19.07.2015 v 20:36
Svatba hraběnky Luciany Kareldské a Cypronského rytíře Gerarda Stříbrokřídlého. Hostina v Kareldu.
V Isharu byl vcelku obyčejný podzimní den. V přístavu kroužili rackové nad hlavami dělníků překládajících bedny se zbožím. Na tržišti se překřikovali podvodníci a snižovali v základu nehorázně přestřelené ceny. Někdo páchl rybinou a jiný pryskyřicí ze dřeva, z kterého vyráběl. V temných uličkách postávaly prodejné ženy, které vyhlíželi své chlebodárce. Sem tam prošla patrola stráží, ale jako obvykle neprocházela ty nejvíce zapadlé kouty města. Tam, kde se množí krysy a kupí špína.
Do toho se najednou rozezněly zvony na Helmově chrámu. Strážní se zdáli být nějak nezvykle upravení a branou města občas přijely slavnostně oděné osoby. V tu chvíli mi došlo, že tenhle den nemůže být úplně obyčejný. Až teď mi docvaklo, že se tady má sejít nějaká šlechtická smetánka. Předvést své nejdražší hadry, odříkat svatební slib a pak nakrmit hladové krky, aby se nebouřily. Dneska je den svatby a já zapomněl.
Spěšné jsem dojedl mastný piroh a olízal prsty. Honem jsem proklouzl přístavníma uličkama do svého doupěte. Malý domek, ale neodvažuju se ho tak nazývat. Je to totiž taková malá černá díra, kde po vás chtějí platit nájem. Vzal jsem si na sebe nejlepší košili kterou mám, dlouhé kalhoty a poměrně slušné kožené boty. Loutnu dneska nechám "doma". Tak teda honem do Helmova chrámu.
Nakonec jsem dorazil poměrně brzo. V chrámu nebylo ani nějak narváno, jak jsem se obával. Pár hezkých ženských v hodně drahých šatech, tak jsem si měl aspoň čím ukrátit čas. Pár chlápků, kterým jsem nevěnoval zvláštní pozornost a taky nějací strážní z armády. U oltáře stál starší Helmita, který čekal na nevěstu a ženicha. Brzy se začínali sjíždět i nějací šlechtici a zanedlouho se ukázal i svatební pár. Přijeli na Kareldských bělouších. V šatech z pořádně drahé látky. Cypronský rytíř sir Gerard Stříbrokřídlý a jeho nastávající, hraběnka Luciana Kareldská. S nimi vstoupila pro mě neznámá elfka, ale vypadala taky tak nějak šlechticky. Kdoví kdo to byl.
Oddávající chvíli počkal, až se lidé v sále zklidní a začal přednášet svoji řeč. Znáte to, takové ty řeči jak si slibujete hory doly až do smrti. Podstatný je slib, u kterého zaznělo dvakrát ano a následoval polibek. Přítomní tleskali a některé dámy nejspíš i plakaly. Došlo jim, že takového bohatého ženicha asi už nenalákají a že trochu promeškaly svoji šanci. Chlapi neplakali, určitě mysleli na nevěstinec a tolik se netrápili. Co mě potěšilo nejvíc, neobjevil se žádný podivný okultista, krutý mág v prastaré róbě protkané sférickou magií ani žádný jiný upír sající pannenskou krev nebo krtkodlak z vedlejší vesnice. Z tohoto jsem měl největší strach a musím honem zaklepat na chrámovou lavici.
Už jen o tomhle bych mohl sepsat nějakou lacinou báseň a vydělávat na tom v místních zaplivaných krčmách. Ale řeknu vám, to nejlepší teprve mělo přijít. Chlapi v hospodě tomu se smíchem říkali Kareldská žranice. Ti vzdělanější by řekli svatební hostina, ale je to to samé jen s jiným názvem. Tam jsem se bohužel nedostal, protože jsem měl sjednanou práci za slušné peníze. Na druhý den jsem to probíral s jedním opilcem z Isharu. Nikdy nechybí na žádné hostině ani nikde, kde se něco dává zadarmo. Tak nám to pak všechno povídal.
