Manawydan.eu
S hlavou plnou myšlenek jsem vešla do kasáren. Tohle opravdu nebyl jeden z nejlepších dní. Rozhlédla jsem se po poloprázdné místnosti a vybrala jsem si ten nejošklivější obličej. Courtland. Nikdy jsem ho neměla ráda. Určitě bude nadšený, že to bude moc vyřídit. Když jsem si stoupla před něj, postavil se do pozoru a zasalutoval. Krátce jsem jeho pozdrav opětovala.
"Courtlande?" začala jsem.
"Ano, desátníku?"
"Mám na vás prosbičku."
Voják se pousmál. "Prosbičku za hub... ehh... jistě desátníku."
Sevřela jsem jednu ruku v pěst a v duchu jsem se snažila potlačit nutkání ho na místě zabít. Chlapi jsou prasata. Ale nechtěla jsem se nechat degradovat zrovna kvůli němu. Zhluboka jsem se nadechla a přinutila jsem se v klidu pokračovat. "Jedna z našich hlídek byla přepadena..."
...
Stála jsem na hlídce u Severní brány, když se do města dopotácel zraněný voják. Byl v hrozném stavu. Krvácel z několika sečných ran a ze zad mu trčel šíp. "Pomoc... byli jsme... přepadeni," vydechl.
Setřásla jsem ze sebe počáteční šok a přispěchala mu na pomoc. "Přepadeni? Kým? Kde?" začala jsem se vyptávat, zatímco jsem zkoumala jeho rány. Kolem se začali shlukovat další lidé. Na pomoc přiběhl i jeden ze strážných a pomohl mi zraněného muže zvednout ze země.
"Na sever... přepadli nás... ze zálohy. Snad nejsou všichni mrtví." Zachroptěl muž. Byl sotva na pokraji vědomí. Věděla jsem, že z něj nic moc dalšího nedostanu. Povzdechla jsem si a podívala se na strážného. "Vezměte ho k léčiteli. A rychle. Já zjistím, co se stalo."
"Jasně," kývl voják a vydal se se zraněným mužem směrem k chrámu.
Nevšímala jsem si ostatních přihížejících. Asi měli otázky, ale já jsem věděla tolik, co oni. No... možná o trošku víc, vzhledem k mému nedávnému rozhovoru se seržantem Vorenem. Ale to nemusel nikdo vědět. Vlastně nesměl... Doběhla jsem si pro svého koně a vydala se po cestě na sever, měrem k orčí pevnosti. Netrvalo dlouho a narazila jsem na místo přepadení. Byla to krvavá jatka. Všude kolem byla posekaná těla, ale nebyli to jen strážní. Kolem se válela i spousta těl v obyčejných kožených zbrojích. Tupí banditi, kterých jsou kolem Isharu tucty. Muselo jich být opravdu dost, aby přemohi Isharskou hlídku. Zatíco jsem se rozhlížela po bojišti, začali přijíždět první zvědavci.
Jeden z nich, muž v plátové zbroji a obouručním kladivem v ruce, jezdící na raptorovi přijel blíž. "Hej! Co se to tu děje?!"
Zvedla jsem se od jedné z mrtvol a zadívala jsem se do lesa. "Vidíš sám. Přepadli hlídku."
"Přepadli hlídku? Kdo? Proč?" zahulákal ten chlap. "Hej! Mluvím s tebou, ženská! Otoč se ke mně!" Ignorovala jsem ho. Někdo takový mi nestál za odpověď. Ne, že bych ji sama znala. Došla jsem ke svému koni a znovu naskočila. Na západ od nás by elfí srub, na sever orkové. Z jihu jsme přijeli. Takže museli jít na východ. Popohnala jsem koně tím směrem. Hledala jsem poměrně dlouho, ale beze stopy. Východní lesy okolo Zapomenutého jezera jsou rozsáhlé. Brzy jsem došla k názoru, že bez dalších stop nemohu nikoho v lese najít a že bude lepší začít od začátku. Ale na cestě zpět jsem potkala skupinu dobrovolníků... v čele s tím tlučhubou. Doprovázela ho ještě jedna žena a jedna elfka. Ta se na mne při příchodu podívala a kývla na pozdrav. "Potkali jsme na cestě chlapce," obrátila se na mne. "Prý vše viděl. Banditi přepadli hlídku. Všechny zabili, kromě jednoho. Toho odvlekli na východ do lesa."
