[RP] Solari

[Thortogily]

Prolog

Svíčka se rozežhnula pomocí jednoduchého kouzla a muž si srovnal věci na stole. Po krátkém přemýšlení vytáhl velkou těžkou kroniku vázané v tmavé kůži se zlatavými vzory. Taková kniha má stran tolik, kolik životů ji četlo a další takový život ji opět začal číst. Stíny ze svíčky odrážely na zdi knihovny zvláštní obrazce, zvuky okolí utichly a příběh započal.

V dobách dávných, dříve než živé bytosti objevily sílu slov spojenou s magií, existovaly kmeny, které uctívaly jednoduché síly, jednoduché zvyky a jednoduchá zobrazení. Temné doby totiž byly dobou rozmachů vědění, pokusů a úsvitu různých civilizací. Taková doba dávala příležitosti objevovat neuvěřitelné každý den a neuvěřitelné formovalo rasy, národy a další.

I přesto, některé z těchto kmenů stále zůstávalo věrné oné jednoduchosti, která jim poskytovala komfort vědění, že to v co věří je viditelné, je cítit a je možno využít. Jednalo se o kmen bytostí, které si začali říkat Solari - Děti Slunce. Kmen Solari žil na pahorcích Solusu - Slunečních Hor, kde Slunce svítilo nejdelší dobu za den. Slunce - neboli Sol, tento kmen postupně začal ovlivňovat natolik, že tento kmen začal Sol uctívat a věnovali mu velkou část jejich života. Sol byl dárcem tepla, světla, života a mnohem dalšího, čeho byli Solari svědky a rozkvět civilizace ve vysokých lesklých pahorcích započal.

Z malého kmene se během pár generací stala vyspělá civilizace, která žila v bezpečí hor Solusu a byla silně věřícím národem, jasně rozděleným dle pokrovních linií. Všechny narozené děti se do věku desíti let učily o víře v Sol a o základech národa Solari, ovšem po dovršení onoho věku, nastal riutál očištění. Rituál očištění Sluncem, který vedly ty nejsilnější kněžky a kněží určoval následující výcvik jedince, s kým založí rodinu a jestli budou mít možnost používat magii Slunce. Hrubá magie nevyužívající slova moci, ale moci samotného Slunce byl zázrak jinde neviděný. Ať už se z onoho dítěte stal jen obyčejný Paprsek - řadový občan určený pro většinu prací, nebo vyšší zasvěcenci jako Světlonoška u dívek, či Vyvolený u chlapců, kteří řidili běžné občany. Ti skoro nejmocnější a nejsilnější pak získali status a rozhodovali vždy o budoucnosti Solari. Byli jimi Zaslíbené Solu a Nositelé Solu. Nejvyšší síla a ochránci budoucnosti Solari, kteří vždy měli hlavní slovo v tom, kam se tento národ ponese.

Nové pokroky ve zbrojířství, medicíně a tvorbě jiných snů ovšem přilákal oči ras a národů, kteří v Solari viděli jen příležitost jak něco získat a zbohatnout. Jedna z těchto ras, byla rasa nočních tvorů, vyznávající božstvo tmy a zvláštních zvířat. Solari jim říkali Rowegové, což v jejich jazyce znamenalo Temné Stíny.

Rowegové byli rasou podobnou rase Solari, až na pár zásadních rozdílů. Jejich oči byly šedě zakalené a zvyklé na tmu než slunce, uši  měli došpičata stejně jako většinu zubů a jejich těla nesla od narození zvláštní znaky v kůži. Temné Stíny ovšem viděli v Solari jen jedno. Nekonečný zdroj magie a bohatství. Rowegové tedy přišli s plánem lsti. Vyslali skupinu obchodníků, kteří přišli na vrcholky Solusu žádat o jediné, o pomoc. Rowegové nalhali všem, že byli prokleti pradávnou magií, která je zužuje dlouhé generace a že si přeji jediné - být očištěni v magii Slunce a stát se Solari.

Debaty jestli Rowegům věřit či ne trvaly dny a týdny. Národ Solari který s jinou rasou nepřišel až do teď do kontaktu, byl bezradný. Jejich bláhovost jim dovolila upustit v obraně, tvářit se jako pomocná ruka pod Solem a Rowegům vyhovět. V noci dovedli velkou část Rowegů přímo do jejich hlavního města Shinaria, jen pro to aby byli zrazeni, vražděni a zneužiti.

Rowegové věděli, že Solari byli v noci nejslabší a výmluva na jejich bolesti ve dne oblomila Solari natolik, že na ně zaútočili přímo uvnitř jejich města pod rouškou tmy. Vraždíc nezkušené Paprsky a bezbranné Světlonošky získali to co chtěli. Zlato, bohatství, pokroky a zbytek živých jako otroky, ze kterých budou na věky vysávat jejich magii.

Ze zázraku národa Solari, zbylo jen prázdné město plné krve a pláčů nesoucích se ve větru.

Nositel Slunce

Solari i přes tuto tragickou událost nezanikli. Protože tam kde vyjde Slunce, vyjde i nový Solari. Po pádu Shinarie se do města vrátil nic netušící Nositel Slunce jménem Auron, který měl poslání o zjištění místu vhodného pro výstavbu dalších měst a chrámu Solari. Auron byl na cestách dlouhé roky a mapoval okolí samotných hor Solusu a i všeho co bylo pod nimi. Skupina zkušených Solari ovšem našla jen prázdný a rozpadlý domov, ve kterém nikdo nebyl. Jejich rodiny, přátelé a známí... vše bylo pryč.

