[RP] Att'häyim Elaeírë

[Halli]

Namárië

Att'häyim seděl ve svém stanu. Tam jako sedává vždy, když ho sžírají dlouhé chvíle ničeho. Přesně ty chvíle, které se už dávno přeměnily v provázané dny nekončícího čekání. Díval se do malého skomírajícího plamínku levé svíčky, zbylé dvě už před nějakou chvíli pohasly. Když knot zasyčel a vzduchem se protkal dým, Att'häyim svícen popadl a prudce jím švihl proti skříni. Hodil tak prudce, až ho to postavilo na nohy. Chvíli se díval na tento kus kovu a oči jakoby mu planuly. Odtrhl oči od statického předmětu a prudkým pohybem nohy převrátil stůl. Snad aby se něco dělo, aby bylo alespoň něco v pohybu. Vše doplnil frustrovaným výkřikem. Když byl další protivník povalený na zemi, pustil se pěstí proti skříni po jeho boku. Několikrát udeřil, se stejným zvukovým doprovodem jako předtím. Dveře se však úderům pěsti pevně bránily a tak je elf trhnutím otevřel a vyrazil z pantů. I dveře nakonec podlehly a skončily pohozené v rohu. Prudce dýchal a plný vzteku se díval na spoušť. Jeden, dva, tři. Nakonec asi dvacet výdechů, než podrážděně zavrčel a natáhl se pro svůj meč. Prudkými a nepřesnými pohyby se snažil zapnout přezku na hrudi. Podařilo se mu to až napotřetí. Opět nehybně stál a díval se po místnosti. Čtyři, pět, šest. Jeho pohled skončil u zlatobílé uniformy přehozené přes opěradlo křesla. Vytasil dýku na opasku a zarazil ji do dveří druhé, netčené skříně. Neměl totiž po ruce lepší prostředek, který by posloužil jako háček na stejnokroj. Když se trochu uklidnil, začal prošmátrávat šuplíky a truhly, balil si zavazadla. Po nějaké době vykročil ze stanu. Beze slova. Nikoho nehledal. Naopak. Před všemi utíkal.

 V rohu natrženého svitku bylo narychlo napsáno: "Namárië. Nehledejte mě."