Manawydan.eu
Bílé roucho
Mlha. Aby taky ne. V Tharrských močálech ani nic jiného neexistuje. V tom jsou právě nebezpečné. Člověk ani neví, kdy je pozdě uskočit, začít utíkat nebo se schovat. Vše je zahaleno v neprůhledném oparu, který dává člověku minimum prostoru. Na každém rohu číhá nějaký jedovatý tvor nebo exemplář, kterému se nechce opustit svět, ať už to je umrlec či ojedinělý živočišný druh. Nejsou tu pouze aligátoři a jim podobní, z hloubi močálů lze často zaslechnou vřískot ještěřanů, kteří mnohdy prohánějí zatoulané návštěvníky jejich domoviny. Zmínění umrlci se s oblibou noří pod hladinu zakalené vody stejně jako aligátoři a stahují neznalé, ale i jiné zvědavé živočichy do hlubin temnoty. Jistě by se našly spisy, které pojednávají o nebezpečích a rizicích pohybu v Tharrských močálech a obsáhlé vědecké publikace zabývající se tímto biotopem.
A přesto se nedaleko usídlili lidé a využívají mnohé unikáty Tharrských močálů ke svému hospodaření. Přes všechna ta nebezpečí se mladá dívka, ale již žena, vydala hledat bylinky do těchto mokřadů. Chodila sem často, materiály na masti a léky jsou přeci potřeba a nevyplatí se cestovat do města, když je možno si je zde zadarmo natrhat. A že jich tu je! Jen málokdo se sem odváží. Bez znalosti stezek se jedná o téměř jistou smrt. Dívka je znala, a přesto pohlédla smrti do očí.
**
Vracela se. Košík zavěšený na předloktí byl plný rozličných bylinek. Srpek v její ruce dnes přetnul život mnoha rostlinkám. Vracela se s úsměvem, ale byla si vědoma, že ještě není v bezpečí. Mlha ji měla halit ještě pěkný kus cesty. Vracela se s úsměvem, i přesto že se jí dnes ruka třesla, když nacpávala košík až po okraj. Dnes se totiž z mléčného oparu ozývaly kromě běžných zvuků i ty méně běžné. Hojně. Strnula. Náhle, jako když uhodí blesk. Kohosi zahlédla. Cosi se nořilo z bílé tmy. Dvě ruce, dvě nohy, ale hlava jedna. Nehybně to stálo. Umrlec? Možné to je, prý se nějaký občas zatoulá až k běžněji užívaným stezkám. Křečovitě si svírala hrdlo, které se jí tak náhle stáhlo. Ani nedutala, možná jen vduchu vyjekla. Snad. Co teď? Vrátit se a jít jinou stezkou? Pochopitelně se jí zpět zrovna nechtělo, ale co jí zbývalo? Černý flek na bílém plátně se pohl. Kdy jindy než teď? Jenže ono to nejde. Nohy jí naprosto zdřevěněly. Už si jí to všimlo. Umrlec to není, ten neumí běhat. Na ještěřana je příliš malý a navíc nemá ocas. Běží vážně rychle. Už jen tři kroky. Černý flek vůbec nezměnil barvu. Dva. Lebka holá - zelená, hnědá, černá. Jedna. "Šššššššš," vydalo to zvuk přikládaje jednu mrazivou ruku na ústa dívky a druhou kolem jejího těla tak, aby se nemohla téměř pohnout. Košík tiše dopadl na zem a malý srpek neškodně dopadl hned vedle něj. Stisk byl pevný. Dívka přitom krátce pohlédla do černých očních důlků, ale rychle odvrátila zrak a zavřela oči. Do očí se jí derou slzy. Nic se však neděje. Dívka tiše vzlyká. "Ššš," netvor se snažil utišit dívku ještě víc. Sebrala dostatek odvahy, aby znovu otevřela oči. V černotě očních důlků se cosi lesklo. Vydal i jiný zvuk než jen "ššš". Něco šeptem říkal, ale to dívka již neslyšela. Omdlela.