Auron věděl, že v tuto chvíli je to on, kdo rozhoduje o tom, co se s národem Solari stane a k rozhodnutí potřeboval jen jediné, zjistit co se stalo. Rozčílený vtrh do Zářící knihovny, kde z rukou padlé Světlonošky vyrval kroniku a začal předčítat poslední řádky. Čím víc byl do kroniky začtený, tím více v něm stoupalo rozčílení a hněv. Rowegové prosící o pomoc střídaly Rowegy vraždící jejich děti na potkání. Kdysi nádherné ulice města se stávaly hrobkou národa a po dočtení Auron vzteky mrštil knihu o zeď.

Byl sice Nositelem Slunce, ale byl průzkumníkem - pionýrem v objevování. Auron vyšel před Zářící knihovnu a svolal celou svou skupinu. Oni nebyli jako ti nezkušení Solari, co sice trénovali boj, ale jen proti sobě a skutečný nezažili. Ne... oni byli praví Solari, kteří na cestách potkali různé rasy a různé zrůdy. Věděli jak skutečně bojovat a jak používat magii Solu v opravdovém boji. Oni tu měli být když k tomu došlo, oni měli bojovat o Shinarii a ne ti druzí nezkušení.

Nebudeme ti, kteří na Slunce budou čekat, ne. My budeme ti, kteří samotné Slunce ponesou do temnoty a zničíme ji stejně jako noc! Auron se vydal po stopách Rowegů, rozhodnutý je vymazat z povrchu zemského. Čím více se vzdalovi od hor Solusu, tím méně sluneční paprsky dopadaly na jejich štíty a temnota naopak nabírala na síle. Po nějakém čase narazili na podobně vypleněnou vesnici malých stvoření, které svým vzrůstem připomínali jejich děti. Z toho co zjistili po boji jim byl jasný směr, odkud Rowegové přišli a Auron se svojí skupinou se za nimi vydali.

Stopy je dovedly ke zvláštnímu portálu, který je vedl do hloubky bludiště jeskyních chodeb až po nějakém čase vyšli v místě, které nečekali že bude tak schované. V podzemí se nacházelo obří prosperující město, plné života, křiku a bytostí různých národů. Auronovi netrvalo dlouho, aby nepoznal Rowegy podle jejich popisu a zprvu se odhodlal vydat na průzkum města.

Auron rychle poznal, že Rowegové jsou ony bytosti se znaky po těle a ty ostatní bytosti jsou jen otroky tohoto zrůdného národa. Jak pomalu procházel v přestrojení městem, viděl hrůzy které by ho ani ve snu nenapadly. Otroky v řetězech sloužící jen jako zdroje magie pro obrovské přístroje, děti lovené jako zvěř pro sport v malých arénách, nebo skupinky Rowegů mučící pro zábavu nástroji všech tvarů. Myslel si, že za svůj život toho viděl dost, pletl se.

Věděl že musí zaútočit, ale nevěděl jak. Chtěl zachránit všechny ty otroky, ale bylo jich prostě příliš. Dumání nad plánem přerušil křik nahé dívky, kterou jedna Rowegaňka táhla za vlasy ulicí. Rowegaňka se jen škodolibě smála a prstem stírala krev z ran dívky a olizovala ji. Čím více dívka prosila tím více do ní řezala, až se křik pomalu měnil v pláč. Auron to nevydržel, odhodil plášť a vyskočil na Rowegaňku přesetínajíc ji hlavu. Jeho zbroj zazářila stejně jako meč se štítem a Rowegové nechápali co se stalo. Auron se z hluboka nadechl a zakřičel na celé město.

"Zabijte je do posledního! Ne... OČIŠTĚTE TU ŠPÍNU Z POVRCHU ZEMSKÉHO VE JMÉNU SOLU! NENECHÁVEJTE NA ŽIVO NIKOHO, ANI ŽENY... ANI DĚTI... TAHLE RASA SI NEZASLOUŽÍ ŽÍT!"

Auronova skupina se vřítila do města a nechávala za sebou masakr. Všechny ty zkušenosti na cestách z nich udělaly nebezpečné bojovníky. I mladí Paprskové dokázali bojovat s takovou vervou, že před nimi Rowegové utíkali. Světlonošky s každým kouzlem mazaly celé domy včetně jejich obyvatel z města a aura Slunce kolem nich oslepovala kohokoliv, kdo se k nim odvážil přiblížit. Těch pár vyvolených, kteří s Auronem cestovali, byli nebezpeční jako Slunce samotné. Sami se řítili městem a zanechávali za sebou jen popel.

Posměšný smích Roweganů jejich každodenní rutiny se změnil v chaotický křik a beznadějné nářeky. Každý kdo se snažil utéct byl hned chycen a spálen na popel. Bitva zanedlouho skončila a Auron stál na jednom ze zbořených domů nad hořícím městem. Těch pár Roweganů co se vzdalo nechal okamžitě upálit bez špetky soucitu a osvobozené otroky rozdělil. Otroky Solari začlenil zpět do své skupiny a jiné bytosti nechal volně odejít s varováním, aby si od nich drželi odstup.

Hledíc na hořící město se Auron rozhodl skoro okamžitě. Jestli na tomto světě existují síly temnot, tak oni budou silou světla. Oni budou tím, kdo očistí svět od nečistých špín temnoty a oni budou nástrojem Solu, tak jak to mělo vždy být.

Shinaria je možná pryč, ale Solari zůstává. Tam kam nás Sol pošle, tam očistíme vše nečisté, co nám přijde do cesty.

