Manawydan.eu
06.11.2015 v 00:18
(Tento příspěvek byl naposledy změněn: 07.11.2015 v 12:43 od Peter Coney.)
*Jaro 2.Toru, 352. roku*
Toho večera vyhledala Sigrid Gartana na balkóně budovy u Hory svědomí. Sigridiiny čistě umyté vlasy voněly šeříkem a jarem. Téměř vždy je nosila rozpuštěné, aby ji poskakovaly po ramenou, nyní je ale měla na jedné straně sepnuté nahoru, na druhé straně lehce natočené. Oblékla si světle modré šaty, které podtrhovaly odstín jejich očí a dodávaly jim jasu a jejichž tenká ramínka odhalovala hladkou kůži na jejích jemných ramenou. Okolo pasu měla našikmo uvázanou šerpu která zvýrazňovala křivky jejího těla. Šaty nedosahovaly až k podlaze a Gartan se překvapeně usmál, když si všiml že na nohách nemá kožené boty, nýbrž jemné střevíčky.
„Žádná část tebe si to neužívá?“
Sigrid se na něj zamračila.
„Nechtěla bys aby tě tak viděl tvůj už skoro manžel? nevzdával to. Nepotěšil by tě snad výraz na jeho tváři?“
„Potěšilo by mě zabíjet orky. Odpověděl za ní.“
„Nech toho.“
Sigrid na něj pohlédla, jako by ji uhodil.
„Nech toho, zopakoval.“
„Podívala ses do zrcadla, od chvíle kdy tě ta-
Sigrid si odfrkla než stačil dokončit větu a začala se odvracet, Gartan ji ale držel na místě pohledem a úsměvem.“
„Měla bys.“
„Mluvíš nesmysly, odvětila.“
„Kdepak. Proč jsi odhodlaná schovávat se za bahnem a jednoduchým oděvem?
Sigrid zavrtěla hlavou a pohnula rty, jako by chtěla odpovědět, nedokázala ale najít slova.“
„Tvého snoubence by pohled na tebe potěšil, stejně jako těší mě, tvého přítele.
Nepřiprav ho o tu chvíli, kdy tě má šanci spatřit jinak než po dlouhém dni dřiny zpocenou a špinavou, nikdy nevíš kdy může být ta jeho poslední. poslední slova zašeptal a sjel ji prsty po rameni při odchodu.“
„Co tím myslíš? otočila se ale Gartan byl už dávno pryč.“
Sigrid po Gartanově odchodu dlouze přemýšlela nad tím, co ji vše pověděl mezitím co jen obdivovala houstnoucí šero na jihu, na soumrakem zahalenou dřevnickou državu.
Poté se vydala za svým snoubencem, s nadšením a radostí že si budou moct opět navzájem užívat blízkost, dokráčela před jeho dům, dveře byly otevřené tak se Sigrid neostýchala a vstoupila.
Oheň v krbu se zdál být dlouho uhašený, proto v domě bylo neobvykle chladno což ji v blesku do hlavy přineslo několik nejistých myšlenek, v rychlé chůzi vrazila do další místnosti, na zemi leželo tělo, hrozivě znetvořené, Sigrid nestačila polapit dech, podlomily se jí kolena do louže krve, se vzlykem se k němu doplazila a naposled pohlédla do smrti zbarvené tváře svého milého.
Gartana nemohla po dobu několika týdnů nalézt, měla za to, že před ní prchl, což akorát potvrzovalo její teorii o tom, co byl ten muž schopen udělat ale proč?
Pro Sigrid to byly nejtěžší chvíle jejího života, opakovala si Gartanova slova pořád dokola že jí to dovádělo k šílenství a uvažování nad tím, že by toho byl schopen její nejlepší přítel, činila událost pro ni ještě těžší.
Trávila celé měsíce uzavřená před okolním světem a to v dolech nebo hlubokém lese, po celou dobu ji provázely noční můry které ji nedaly spát.
Jednoho dne se ji však podařilo zase snít...
„Ugh, kde to jsem? Sigrid seděla na loďce, kolem ní nic než mlha a na obloze mračno.“
Chvíli nečinně seděla a rozhlížela se načež na protější straně loďky se začala sbíhat pomalu linout světélka, která začala tvořit tvar, postavu která se rozzářila tak, že byla Sigrid nucena si zakrýt zrak, když ruku odkryla, uviděla jak sedí naproti ní, zcela v dokonalé podobě, její ztracená láska.
Jakmile se napřáhla a pohladila jeho tvář, objevily se na ni čtyři zářivé průřežy, přesně ve stopách kam se ho dotkla.
„Oh, se zděšeným výrazem stáhla ruku.“
On však klidně a začal se usmívat, Sigridiin výraz se náhle také změnil v usměvavý, po výměně pohledů se zadíval směrem, kam slunce zapadá, ona ale byla v malém tranzu a až po chvilce si všimla že se tam v daleké mlze něco rýsuje, nebyla však schopna určit co.
Ukázal tím směrem a mlčky pohleděl opět na ni a široce se usmál, vzal ji za ruku a jeho tělo začalo zářit, po menším záblesku se světélka různě rozptýlila a plula dál k pohlcující mlze, kde se ztratily.
Po probuzení, jako by měla jasno.
