[RP] Att'häyim Elaeírë

[Halli]

OOC: Rozhodl jsem se napsat něco, co nevychází přímo z událostí ingame. V závěru jsem se už krotil, jelikož tuším, že mnohým z vás se něco tak dlouhého nebude chtít číst. Zahrnul jsem i malý pokus ve stylu soundtracku - ve hvězdičkách je vždy odkaz a instrukce. Pokud vám soundtrack skončí dříve, nic se neděje - pokud jste příliš rychlí, doposlechněte jej a až následně pokračujte. Přidávám anketu, pokud se vám nápad použití soundtracku v zápisku líbí a chtěli byste ho vidět i v budoucích příspěvcích.

Pouť

OOC: *Do doby, kdy opustí území Quendë.*

Už se začínalo stmívat, když bránou tábora prošel zahalený elf. Šel sám, pomalu a lehce, nezatížen zbrojí ani zavazadly. Měl na sobě pouze letní oblečení, cestovní plášť a na zádech jednoduchý prohnutý meč. Za nějakou chvíli jej už hraničáři na stráži ztratili z dohledu. Zmizel v lesích tam, kam klesalo slunce. Pomalu procházel mezi stromy a zastavoval se na místech, která na něj působila uklidňujícím dojmem. Sledoval divou zvěř - mírumilovnou i dravou, zpovzdálí pak i kouzelné bytosti jako víly a enty. Do ničeho nezasahoval, pouze pozoroval.

Když se již slunce výrazně přiblížilo k obzoru, ocitl se na mostě, přes který následoval Istransila spolu s dalšími do boje. Když procházel po bývalém bojišti, tu a tam zahlédl, jak nějaký elf bojuje se svým padlým druhem. Viděl umírat jak elfy, tak nemrtvé. Najednou bylo ticho. Vánek se lehce dotýkal listů ve stromech. V okolí byli další elfové, byli však tak potichu, že šlo slyšet i to nejmenší zapraskání. Po nějaké době se vzdálil tak, že již nikoho neviděl. Vyšplhal na strom, kde se usadil na silné větvi a pozoroval, jak se příroda v dáli hýbe. Sledoval, jak zapadá slunce, a poslouchal, jak se probouzejí noční predátoři.

Když se rozhostilo půlnoční ticho, Att'häyim ležel na větvi a pozoroval jasné nebe. Pomalu proplouval očima mezi nespočtem hvězd a tu a tam se u některé na pár chvil zastavil. Zřejmě proto, že mu někoho nebo něco připomínaly. Mnohým totiž přiřadil své vzpomínky, či dokonce tváře. Nyní prožíval znovu bitvu, která před několika lety probíhala pár kroků od něj. Ve hvězdách sledoval, jak se obrovský abišaj vynořil z portálu a několikrát mávl křídly. Viděl i Istransila, ale příliš dlouho se u něj nezdržel. "Musíš počkat, příteli. Brzy přijde čas, kdy si znovu promluvíme," zašeptal si pro sebe. Poté se obraz rozplynul a Att'häyim zavřel unavené oči. Nespal.

Když začalo nebe modrat a z noci se stalo ráno, Att'häyim otevřel oči. Nyní, když byly hvězdy pryč, seskočil ze stromu a jal se posílit své tělo a uklidnit mysl jinou činností. Několik okamžiků nehnutě stál na malém prostranství hned pod stromem. Hluboce dýchal a soustředil se, když v tom to začalo. Jeho pravá ruka uchopila meč za jílec a mrštně jej vytasila. Meč s hvízdáním a s hučením rychle krájel vzduch, ale chvíli na to jím zase jen lehce proplouval. Bylo jasné, že nejde jen o pouhou rozcvičku. Celý den tam takhle stál, bojoval proti pomyslným nepřátelům a sžíval se s mečem. Po chvíli však jeho pohyby byly spíše tancem než bojem. Vše se najednou zdálo být tak mírumilovné, i přes skutečnost, že Att'häyimova paže byla prodloužena o nebezpečné ostří. Když se začalo opět stmívat, mladý elf již netančil pod stromem, ale zrovna se osvěžoval na břehu řeky. Měl sundanou masku a oplachoval si obličej - svá zranění. Když se osušil, klekl si na zem s dlaněmi na stehnou. Rozložil před sebe kus čisté látky a na ní rozmístil malé nádobky a lahvičky. Nyní si začal nanášet léčivé masti a připravovat obklady. Noc strávil bez masky a opět pozoroval hvězdy. Tentokrát však usnul.