Do Kareldu přišel pěšky po lesní cestě, kolem orčí pevnosti kde prý mají naražené hlavy na kůlech. Tím vítají kolemjdoucí poutníky, ale co jiná cesta tam prý nevede. Jedině jít lesem, kde táboří bandité a to je ještě horší než projít těch pár mil, kde je ve vzduchu ten orčí smrad a hlavy podivně se šklebící z palisády. Nechápu jak sem může přijet nějaký diplomat a vůbec o něčem vyjednávat. Mě by všechny ty hlavy kolem dost znervózňovaly.
V Kareldu to už potom byla jiná, vše upraveno a připraveno. Všude až příliš stráží. Každý musel odložit své zbraně, než byl vpuštěn za bránu. Hodovalo se v kamenné stavbě. Ze začátku se pronášely svatební proslovy a později se už jen tak plácalo. S alkoholem v krvi se lidi nebojí řešit skoro nic. Řeknu vám tolik dobrého jídla jsem neviděl a to pití, Kareldské červené sladké jako med. Klobásy a pečené prasata. Sýry, žebra a já nevím co všechno. Za nic se neplatilo a mohli jste pít a jíst až do prasknutí. Někteří si dokonce nenápadně plnili i své kapsy a pronášeli dobře vyuzené klobásy. Kdo by se jim taky divil? Já teda ne a taky jsem nosil co šlo. Jeden by řekl, že jsem měl sakra plné kalhoty a taky že jo! Večer utekl rychle, ale stálo to za to. Příště jdu zase, ale nechám si ušít větší kapsy a taky spodky. Takové klobásy jste ještě nejedli, to vám povídám. Vše proběhlo bez jediného problému a účastníci odcházeli nebo odjížděli až pozdě v noci. Všichni se podivně usmívali a nakračovali, jako by měli taky plné kalhoty. Teda všichni ne, ale já jo. Říkají mi totiž Tonda Chmaták.
Sepsal slavný Isharionský bard, kterého ještě neznáte. Doplněno vyprávěním Tondy Chmatáka v místní krčmě. Důvěryhodnost pochybná, ale stalo se to na to dám krk. Ne ten můj, ale Tondův.
V Isharu byl vcelku obyčejný podzimní den. V přístavu kroužili rackové nad hlavami dělníků překládajících bedny se zbožím. Na tržišti se překřikovali podvodníci a snižovali v základu nehorázně přestřelené ceny. Někdo páchl rybinou a jiný pryskyřicí ze dřeva, z kterého vyráběl. V temných uličkách postávaly prodejné ženy, které vyhlíželi své chlebodárce. Sem tam prošla patrola stráží, ale jako obvykle neprocházela ty nejvíce zapadlé kouty města. Tam, kde se množí krysy a kupí špína.
Do toho se najednou rozezněly zvony na Helmově chrámu. Strážní se zdáli být nějak nezvykle upravení a branou města občas přijely slavnostně oděné osoby. V tu chvíli mi došlo, že tenhle den nemůže být úplně obyčejný. Až teď mi docvaklo, že se tady má sejít nějaká šlechtická smetánka. Předvést své nejdražší hadry, odříkat svatební slib a pak nakrmit hladové krky, aby se nebouřily. Dneska je den svatby a já zapomněl.
Spěšné jsem dojedl mastný piroh a olízal prsty. Honem jsem proklouzl přístavníma uličkama do svého doupěte. Malý domek, ale neodvažuju se ho tak nazývat. Je to totiž taková malá černá díra, kde po vás chtějí platit nájem. Vzal jsem si na sebe nejlepší košili kterou mám, dlouhé kalhoty a poměrně slušné kožené boty. Loutnu dneska nechám "doma". Tak teda honem do Helmova chrámu.
