Manawydan.eu
Díval se na ni s úžasem jaký nikdy předtím nezažil...byla krásná-krásnější než kterákoli jiná a přesto na ní bylo něco zlého...při pohledu na ni ho mrazilo v zádech...její sněhově bílá pleť byla v dokonalém kontrastu s šaty v barvě noční oblohy. Blížila se k němu po kamenném břehu řeky. Vnímal že na druhém břehu někdo je, věděl že na něj něco volají, ale on jen stál a zíral na tu překrásnou ženu před sebou. Přišla k němu a jemně ho pohladila po tváři. Na dotek byla studená jako led, přesto ho ten dotek spíš uklidňoval. „Podívej se na ně bojovníku“ zašeptala mu do ucha a jemně mu natočila hlavu na stranu. Teprve teď si uvědomil, kdo to na něj volal z druhé strany řeky...desítky, možná stovky duší se mu vysmívaly a křičeli na něj...nerozumněl jim ale věděl, co chtějí...byli to duše všech bytostí kterým ukončil život a ty teď čekaly na to, až i jeho někdo pošle na druhou stranu řeky. Nebál se...věděl, že to musí přijít a odhodlaně udělal krok ke klidné, měsícem osvícené vodě. „Chtěl bys za nimi? Ne, ještě není tvůj čas...“ Po těchto slovech žena pomalým krokem zamířila pryč od řeky. Když chvíli sledoval její ladný pohyb, do mysli se mu vloudila myšlenka na jinou, možná stejně krásnou dívku... „Zadrž...“ dál už nepokračoval, protože žena sebou nepřirozeně trhla a podívala se zpátky na něj, až ho znovu zamrazilo v zádech. „Díváš se na svou smrt a stejně myslíš na tu dívku? Zrovna ty? Který jsi mi poslal už tolik nevinných duší se trápíš kvůli jedné další? Vrať se a pokračuj v tom co ti jde nejlíp...bez čeho nemůžeš žít!“ Její tvář se zkřivila do posměšné grimasy a znovu se otočila k odchodu...“Už ne...už toho bylo dost...nikoho dalšího ti nepošlu!“ řekl a zatl pěsti jak v něm sílil hněv...jakoby z dálky k němu dolehla slova „To se ještě uvidí...Horiane“
„...jak říkám udělala jsem co se dalo...kdybyste mě zavolali dřív už mohl zase řádit na turnajích, ale takhle může být rád že žije“ hlas mladé dívky mu přišel povědomý, ale dřív než stihl přijít na to komu patří, mu jako čepel ostré dýky projela myslí šílená bodavá bolest v břiše...nedokázal otevřít oči, natož se pohnout, a tak jen poslouchal další hlas tentokrát patřící o něco starší ženě: „Vždyť povidám, že se tady na ně chodil dívat kněz, ale on se prostě nenechal vyléčit...to až tady pan...eehm..“ „Avellion“ doplnil už dobře známý hlas jednoho z blízkých přátel. “jo...no a pak ste přišla vy“ dokončila žena větu. „A co Artanis? Dostane se z toho?“ Horiana zamrazilo v zádech při této Avellionově otázce...teprve teď si uvědomil, kde vlastně je, jen nevěděl, jak se dostal do této polohy-na lehátku. „s tou je to horší...jen díky Jondale je mimo ohrožení života, ale ještě delší dobu se nebude moct hýbat a i pak bude muset chodit na léčbu...oba se snad během pár dnů probudí...“ tentokrát hlas poznal...byla to Hinata, mladá kněžka bohyně Jondaly. Poslední hlas tedy patřil Taře-cypronské ranhojičce: „Pane Avellione, myslíte, že je stále třeba té stráže před dveřmi? Ten chlápek mě tu pořád jenom zdržuje od práce a.....hele to bylo rychlé...už se probouzí“ „Horiane vítej zpět mezi živými...jak se cítíš?“ uvítala ho milým úsměvem Hinata, když se mu podařilo otevřít oči... „kde mám zbroj?“ vypustil ze sebe s maximálním vypětím sil. „Sundal sem ti ji....teda ne, že bys chtěl nebo měl na výběr, ale bylo to nutné a ty ses nemohl bránit...ty si snad nic nepamatuješ?“ na elfovu otázku jen zakroutil jemně hlavou...na něco se ho vyptávali ale Horiana znovu zmáhal spánek. S vypětím posledních sil nadzvedl ruku a položil ji na ruku elfky ležící vedle něj...Žije...
