Podzim 17.Toru, 369. roku
Prudký vítr hlasitě pištěl, když se prodíral skrze okenice rozpadající se boudy. Venku se blýskalo a skrze tučné kapky dopadající na dřevěné tašky nebylo slyšet vlastního slova. Na dřevěné pryčně se pod tenkou přikrývkou klepala kostnatá žena. Evelin letmým dotekem ruky zavřela víčka bezvládného těla, které již nejevilo žádné známky života.
Vstala ze židle odhodlaná pokračovat v tom, co dělá. Zarazila se. Sípající žena natahovala ruku směrem k Evelin. Ohlédla a bez mrknutí oka zamířila směrem k umírající duši. Klekla si na vlhkou dřevěnou podlahu a naklonila se nad ženu. Ta se jí z posledních sil chytila kolem krku, přitáhla se a pronesla několik posledních slov. S neuvěřitelnou lehkostí ji hlava spadla zpět do polštáře a naposledy vydechla. Evelininy oči se proměnily v prameny dvou silných řek. Políbila ženu na slané, slzami potřísněné čelo. Neudržela se a začala panikařit. Oči, nos i ústa měla zalité slzami. Nemohla popadnout dech. Se zoufalstvím zabořila hlavu do přikrývek. Ústy nasávala studený vlhký vzduch skrze hrubé lněné deky, dokud se neuklidnila.
Plamínek poslední svíčky tančil v průvanu a oživoval jinak nehybné stíny na stěnách rozpadlé boudy. Evelin se zhluboka nadechla. Sebrala poslední zbytky sil, které měla a postavila se. Už to bylo za ní, teď se musela posunout dál. Začala se rychle balit. Popadla koženou brašnu a začala do ni cpát vše co viděla a co považovala za hodnotné. Bez okolků popadla i lněnou přikrývku a zabalila se do ní. Odklopila petlici dveří, do kterých se v tu ránu opřel prudký virch. Se silným bouchnutím dveře dopadly na stěnu boudy. Naposledy otočila hlavu a pohlédla na tři nebožtíky, otce, matku a jejich syna. Byl konec, ale tato noc zdaleka nekončila. Musela se dostat do Isharu.
Prudký vítr hlasitě pištěl, když se prodíral skrze okenice rozpadající se boudy. Venku se blýskalo a skrze tučné kapky dopadající na dřevěné tašky nebylo slyšet vlastního slova. Na dřevěné pryčně se pod tenkou přikrývkou klepala kostnatá žena. Evelin letmým dotekem ruky zavřela víčka bezvládného těla, které již nejevilo žádné známky života.
Vstala ze židle odhodlaná pokračovat v tom, co dělá. Zarazila se. Sípající žena natahovala ruku směrem k Evelin. Ohlédla a bez mrknutí oka zamířila směrem k umírající duši. Klekla si na vlhkou dřevěnou podlahu a naklonila se nad ženu. Ta se jí z posledních sil chytila kolem krku, přitáhla se a pronesla několik posledních slov. S neuvěřitelnou lehkostí ji hlava spadla zpět do polštáře a naposledy vydechla. Evelininy oči se proměnily v prameny dvou silných řek. Políbila ženu na slané, slzami potřísněné čelo. Neudržela se a začala panikařit. Oči, nos i ústa měla zalité slzami. Nemohla popadnout dech. Se zoufalstvím zabořila hlavu do přikrývek. Ústy nasávala studený vlhký vzduch skrze hrubé lněné deky, dokud se neuklidnila.
Plamínek poslední svíčky tančil v průvanu a oživoval jinak nehybné stíny na stěnách rozpadlé boudy. Evelin se zhluboka nadechla. Sebrala poslední zbytky sil, které měla a postavila se. Už to bylo za ní, teď se musela posunout dál. Začala se rychle balit. Popadla koženou brašnu a začala do ni cpát vše co viděla a co považovala za hodnotné. Bez okolků popadla i lněnou přikrývku a zabalila se do ní. Odklopila petlici dveří, do kterých se v tu ránu opřel prudký virch. Se silným bouchnutím dveře dopadly na stěnu boudy. Naposledy otočila hlavu a pohlédla na tři nebožtíky, otce, matku a jejich syna. Byl konec, ale tato noc zdaleka nekončila. Musela se dostat do Isharu.
Evelin - Bylinkářka, co lehce k bohatství přišla
Desmond - Bard na volné noze s bohatou sbírkou zářezů na loutně
Desmond - Bard na volné noze s bohatou sbírkou zářezů na loutně