[RP] Kronika rudé mágyně

[Hypo]

Elfka si uhladila šaty po svém štíhlém těle. Hezké, nové a nepošpiněné-konečně. Pomyslela si vduchu. Byla to přirozená podzimní noc a vzduchem se nesl nádech klidu. Zase po dlouhé době stála v knihovně držíc pergamen. Nejkrásnější na tom bylo, že v rohu knihovny odpočívala zmožená sestra. Artanis bylo od chvíle kdy jí opět spatřila hned jasné, že bude potřebovat lékařskou pomoc. V tento okamžik mají dohromady sotva pár stříbrných mincí, což silně znepokojuje obě dvě. Bělovlasá žena s jizvou přes půlku obličeje snad ani nejeví známky života. Jen tam tak klidně leží, jakoby nic. Skutečnost, že obě před chvílí vedly proti sobě boj nějak vymizela.

Artanis se vytrhla ze zamyšlení a dál pročítá pergamen. V jednu chvíli se zarazila ve čtení, aby si mohla sednout k velkému stolu uprostřed knihovny. Její zrak upoutaly historické spisy, které zde zanechali dobrodruhové. Zajímavé a nekončící příběhy o slávě, smrti a bohatství. Když dočetla, odložila pergamen a zadívala se na sestru. Ta pořád ležela ve stejné poloze. Jen jedna věc byla jinak, než předtím. Ten úsměv.
"Děsíš mne." Krátce promluvila elfka. Žena jen pokývla hlavou a zhluboka se nadechla. "Kde jsou ty časy, když to bylo opačně?" To byla odpověď, která dokázala elfku zvednou ze židle. Dlouze se podívala na Menan a pak jen nevěřícně zakroutila hlavou. "Ty časy jsou už pryč. Potom všem jsme se vytrestaly samy. Jen se podívej kolem." Rozmáchla rukama po mísnosti. "Nemáme nic, ani jedna." Hlesla žena a taky se pomalu začala zvedat. "Od chvíle, kdy je město relativně v pořádku, jsem skoro bez práce. Ty zas místo tréningu studuješ jak divá. Nějaké ovoce? Nic. Jen prach-" Její hlas přerušilo bolestivé zasyčení. Měla spálenou halenku na boku. Zápach masa nebyl cítět, ale bolestivé zavytí naznačovalo skutečnou hodnotu zranění.
Elfka se ušlíbla a přistoupila k sestře. Natáhla kní ruce a silně stiskla zranění. "Nic? Žádné ovoce?" Bolestivý výkřik. Venku zahřměl hrom a ve stejném okamžiku elfka něco zamumlala. Menan sjela na zem bez jakéhokoliv odporu.
Artanis jí dostala opět do rohu mísnosti a přikryla. Nikdo se nepřišel podívat na zdroj hluku. Poslední dobou, je ve městě i mimo něj velký klid. Artanis se vrátila ke stolu a dál projížděla pergameny a spisy. Občas si něco málo poznačila. Všemu zmatku na stole dominoval vcelku malý vyhaslý krystal. Elfka si utřela čelo. Mírně se při této činnosti zamaračila. Věděla, že tohle by mohl být nový začátek.