Solus Infarmi!

[Thortogily]

Solari během svého tažení za Očištěním Manawydanu zabrali vesnici zamořenou nemrtvými a Očistili ji.

Tato vesnice teď slouží jako předsunutá základna pro další postup.

Podle posledních zjištění Nositele Slunce Aurona Solari bojovaly rasy kontinentu proti síle zvané jako Bolest.

Z tohoto důvodu se Solari rozhodli preventivně Očišťovat všechny bytosti, na které narazí.

Podle průzkumu totiž zjistili, že Bolest dokáže proměnit živé bytosti na netvory temnoty, kteří se dokáží přetvařovat za Čisté bytosti.



Podle posledních hlášení Paprsků se několik dobrodruhů snažilo ukrást proviant a vzácná zařízení, které Solari ve vesnici mají.

[Thortogily]

Varování

Muž v zářivé zbroji se vyhoupl na koně a vydal se směrem k Isharu. Byla to již nějaká doba od útoku na předsunutou základnu, který se nakonec ukázal stejně zbrklý, jako zbytečný. Ten pravý poklad, který základna chránila totiž nikdo nenašel a ani neodnesl. Ba co víc, přeživší dokonce viděli tu špínu, která útok na základnu podnikla.

Auron se rozhodl, že je na čase zavítat opět do Isharu a najít tu lůzu, která si říká Tuláci a poctít je návštěvou. Tentokrát ovšem neodjížděl jen na lehko, ale vzal si sebou sluneční kopí, které bylo perfektní zbraní do sedla. Jeho cesta započala nejdříve do Cyprony, kde po cestě míjej zvláštní budovu, která se náramně hodila jako další strážný bod mezi západem a východem země. Dusot Sonelorových kopyt byl tak hlasitý, že mu stráže Cypronské hlídky otevřeli bránu ještě předtím, než se k ní vůbec přiblížil. Hned za Cypronou se tyčila maličká farma u které se Auron chtěl zastavit cestou nazpět a vzít především i nějaké seno pro koně.

Kamenné dlaždice po chvilce vystřídala pěšina, která se táhla až k Isharu. Jako první dům navštívil putyku, které lidé říkají U Swallow, místo kde žije zkušená a moudrá učitelka. Hned v přízemí uviděl Gnóma v róbě, na jehož hrudníku stál emblém Tuláků.

"A hele, štěstěna přeje Nositeli Slunce."

Auron rázným krokem došel ke Gnómovi a poklepal ho po ramenu.

"Kde máš zbytek tý sebranky?"

Gnóm jen tiše seděl a nevěděl o světě. Auron se zhluboka nadechl a než stačil říct další větu, tak do vrat vtrhli dva lidé, kteří po Gnómovi skočili a spoutali ho řetězy.

"Tady je ten hajzlík kterej patří do Galejí!" křičeli.

Statní muži si Gnóma odvedli a Auron nestačil zírat. Evidentně si obyvatelé města konečně uvědomují, s jakou pakáží tu žijí. Auron se vydal k obezděné farmě hned vedle, ovšem Tuláci zde již nežili a přestěhovali se kus blíže k Isharu do domku u zálivu. Sonelor se sám rozeběhl správným směrem, jakoby věděl kde má Tuláky hledat a Auron si mezitím v hlavě hrál s myšlenkou, jak své varování provede.

U domku stál kůň a na jeho hřbetu seděl trpaslík známý jako Torlof, člen Tuláků. Auronova chvíle nadešla a se hbitým vytažením Slunečního kopí se Sonelor dal do klusu. Překvapený trpaslík neměl šanci ani uhnout a z koně spadl přímo no hlavu. Auron k němu přiskočil v domění že je potřeba další zásah, ale trpaslík už ležel dávno v bezvědomí.

"Čekal sem víc... ale dobře, takhle to aspoň budou brát vážně. Myslíte si, že je to zábava dělat nájezdy na mé poddané?! Že jen tak budete škodit světlu samotného slunce?! Ne... špína jako vy tohle beztrestně dělat nebude. Vyřiď svým kumpánům trpaslíku, že je už brzy spálí světlo Solu!"

Auron praštil s trpaslíkovou hlavou o zem a nasedl na Sonelora a vyjel zpět do Cyprony. Nečekal, že by někdo toto varování bral vážně, nicméně musel ukázat té nečisté špíně, že síla Solu je stále přítomná a že se bude bránit. Cestou do Cyprony se zastavil u farmy, kde akorát potkal černovlasou ženu, která upevňovala náklad na koni. Auron se chystal, že od ní koupí nějaké seno pro Sonelora a další koně, nicméně před placením ho překvapil řev trpaslíka, který ho ufuněný dojel.

"Tak se předvěď ty monstrum! Vyzývám tě na souboj!" křičel trpaslík Torlof a rozeběhl se na Aurona, třímající velkou palici.

"Hmm... proboha k čemu mi je mrtvý trpaslík, který jim má jasně předat varování... Zmiz odsud dokud tě nechám odejít trpaslíku, nebo se nebudu držet zpátky!" odpověděl mu Auron.

Trpaslík se ovšem k křikem rozeběhl a udeřil Aurona, který se vykryl štítem. Co ho překvapilo byla ovšem zvláštní tekutina, která z palcátu vytryskla a na chvíli ho omráčila. Trpaslík a Auron si vyměnili několik úderů v nerovném souboji, který rušill histerický křik farmářky, která se stala nechtěným svědkem událostí.