Hlavou mi proběhl ironický úsměv. Na východ. Skvěle. Povzdechla jsem si a přikývla. "Dobrá. Musíme je najít dřív, než zmizí." I ve větším počtu nám přesto trvalo notnou chvíli najít stopu. Nakonec jsme však narazili na dva zraněné bandity. Oba byli ve vážném stavu, jeden z nich se skoro nehýbal. Náš obr s kladivem nezaváhal. Přišel k polomrtvému banditovi a jednou ranou mu rozdrti hlavu. Rychle jsem mu zastoupila cestu k druhému. S mečem taseným před sebou jsem se podívala na zraněného muže. "Mluv! Proč jste to udělali? A kam odvlekli toho vojáka!"
Muž zaúpěl bolestí. "Pomozte mi... a já pomohu vám," přitiskl si dlaň na krvácející ránu. "Nechali mě tu... chcípnout, jako psa..."
Rváč za mnou mne odstrčil stranou a rukou sevřel banditovi krk. "Mluv, ty skrčku, nebo chcípneš!"
Tohle už na mě bylo moc. Strhla jsem ho zpět a skřížila mu cestu s mečem v ruce. "Hej! Co si myslíš, že děláš?" Hodila jsem letmý pohled po zraněném muži. "Ten chlap nemá co ztratit. Takhle se nic nedozvíme!"
"Nesahej na mě, ženská." zasyčel hrubián zpět. "Myslíš si, že v té uniformě jsi něco lepšího, než my? Dávej si bacha, nebo to odskáčeš taky!"
Přimhouřila jsem oči a sevřela jílec meče. Tyhle typy jsem nenáviděla nejvíc. Bezduší rváči a násilníci. Skoro, jako můj otec. Ale nemohla jsem si dovolit s ním ztrácet čas. "Jsi jen klacek bez mozku," odvětila jsem. "Jestli tu nechceš být, nemusíš."
Rváč si odplivl. "Isharionským fakt nemám chuť pomáhat" S těmi slovy nasedl na raptora a odjel. Sledovali jsme ho, dokud nám nezmizel z očí. Nato jsme se obrátili zpět ke zraněnému muži. Elfka, dosud stojící opodál, se sklonila blíž k němu. "Zranění jsou vážná, ale Corellonova moc jeho rány uzdraví." Nato zavřela oči a začala se modlit. Takže kněžka... pomyslela jsem si překvapeně. Její motlitby brzy nabraly účinku a muži se znatelně ulevilo. Ve chvíli, kdy se mu do obličeje vrátila barva, jsem mu znovu přitiskla špičku meče na hrdlo. "Teď mluv. Kde jsou ostatní?"
"Nejdřív mi slibte, že mě nezabijete," pronesl bandita.
"Nemáš moc na výběr," procedila jsem skrz zatnuté zuby, "ale já své slovo držím. Mluv a budeš žít."
Muž kývl na znamení souhlasu. "Odvedli ho... do jezerní pevnosti. Nemám tušení, co s ním chtějí dělat. Přísahám. Měli jsme za úkol je pobít a jednoho z nich zajmout. Víc nám neřekli..."
Jezerní pevnost. Povzdechla jsem si. Brutus. Ta tvrz byla dobře chráněná. Bude těžké se tam dostat. Ale zkusit jsem to musela. Obrátila jsem se k oběma ženám. "Já tam jít musím. Pokud se ke mě řidáte, budu ráda, ale jestli nechcete... nebudu vám to mít za zlé."