Po několika dnech polévkové stravy, kterou mu Tara podávala jak malému dítěti, se už dokázal postavit na nohy. Jedinou útěchou na duši mu byly pravidelné návštěvy Avelliona a Hinaty, kterým povyprávěl, co všechno se stalo před tím, než se dostal sem a oni mu naopak sdělovali novinky z kraje. „Už ti Colwyn odpověděl?“ Horian pokýval hlavou, ale výraz v jeho tváři naznačoval, že se o dopisu nechce dál bavit. „Súlë prý už mluvil s Valerií o té jeho akademii...je to potřeba, vycvičit trochu tady ty vojáky...většinu z nich bych přepral jen tím, že bych se na ně zamračil, a to nevypadám zrovna jako Nazgel...tomu by stačilo obléct se do té jeho sukně a zatančit aby dobyl Cypronu“ nucený úsměv nebylo to, co chtěl elf vidět na tváři přítele. „Už se probrala?“ zeptala se Hinata, když prohlížela zranění Artanis. „Jen na chvíli...vypadá to zle?“ odpověděl Horian a upil si trochu piva, co mu poslal Galahad, jeho přítel už od dob Pohromy a nyní i hostinský v Cypronské hospůdce U Ztraceného rytíře... „Rány se hojí dobře...ale...špinavější obvazy už nemáte?!“ vyhrkla Hinata směrem k ranhojičce, která zrovna umývala louži krve vedle jednoho lůžka. „No...no dovolte...“ zakoktala Tara, ale Hinata ji příliš zaskočila: „Myslím že by bylo lepší kdyby se Artanis přemístila na nějaké lepší místo, hlavně kde tak moc netáhne na záda v noci a kde není přes den nechutné vedro teď v létě...“
„Vezmu ji k nám domů...o sebe se už postarám a aspoň budeme mít hosty když už to tam máme zařízené...teda skoro zařízené...“ přerušil Horian další pokus o Tařiny námitky na čistotu lazaretu a dalším nepovedeným úsměvem směrem k Hinatě a Avellionovi naznačil koho tím myslel...
„...jak říkám udělala jsem co se dalo...kdybyste mě zavolali dřív už mohl zase řádit na turnajích, ale takhle může být rád že žije“ hlas mladé dívky mu přišel povědomý, ale dřív než stihl přijít na to komu patří, mu jako čepel ostré dýky projela myslí šílená bodavá bolest v břiše...nedokázal otevřít oči, natož se pohnout, a tak jen poslouchal další hlas tentokrát patřící o něco starší ženě: „Vždyť povidám, že se tady na ně chodil dívat kněz, ale on se prostě nenechal vyléčit...to až tady pan...eehm..“ „Avellion“ doplnil už dobře známý hlas jednoho z blízkých přátel. “jo...no a pak ste přišla vy“ dokončila žena větu. „A co Artanis? Dostane se z toho?“ Horiana zamrazilo v zádech při této Avellionově otázce...teprve teď si uvědomil, kde vlastně je, jen nevěděl, jak se dostal do této polohy-na lehátku. „s tou je to horší...jen díky Jondale je mimo ohrožení života, ale ještě delší dobu se nebude moct hýbat a i pak bude muset chodit na léčbu...oba se snad během pár dnů probudí...“ tentokrát hlas poznal...byla to Hinata, mladá kněžka bohyně Jondaly. Poslední hlas tedy patřil Taře-cypronské ranhojičce: „Pane Avellione, myslíte, že je stále třeba té stráže před dveřmi? Ten chlápek mě tu pořád jenom zdržuje od práce a.....hele to bylo rychlé...už se probouzí“ „Horiane vítej zpět mezi živými...jak se cítíš?“ uvítala ho milým úsměvem Hinata, když se mu podařilo otevřít oči... „kde mám zbroj?“ vypustil ze sebe s maximálním vypětím sil. „Sundal sem ti ji....teda ne, že bys chtěl nebo měl na výběr, ale bylo to nutné a ty ses nemohl bránit...ty si snad nic nepamatuješ?“ na elfovu otázku jen zakroutil jemně hlavou...na něco se ho vyptávali ale Horiana znovu zmáhal spánek. S vypětím posledních sil nadzvedl ruku a položil ji na ruku elfky ležící vedle něj...Žije...
Po několika dnech polévkové stravy, kterou mu Tara podávala jak malému dítěti, se už dokázal postavit na nohy. Jedinou útěchou na duši mu byly pravidelné návštěvy Avelliona a Hinaty, kterým povyprávěl, co všechno se stalo před tím, než se dostal sem a oni mu naopak sdělovali novinky z kraje. „Už ti Colwyn odpověděl?“ Horian pokýval hlavou, ale výraz v jeho tváři naznačoval, že se o dopisu nechce dál bavit. „Súlë prý už mluvil s Valerií o té jeho akademii...je to potřeba, vycvičit trochu tady ty vojáky...většinu z nich bych přepral jen tím, že bych se na ně zamračil, a to nevypadám zrovna jako Nazgel...tomu by stačilo obléct se do té jeho sukně a zatančit aby dobyl Cypronu“ nucený úsměv nebylo to, co chtěl elf vidět na tváři přítele. „Už se probrala?“ zeptala se Hinata, když prohlížela zranění Artanis. „Jen na chvíli...vypadá to zle?“ odpověděl Horian a upil si trochu piva, co mu poslal Galahad, jeho přítel už od dob Pohromy a nyní i hostinský v Cypronské hospůdce U Ztraceného rytíře... „Rány se hojí dobře...ale...špinavější obvazy už nemáte?!“ vyhrkla Hinata směrem k ranhojičce, která zrovna umývala louži krve vedle jednoho lůžka. „No...no dovolte...“ zakoktala Tara, ale Hinata ji příliš zaskočila: „Myslím že by bylo lepší kdyby se Artanis přemístila na nějaké lepší místo, hlavně kde tak moc netáhne na záda v noci a kde není přes den nechutné vedro teď v létě...“
„Vezmu ji k nám domů...o sebe se už postarám a aspoň budeme mít hosty když už to tam máme zařízené...teda skoro zařízené...“ přerušil Horian další pokus o Tařiny námitky na čistotu lazaretu a dalším nepovedeným úsměvem směrem k Hinatě a Avellionovi naznačil koho tím myslel...