"Aha... takže lůza se umí učit... dobře. Nebeské Slunce! Dej si sílu svého svitu a spal tuto nečistou špínu!" Auronovi v tu chvíli vzplál meč a silným úderem zasáhl trpaslíka. Trpaslík se sesunul na zem s velkým šrámem na hrudníku.

"Vem si tohle jako ponaučení trpaslíku a řekni svým kumpánům co se tu stalo" řekl Auron a zasunul meč. S písknutím si přivolal Sonelora, nicméně než stačil opět promluvit na farmářku a koupit od ní seno, tak farmářka s křikem utekla do poblíž stojícího domu a zamkla se. Auron jen pokrčil rameny a pokračoval zpět do vesnice za vodopádem.

Jeho varování, bylo snad více než jasné.

Démon v černé

Cesta z Cyprony do vesnice je vždy nudná, zdlouhavá a nebezpečná. Tuto cestu mají v oblibě všelijací lapkové, vrazi a černokněžníci, kteří chytají bezbranné pocestné a nechají je navždy zmizet v přilehlých lesích. Auron pokračoval směrem k ležení, které si chtěl obhlédnout jako případnou předsunutou strážnici.

Jakmile Auron dojel k ležení, tak ho překvapil zvláštní muž, který si prohlížej jeho koně. Jestli patřil k těm lapkům nevěděl, nicméně bylo mu jasné, že překvapení si nemůže dovolit.

"Kdo jsi?" zeptal se Auron.

"Hmm? Nejdříve se představí ten co se ptá" odpověděl muž v černé róbě.

"Patříš snad k té špinavé lůze co žije v tomto ležení?!" okřikl rázným tónem Auron muže. 

"Asi ti dám výchovnou lekci" řekl muž temným hlasem a začal odříkat zvláštní formule.

Z nebe začaly z ničeho nic padat ohnivé kusy kamení, které bombardovaly všechno v okolí, několik z nich zasáhlo i Aurona, který je s ledovým klidem odrazil.



Postava změnila postoj a začala mumlat další fráze, které ohnivé kameny změnily na kusy ledu, tříštící a zmrazující vše, na co spadly. Auron věděl, že tohle už je problém a hlavně že ten muž, není normální člověk. Ledové šrapnely padaly neustále a Auron uskakoval co to šlo, dokud to nepřestalo a nebe se opět nezměnilo k normálnu.

Auron využil šance a rozeběhl se k muži, připravený zasadit smrtící úder. Postava jen stála a rychlým pohybem nakreslila znaky do vzduchu, ze kterých začaly vycházet iluze postavy, rozplynující a vzplýnající do sebe v jednom. Vědět v tu chvíli do je pravý bylo skoro nemožné a proto se Auron snažil sekat mečem v co největším okruhu. Nic nefungovalo, ani magie Slunce. Postava se vždy před úderem rozplynula a objevila se o kousek jinde. Souboj byl jednostraný a Auron se rozhodl používat i štít jako zbraň pro údery a útok. Záškodnickým výpadem z obou stran postava znervózněla a ztratila na chvilku koncentraci. Auron neváhal a zasadil silný a ošklivý úder, který s postavou zalomcoval a odhodil ji.


Postava se narovnala zvláštním způsobem, při kterém bylo slyšet lámání kostí.

Tohle není člověk... není ani možný aby to byl člověk. Tohle je něco jiného, hrozivého a nebezpečného. Něco... co snad ani není z tohohle světa.

Auron se postavil do bojového postoje a rozeběhl se proti muži, ten se ovšem jen zvedl zakřičel nahlas jedno slovo a svět změnil barvy. Vzduch kolem Aurona začal vybuchovat, jako kdyby kolem sebe měl sudy plné výbušných směsí. Výbychy nepřestávaly a házely s Auronem jako s hadrovou panenkou tak dlouho, dokud neztratil vědomí...

... Auron byl poražen...

Postava přešla k Auronovi, který ležel v bezvědomí a chytla ho pod krkem.

"Ty... dostaneš ode mě něco na památku." muž začal splétat magické formule, které se vypálily Auronovi do krku a utvořily zvláštní kruh.



"Tak... a teď... kde tě máme dráčku." pronesl muž, nasadil si kápi a zmizel ve stínech lesa.

...Nějaký čas uplynul...

"Takže byl zde... cítím ho tu... a cítím jak bojoval..."


Auron otevřel oči a vedle něj stál muž oděný v rudé.

"Huh... *odkašlal si* kdo jsi?"

"Jsem Rhettius a ty?"

"Auron... ty znáš toho sráče?!"

"Je pozdě... dám ti radu Aurone, odejdi z této země, schovej se tam kde tě nikdo nenajde..."

"Já jsem Slunce, které se nikdy neschová!"

"On opět zesílil... je příliš mocný, i na tebe." pronesl Rhettius a ukázal na Auronovo znamení na krku.

"Drž se od něj dál, jinak to pro tebe nedopadne dobře."

"Kašlu na to co je dobré! Víš jak toho sráče porazit?!"




"On nejde porazit..."

"Blbost! Spálím ho na popel!"

"Je ovšem naděje..."

"Jaká?"

"Musím najít elfku... Spiriteu... ona má klíč... klíč..." pronesl Rhettius a dal se na odchod.

"Ona má tu moc ho porazit?"

"Má klíč..." a Rhettius zmizel.

Aurona začalo znamení na krku pálit a vydal se směrem do vesnice za vodopádem. Svět ve kterém žil, se stal ještě zvláštnějším a neuvěřitelnějším, než sám tušil.

[Thortogily]

Den porazil Noc... Slunce porazilo Měsíc...