"Sotva svá kouzla zvládám," znervozněla druhá žena. "Ale... půjdu s vámi." Elfka jen kývla na znamení souhlasu. V tu chvíli se ale z lesa vynořily další postavy. Další dobrodruzi z Isharu se doslechli o přepadení a vyrazili záležitost prošetřit. Ne, že by jim to přináleželo... ale tentokrát jsem byla vděčná. Podívala jsem se na blížící se skupinku. Většina z těch tváří mi nic neříkala. Snad jen bojovník Rimoy, který se z lesa vynořil jako jeden z prvních, následovaný orkem v dlouhé róbě. Snad šaman? Jako další se objevil lovec na raptorovi, kterého jsem také ještě neviděla. A jako poslední... V duchu jsem zaklela. Denetrius. Ten měl Ishar v lásce asi jako já noční hlídky uprostřed zimy. V krátkosti jsem všem vylíčila situaci a požádala je o spolupráci. Kupodivu, všichni souhlasili s tím, že nám pomohou.
Vyrazili jsme tedy k pevnosti. Když jsme dorazili k mostu, vedoucímu k bráně tvrze, otočila jsem se k ostatním. "Náš hlavní úkol je zachránit zajatého vojáka z Isharu, ale... je tu ještě jedna věc, o kterou bych vás chtěla požádat. Pokud najdeme vůdce těch prevítů tam uvnitř, chci ho živého." Po krátké přípravě k boji jsme vyrazili kupředu.
Bitva byla rychlá a nelítostná. A poměrně jednostranná. Naše skupinka se ukázala být víc, než adekvátním soupeřem pro tlupu necvičených banditů. Prosekávali jsme se kupředu velice rychle a bez větších potíží. Brzy bylo po všem. Když jsme v podzemních kobkách dorazili posledního muže dost hloupého na to, aby neutekl, nebo se nevzdal, rozhlédli jsme se kolem. Vojáka Isharionu jsme našli v jednom provizorním vězení ve sklepeních. Mrtvého. Bezmocně jsem zařvala a kopla vší silou do mříží. Přišli jsme pozdě. Náhle jsem za sebou uslyšela hlas. "Něco jsem našel," otočila jsem se a uviděla Denetria, jak jedné z mrtvol vytáhl z kapsy svitek. Rozvinul ho a v rychlosti přelétl. Tiše jsem polkla a potlačila nutkání mu svitek vyrvat z mrtvých rukou. Měla jsem své rozkazy... Denetrius se zasmál a sroloval svitek. "Mají děsnej rukopis." Nato se rozhlédl po ostatních. "Kdo je tu velitel?"
"Já," ozvala jsem se bez váhání. "Jde tu o záležitost armády."
Denetrius kývl a kupodivu mi zprávu bez protestů vydal. I já jsem rozvinula svitek a přečetla. Nato jsem zvedla oči k ostatním. Věděla jsem, že čekají, že jim něco povím, ale... já nemohla. Beze slova jsem svitek schovala do torny a snažila jsem se ignorovat překvapené pohledy. Obrátila jsem se k Rimoyovi. "Rimoyi, myslíš, že bys ty mříže dokázal otevřít? Ten muž si nezaslouží shnít tady."
Rimoy přikývl a postavil se ke zdi naproti mřížím. Pak se rozběhl a vší silou narazil svým obrněným tělem do dveří. Ty se rozletěly dokořán. Oba jsme vstoupili do cely a sklonili se nad tělem. "Zvláštní," pronesl Rimoy. "Nikde žádná krev..."
Kývla jsem na znamení toho, že jsem si toho taky všimla, ale dál jsem to nekomentovala. Já měla svá podezření. "Pomůžu ti s ním ven..."
Společnými silami jsme dostali tělo mrtvého vojáka z pevnosti. Tam jsem se obrátla k ostatním. "Děkuji vám za pomoc. Ishar je vaším dlužníkem. Vedli jste si opravdu skvěle." Nato jsem obhlédla skupinku. Jedinný, kdo přijel na koni byl Denetrius. Vlastně... docela se mi to hodilo. Otočila jsem se k němu. "Denetrie? Mohla bych tě požádat o pomoc s převozem těla?" Denetrius souhlasil.
