Manawydan.eu
Kapitán Matonoha se unaveně opřel ve své židli a promnul si bolavé spánky. "Co vás to napadlo, strážníku, přivést do města drowa?" podíval se na mě s rezignovaným výrazem.
"Pane, ten drow je bezpečně pod zámkem. Nikomu neublíží," namítla jsem s klidným výrazem. "Pokud drowové opět našli cestu na povrch a útočí na osady na povrchu, musíme vědět víc."
Kapitán se za svým stolem zamračil. "A jak víte, že za tím útokem stojí drowové? Co když to byl jen ojedinělý odpadlík, co vlezl do neznámé díry, která ho dovedla až na povrch?"
"On..." zaváhala jsem. "Přiznal se."
"Přiznal se?" do kapitánova otráveného hlasu hlasu se vkradl i náznak překvapení a zvědavosti. "Přiznal se? Jak se mohl, u devíti pekel, přiznat, když tomu jejich zatracenému blábolení nikdo nerozumí?"
"To by bylo složité, kapitáne," nejistě jsem se ošila. Věděla jsem, že vlastně žádné jisté informace nemám. Všechno to, co mám, jsou jen dohady a intuice. "Kapitáne, proč prostě neseženeme překladatele? Někdo v tomhle zatraceným městě mu musí rozumět."
Kapitán si znovu povzdechl. "Už jsem nechal poslat zprávu mágům, Helmitům i na hrad. Zatím se nikdo neozval." Podíval se na mě a zavrtěl hlavou. "Vážně, Aloano. Někdy nevím, jestli vás radši povýšit, nebo pověsit. Hádám, že škola seržanta Vorena na vás zanechala svoje stopy."
Po tváři mi přeběhl pobavený úsměv. "Díky, pane."
"To nebyla poklona, strážníku..." kapitán potřásl hlavou a mávl rukou. "Nevadí. Kde vlastně ten starej bručoun je? Už dlouho ho nikdo ve městě neviděl. To byl taky nápad, jako důstojník města se pokoušet zastávat i titul starosty. Nedivil bych se, kdyby se z toho zcvoknul." Kapitán se na mě znovu zadíval a znovu si unaveně povzdechl, na což jsem reagovala letmým úsměvem. Věděla jsem, že svým nadřízeným někdy dokážu lézt na nervy. Tyhle unavené pohledy nebyly ničím neobvyklým. Seržant Voren by mohl vyprávět... "To je všechno, strážníku. Můžete jít."
"Pane," zasalutovala jsem a kapitán pozdrav opětoval. V tichosti jsem se otočila a opustila místnost. Není to tak dávno, co jsem ve městě potkala elfa, který bědoval, že jeho osada byla přepadena a vyvražděna neznámým nepřítelem. Když jsem se tam s ním a kouzelníkem Sorenem vydala, nenašli jsme ale nic. Žádné stopy, žádní svědci. V osadě jsme narazili na pár lapků, kteří chtěli využít snadné kořisti, ale ani oni neměli tušení, kdo osadu přepadl. Věřila jsem jim. Na neorganizovanou bandu nájezdníků byl ten útok až příliš precizní.
Rozhodla jsem se v té oblasti hlídkovat pravidelně. Tharrské močály byly nedaleko a já jsem okolí znala dobře. Proto mi takové rozhodnutí nedělalo velké problémy. A já jsem chtěla přijít celé věci na kloub. Dlouho se nic nedělo. Celé týdny proběhly klidně a bez jakékoliv zvláštní události. Až jednoho dne, kdy jsem opět obhlížela situaci v osadě, jsem mezi stromy zahlédla stín. Ukryla jsem se nenápadně mezi domy a vyčkávala jsem. A pak se objevil. Plížil se po okraji vesnice, jako stín. Bylo mi jasné, že nejsem tak nenápadná jako on a proto jsem se rychle vrhla vpřed ve snaze ho překvapit. A podařilo se. Omráčila jsem ho sérií rychlých úderů a spoutala mu ruce za zády. Čekala jsem odpor, pokus o lest, nebo útěk. Ale nepřišlo nic. Když se probudil, téměř dobrovolně spolupracoval, i když jsem ho musela směrovat svým mečem, protože mým slovům nerozuměl. Velice neochotně kývl na můj posunek směrem k tělům mrtvých elfů. Ale zdálo se mi, že ne z důvodu, že se nechtěl přiznat, ale spíš, že ho to mrzí. To mě překvapilo. Rozhodla jsem se ho dovést do města. Snad úřady bude situace zajímat dost na to, aby poslaly tlumočníka.