Záhadná postava se postavila za rozbřesku a sledovala jedoucí karavanu na východ. Slunce bylo jasné a silné i přes to, že byl chladný podzim.

Karavana čítala několik koní a spoustu různých členů Solari. Při pohledu na postupující karavanu měl divák pocit, že slunce svítí nejsilněji přesně tam, kam tato karavana směřuje. Hodně ze zvědů před touto karavanou varovalo, hodně lidí, elfů a orků varovalo před nebezpečím žlutých plášťů... a přes to.

Karavanu nikdo nezastavil a karavana se dostala do vesnice za vodopádem.

Misky vah se přesunuly na stranu Slunce a Dne... a svět pohltila záře Solu.

Co se stane s bytostmi, které bez noci nemohou žít?

Co se stane s bytostmi, které potřebují noc k odpočinku?

Misky vah se nahnuly směrem ke Slunci a slunce na nebi začalo kralovat silná záře slunce, hledící na veškerý život pod sebou. Zahalující svojí velikostí jakývkoliv náznat noci, či záře měsíce.

Světlo čistoty, světlo Solari.

Posily a zásoby které Solari získaly, byly hned využity ku prospěchu očištění celého Manawydanu. Kdysi zašlá sláva hor Solusu, se nyní rýsuje jako sláva na území Manawydanu.

Vaše cesty, které jsou tepnou vašeho života vám vezmeme.

Vaše města a domovy se stanou vaší klecí, dokud vás neočistíme.

Váš svět, svět Manawydanu si vezmeme násilím pod září slavného Solu.

Budete čistí... jako Solari...

*Kdesi na východě za mlžnou vesnicí*

Starý muž se narovnal a vyšel z úkrytu stínu, který mu poskytovaly stromy místního lesa. Ustaraným výrazem se díval na silně pálící slunce, které kamsi s dunivýmy výbuchy vysílalo silné proudy svých paprsků.

"Holka... jestli je tohle to o čem si mluvila... tak doufám, že víš i jak je porazit..."

Muž se opět schoval pod stíny stromů a začal připravovat ohniště.

[Thortogily]

Co bylo ztraceno, bylo nalezeno a co bylo nalezeno, mělo být zapomenuto

Když nad tím tak přemýšlím, tak je tento svět hodně zvláštní místo. Za svůj dlouhý život jsem viděl nespočet zázraků, nespočet neštěstí a ještě víc věcí, které prostě neumím vysvětlit.

*Přidal další dřevo do ohniště*

Ve světě se toho stalo tolik...

*Kdesi za severní hranicí u Scarby*

Malá jednotka Solari pochodovala směrem ke Gala Gund, když v tom byla přepadena zvláštní silou Severských válečníků. Nenadále přepadení si ovšem vyžádalo ztráty na obou stranách a Seveřani se museli po chvíli stáhnout, protože nečekali tak tuhý odpor Vyvolených a Světlonošek, které jsou pod soustavně pálícím sluncem ještě silnější než dřív.



To co zbylo z jednotek Solari, se přidalo už k takhle početné hlídce, ovšem netušili, že je celou dobu ze stínů pozorují dva muži.
Muži, kteří měli dost zkušeností s bojem a sami se naučili likvidovat jednotky Solari se smrtící precizností. Ve stínu se skrýval Moradinův mnich s obřím kladivem za pasem a vedle něj ve starém rozvrazeném brnění Válečník s obrovským dvouručákem na zádech.

"Zajímavý... takže oni se rádi nemají"
"No což, jsou to dva problémy a řešej se naráz"

Postavy po skončení bitvy pokračovali směrem do města, když na cestě narazili na kněze Gruumshova, který bojoval se Solari na cestě. Trojice mužů se dobře znala a několikrát po boku i bojovali, nebyl proto důvod otálet a tato trojice se rozhodla vyčistit cestu od zejména jedné nebezpečné ženy. Ženy s planoucíma očima a snědou kůží, ženy jejíž kůže a ruce byly horké jako slunce samotné... Zaslíbené.
Kněz Gruumshe se ovšem hrozil, namítal že je silná, nebezpečná a že musí být opatrní. Nevěděl ovšem, že Moradinův kněz a Starý Válečník jsou jako kladivo a kovadlina samotná. Vše co se mezi ně totiž dostane, bude rozbito vždy na popel.

Započal souboj, který netrval déle než minutu a Zaslíbená padla bezvládně k zemi. Kněz Gruumshe poznal skutečnost, že Starý Válečník a Kněz Moradina jsou síla kterou hledal. Síla, která dokáže ničit samotné Solari. Trojice spolu mluvila a diskutovala nad postupem a děním ve světě. Starý Válečník namítl, že je potřeba opět prozkoumat vesnici na východě, protože skrývá písemnosti nutné k poznání skutečné hrozby a možné naděje na její odvrácení, oba kněží s ním souhlasili.



A výprava začala.

Po cestě naráží naše trojice na mnoho překážek... další Vyvolené Solari, zloděje na stezce nebo snad na nemrtvé v lesích. Ovšem jedno setkání, nebylo překážkou.
Trojice kousek před vesnicí naráží na Střelce Elfa, který sám bojoval se Solari. Proč a z jakého důvodu nikdo netušil, snad jen asi, že se snažil osvobodit území, které bylo blízko Eldamaru. Skupina se dohodla, že bude pokračovat společně jako čtveřice a zjistí co nejvíce z oné vesnice.