Rozešli jsme se svými cestami. Já s Denetriem jsme zamířili do Helmova chrámu v Isharu. "Denetrie?" začala jsem.
"Hmm?"
"Myslíš... že bych tě mohla poprosit, aby ses o obsahu té zprávy nerozšiřoval?"
"Jaké zprávy?" usmál se na mě. Překvapeně jsem zamrkala. Něco takového bych zrovna od něj nečekala. Děkovně jsem kývla.
Dorazili jsme do chrámu a společnými silami donesli tělo přímo do středu obřadní síně. Jeden z Helmových kněží se z překvapeným výrazem rozběhl k nám. "Co to u Devíti pekel...? Jak se opovažujete znesvěcovat Helmův...?"
"Tenhle muž zemřel při boji s bandity," rázně jsem utnula jeho řeč. "A já bych byla ráda, kdybyste mu zajistili důstojný pohřeb."
Kněz si mě chvíli měřil pohledem, ale pak kývl. "Dobrá... pošlu sem někoho, aby se o to postaral."
Spokojeně jsem kývla a obrátila se na Denetria. "Ještě jednou díky za pomoc. Vedl sis skvěle."
"Jo, ty taky," usmál se na mě. "Na holku..." s těmi slovy se otočil a odešel. A to jsem si ho začínala oblibovat.
S povzdechem jsem se obrátila zpátky ke knězi. "Mám na vás ještě jeden dotaz... Myslíte, že ty rány mohl způsobit upír?"
...
"Byla bych ráda, kdybyste se tomu muži postaral o uniformu a informoval jeho blízké," dokončila jsem své vyprávění.
Po chvíli ticha Courtland kývl na znamení, že rozumí. "Rozkaz, desátníku."
Spokojeně jsem se usmála a otočila se. "A... desátníku?" Zastavila jsem se uprostřed kroku a otočila se zpět. "Ten zraněný muž od brány to přežil. Ještě není schopen vypovídat, ale je mimo ohrožení života."
"Skvěle," přikývla jsem. "Třeba nám bude schopný říct i něco víc."
Hlavou mi proběhl ironický úsměv. Na východ. Skvěle. Povzdechla jsem si a přikývla. "Dobrá. Musíme je najít dřív, než zmizí." I ve větším počtu nám přesto trvalo notnou chvíli najít stopu. Nakonec jsme však narazili na dva zraněné bandity. Oba byli ve vážném stavu, jeden z nich se skoro nehýbal. Náš obr s kladivem nezaváhal. Přišel k polomrtvému banditovi a jednou ranou mu rozdrti hlavu. Rychle jsem mu zastoupila cestu k druhému. S mečem taseným před sebou jsem se podívala na zraněného muže. "Mluv! Proč jste to udělali? A kam odvlekli toho vojáka!"
Muž zaúpěl bolestí. "Pomozte mi... a já pomohu vám," přitiskl si dlaň na krvácející ránu. "Nechali mě tu... chcípnout, jako psa..."
Rváč za mnou mne odstrčil stranou a rukou sevřel banditovi krk. "Mluv, ty skrčku, nebo chcípneš!"
Tohle už na mě bylo moc. Strhla jsem ho zpět a skřížila mu cestu s mečem v ruce. "Hej! Co si myslíš, že děláš?" Hodila jsem letmý pohled po zraněném muži. "Ten chlap nemá co ztratit. Takhle se nic nedozvíme!"
"Nesahej na mě, ženská." zasyčel hrubián zpět. "Myslíš si, že v té uniformě jsi něco lepšího, než my? Dávej si bacha, nebo to odskáčeš taky!"
Přimhouřila jsem oči a sevřela jílec meče. Tyhle typy jsem nenáviděla nejvíc. Bezduší rváči a násilníci. Skoro, jako můj otec. Ale nemohla jsem si dovolit s ním ztrácet čas. "Jsi jen klacek bez mozku," odvětila jsem. "Jestli tu nechceš být, nemusíš."