"To by bylo složité, kapitáne," nejistě jsem se ošila. Věděla jsem, že vlastně žádné jisté informace nemám. Všechno to, co mám, jsou jen dohady a intuice. "Kapitáne, proč prostě neseženeme překladatele? Někdo v tomhle zatraceným městě mu musí rozumět."
Kapitán si znovu povzdechl. "Už jsem nechal poslat zprávu mágům, Helmitům i na hrad. Zatím se nikdo neozval." Podíval se na mě a zavrtěl hlavou. "Vážně, Aloano. Někdy nevím, jestli vás radši povýšit, nebo pověsit. Hádám, že škola seržanta Vorena na vás zanechala svoje stopy."
Po tváři mi přeběhl pobavený úsměv. "Díky, pane."
"To nebyla poklona, strážníku..." kapitán potřásl hlavou a mávl rukou. "Nevadí. Kde vlastně ten starej bručoun je? Už dlouho ho nikdo ve městě neviděl. To byl taky nápad, jako důstojník města se pokoušet zastávat i titul starosty. Nedivil bych se, kdyby se z toho zcvoknul." Kapitán se na mě znovu zadíval a znovu si unaveně povzdechl, na což jsem reagovala letmým úsměvem. Věděla jsem, že svým nadřízeným někdy dokážu lézt na nervy. Tyhle unavené pohledy nebyly ničím neobvyklým. Seržant Voren by mohl vyprávět... "To je všechno, strážníku. Můžete jít."
"Pane," zasalutovala jsem a kapitán pozdrav opětoval. V tichosti jsem se otočila a opustila místnost. Není to tak dávno, co jsem ve městě potkala elfa, který bědoval, že jeho osada byla přepadena a vyvražděna neznámým nepřítelem. Když jsem se tam s ním a kouzelníkem Sorenem vydala, nenašli jsme ale nic. Žádné stopy, žádní svědci. V osadě jsme narazili na pár lapků, kteří chtěli využít snadné kořisti, ale ani oni neměli tušení, kdo osadu přepadl. Věřila jsem jim. Na neorganizovanou bandu nájezdníků byl ten útok až příliš precizní.
Rozhodla jsem se v té oblasti hlídkovat pravidelně. Tharrské močály byly nedaleko a já jsem okolí znala dobře. Proto mi takové rozhodnutí nedělalo velké problémy. A já jsem chtěla přijít celé věci na kloub. Dlouho se nic nedělo. Celé týdny proběhly klidně a bez jakékoliv zvláštní události. Až jednoho dne, kdy jsem opět obhlížela situaci v osadě, jsem mezi stromy zahlédla stín. Ukryla jsem se nenápadně mezi domy a vyčkávala jsem. A pak se objevil. Plížil se po okraji vesnice, jako stín. Bylo mi jasné, že nejsem tak nenápadná jako on a proto jsem se rychle vrhla vpřed ve snaze ho překvapit. A podařilo se. Omráčila jsem ho sérií rychlých úderů a spoutala mu ruce za zády. Čekala jsem odpor, pokus o lest, nebo útěk. Ale nepřišlo nic. Když se probudil, téměř dobrovolně spolupracoval, i když jsem ho musela směrovat svým mečem, protože mým slovům nerozuměl. Velice neochotně kývl na můj posunek směrem k tělům mrtvých elfů. Ale zdálo se mi, že ne z důvodu, že se nechtěl přiznat, ale spíš, že ho to mrzí. To mě překvapilo. Rozhodla jsem se ho dovést do města. Snad úřady bude situace zajímat dost na to, aby poslaly tlumočníka.