Nakonec jsem dorazil poměrně brzo. V chrámu nebylo ani nějak narváno, jak jsem se obával. Pár hezkých ženských v hodně drahých šatech, tak jsem si měl aspoň čím ukrátit čas. Pár chlápků, kterým jsem nevěnoval zvláštní pozornost a taky nějací strážní z armády. U oltáře stál starší Helmita, který čekal na nevěstu a ženicha. Brzy se začínali sjíždět i nějací šlechtici a zanedlouho se ukázal i svatební pár. Přijeli na Kareldských bělouších. V šatech z pořádně drahé látky. Cypronský rytíř sir Gerard Stříbrokřídlý a jeho nastávající, hraběnka Luciana Kareldská. S nimi vstoupila pro mě neznámá elfka, ale vypadala taky tak nějak šlechticky. Kdoví kdo to byl.
Oddávající chvíli počkal, až se lidé v sále zklidní a začal přednášet svoji řeč. Znáte to, takové ty řeči jak si slibujete hory doly až do smrti. Podstatný je slib, u kterého zaznělo dvakrát ano a následoval polibek. Přítomní tleskali a některé dámy nejspíš i plakaly. Došlo jim, že takového bohatého ženicha asi už nenalákají a že trochu promeškaly svoji šanci. Chlapi neplakali, určitě mysleli na nevěstinec a tolik se netrápili. Co mě potěšilo nejvíc, neobjevil se žádný podivný okultista, krutý mág v prastaré róbě protkané sférickou magií ani žádný jiný upír sající pannenskou krev nebo krtkodlak z vedlejší vesnice. Z tohoto jsem měl největší strach a musím honem zaklepat na chrámovou lavici.
Už jen o tomhle bych mohl sepsat nějakou lacinou báseň a vydělávat na tom v místních zaplivaných krčmách. Ale řeknu vám, to nejlepší teprve mělo přijít. Chlapi v hospodě tomu se smíchem říkali Kareldská žranice. Ti vzdělanější by řekli svatební hostina, ale je to to samé jen s jiným názvem. Tam jsem se bohužel nedostal, protože jsem měl sjednanou práci za slušné peníze. Na druhý den jsem to probíral s jedním opilcem z Isharu. Nikdy nechybí na žádné hostině ani nikde, kde se něco dává zadarmo. Tak nám to pak všechno povídal.
Do Kareldu přišel pěšky po lesní cestě, kolem orčí pevnosti kde prý mají naražené hlavy na kůlech. Tím vítají kolemjdoucí poutníky, ale co jiná cesta tam prý nevede. Jedině jít lesem, kde táboří bandité a to je ještě horší než projít těch pár mil, kde je ve vzduchu ten orčí smrad a hlavy podivně se šklebící z palisády. Nechápu jak sem může přijet nějaký diplomat a vůbec o něčem vyjednávat. Mě by všechny ty hlavy kolem dost znervózňovaly.
V Kareldu to už potom byla jiná, vše upraveno a připraveno. Všude až příliš stráží. Každý musel odložit své zbraně, než byl vpuštěn za bránu. Hodovalo se v kamenné stavbě. Ze začátku se pronášely svatební proslovy a později se už jen tak plácalo. S alkoholem v krvi se lidi nebojí řešit skoro nic. Řeknu vám tolik dobrého jídla jsem neviděl a to pití, Kareldské červené sladké jako med. Klobásy a pečené prasata. Sýry, žebra a já nevím co všechno. Za nic se neplatilo a mohli jste pít a jíst až do prasknutí. Někteří si dokonce nenápadně plnili i své kapsy a pronášeli dobře vyuzené klobásy. Kdo by se jim taky divil? Já teda ne a taky jsem nosil co šlo. Jeden by řekl, že jsem měl sakra plné kalhoty a taky že jo! Večer utekl rychle, ale stálo to za to. Příště jdu zase, ale nechám si ušít větší kapsy a taky spodky. Takové klobásy jste ještě nejedli, to vám povídám. Vše proběhlo bez jediného problému a účastníci odcházeli nebo odjížděli až pozdě v noci. Všichni se podivně usmívali a nakračovali, jako by měli taky plné kalhoty. Teda všichni ne, ale já jo. Říkají mi totiž Tonda Chmaták.
Sepsal slavný Isharionský bard, kterého ještě neznáte. Doplněno vyprávěním Tondy Chmatáka v místní krčmě. Důvěryhodnost pochybná, ale stalo se to na to dám krk. Ne ten můj, ale Tondův.