Manawydan.eu
29.03.2014 v 11:44
*Stála opřená o dřevěný okenní rám*
“Jsi v pořádku holčičko?” Ozvalo se z rohu místnosti hlubokým stařešinským hlasem. “Ano, strýčku. Přiznávám... měl jsi pravdu. Někdy je lepší nechat věci odvát po směru větru a sejít na scestí, pokud se nám samotná cesta nelíbí.” Elfka si utřela slzu z tváře.
“Dívenko, kde je potom problém? Přišla jsi na scestí, protože jsi sama chtěla. Tebe netrápí co se stane, ale co se stalo, že?” Elfka jen tiše šeptla: “Haunta…” Ovšem stařec pokračoval. “Víš co jsem tě učil jako malou… Ava aista, Ava maca, Varna te! [Neměj strach, nezabíjej, ochraňuj!] A teď se tě zeptám, držela jsi se toho?” Elfka zatnula pěsti, ale neodpověděla.
“Nedržela má drahá, místo toho jsi šla po scestí společně s člověkem, kterého stále miluješ…” “Haunta!” “... toho jsi opustila a uvízla jsi s druhým, který ti také v jistém směru rovněž přirostl k srdci...” “HAUNTA! Nevíš vůbec nic!” “...Toho jsi také opustila a přešla na stranu, kde jsi nikdy nechtěla být, je to tak?” “HAUNTA!!!”
Elfka se otočila po staříkovi v rohu mísnosti a se slzama v očích na něj křičela stále stejná slova dokola, dokud se nesesunula podél rámu na zem. “Kvůli tobě, umřela i Menan a ty to víš. Ty skvrny na těle, jednoznačně nekromantický zákrok.” Elfka jen bezduše zírala do země. “Co je, ale důležitější má drahá? Nesplnila jsi zatím mou poslední vůli, hrála jsi si moc dlouho s otevřeným ohněm, ten tě natolik popálil, že teď klečíš na zemi sama před s sebou a nedokážeš se zpovídat za své činy!” Elfka jen škubla obočím. “Učinila jsi mnoho rozporů, na tvou vlastní iniciativu byl Lucius vyhnán od srubu, Menan je teď mrtvá, Ten koho miluješ, tě nenávidí…” Chvíle ticha doprovázelo šumění lesa za oknem a praskání v krbu. Svědomí užíralo podstatu té chvíle. Stařec přistoupil k elfce. “Přesto, přesto jsem na tebe hrdý, dokázala jsi mnoho věcí sama sobě. Dokázala jsi pro svůj věčný slib člověku odmítnout i Eldamarského prince a budoucího krále. Věřím, že dokážeš splnit mou poslední vůli, protože Ty jsi Artanis z rodu Táralómců! Najdi své přátele, vykašli se na válku a buduj hodnoty na místo jejich ničení… Koneckonců, elfové se už moc poslední dobou od lidí neliší.”
Stařec se sehnul k elfce, utřel jí slzu z tváře. Elfka si podvědomě přála, aby se sen nerozplynul, aby ta věčná chvíle uvízla v koloběhu smyčky času mezi prostorem a podstatou. Aby se nemusela vrátit do toho, až příliš skutečného světa nenávisti a utrpení. “Já, já se budu snažit Atrixi, budu, slibuji!”
Probudila se za svitu měsíce opřená o lavici ve srubu. Brzy donesla dopis do stanu hlavního velitele v Quendë. Věděla, že musí od něčeho začít.
“Jsi v pořádku holčičko?” Ozvalo se z rohu místnosti hlubokým stařešinským hlasem. “Ano, strýčku. Přiznávám... měl jsi pravdu. Někdy je lepší nechat věci odvát po směru větru a sejít na scestí, pokud se nám samotná cesta nelíbí.” Elfka si utřela slzu z tváře.
“Dívenko, kde je potom problém? Přišla jsi na scestí, protože jsi sama chtěla. Tebe netrápí co se stane, ale co se stalo, že?” Elfka jen tiše šeptla: “Haunta…” Ovšem stařec pokračoval. “Víš co jsem tě učil jako malou… Ava aista, Ava maca, Varna te! [Neměj strach, nezabíjej, ochraňuj!] A teď se tě zeptám, držela jsi se toho?” Elfka zatnula pěsti, ale neodpověděla.
“Nedržela má drahá, místo toho jsi šla po scestí společně s člověkem, kterého stále miluješ…” “Haunta!” “... toho jsi opustila a uvízla jsi s druhým, který ti také v jistém směru rovněž přirostl k srdci...” “HAUNTA! Nevíš vůbec nic!” “...Toho jsi také opustila a přešla na stranu, kde jsi nikdy nechtěla být, je to tak?” “HAUNTA!!!”
Elfka se otočila po staříkovi v rohu mísnosti a se slzama v očích na něj křičela stále stejná slova dokola, dokud se nesesunula podél rámu na zem. “Kvůli tobě, umřela i Menan a ty to víš. Ty skvrny na těle, jednoznačně nekromantický zákrok.” Elfka jen bezduše zírala do země. “Co je, ale důležitější má drahá? Nesplnila jsi zatím mou poslední vůli, hrála jsi si moc dlouho s otevřeným ohněm, ten tě natolik popálil, že teď klečíš na zemi sama před s sebou a nedokážeš se zpovídat za své činy!” Elfka jen škubla obočím. “Učinila jsi mnoho rozporů, na tvou vlastní iniciativu byl Lucius vyhnán od srubu, Menan je teď mrtvá, Ten koho miluješ, tě nenávidí…” Chvíle ticha doprovázelo šumění lesa za oknem a praskání v krbu. Svědomí užíralo podstatu té chvíle. Stařec přistoupil k elfce. “Přesto, přesto jsem na tebe hrdý, dokázala jsi mnoho věcí sama sobě. Dokázala jsi pro svůj věčný slib člověku odmítnout i Eldamarského prince a budoucího krále. Věřím, že dokážeš splnit mou poslední vůli, protože Ty jsi Artanis z rodu Táralómců! Najdi své přátele, vykašli se na válku a buduj hodnoty na místo jejich ničení… Koneckonců, elfové se už moc poslední dobou od lidí neliší.”
Stařec se sehnul k elfce, utřel jí slzu z tváře. Elfka si podvědomě přála, aby se sen nerozplynul, aby ta věčná chvíle uvízla v koloběhu smyčky času mezi prostorem a podstatou. Aby se nemusela vrátit do toho, až příliš skutečného světa nenávisti a utrpení. “Já, já se budu snažit Atrixi, budu, slibuji!”
Probudila se za svitu měsíce opřená o lavici ve srubu. Brzy donesla dopis do stanu hlavního velitele v Quendë. Věděla, že musí od něčeho začít.
Vypravování je nejlepší způsob, jak vypustit myšlenky do současného světa. ~ Robert McKee