Manawydan.eu
18.02.2009 v 18:36
[Toto je reakce na žádost, aby někdo z hráčů shrnul události zajímavého questu do topicu na fóru. Jistě jste si všimli, že před názvem topicu není žádné pochybné [RP], což značí, že nabyté informace nesmí být použity ve hře ani hráči, kteří obyčejně na podobné tagy hrají. Pokud máte zájem se do topicu připojit, nejdříve mě kontaktujte pomocí soukromé zprávy. Vítejte ve snáři.]
Raknai Narmo se s trhnutím probudil a před očima mu stále visel obraz vyříznutého srdce v kaluži krve, což bylo to jediné, co po služebné ke konci dne zůstalo. Strážný, jenž měl na starost opatrovat její ostatky, zmizel spolu se vším, co mohlo prozradit něco více o proběhnuvším pokusu o atentát. Myšlenky se mu zamotaly v jednom chuchvalci podezření a obvinění, který nebyl sto rozmotat. Měl být Terence odstraněn nebo umlčen? Kdo je onen tajemný Burton? Je Lord Ifrin zapletený do celé události, nebo je jen věrný své pověsti a využívá situace k uchopení moci?
I takové otázky proudily Raknaiovi hlavou šestnáctého Toru roku dvě stě sedmdesát tři, když se probudil z jednoho z mnoha svých temných snů.
Znavený stopař stanul na okraji hlubokého údolí a jako už mnohokráte toho dne přidřepl na zasněženou zem. Nepříliš hluboký, vlhký sníh byl jako ta nejsnadněji čitelná kniha, udávající směr jeho dalšího putování. V jemném ranním poprašku se zřetelně rýsovala téměř obdélníková, podlouhlá rozdělená kopyta, jasně značící přítomnost vysoké zvěře. Shrbený muž si promnul zkřehlé ruce a pohlédl do dáli. Dobře věděl, že obvyklé znaky při tomto lovu nic neznamenají. Krátce potřepal hlavou a v pokusu znovu zapadnout do tak známé rutiny se znovu zahleděl na sadu otisků. Mezera mezi předními a zadními kopyty se už pár metrů rychle zkracovala, a pokud byl jeho odhad správný, za nedlouho se začnou zcela překrývat. Zvíře tedy přešlo z běhu do chůze, hon se zdál být téměř u konce. Lovec se pomalu narovnal a se zrakem pevně upřeným k zemi počal sestupovat do údolí.
Vzrušení jim zcela prostoupilo a vlilo tak do prochladlých nohou novou energii. Nekonečný pás stop, jasně určující cestu, jej proved skrz dolinu až k řídkému lesíku, kde pro něj měl nachystanou další malou zkoušku. Sníh ustoupil a nahradil ho široký travnatý pás, dost hustý a nízký, aby ošklivě znesnadnil další sledování. Nádavkem k tomu se ke sledované čtveřici kopyt ze západu připojila sada stejných, i když o něco menších otisků, a zapředla s nimi tanec, po kterém i díky těžko čitelnému povrchu nezůstal jiný otisk čistý. Stopař, jenž dobře věděl, jaký rituál tato skrumáž představuje, se smutně pousmál. Před očima mu proběhly dlouhé hodiny, které ho čekají při rozplétání tohoto zašmodrchaného klubka. Hodiny, které neměl. Rozhodl se tedy spoléhat na štěstí a místo, aby se jal luštit předloženou hádanku, začal prohlížet kmeny jehličnatých stromků, tvořících počátek hvozdu. Po několika minutách našel, co hledal. Ačkoliv v zimě drží kůra na stromech lépe než v teplejších obdobích, byla mu i tentokráte dobrým rádcem. Menší okousané kusy na jižní straně kmene byly plné památek po velkých zubech a jejich vzdálenost od země přesně odpovídala předpokládané velikosti zvířete, určené dle hloubky stop a množství dříve nalezeného trusu. Najít v okolí jehličnanu otisk vhodný k určení dalšího směru poté bylo jen dílem okamžiku. A když už si lovec myslel, že má vyhráno, stopa se změnila a svět kolem něj začal rotovat