Další den probíhal přibližně stejně. Jediným rozdílem bylo, že místo tance spíše maloval mečem ve vzduchu - stál na místě a pohyboval čepelí zápěstím a ladnými pohyby zbytku paže. Na tomto místě strávil ještě část následujícího dne, ale odpoledne přešel přes most a zamířil na sever. Opustil území Quendë. Kolem stráží u mostu prošel mlčky. Pozorovali ho, dokud jeho plášť nesplynul s okolní přírodou. Att'häyim se zastavil na malé mýtince. Tam, kde jeho sestra Aleldë opustila svět živých. Klekl a přiložil svou dlaň k zemi tam, kde kdysi našel tělo své sestry. Setrval takhle dlouho - nemluvil, nepřemýšlel, skoro nedýchal. Již se začínalo stmívat, když se Att'häyim zvedl a rozhodl se sehnat nějaké jídlo. Vrátil se s ovocem, které našel nedaleko, a posadil se k malému stromku uprostřed mýtinky. Nebe již bylo zasypáno hvězdami a Att'häyim ležel na zemi - znovu pozoroval světélka na obloze. Tentokrát se celou dobu držel jednoho jediného. Toho nejjasnějšího a nejtemnějšího zároveň. Toho, kde vidí tvář Aleldë zbavenou života. Znovu ucítil tu bolest. Tu, kterou s sebou od té doby nosí. Už jí natolik přivykl, že ji ani normálně nevnímá, ale nyní ji pocítil tak, jako tehdy. Jakoby by nosil v hrudi jehlici, která neustále tlačí na jeho srdce tak, že jej ani neprobodne ani nenechá odpočinout. Att'häyim se bolesti nesnažil zbavit - věděl, že ji tu najde, ale chtěl vidět svou sestru. Trpěl celou noc, aby ji viděl se usmát. Mezitím se rozednělo, ale Att'häyim to ani nepostřehl - pořád viděl hvězdy, i když se schovávaly za světlem a mraky. Celý den se pro něj ztratil. Slunce opět zapadlo a na obloze se znovu začaly objevovat hvězdy. Někdy po půlnoci Att'häyim usnul, ale dlouho nespal.

Probudila ho něčí ruka na rameni. "Att'häyime," ozvalo se, ale z rozespalosti a únavy nedokázal hlas rozpoznat. "Vstávej, Att'häyime," uslyšel znovu. Když se jeho zraku konečně začala navracet ostrost, uviděl, jak nějaká osoba jde směrem k lesu a ohlíží se za ním. "Pojď. Nemáme mnoho času," řekla neznámá postava a zmizela mezi stromy. Att'häyim se rozhlédl, a když se zvedal, tak zaslechl nějaké zvuky. Hlas smrti. Poklusem následoval osobu, ale nikde ji neviděl. "Polez. Musíme se schovat tady nahoře," ozvalo se. Až po těchto slovech si Att'häyim uvědomil, že se vedle něj tyčí obrovský strom, na kterém je vybudován malý ochoz. Zahlédl, jak osoba visí těsně pod korunou. "Honem," šeptla a vylezla až nahoru. Když byl nahoře i on, pod stromem prošlo několik záhadných siluet. Nebyl v nich cítit žádný život a šel z nich mráz po zádech. Jakmile zmizely v lese, zdálo se, jakoby tu vůbec nikdy nebyly. "Pomoc, Att'häyime," zazněl zoufalý hlas. Mladý elf se podíval na osobu a viděl, jak přeš koženou zbroj prosakuje krev. Ve všemožných otvorech výstroje se začínaly objevovat tenké pramínky krve. Rychle sáhl po kusu volné látky a přitlačil jej na ránu. Až nyní se podíval záhadné do tváře. "Pomoc, Att'häyime. Prosím, pomoc mi!" vystrašeně řekla. Att'häyim ucítil silný tlak na srdci. Vše se najednou zastavilo a čas plynul mnohem pomaleji - tekoucí krev se zdála být nehybná. Viděl ji, viděl Aleldë.