***
Mlhou se pomalu šourala skupinka lidí. Zbraně - do jednoho je všichni měli. Převážně byli oděni v pobité kůži. Opatrně šli za sebou s rozestupy tak akorát, aby na sebe viděli. "Pst," sykl první z nich se vztyčenou paží. Přikrčeni zkrátili rozestupy tak, aby se slyšeli šeptat. "Umrlci," ukázal ten, který vydal povel k zastavení a shromáždění, směrem, kterým se prve ubírali. "Víte, co jsem vám říkal. Bacha na kotníky. Jsou jako kočky, strašně rádi se po nich sápou," upozornil, protože zastával přesvědčení, že je lepší všechno zmínit nejméně padesátkrát. "Možná je budeme moci obejít větším obloukem. Myslím, že jsem asi čtyřicet kroků zpět, viděl schůdnou cestu, která by nás navedla dále od nich," kývl směrem, kterým přišli. Z výrazů ostatních vyčetl souhlas. "Nezapomeňte," upozorňoval: "Kotníky." Vydali se tedy zpět, aby podstoupili méně viditelnou a schůdnou trasu.
Ušli nějaký kus cesty, než došlo k dalšímu svolání. Ten, co je očividně vedl, se podíval po všech přítomných. "Kde je, do řiti, Matyáš?" Všichni se začali ohlížet a pokukovat po sobě. "Myslím, že ste to vystih', pane," prorazil ticho jeden z nich.
****
Dívka se probrala. Konečně otevřela oči. Mlha. Protřela si je. Ne, naštěstí jsou jen unavené. Pod hlavou měla polštář a na čele studený obklad. Po jejím boku někdo úlevou vzdychl. Ucítila pohlazení na předloktí a krátký dotek ruky na obkladě. "Konečně jsi se probudila," zašeptala žena, pravděpodobně její matka. Dívce se ulevilo, už nebyla v nebezpečí. Byl to jen sen. Byl to jen sen. "Kde ses toulalo, děvče moje?" šeptla maminka. Byl to jen sen?
*****
Ozbrojená skupinka, o jednoho člena chudší, pokračovala v cestě. Z dálky slyšeli - bučení? Asi by se to tak dalo nazvat. Umrlci vydávali zvuk tomu velmi podobný. Komáři začínali být dotěrní. Ne že by předtím nebyli, jen jich nebylo tolik. Vzduchem poletoval i jiný hmyz, macatější, bzučivější, otravně narážející do tváří. Veškerý hmyz tu prostě pil krev, ať už tak či onak. Zdálo se, že bučení bylo přehlušeno. Byl to však pouze pocit, protože ve skutečnosti pouze utichlo, zatímco bzučení pořád nabíralo na intenzitě. Z ničehonic hlasitě zašplouchala voda a do vzduchu vystříkly dva mokré sloupy obalující zelené, řasami omotané pahýlovité paže. "Utíkejte!" vykřikl muž dívající se před sebe, tam kde ještě před chvíli stál jeho druh.
******
"Přivezl tě nějaký muž," pokračovala matka, když dceři podávala hrnek s vodou. "Byl to elf. Říkal, že musel cosi zahnat. Jakéhosi netvora," ustaraně se dívala na dívku: "Prý ses k němu zatoulala moc blízko, ale naštěstí se tam nachomýtnul, aby ti pomohl." Mlčela. Mlčely obě. "Nechám tě odpočívat. Zatím ti připravím něco k snědku."
Netvor? Netvor nemá takovéhle oči.
*******
"Kotníky! Říkal jsem vám, ať si dáte bacha na kotníky!" lapal po dechu velitel zdecimované skupinky, když se konečně dostali ze spárů umrlců.
********
Oči jako močály. Zelené jako řasy, hnědé jako zemina, panenky samozřejmě černé a bělmo jako mlha. Stejně snadno se v nich dá utonout.
*********
Neoddechli si. Ne dostatečně. V mlze se zjevil černý flek, který se postupně měnil v postavu. Nohy dvě, ruce dvě, ale hlava jedna. Ocas to nemá a běží to. Netvor zahalený do černého roucha. "Utíkejte!" vykřikl tentokrát někdo jiný ze skupinky, neboť ten, jenž křičel první, už navěky mlčí. Místo hlavy lebka holá - zelená, hnědá, černá.
