[RP|Cech] Svobodní

[Thortogily]

Starý muž otevřel po dlouhé době zaprášenou knížku a začal psát za svitu svíčky další řádky do už takhle tlusté knihy

Vlastně ani nevím co nás to popadlo, jsem už moc starý na nějaká dobrodružství a na nějaké ty kroky ke slávě a jiné bláboly, ale nuda je nuda a peníze jsou potřeba.

Nepamatuju si už ani který den to bylo, prostě jsem posedával před čtvrtí červených luceren a lehkých děv a pozoroval nebe, popíjel studené pivo když najednou nad námi proletělo to hejno slepic. Bylo jich tolik, že jsme je ani nebyli schopní spočítat. Drby se tedy roznesly rychle, jedni říkali, jak viděli že harpie nesou něco cenného, druzí zas, že viděli nějakou zvláštní královnu.

Čas na sebe nenechal čekam a při jednom nahánění šenkýřky jsem narazil na Bumhuga (ano, toho Bumhuga), orka o kterém si svět myslí, že je v důchodu a místo brnkání na nervy pocestným brnká doma své samici na bůhvíco.

Pár slov se dalo dohromady, dva staří veteráni věděli, že tohle by možná mohla být ta šance, kdy se zase podívají na zoubek nějakému tomu strašidlu a mlaďoši aspoň poznají jak se věci mají správně dělat.

Cesta pokračovala na severovýchod na území starých pralesů, kde kolují historky o tom, že je to elfí území, elf ale nikde nebyl, ty historky dětí jsou už moc přehnané. Pokračovali jsme pralesem až ke starému přívozu, kde se vozka vůbec divila, že tamtudy ještě někdo jede. Čekání bylo celkem zdlouhavé, ale vyplatilo se. Po cestě jsme narazili na další harpie, které nás i přes blížící se noc nasměrovaly správným směrem. Naše smůla byla ovšem v tom, že jsme se museli na jednotlivé ostrovy proplavat, což nebylo ani jednomu se vším tím vybavneím příjemné.

Tak jsme si tedy zaplavali. Nicméně i tak jsme se dostali kam jsme potřebovali, ihned po vynoření z vody jsem si ani nenavlíkl svou starou zbroj a hned po mě skočilo několik harpií. Dvě rány do nohou, jedna do hlavy, o slepici míň. I přesto jak moc jich bylo náš boj pokračoval do hnízda těch bestií. Už když jsme si mysleli, že jsme jich pobili dost, tak si ty slepice zavolaly další na pomoc. Jedná rána do křídla, druhá sekerou do těla, o další slepici míň. Časem jsme se dostali do hnízda a konečně ji uviděli. Ta zlatá slepice se ta hrdě tyčila jako nějaká královna, Bumhug měl jasno, tam čím větší slepice, tím víc masa. Boj započal a musím uznat, to peří bylo tak tvrdý stejně jako její kůže. Tolik šrámu na meči jsem snad ještě neměl, ale stálo to zato. Slepice padla na zem a vítězství bylo naše. O to větší měl Bumhug radost ze zlatého vejce, které v hnízdě našel.

A poklad? No nějaký byl, proč bých vám psal co všechno a čeho kolik bylo. Bumhug si vzal elfí přilbu, která bude jasně sloužit jako záchod kdesi v Uruk-Gundu a já si plnil kapsy zlatem v příslibem kolik dívek na něj nalákam. Úsměv mě ovšem přešel při přesunu z ostrova, přeplaval jsem na druhý břeh a Bumhug někam zmizel. Pokrčil jsem rameny a zasmál se, ta elfí helma asi byla zrovna používání cesotu jakou on uznal za vhodné. Než jsem natěžil dřevo na oheň, byl jsem překvapen harpií, která mě vzala do spárů a nesla vzduchem. Ta svině mě zahodila kdesi na nějakém území.

Po oklepání po mě skočil nějaký šílený elf se směšným mečíkem. Kopanec do kolene, seknutí po krku, o dalšího ušáka míň. A hle... on měl nějaké zvláštně zářící rukavice, které kdesi komu ukradl. S vidinou další kořišti jsem mu je strhl a cítil jejich magickou moc. Moje cesta pokračovala na západ domů, kde jsem po cestě ještě nějaké šílené elfy potkal. Příště až mi někdo řekne jak je to počestná rasa, tak mu kuší prostřelím hlavu a vyhodím jí na tý zaplivaný bažině na východ od Cyprony. Svíčká už zhasíná a já nemám co dalšího psát. Lehké děvy volají zákazníky a já se vydám za nimi.

Tohle byl dobrej den