Vzrušení jim zcela prostoupilo a vlilo tak do prochladlých nohou novou energii. Nekonečný pás stop, jasně určující cestu, jej proved skrz dolinu až k řídkému lesíku, kde pro něj měl nachystanou další malou zkoušku. Sníh ustoupil a nahradil ho široký travnatý pás, dost hustý a nízký, aby ošklivě znesnadnil další sledování. Nádavkem k tomu se ke sledované čtveřici kopyt ze západu připojila sada stejných, i když o něco menších otisků, a zapředla s nimi tanec, po kterém i díky těžko čitelnému povrchu nezůstal jiný otisk čistý. Stopař, jenž dobře věděl, jaký rituál tato skrumáž představuje, se smutně pousmál. Před očima mu proběhly dlouhé hodiny, které ho čekají při rozplétání tohoto zašmodrchaného klubka. Hodiny, které neměl. Rozhodl se tedy spoléhat na štěstí a místo, aby se jal luštit předloženou hádanku, začal prohlížet kmeny jehličnatých stromků, tvořících počátek hvozdu. Po několika minutách našel, co hledal. Ačkoliv v zimě drží kůra na stromech lépe než v teplejších obdobích, byla mu i tentokráte dobrým rádcem. Menší okousané kusy na jižní straně kmene byly plné památek po velkých zubech a jejich vzdálenost od země přesně odpovídala předpokládané velikosti zvířete, určené dle hloubky stop a množství dříve nalezeného trusu. Najít v okolí jehličnanu otisk vhodný k určení dalšího směru poté bylo jen dílem okamžiku. A když už si lovec myslel, že má vyhráno, stopa se změnila a svět kolem něj začal rotovat
Když otupující závrať konečně ustoupila, spočinul jeho zrak na napjaté tváři Horiana Vorena, veliteli armády Isharionu. Stejně jako stopař sám, seděl i Horian u dlouhého stolu v jednom z honosných sálů na isharionském hradě, kde se zrovna sešla městká rada. V čele stolu se předsedal jistý Terence, pravděpodobně králův zmocněnec, který si zrovna vyměňoval rozladěné pohledy se svým pobočníkem Conrádem. Mezi dalšími přísedícími lovec postupně rozeznával i další důležité tváře města. Byl zde Glumík Jedlička, kněz Jolandina řádu, trpaslík Michael z Řádu Kladiva, Mir z Arcana, Rimoy Agarnish, kapitán Eathon a v neposlední řadě tajemný Lord Ifrin De Aloriniel, s pohledem temným stejně jako jeho plátová zbroj.
Ústa všech přítomných se naprázdno otevírala a zavírala, ale teprve když si toho stopař všiml, začaly se spolu s pohyby úst ozývat také hlasy. I přes značné soustředění k němu však doléhaly jakoby z velké dálky a bylo velmi těžké zachytit něco více, než jen jednotlivá slova. Zdálo se, že králův zmocněnec zrovna obviňoval kapitána Eathona z pirátských činů, oháněje se svědky a fakty, čemuž se většina ostatních snažila oponovat. Lovcovy smysly však v tu chvíli zaměstnávala spíše než nezajímavý rozhovor pohledná služka, jež předkládala před přísedící rozličné lahůdky a pokrmy.
Náhle však stopařovy cvičené instinkty zachytily v okolí prudkou změnu nálady, to když se pohledy všech zaměřily na prozatím mlčky sedícího Rimoye Agarnishe, který byl vyzván, aby pomluvil v záležitosti, kvůli níž byl povolán. Ten se však v té chvíli věnoval jen jediné osobě v místnosti, postavě Conráda, jenž se pod jeho pohledem celý schoulil a v očích se mu značil strach. Po nekonečné chvíli konečně prořízla napětí Rimoyova obviňující slova. Vyprávěl, jak byl Terencem najat, aby Conráda doprovodil do jistého hostince ve městě a dohlédl též na jeho bezpečný návrat. Tam se prý jeho chráněnec setkal s mužem jménem Burton a v bláhové představě, že jejich rozhovor nemůže být vyslechnut, si vyměňovali vlastizrádné informace. Z nesrozumitelných útržků hovoru lovce do tváře udeřila slova o krádeži lodi, podplácení a plánované vraždě velitele stráží. Conrád, nebo také Kerrsten, jak byl údajně nazýván svým přítelem z nálevny, jasně viděl každý jeden hřebík, který Agarnish zatloukl do jeho pomyslné rakve, a co chvíli se obracel na Terence s tichou prosbou v očích. Výraz jeho pána byl však nečitelný.