Utíkali, co jim síly stačily. Poslední tři. Utíkali nevědouce kam.
**********
Dívka se jídla ani netkla. Zůstalo ležet na malém stolku vedle postele. Skromné, ale vydatné. "Košík," šeptla a zvedla se do polosedu rozhlížeje se po místnosti. Matka nakoukla do místnosti: "Je tu, přivezl jej." Dívka dál zvědavě běhala očima po místnosti. "Pod postelí," zaslechla matku z vedlejší místnosti. Dívka se přetočila a sklonila, aby jej mohla vytáhnout. Začala se v něm přehrabávat - bylinky které nasbírala. Další a další svazky bylinek. Ale co je tohle? Růže - jako roucho netvorovo.
***********
Roucho jedno, ale nosí dvě. Jakmile začala mlha ustupovat, zmizel i netvor. Poslední tři však utíkali i nadále. Čím dál, tím líp.
************
Do malé dřevěné místnosti se skrze okno vplížil měsíční svit. Bílé namodralé světlo se bilo se žlutooranžovou září hořící svíce. Uprostřed místnosti seděl na zemi elf s kádí plné vody. Zrovna si oplachoval obličej. Mokrou rukou projížděl i vlasy. Voda se začala špinit a kalit. Hnědá a černá jí protkávala jako blesky oblohu. Z vlasů pouštěla tmavá barva.
*************
Když se nebe zahalilo do nočního pláště, dívka se potajnu vysmýkla oknem. Když se dostala ven z osady, směřovala opačným směrem, než jsou močály. V patře hostince tancovalo světlo plamene pouze v jednom pokoji. Vystoupila po schodech a zastavila se u dveří. Poslouchala. Nic. Nemohla se odhodlat k zaklepání.
**************
Ozvalo se nesmělé zaklepání. Elf krátce pohlédl ke dveřím. "Poslouchám," oznámil. Ticho. Zdálo se mu to? Je to velmi pravděpodobné, vzhledem k tomu že před chvílí aplikoval halucinogen. Nic. Uslyšel za dveřmi krátké vzdychnutí. "Chtěla jsem Vás jen vidět a poděkovat vám. Prý jste mě zachránil," ozvalo se nakonec jemným hlasem. "Není za co děkovat," zamručel přes dveře. "Zmi..," zasekl se, svěsil hlavu. Chvíle ticha, pak rachocení zámku. Dveře se otevřely a v nich stál elf, kterému nešlo vidět z nedostatku světla do tváře.
"Proč teď?"
"Nemohla jsem usnout. Co kdybyste brzy ráno odjel a já vám nemohla ani poděkovat?"
"Dobře. Poděkovala jste. Teď můžete zase jít."
"Ještě jsem Vás neviděla. Chtěla jsem alespoň znát tvář mého zachránce."
"Teď není vhodná chvíle."
"Prosím. Když už jsem tu."
Elf si povzdychl a poodstoupil, aby na něj dopadlo světlo. Jeho tvář byla pořád z části zastíněná.
"Ještě kousek, pořád jste zahalen stínem."
Pootočil se a světlo dopadlo na elfovu tvář. Jeho zornice byly značně rozšířené a v celkovém šeru nešlo rozeznat barvu jeho očí.
Pousmála se. "Děkuji," šeptla a lehce nevědomky kývla hlavou.
"Hotovo? Pak je čas se rozloučit," pokynul hlavou ke schodům.
"Ano. Děkuji, sbohem, dobrou noc."
***************
"Já tomu přijdu na kloub!" praštil do stolu muž, který vše rád opakuje. "Jestli ho nepošlu zpátky do země nehybného, jak se patří, tak mě bude strašit do smrti," pokračoval. "A radši se poseru ještě jednou na pár chvil, než abych byl posraný celý život," oznamoval svým kumpánům. "Potřebujeme víc lidí."
****************
Elf znovu zamčel. Z truhly na druhé straně pokoje vzal předmět a lehl si s ním na záda. Drže jej v obou rukou pomalu předpažil. Lebka holá - zelená, hnědá, černá. Díval se do prázdných očních důlků. Barvy se v místnosti rozpíjely jako předtím v kádi.