A tak se stalo, že čtveřice po boji ve vesnici našla zvláštní žalář a knihu s popisy vězňů, především s jedním vězněm, kterého si velice Starý Válečník oblíbil. Byla jím zvláštní dívka s vlasy v barvě noci a měsíce, dívka, která si říkala Dcera Luny. Tato dívka nechtěla se čtveřicí mluvit, bála se totiž, že jsou stejní jako Solari. Ovšem čtveřice slíbila, že pokud jim dívka řekne co by jim získalo jejich důvěru, tak to udělají.



Dívka souhlasila... hledala zvláštní krystal... krystal obsahující něčí vzpomínky.

Čtveřice neotálela a pobila všechny Solari které našla, než tento krystal našli u jedné Zaslíbené. Krystal vzpomínek... Po předání tohoto krystalu dívce, se stalo něco, co ani nejlepší písař nebude umět vysvětlit.




Viděli zázrak...



Pýchu...



Zlost...



Slitování...



Slávu...



Pochopení...



Zradu...



A naději...




Cítím že příběh, který zde vyprávím ještě nekončí, ale začíná... Věk války přišel... ovšem s ním i věk hrdinů...

[Thortogily]

Kapitán, Loď a cesta na Sever

Skupina tří dobrodruhů sestupovala z doupěte Titána, když v tom potkala orčího kněze, který byl akorát na obhlídce. Orčí kněz - Gobrug se divil, že takovou skupinu potkal tak daleko od Isharu a co víc, potkal je na cestách, které jsou okupovány Solari, nicméně když viděl jak schopná tato skupina dobrodruhů je, rozhodl se jim svěřit s věděním, které na cestách získal. Gorbug se potřeboval nějak dostat na Severní ostrovy, tam kde jsou vody zledovatělé a krajina celoročně posetá sněhovou přikrývkou.

Vydali se tedy do Isharu, hledat někoho, kdo by jim pomohl takovou cestu uskutečnit. Po krátkém pátrání narazili v loděnici na kapitána, který byl dost šílený na to, aby takovou cestu podnikl. Isharské lodě nejsou ovšem stavěné na daleké cesty na Sever a proto bylo smlouvání s kapitánem víc než náročné.

Požadavky byly ovšem dohodnuty a kapitán svolil.

Samotná cena posádky a plavby bude stát dvacet zlatých, na vylepšení je potřeba sto jasanových polen, nebo padesát prken a na závěr je třeba sehnat dost zásob jídla na celou plavbu, v počtu dvaceti kusů zásob s jídlem.

[Thanis]

Horko, vedro, tak by se dalo popsat léto 401. roku. Slunce svítilo silněji než kdy jindy, sucho ničilo rostliny,zvířata z vedra umírala, úroda bude letos slabá. "To je vážně všem jedno co se děje?" pronsel starší muž oděn v barvách Isharionu.
Muž měl u sebe několik batohů, v jednom hromadu prken, v druhém spoustu jídla, všechnny je přinesl k molu starému kapitánovi. "Tady to je, jídlo, dřevo *vytýhl drobný váček a hodil jej kapitánovi* a zlato.
*Kapitán přepočítával zlatky* Dobře, dobře ihned se dám do vylepšení a oprav lodi a seženu posádku, vypravíme se co nejdříve. *pronesl kapitán*
Muž v barvách Isharionu znechuceně odešel, v jeho hlavě se mu honilo mnoho myšlenek. "Jsem zvědav jestli se někdo vůbec bude obtěžovat, plavit se s námi." "Vždyť vše je v pořádku, brzo nebudeme mít co do huby, ale hlavně že dobrodruhové vymetají stoky a staré šachty."

[Thortogily]

Ostrov v mlze, Luna a bláznivý řemeslník

Bylo toho dost, toho všeho co se dělo se světem. Noc ve které jasně zářilo slunce dohnala hodně tvorů k nenávisti k Solari a neustále rozbroje a přepady na cestách k tomu nepřidávali.

Svět se zmítal válkou, kterou si dnem ode dne uvědomovalo čím dál tím víc duší, které Manawydan obývali a reakce na sebe nenechala dlouho čekat.

V Isharu se opravovala stará loď, která měla skupinu odvážných dobrodruhů odvézt na záhadnou pevninu, na pevninu, kterou starý Ork viděl ve své vizi. Zásoby byly připravené, dřevo dodáno, plavba zaplacena a ozvěna tesařské práce se linula po celém doku.

Ovšem shodou okolností se v ten den konaly pravidelné trhy, tentokráte u Orčí Pevnosti. Kdo by to čekal, že se místo trhů, prodejů a domlouvání zakázek, spíše sejde skupina těch, kterým současný stav světa nebyl ledabylý.

Skupina těch, kteří byli připravení okamžitě zakročit, udělat tomu všemu přítrž, nebo se o to aspoň pokusit.

Skupina si po nějakou dobu předávala informace a bavila se o možném řešení celé krize, když v tom je překvapil kněz Moradinův - Avaldr.

"Loď je připravená k odplutí. Jestli s tím chceme něco dělat, máme šanci."

Přemlouvat dobrodruhy ani nemusel a skupina se rozhodla k okamžité akci. Někteří se museli nejdříve nazásobit, jiní připravit nutná očarování a další nakoupit oblečení do tuhé zimy.

V přístavu se mezitím pomalu shlukovala skupinka u nově opravené a vylepšené lodi, která je měla společně s jejím kapitánem dovézt na Sever. Po rychlé kontrole celého plavidla začalo naloďování a loď se s větrem v zádech vydala vstříc neznámému území.

Moře unášelo loď a po několika hodinách mohla skupina konečně spatřit záhadné území, schované v mlze.