Rváč si odplivl. "Isharionským fakt nemám chuť pomáhat" S těmi slovy nasedl na raptora a odjel. Sledovali jsme ho, dokud nám nezmizel z očí. Nato jsme se obrátili zpět ke zraněnému muži. Elfka, dosud stojící opodál, se sklonila blíž k němu. "Zranění jsou vážná, ale Corellonova moc jeho rány uzdraví." Nato zavřela oči a začala se modlit. Takže kněžka... pomyslela jsem si překvapeně. Její motlitby brzy nabraly účinku a muži se znatelně ulevilo. Ve chvíli, kdy se mu do obličeje vrátila barva, jsem mu znovu přitiskla špičku meče na hrdlo. "Teď mluv. Kde jsou ostatní?"
"Nejdřív mi slibte, že mě nezabijete," pronesl bandita.
"Nemáš moc na výběr," procedila jsem skrz zatnuté zuby, "ale já své slovo držím. Mluv a budeš žít."
Muž kývl na znamení souhlasu. "Odvedli ho... do jezerní pevnosti. Nemám tušení, co s ním chtějí dělat. Přísahám. Měli jsme za úkol je pobít a jednoho z nich zajmout. Víc nám neřekli..."
Jezerní pevnost. Povzdechla jsem si. Brutus. Ta tvrz byla dobře chráněná. Bude těžké se tam dostat. Ale zkusit jsem to musela. Obrátila jsem se k oběma ženám. "Já tam jít musím. Pokud se ke mě řidáte, budu ráda, ale jestli nechcete... nebudu vám to mít za zlé."
"Sotva svá kouzla zvládám," znervozněla druhá žena. "Ale... půjdu s vámi." Elfka jen kývla na znamení souhlasu. V tu chvíli se ale z lesa vynořily další postavy. Další dobrodruzi z Isharu se doslechli o přepadení a vyrazili záležitost prošetřit. Ne, že by jim to přináleželo... ale tentokrát jsem byla vděčná. Podívala jsem se na blížící se skupinku. Většina z těch tváří mi nic neříkala. Snad jen bojovník Rimoy, který se z lesa vynořil jako jeden z prvních, následovaný orkem v dlouhé róbě. Snad šaman? Jako další se objevil lovec na raptorovi, kterého jsem také ještě neviděla. A jako poslední... V duchu jsem zaklela. Denetrius. Ten měl Ishar v lásce asi jako já noční hlídky uprostřed zimy. V krátkosti jsem všem vylíčila situaci a požádala je o spolupráci. Kupodivu, všichni souhlasili s tím, že nám pomohou.
Vyrazili jsme tedy k pevnosti. Když jsme dorazili k mostu, vedoucímu k bráně tvrze, otočila jsem se k ostatním. "Náš hlavní úkol je zachránit zajatého vojáka z Isharu, ale... je tu ještě jedna věc, o kterou bych vás chtěla požádat. Pokud najdeme vůdce těch prevítů tam uvnitř, chci ho živého." Po krátké přípravě k boji jsme vyrazili kupředu.
Bitva byla rychlá a nelítostná. A poměrně jednostranná. Naše skupinka se ukázala být víc, než adekvátním soupeřem pro tlupu necvičených banditů. Prosekávali jsme se kupředu velice rychle a bez větších potíží. Brzy bylo po všem. Když jsme v podzemních kobkách dorazili posledního muže dost hloupého na to, aby neutekl, nebo se nevzdal, rozhlédli jsme se kolem. Vojáka Isharionu jsme našli v jednom provizorním vězení ve sklepeních. Mrtvého. Bezmocně jsem zařvala a kopla vší silou do mříží. Přišli jsme pozdě. Náhle jsem za sebou uslyšela hlas. "Něco jsem našel," otočila jsem se a uviděla Denetria, jak jedné z mrtvol vytáhl z kapsy svitek. Rozvinul ho a v rychlosti přelétl. Tiše jsem polkla a potlačila nutkání mu svitek vyrvat z mrtvých rukou. Měla jsem své rozkazy... Denetrius se zasmál a sroloval svitek. "Mají děsnej rukopis." Nato se rozhlédl po ostatních. "Kdo je tu velitel?"