*Zima 27.Toru, 352. roku*
Sigrid obalená kožichem v zimní vánici se zastavila před Cypronou a pohlédla na hradby, které jejímu zraku, připadaly jak do nebe sahající.
Toho večera vyhledala Sigrid Gartana na balkóně budovy u Hory svědomí. Sigridiiny čistě umyté vlasy voněly šeříkem a jarem. Téměř vždy je nosila rozpuštěné, aby ji poskakovaly po ramenou, nyní je ale měla na jedné straně sepnuté nahoru, na druhé straně lehce natočené. Oblékla si světle modré šaty, které podtrhovaly odstín jejich očí a dodávaly jim jasu a jejichž tenká ramínka odhalovala hladkou kůži na jejích jemných ramenou. Okolo pasu měla našikmo uvázanou šerpu která zvýrazňovala křivky jejího těla. Šaty nedosahovaly až k podlaze a Gartan se překvapeně usmál, když si všiml že na nohách nemá kožené boty, nýbrž jemné střevíčky.
„Žádná část tebe si to neužívá?“
Sigrid se na něj zamračila.
„Nechtěla bys aby tě tak viděl tvůj už skoro manžel? nevzdával to. Nepotěšil by tě snad výraz na jeho tváři?“
„Potěšilo by mě zabíjet orky. Odpověděl za ní.“
„Nech toho.“
Sigrid na něj pohlédla, jako by ji uhodil.
„Nech toho, zopakoval.“
„Podívala ses do zrcadla, od chvíle kdy tě ta-
Sigrid si odfrkla než stačil dokončit větu a začala se odvracet, Gartan ji ale držel na místě pohledem a úsměvem.“
„Měla bys.“
„Mluvíš nesmysly, odvětila.“
„Kdepak. Proč jsi odhodlaná schovávat se za bahnem a jednoduchým oděvem?
Sigrid zavrtěla hlavou a pohnula rty, jako by chtěla odpovědět, nedokázala ale najít slova.“
„Tvého snoubence by pohled na tebe potěšil, stejně jako těší mě, tvého přítele.
Nepřiprav ho o tu chvíli, kdy tě má šanci spatřit jinak než po dlouhém dni dřiny zpocenou a špinavou, nikdy nevíš kdy může být ta jeho poslední. poslední slova zašeptal a sjel ji prsty po rameni při odchodu.“
„Co tím myslíš? otočila se ale Gartan byl už dávno pryč.“
Sigrid po Gartanově odchodu dlouze přemýšlela nad tím, co ji vše pověděl mezitím co jen obdivovala houstnoucí šero na jihu, na soumrakem zahalenou dřevnickou državu.
Poté se vydala za svým snoubencem, s nadšením a radostí že si budou moct opět navzájem užívat blízkost, dokráčela před jeho dům, dveře byly otevřené tak se Sigrid neostýchala a vstoupila.
Oheň v krbu se zdál být dlouho uhašený, proto v domě bylo neobvykle chladno což ji v blesku do hlavy přineslo několik nejistých myšlenek, v rychlé chůzi vrazila do další místnosti, na zemi leželo tělo, hrozivě znetvořené, Sigrid nestačila polapit dech, podlomily se jí kolena do louže krve, se vzlykem se k němu doplazila a naposled pohlédla do smrti zbarvené tváře svého milého.
Gartana nemohla po dobu několika týdnů nalézt, měla za to, že před ní prchl, což akorát potvrzovalo její teorii o tom, co byl ten muž schopen udělat ale proč?
Pro Sigrid to byly nejtěžší chvíle jejího života, opakovala si Gartanova slova pořád dokola že jí to dovádělo k šílenství a uvažování nad tím, že by toho byl schopen její nejlepší přítel, činila událost pro ni ještě těžší.
Trávila celé měsíce uzavřená před okolním světem a to v dolech nebo hlubokém lese, po celou dobu ji provázely noční můry které ji nedaly spát.
Jednoho dne se ji však podařilo zase snít...
„Ugh, kde to jsem? Sigrid seděla na loďce, kolem ní nic než mlha a na obloze mračno.“
Chvíli nečinně seděla a rozhlížela se načež na protější straně loďky se začala sbíhat pomalu linout světélka, která začala tvořit tvar, postavu která se rozzářila tak, že byla Sigrid nucena si zakrýt zrak, když ruku odkryla, uviděla jak sedí naproti ní, zcela v dokonalé podobě, její ztracená láska.
Jakmile se napřáhla a pohladila jeho tvář, objevily se na ni čtyři zářivé průřežy, přesně ve stopách kam se ho dotkla.
„Oh, se zděšeným výrazem stáhla ruku.“
On však klidně a začal se usmívat, Sigridiin výraz se náhle také změnil v usměvavý, po výměně pohledů se zadíval směrem, kam slunce zapadá, ona ale byla v malém tranzu a až po chvilce si všimla že se tam v daleké mlze něco rýsuje, nebyla však schopna určit co.
Ukázal tím směrem a mlčky pohleděl opět na ni a široce se usmál, vzal ji za ruku a jeho tělo začalo zářit, po menším záblesku se světélka různě rozptýlila a plula dál k pohlcující mlze, kde se ztratily.
Po probuzení, jako by měla jasno.
*Zima 27.Toru, 352. roku*
Sigrid obalená kožichem v zimní vánici se zastavila před Cypronou a pohlédla na hradby, které jejímu zraku, připadaly jak do nebe sahající.