OOC: *Do doby, kdy začne svítat*

Jeho sestra mu právě ležela v náručí a prchal z ní život. "Pomoc," vydrkotala ze sebe znovu. Att'häyim cítil, že se mu do zad zabořil šíp, ale nepronikal hlouběji, stejně jako krev netekla. Aleldë trpěla. I když krvácela, nemohla umřít. Čím víc naříkala a prosila, tím pevněji ji Att'häyim svíral v objetí, a tím pomaleji čas plynul. Když se její ústa dostala k jeho uchu, něco zašeptala. Chvíli se nic nedělo - čas se naprosto zastavil. Když Att'häyimovo objetí povolilo, vše začalo zrychlovat. Šíp v jeho zádech se začal zabořovat hlouběji a hlouběji, dokud neprošel jeho srdcem a ještě dál. Cítil, jak mu praskly žebra a jak se mu výlevá krev ze srdce, ale pořád pozoroval Aleldë. Vše se od něj začalo vzdalovat. Jeho sestra byla v jeho náručí, chvíli na to už jen na dosah ruky a poté se začala ztrácet v temnotě. Viděl, jak se prohýbala bolestí, jakoby ji zasáhl šíp, který tam nebyl. Cítila ohromnou bolest, která jí prostupovala hrudníkem, za to Att'häyimovi nepůsobilo smrtelné zranění žádnou. Ještě natahoval ruku za Aleldë, v momentě, kdy naprosto splynula s temnotou. Att'häyim cítil, že je sám - široko daleko nikdo není. Křičel by, ale z nějakého důvodu nemohl. Slzy se mu hromadily v očích, ale nestékaly. Poslední věc, kterou viděl, bylo nebe - jasné a naprosto černé, bez jediné hvězdy.

Att'häyim sebou cukl a procitl. Bylo ráno. Tělo ho vymrštilo na všechny čtyři. Začal se dávit - vyzvracel krev a obsah svého žaludku. Převalil se na bok a následně na záda. Několik chvil těžce oddychoval. Byl celý zpocený a vysílený. Svému okolí nevěnoval špetku pozornosti. Upadal do bezvědomí, ale zničehonic se vzchopil. Posadil se a čekal, až se mu navrátí smysly. Když se tak stalo, zjistil, že je vysoko v koruně stromu - na dřevěném ochozu. Znovu se začal dávit. Když ho to přešlo, padl zpět na záda. Celý den a noc nehnutě ležel na zemi. Celou dobu se potil a těžce oddychoval. Jeho hrudník se zvedal a znovu klesal rychle za sebou. Tlak na jeho srdci byl jedním z nejhorších, který kdy zažil. Každým okamžikem pozvolna sílil a Att'häyim věděl, že jen tak neustane. Během této noci bylo nebe naprosto zatažené. Ani na zlomek vteřiny nevykoukla žádná hvězda.

Mladý elf započal tuhý boj. Podepíral se rukama a snažil se dostat ze stromu. Věděl, že ho paže nezradí, alespoň dokud se plně nepoddá bolesti. Začla lést ze stromu. Každý pohyb ho ubíjel víc a víc. Když mu zbývalo ještě kolem tří sáhů dolů, rozhodl se pustit - celé paže se mu klepaly vysílením. I přes velké vyčerpání jeho tělo dopadlo na zem bez újmy. Až nyní si uvědomil, že z jeho hrdla už nějakou dobu vytrvale vychází bolestný řev. Cítil, jak se jeho tělo křikem chvěje a sotva dýchal. Zapíral se koleny a lokty, hlavu měl opřenou o zem a popadal dech. Po krátké chvíli se přemohl a začal se plazit pryč.

