Manawydan.eu
Výprava na sever
Jednoho dne, když jsem dokončil úkol od Baylorda, jsem nějakou neuvěřitelnou náhodou potkal Varouse Vermiho. Ano, přesně toho hraničáře, který sebou pořád má nějakého medvěda a na hlavě má neustále ten rozdrbaný slamák. Vlastně si ani nepamatuji, kdy jsem ho viděl bez něj.
„No nekecééj. Nazdar Rimoyi!“ zařval Varous, když se naše pohledy střetly.
„Ahoj Varousi! To je doba! Vypadáš furt stejně, jen ten slamák máš nějak víc ošuntělý“ zahalekal jsem na pozdrav.
„No jo, ty seš taky krásnej. Vždyť v těch plátech vypadáš jak rezavá konzerva!“ odvětil se smíchem Varous.
Po přivítání jsme se společně vydali do hostince U zpívajícího korbele a vyprávěli si historky o tom, co jsme zažili od našeho posledního setkání.
„Co někam vyrazit“ vypadlo najednou z Varouse. „Třeba někam až za severní hranici království na ledové pláně! Když jsem tam lovil lední medvědy, tak jsem v dálce zahlédl nějakou pevnost a rád bych se tam podíval.“
„To zní dobře! Zajdu si tedy pro nějaké věci a můžeme vyrazit.“
Za chvíli jsme skutečně vyrazili směrem na sever. Nemohli jsme necítit puch a smrad, který nás až skoro štípal do očí, když jsme obloukem míjeli pevnost orků. Jakmile jsme se dostali zpět na cestu, pobídli jsme koně a rychlým cvalem se dostali skrz Severní průsmyk až na hranici ledových plání. Po jídle, krátkém odpočinku a rozhovoru s vojáky u strážní věže jsme se vydali na severo-východ. Cestou jsme narazili na pár obřích vlků a ledních medvědů. Varousovi se podařilo jednoho z nich zkrotit natolik, že ho poslouchal. Vážně to s těmi zvířaty uměl.
V dáli jsme spatřili obrysy pevnosti. Čím blíže pevnosti jsme byli, tím více stop ve sněhu jsme nacházeli.
„Asi nějaké hlídky, které..“ než jsem stačil dokončit myšlenku, prolétl kolem mě šíp a zabodl se do sněhu. Uviděli jsme lukostřelce jak prchá zpoza balvanu, za kterým se schovával, směrem k pevnosti. Varous na nic nečekal, vzal luk, založil první šíp, zamířil a … netrefil. Snad to bylo to zimou nebo tady na severu bylo vážně nějak hůř vidět, šíp nenašel svůj cíl. Z mých úvah mě vytrhl až Varousův zakřičený povel „ZABIJ“ a v mžiku se kolem mě prohnal lední medvěd lačnící po krvi. Pobídl jsem koně a vydal se za ním. Najednou jsem napravo zahlédl tmavou siluetu.
„Další“ zařval jsem a trhl uzdou koně směrem k siluetě. Tentokrát hlídka neměla luk, ale velkou halapartnu. Rychle jsem se přiblížil a připravil se k útoku. Nevím, jak se to mohlo stát, ale bojovník z hlídky mě překvapil. V mé naivní představě měl počkat, až mu zbraní urazím hlavu, jenže on nejenom uhnul, ale ještě zvládl halapartnu zaklestit mezi nohy mého koně. V okamžiku kůň zakopl, já zařval, letěl vzduchem a zaryl se hlavou do sněhu. Sotva jsem se vzpamatoval z pádu, jen taktak jsem uhnul úderu mohutné halapartny. Možná, že byl na hlídce dlouho, ale nepohyboval se moc rychle a jakmile se mi podařilo dostat se na nohy, zabil jsem ho vcelku snadno. Když jsem zvedl hlavu směrem k pevnosti, viděl jsem Varouse s jeho zvířecím společníkem jak se starají o dalšího člena hlídky.
„To by bylo“ procedil jsem skrz zuby, když jsme se dostali opět k sobě. Po několika dalších bojích jsme si proklestili cestu do pevnosti, kde nás čekal tuhý odpor. Dobrou taktikou se nám podařilo vyčistit všechny prostory. Pak jsme narazili na vchod do nižšího patra.
Pod pevností bylo mnohem tepleji a oba jsme pookřáli. Když jsme procházeli jednotlivé místnosti a naráželi na odpor, vždy se nám podařilo ho odrazit. Chápu, že jsme pro obyvatele byli nežádoucí příchozí, ale vždy jsem se snažil nejdříve upřednostnit dialog a rozhovor. Proto, když nás na pláních bez varování napadli, opláceli jsme stejnou mincí a postupně už jsem nic jiného, než tvrdý boj nečekal. Když jsme otevřeli všechny nezamčené i zamčené dveře dorazili jsme k místnosti s pákami.
„Zkusím za jednu zatáhnout a ty mezitím běž do té velké chodby, jestli se tam něco nehne. Třeba to odkryje nějakou tajnou chodbu“ navrhl Varous. Odběhl jsem a čekal. Najednou se otevřela jedna ze stěn a odhalila tajné dveře.
„Funguje to“ řval jsem na Varouse, když jsem za ním běžel zpět do místnosti s pákami.
Možná jsme neměli být tak horliví a vše si dobře promyslet, ale byli jsme povzbuzeni našimi postupnými úspěchy. Jak jsme vtrhli do místnosti za tajnou stěnou, překvapil nás voják, který byl jiný než všichni ostatní. V klidu vstal od velkého stolu a vykročil směrem k nám. Tasil meč a bez ptaní se na nás vrhl. Byl neuvěřitelně rychlý a pohyby měl přesné. V rychlosti se vypořádal s Varousovým medvědem a mé útoky vykrýval tak rychle, až se zdálo, že mu to nedělá větší potíže. Několik ran ode mě utržil, i Varousův šíp ho zasáhl, ale nebyli jsme schopni ho zastavit. Navíc se z vedlejší místnosti přiřítili další vojáci a pomohli mu v boji.
„Pryč“ zařval jsem. V mžiku jsme brali nohy na ramena a doprovázel nás dusot pronásledujících vojáků. Vyběhli jsme z pevnosti, nasedli na koně a prchali.
Ve zmatku jsme si neuvědomili, že míříme příliš na jih. Měli jsme při zpáteční cestě mít skály po levé ruce, ale měli jsme je po pravé. Když jsme si to uvědomili, byli jsme již slušnou dálku od pevnosti. Obloha jakoby potemněla a v okolí byla cítit magie. Před námi se v oparu pohybovali zvláštní kostlivci. Bylo jich spousta. Za nekonečnými řadami jsme zahlédli velký černý portál a vedle něj neuvěřitelně obrovský zamrzlý obr. Něco tak velkého jsem vážně neviděl.
„Na tohle dnes vážně nemám. Musíme na druhou stranu skal a domů. Beztak jsem promrzlý na kost.“ Varous mlčky souhlasil. Obrátili jsme koně a podél skal jsme se dostali na správnou stranu.
„Musíme se tam vrátit“ prohlásil Varous, když jsme se blížili k Isharu.
„Něco mi říká, že tam objevíme něco zajímavýho“ pokračoval a já jsem nemohl nesouhlasit.