"Já," ozvala jsem se bez váhání. "Jde tu o záležitost armády."
Denetrius kývl a kupodivu mi zprávu bez protestů vydal. I já jsem rozvinula svitek a přečetla. Nato jsem zvedla oči k ostatním. Věděla jsem, že čekají, že jim něco povím, ale... já nemohla. Beze slova jsem svitek schovala do torny a snažila jsem se ignorovat překvapené pohledy. Obrátila jsem se k Rimoyovi. "Rimoyi, myslíš, že bys ty mříže dokázal otevřít? Ten muž si nezaslouží shnít tady."
Rimoy přikývl a postavil se ke zdi naproti mřížím. Pak se rozběhl a vší silou narazil svým obrněným tělem do dveří. Ty se rozletěly dokořán. Oba jsme vstoupili do cely a sklonili se nad tělem. "Zvláštní," pronesl Rimoy. "Nikde žádná krev..."
Kývla jsem na znamení toho, že jsem si toho taky všimla, ale dál jsem to nekomentovala. Já měla svá podezření. "Pomůžu ti s ním ven..."
Společnými silami jsme dostali tělo mrtvého vojáka z pevnosti. Tam jsem se obrátla k ostatním. "Děkuji vám za pomoc. Ishar je vaším dlužníkem. Vedli jste si opravdu skvěle." Nato jsem obhlédla skupinku. Jedinný, kdo přijel na koni byl Denetrius. Vlastně... docela se mi to hodilo. Otočila jsem se k němu. "Denetrie? Mohla bych tě požádat o pomoc s převozem těla?" Denetrius souhlasil.
Rozešli jsme se svými cestami. Já s Denetriem jsme zamířili do Helmova chrámu v Isharu. "Denetrie?" začala jsem.
"Hmm?"
"Myslíš... že bych tě mohla poprosit, aby ses o obsahu té zprávy nerozšiřoval?"
"Jaké zprávy?" usmál se na mě. Překvapeně jsem zamrkala. Něco takového bych zrovna od něj nečekala. Děkovně jsem kývla.
Dorazili jsme do chrámu a společnými silami donesli tělo přímo do středu obřadní síně. Jeden z Helmových kněží se z překvapeným výrazem rozběhl k nám. "Co to u Devíti pekel...? Jak se opovažujete znesvěcovat Helmův...?"
"Tenhle muž zemřel při boji s bandity," rázně jsem utnula jeho řeč. "A já bych byla ráda, kdybyste mu zajistili důstojný pohřeb."
Kněz si mě chvíli měřil pohledem, ale pak kývl. "Dobrá... pošlu sem někoho, aby se o to postaral."
Spokojeně jsem kývla a obrátila se na Denetria. "Ještě jednou díky za pomoc. Vedl sis skvěle."
"Jo, ty taky," usmál se na mě. "Na holku..." s těmi slovy se otočil a odešel. A to jsem si ho začínala oblibovat.
S povzdechem jsem se obrátila zpátky ke knězi. "Mám na vás ještě jeden dotaz... Myslíte, že ty rány mohl způsobit upír?"
...
"Byla bych ráda, kdybyste se tomu muži postaral o uniformu a informoval jeho blízké," dokončila jsem své vyprávění.
Po chvíli ticha Courtland kývl na znamení, že rozumí. "Rozkaz, desátníku."
Spokojeně jsem se usmála a otočila se. "A... desátníku?" Zastavila jsem se uprostřed kroku a otočila se zpět. "Ten zraněný muž od brány to přežil. Ještě není schopen vypovídat, ale je mimo ohrožení života."
"Skvěle," přikývla jsem. "Třeba nám bude schopný říct i něco víc."