"Pevnina na obzoru! Budeme vyloďovat!"

Loď s lehkým doplutím dorazila k pevnine a všichni seskočili na břeh zasněženého ostrova. Posádka vyhodila z lodě skupině jejich zásoby a než se všichni nadáli, tak vytáhla kotvu a zmizela v mlze.

"Aaahaahhaaha díky za rychlý prachy vy tupci! Argh hurá domů!"

A loď zmizela s posměšných smíchem v mlze.

"To snad nemyslí vážně?! On nás tu nechal!"

"Tohle budeme řešit později, pojďme na průzkum."

Skupina se vydala vstříc mlze, kde po nějaké době viděla zvláštní obrys postavy, pod kterou silně křupal sníh. Byl to Sněžný muž, který na onom ostrově žil. Skupinu si prohlížel jako predátory, kteří přišli na jeho území a okamžitě zaútočil. Skupina byla naštěstí na nebezpečí připravená a Sněžného muže porazila.

Po nějaké chvilce došli k zvláštnímu opevnění, u kterého je překvapila zvláštní žena.

"Stůjte! Kdo je tam!" vykřikla a mlha se rozplynula se zvláštním kouzlem.

Před skupinou stála žena oděná v modrých šatech, prošívaných svítivě modrostříbrnou nití, která odrážela světlo. Po krátkém rozhovoru se představila jako Jasmína - Strážkyně hvězd, která ukázala Gobrugovi onu vizi ostrova. Jasmína řekla skupině, že sama cítí to, co se ve světě děje a že je třeba tomu učinit přítrž. I přes všechny zákazy a pod hrozbou velkého potrestání odhalila, kde se skrývají a měla plán jak dokázat, že ne všichni chtějí jejich lidem jen ublížit.

Jasmína tedy přišla s plánem pomoci, který dobrodruhy prověří. Musí prolomit s její pomocí kletbu Chaosu, která ostrov zužovala, s čímž ji dobrodruzi více než rádi pomohli.

Po delším boji byla Jasmína schopná nastřádat dostatek měsíční energie na to, aby zničila Runu Chaosu, která byla středobodem onoho prokletí a celý ostrov byl opět vysvobozen od prokletí. V posledních minutách boje ovšem došlo k tragedii, poslední válečník chaosu se před prolomením prokletí zjevil za Avaldrem, knězem Moradina a jedním zásahem rozetl jak jeho tělo, tak duši. Zvuky boje a výbuchy magie ovšem byly slyšet až do Chrámu Luny, ze kterého přiběhla dívka ve zbroji a ta se tázala co se tam dělo.

Po správném vynadání Jasmíně a po tom co se dívka dozvědla novinky, které skupina přinesla, se dívka rozhodla, že je dovede do chrámu za Pramatkou, která měla o všem rozhodnout.

Skupina v chrámu Luny poznala Hedviku - Pramatku Luny, která jim odvyprávěla příběh o tom, koho to na ostrově vůbec potkali - potkali poslední z přeživších prastaré rasy Lunari, kteří vyznávali různorodost a rovnováhu světa skrze světlo Měsíce.

Hedvika jim řekla důvody, proč se skrývají, proč jsou na útěku a proč se zdráhala jim pomoci. Do rozhovoru se ovšem vložila dívka ve zbroji, která naléhala na Hedviku se slovy, že se jedná skutečně o skupinu, která přišla hledat pomoc a způsob jak bojovat.

Skupina byla tedy vyslána za Felixem, řemeslníkem a všehoumělem, který v chrámu pracoval. Felix byl velice zvláštní povahy a krom pár ješitných poznámek přišel s možným řešením, nicméně toto řešení bylo experimentem, který nemohl nikdy provést.

Dohodl se tedy se skupinou na tom, že když mu ukáží Oltář Solari a bezpečně ho k němu dopraví, tak se pokusí pomocí Lunární Bomby tento oltář zničit.

Dobrodruzi se rozhodli že je nutné zkusit zničit Oltář za mostem do Cyprony, který dával Solari možnost přetnout jakékoliv spojení s Isharem a proto se tam také společně s Felixem vydali. Po vyčištění bojovníků Solari od oltáře, se Felix dal do práce a varoval skupinu před možným velkým výbuchem.

Experiment který nikdy nemohl provést se povedl a oltář Solari byl zničen a spolu s ním možnost přenášet na tuto část území jednotky Solu. Felix který se tomu smál skoro až jako maniak, hned přišel s vylepšením na další výbušninu a skupinu zaúkoloval s tím, co mají přinést.

A svět... svět se v tu noci aspoň o něco málo vrátil ke svému původnímu stavu...

...s odpálením Oltáře Solari svit slunce na nebi lehce oslabil a v noci byl po dlouhých měsících konečně vidět lehoučký svit měsíce...

...svit rovnováhy...

*Mezitím v chrámu Luny*

*Felix píše otřesným rukopisem soupis požadavků a vybavení, které nutně potřebuje ke své práci*

"Hej! Jasmíno! Jak se tu zase zjeví někdo z těch dobrodruhů, tak jim řekni že u mě na stole maj sepsaný co potřebuju, ať mě neruší od práce!"

***[OOC] Předem varuju, že zneužití OOC infa postavami, který na ostrově nebyly bude trestáno galejemi vaším oblíbeným GM :-) [OOC]***

[Thortogily]

Msta, plán a mlžná vesnice

*Pěst udeřila do stolu a postavy v místnosti sebou trhly. Muž v zářivé zbroji se s odporem podíval po všech přítomných a spustil*

Takže někdo jim pomáhá... někdo jim ukázal jak níčit naše oltáře a ten někdo se snaží zastavit náš postup! Chci odpovědi a návrhy, teď hned!