Zrovna když už se zdálo, že obžaloba konečně končí, vešla neslyšně do sálu služebná a netečná k hovoru pánů pilně servírovala dezerty na hodovní tabuli. V napjaté atmosféře si jich však málokdo všiml, čehož využil nedaleko stojící strážný, jenž tiše požádal svého pána Terence, zda by mu svou porci nepřenechal. Králův zmocněnec byl natolik zaujatý událostmi, že jen stroze přikývl a dál se věnoval probíhající diskuzi. Jeho soustředění však brzy narušil ten samý strážný, hroutící se s bolestivou grimasou pod stůl. Lovec, neschopen pohybu, slyšel sám sebe volat: „Glumíku ! Byl v tom jed!“ To už i ostatní u stolu začali věnovat nebohému umírajícímu svou pozornost a snažili se probudit Jolandina kněze k činnosti. Horian se pak jako první vymrštil ze svého místa a rozběhl se na místo nehody. Dříve než on však zareagoval Lord Ifrin, který jedním máchnutím srazil svůj vlastní dezert z hodovní tabule a rychle do sebe obrátil lahvičku s protijedem, která se mu jakoby sama zjevila v rukou. V nastalém zmatku už mohl Glumík Jedlička u strážného jen konstatovat smrt. Obviňující pohledy všech přítomných zcela neomylně zamířili směrem ke Conrádovi – Kerrstenovi, který jako krysa zahnaná do kouta zařval několik výhružek a vyřítil se ze sálu. Stopař, neovládajíc své vlastní tělo, se rozběhl za ním, roztáčejíc v rukou smyčku lasa. Když probíhal hradem, v periferním vidění se mu zjevila skupina ozbrojenců mířících do sálu, jistě ne s přátelskými úmysly. Spolehl se však na schopnosti bojovníků v hale a běžel dál, k bráně hradu, kde zrovna ze zorného úhlu mizel Conrád. Strážní jen udiveně zírali, když se kolem nich prohnal i lovec, který ještě za běhu vypustil smyčku lana, jež se neomylně obtočila kolem Kerrstenova krku. Provaz mu klouzal mezi prsty a prodřel mu kůži do krve, avšak přesto držel a s nadějí hleděl k přijíždějícímu Lordu Ifrinovi. Ten však nejevil o pronásledování žádný větší zájem a dříve, než mohl stopař cokoli namítnout, vyrazil mu provaz z rukou jeden z odpadlíků potloukajících se kolem hradu. To už ho De Aloriniel konečně vzal na vědomí a pobudy bez jediného záchvěvu v obličeji rozprášil.
Po návratu do hradu lovec zjistil, že žádný z jeho druhů, kteří se nyní sháněli po obsluhující dívce, nebyl naštěstí vážněji zraněn. Do pátrání se však připojil až poté, co Glumík vrazil do místností a vychrlil ze sebe, že služku zahlédl ozbrojenou v horních patrech. Když se však obrátil ke schodišti, scéna se s ním znovu zatočila a zrak mu selhal…
K vědomí jej probralo až oslňující světlo, které ho zastihlo právě v okamžiku, kdy stál na vrcholu jedné z věží a samovolně promlouval ke služebné tisknoucí se k hradbám. Z úst mu vycházely sliby beztrestnosti a svobody, pokud mu prozradí detaily o zákeřném plánu na vraždu Terence. Služebná však zůstala k jeho slovům hluchá a jediné, co z ní vyšlo, bylo jméno Linse Sarga a chvála jeho neomezené moci. Dříve než se stopař odhodlal k nějakému razantnějšímu činu, ženě podjela noha a ona se zřítila z obrovské výšky přímo na kamenitou zem.
Ústa všech přítomných se naprázdno otevírala a zavírala, ale teprve když si toho stopař všiml, začaly se spolu s pohyby úst ozývat také hlasy. I přes značné soustředění k němu však doléhaly jakoby z velké dálky a bylo velmi těžké zachytit něco více, než jen jednotlivá slova. Zdálo se, že králův zmocněnec zrovna obviňoval kapitána Eathona z pirátských činů, oháněje se svědky a fakty, čemuž se většina ostatních snažila oponovat. Lovcovy smysly však v tu chvíli zaměstnávala spíše než nezajímavý rozhovor pohledná služka, jež předkládala před přísedící rozličné lahůdky a pokrmy.
Náhle však stopařovy cvičené instinkty zachytily v okolí prudkou změnu nálady, to když se pohledy všech zaměřily na prozatím mlčky sedícího Rimoye Agarnishe, který byl vyzván, aby pomluvil v záležitosti, kvůli níž byl povolán. Ten se však v té chvíli věnoval jen jediné osobě v místnosti, postavě Conráda, jenž se pod jeho pohledem celý schoulil a v očích se mu značil strach. Po nekonečné chvíli konečně prořízla napětí Rimoyova obviňující slova. Vyprávěl, jak byl Terencem najat, aby Conráda doprovodil do jistého hostince ve městě a dohlédl též na jeho bezpečný návrat. Tam se prý jeho chráněnec setkal s mužem jménem Burton a v bláhové představě, že jejich rozhovor nemůže být vyslechnut, si vyměňovali vlastizrádné informace. Z nesrozumitelných útržků hovoru lovce do tváře udeřila slova o krádeži lodi, podplácení a plánované vraždě velitele stráží. Conrád, nebo také Kerrsten, jak byl údajně nazýván svým přítelem z nálevny, jasně viděl každý jeden hřebík, který Agarnish zatloukl do jeho pomyslné rakve, a co chvíli se obracel na Terence s tichou prosbou v očích. Výraz jeho pána byl však nečitelný.