Když začalo svítat, Att'häyim ležel na břehu u vody. Spal. Sluneční paprsky, které prošly přes mraky, jej probudily. Několik hodin ještě ležel na místě a poté se pomalu zvedl. Než usnul, bolest polevila a tlak na srdci se vrátil do původní hladiny. Začal na něj zapomínat, ale tu a tam se připomněl. Ve vodě si vypral zakrvácené oblečení a masku. Opláchl si tvář a následně se do vody ponořil celý. Nechal za sebou oblak krve, který se postupně ztrácel. Ošetřil si svou tvář a poté se oblékl.  Vydal se zpět do lesa, aby našel něco na jídlo - neměl na něj chuť, ale jeho tělo bylo už příliš slabé. Když se přemohl k nasycení, vrátil se ke stromu. Díval se do jeho koruny a pak zase na místo, odkud k němu v noci přišel. Díval se po stopách tam, kde prošly temné postavy, ale nic nenašel. Do večera nedůvěřivě pozoroval celý les. Poté usnul vyčerpáním. Tentokrát ho však čekala klidná noc.

Když se probudil, pršelo. Pořád byla tma, ale ptáci již byli vzhůru a schovávali se před deštěm. Att'häyim se zvedl a nasadil si kápi pláště. Vykročil do deště. Ještě se zastavil na místě, kde zemřela jeho sestra. Sklopil zrak k zemi tam, kde měla hlavu, a chvíli nehnutě stál. Poté udělal krok a za chvíli zmizel v lese.

Když se ocitl v Ramgardském pralese, započal již třetí čtyřden od doby, co opustil tábor. Než do něj vstoupil, nechal po jednom hraničáři odnést vzkaz do tábora. Čekal pod Osamělou horou a přemýšlel o tom, co se doposud událo. V tom se v dohledu objevila Spiritea. Chvíli ji nepozorovaně následoval podél stromů a poté jí vstoupil do cesty. Prohodili pár slov a odebrali se na ono místo, kde Att'häyim přišel o svého přítele a tvář. "Co tu děláme, Att'häyime?" ptala se Spiritea. Krátce jí vysvětlil, co ho sem přivedlo. Následně se spolu bavili o onom "prokletém" místě pod skalou.
Začalo pršet a dvojice se odebrala hledat úkryt. Vylezli do koruny stromu a tam chvíli sledovali krajinu. Spiritea se uvelebila na větvi a chystala se zdřimnout si. Když usla, mladý elf byl na nejvyšší větvi stromu a pozoroval okolí. Slunce se již pomalu blížilo k obzoru. Když se již pohledem nabažil, slezl zpět a posadil se. Sledoval Spiriteu. Viděl, jak v ní proudí život. Nemohl se ubránit úsměvu - potom všem, co si prožil v posledních dnech, v něm pohled na klidně spící elfku vyvolával blažený pocit. Sledoval jak dýchá, jak se její hrudník zvedá a opět klesá. Ještě ji dlouho sledoval, dokud slunce nezapadlo. Na nebi se již rozzářily hvězdy. Att'häyim je vleže znovu pozoroval. "Istransil," zašeptal.

Když se ráno probudil, Spiritea již byla pryč. Následující večer nadešel čas, Att'häyim stanul opět nad místem, kde zemřel Istransil. "Namárië," zašeptal, udělal krok zpět, otočil se a zmizel mezi stromy.

Att'häyim se objevil v branách táboru Quendë. Dnes je letní večer 12. Toru 334. roku.

OOC: Tak, předem se omlouvám za to, že ti kazím tak hezkej příběh touhle OOC vsuvkou, ale nemohl jsem si odpustit, ti to napsat jen na ICQ, chci totiž, aby to viděli všichni. Pokud to někdo nedočetl až sem, tak upřímě o hodně přišel. Pouštěl jsem si hudbu na kterou jsi nahodil odkazy a doslova se zažral do čtení. Několikrát mi během čtení naskočila husina.. je poutavě psaný a hlavně záživný. Doufám, že tohle není poslední zápis od tebe a taky je škoda, že ses ten konec rozhodl tak utnout =).. myslím, že by to čtenáře rozhodně neodradilo. Každopádně, ještě jednou moc děkuji za takový příspěvek, dokonce mě to motivovalo směrem kupředu.. když vím, jaké krásné RP příběhy vznikají během DL elfů.. díky moc!