačili... ale v tom se objevila ona...

Nikdy jsem ji neviděla, protože můj smaragdový spánek byl dlouhý, neviděla jsem pád Eldamaru, ani velkou válku.

Stála tam předemnou, třímala v ruce velký srp, zarytý krví našich druhů. Nemohla jsem mluvit, nemohla jsem se pohnout. Atthayim položil na zem tu truhlu a rychle z ní vzal jakousi knihu.



Když se k nám přiblížila, jediným slovem mne skolila na zem. Nevím co se v tu chvíli dělo, když jsem se probudila, viděla jsem jen Atthayimův plášť jak kolem mne vlaje a jeho meč jak chrání mé tělo.
Zvedla jsem se... ta žena... paní Eldamaru, chtěla tu knihu, kterou měl Atthayim, nevěděla ovšem kdo z nás dvou jí má.
"Chceš svou knihu temná paní?" zeptala jsem se.
"Ah ano, aspoň ty máš rozum mladá Elfko."
"Tak mne následuj" řekla jsem jí. Ach v životě by mne nenapadlo jak bych mohla něco tak hrůzného udělat, ale udělala jsem to.
Vytáhla jsem svou milovanou Kroniku, do které jsem psala všechny obyvatele naší země a vší silou jsem ji mrštila do lesa mezi keře.
"Jdi si pro ní..." sykla jsem mezi zuby a temná Paní se vrhla do lesa.
Rychle jsem přiběhla k Atthayimovi a vzala ho za ruku v běhu.
"Utíkej, utíkej!" křičela jsem, ale slyšela jsem naštvaný řev paní a viděli ji, jak za námi jede na koni a posílá jednou kouzlo za druhým.

Celou dobu jsem držela Atthayima za ruku, až mě najednou stáhla zpět. Atthayim přišel o vědomí... omdlel...

Na to co jsem udělal nejsem pyšná, ale v tu chvíli jsem věděla, že ta kniha je naše jediná šance. Vzala jsem Atthayimovi tu knihu a běžela jsem z posledních sil ke Quendë, po cestě mě míjela rychlá jízda Prince Elessara, která spěchala naproti Atthayimovi.

V tu chvíli jsem omdlela...

Výzvedná mise... Dva Elfové...
Jeden legendární šampión po vážném zranění...
Druhý nezkušená a nemotorná Elfka...
Oba přežili...
A temnou paní rozzuřili...

Pozn Triad: ++++