Zrovna když už se zdálo, že obžaloba konečně končí, vešla neslyšně do sálu služebná a netečná k hovoru pánů pilně servírovala dezerty na hodovní tabuli. V napjaté atmosféře si jich však málokdo všiml, čehož využil nedaleko stojící strážný, jenž tiše požádal svého pána Terence, zda by mu svou porci nepřenechal. Králův zmocněnec byl natolik zaujatý událostmi, že jen stroze přikývl a dál se věnoval probíhající diskuzi. Jeho soustředění však brzy narušil ten samý strážný, hroutící se s bolestivou grimasou pod stůl. Lovec, neschopen pohybu, slyšel sám sebe volat: „Glumíku ! Byl v tom jed!“ To už i ostatní u stolu začali věnovat nebohému umírajícímu svou pozornost a snažili se probudit Jolandina kněze k činnosti. Horian se pak jako první vymrštil ze svého místa a rozběhl se na místo nehody. Dříve než on však zareagoval Lord Ifrin, který jedním máchnutím srazil svůj vlastní dezert z hodovní tabule a rychle do sebe obrátil lahvičku s protijedem, která se mu jakoby sama zjevila v rukou. V nastalém zmatku už mohl Glumík Jedlička u strážného jen konstatovat smrt. Obviňující pohledy všech přítomných zcela neomylně zamířili směrem ke Conrádovi – Kerrstenovi, který jako krysa zahnaná do kouta zařval několik výhružek a vyřítil se ze sálu. Stopař, neovládajíc své vlastní tělo, se rozběhl za ním, roztáčejíc v rukou smyčku lasa. Když probíhal hradem, v periferním vidění se mu zjevila skupina ozbrojenců mířících do sálu, jistě ne s přátelskými úmysly. Spolehl se však na schopnosti bojovníků v hale a běžel dál, k bráně hradu, kde zrovna ze zorného úhlu mizel Conrád. Strážní jen udiveně zírali, když se kolem nich prohnal i lovec, který ještě za běhu vypustil smyčku lana, jež se neomylně obtočila kolem Kerrstenova krku. Provaz mu klouzal mezi prsty a prodřel mu kůži do krve, avšak přesto držel a s nadějí hleděl k přijíždějícímu Lordu Ifrinovi. Ten však nejevil o pronásledování žádný větší zájem a dříve, než mohl stopař cokoli namítnout, vyrazil mu provaz z rukou jeden z odpadlíků potloukajících se kolem hradu. To už ho De Aloriniel konečně vzal na vědomí a pobudy bez jediného záchvěvu v obličeji rozprášil.
Po návratu do hradu lovec zjistil, že žádný z jeho druhů, kteří se nyní sháněli po obsluhující dívce, nebyl naštěstí vážněji zraněn. Do pátrání se však připojil až poté, co Glumík vrazil do místností a vychrlil ze sebe, že služku zahlédl ozbrojenou v horních patrech. Když se však obrátil ke schodišti, scéna se s ním znovu zatočila a zrak mu selhal…
K vědomí jej probralo až oslňující světlo, které ho zastihlo právě v okamžiku, kdy stál na vrcholu jedné z věží a samovolně promlouval ke služebné tisknoucí se k hradbám. Z úst mu vycházely sliby beztrestnosti a svobody, pokud mu prozradí detaily o zákeřném plánu na vraždu Terence. Služebná však zůstala k jeho slovům hluchá a jediné, co z ní vyšlo, bylo jméno Linse Sarga a chvála jeho neomezené moci. Dříve než se stopař odhodlal k nějakému razantnějšímu činu, ženě podjela noha a ona se zřítila z obrovské výšky přímo na kamenitou zem.
Raknai Narmo se s trhnutím probudil a před očima mu stále visel obraz vyříznutého srdce v kaluži krve, což bylo to jediné, co po služebné ke konci dne zůstalo. Strážný, jenž měl na starost opatrovat její ostatky, zmizel spolu se vším, co mohlo prozradit něco více o proběhnuvším pokusu o atentát. Myšlenky se mu zamotaly v jednom chuchvalci podezření a obvinění, který nebyl sto rozmotat. Měl být Terence odstraněn nebo umlčen? Kdo je onen tajemný Burton? Je Lord Ifrin zapletený do celé události, nebo je jen věrný své pověsti a využívá situace k uchopení moci?
I takové otázky proudily Raknaiovi hlavou šestnáctého Toru roku dvě stě sedmdesát tři, když se probudil z jednoho z mnoha svých temných snů.