Co si takhle nejdříve vyslechnout hlášení jednotek, co mají na starost ochranu oltářů a postup v očistě můj pane? řekla přítomná Zaslíbená Solu.

Sem s tím.

Válečník stojící opodál přešel ke stolu a začal kreslit do mapy.

Máme zprávy, že po zničení našeho oltáře se obnovilo spojení mezi městy zvanýmy jako Ishar a Cyprona, nic co by nás na jednu stranu nemuselo znepokojovat, posily se k ostatním oltářům dostanou bez problémů. Co je ovšem zajímavé je tato vesnice na západ od naší základny.

Vesnice? V těch zatuchlých bažinách, která je vůbec ráda že existuje?

Ano můj pane. Vypadá to, že se tam usídlil cech, který čistí okolí od různých druhů netvorů.

Takže měšťané utekli do bažin, kde čekají až se to přežene, perfektní... připravte mi koně a celou jednotku! Půjdeme se podívat na naši novou základnu v bažinách!

*Auron se zlomyslně usmál a vykročil se skupinou osob ven z budovy*

[Nevrin]

Nejenom bojem se tříbí charakter, ale i těžkou prací pro společný cíl. Boj proti Solari dal dohromady tu nejnepravděpodobnější sebranku osobností a donutil je k činům pro ně dříve nemyslitelným. Gobrugovi přišlo k popukání vidět mága Belthazora a ženštinu jménem Alžběta, jak snad prvně v životě zápasí s obyčejným krumpáčem. Na konci ale i oni odvedli svůj díl práce. Felix dostal vše o co si řekl pro svojí dílnu, teď je na něm, aby i on splnil svojí stranu dohody.

 

[Thortogily]

Obecné Novinky

Felix otevřel svou dílnu:

Vrchni řemeslník Felix otevřel svou dílnu na ostrově Luna, kde může konečně vyrábět Lunární šrapnelové bomby. Po prvotním průzkumu zároveň podal zprávu o tom, že důl je velice vhodným místem pro horníky díky vzácným a nevytěženým rudám.

Jako poslední se Felix zmínil o tom, že možná svou dílnu ještě povylepší s pomocí dobrodruhů a po nátlaku Leony bude využita i jako cvičiště pro jednotky Lunari.

Solari zpustošili dřevorubeckou vesnici a unesli vrchního revírníka Vernona:

Po útoku na vesnici zůstalo mnoho raněných či mrtvol, vesnice jako taková se bude ke svému běžnému životu vracet dlouhá léta, ale co víc vrchní zadavatel a revírník Vernon byl unesen a tak vesnice přišla o jeden z hlavních příjmů. Vývěska je údajně pověšená na základně Solari, kde slouží jako nový zdroj příjmů pro jednotky Solari.

Základna Solari opevněna díky získaným otrokům z vesnice:

Ti vesničané, kteří padli do zajetí Solari byli okamžitě využiti k postavení nového opevnění kolem celé základny Solari. Díky tomu je základna ještě lépe hlídána a chráněna před nečistými z venku a okolím. Dle poslední porady vrchních velitelů spolu s Nositelem Slunce Auronem, byl dohodnut brzký výcvik nové jednotky.

[Thortogily]

Brumla, Divoši a Patricie

Byl krásný zmrzlý zimní den a Brumla se rozvaloval v pelechu, kam na něj svítilo slunce. Narozdil od ostatních, mu světlo slunce a jeho teplo nevadilo, byl kocour a kocouři teplo mají rádi. Co ovšem kocouři nemají rádi je to, když jim někdo sebere někoho kdo jim patří a kdo jim dává jídlo a někdo takový byla Patricie.

Brumla věděl, že Patricii sám neosvobodí a tak se rozhodl svým kočičákováním navnadit nějaké dobrodruhy, které by mohl navést na tu správnou stezku.

Při rozvalování se u Swallow narazil na lovkyni, mága, kněze a válečníka, kteří vypadali celkem schopně a tak se Brumla rozhodl, že je navede do dřevorubecké vesnice za Vernonem.

Mág a Válečník to ovšem s Brumlou brzo vzdali (čímž jim samozřejmě poděkoval pár drápanci a kousnutím) a k Vernonovi se dostala nakonec jen lovkyně s knězem, nicméně Brumla věřil, že taková síla bude stačit.

Nedávno zachráněný Vernon totiž skupině řekl, že při útoku na vesnici došlo k únosu jeho dcery Patricie, která byla to jediné, co starému lovci zbylo. Vernon prosil skupinu, aby Patricii zachránila, nicméně zájem měla jen lovkyně, kdežto knězovi to bylo jedno a chtěl odejít. V tom musel Brumla zakročil a po dlouhé době promluvil.

Lovkyně i kněz byli vyděšení - mluvící kočka? Jak? Proč? Brumla totiž není jen tak ledajaká kočka. Brumla se narodil na území Eldarionu a žil v lesích do té doby, dokud lesy nepohltila Bolest. Pití vody z kouzelného zřídla kde žily lesní víly dokázalo s takovým kocourem hodně věcí. Pak už jen stačilo trochu lásky mladé dívky, která mu dala obojek s kouzelným smaragdem a zázrak byl na světě.

Brumla přesvědčil kněze a společně s lovkyní je dovedl přes území Eldarionu do prastarého lesa do osady divochů, odkud cítil Patricii.



V osadě se bojovalo a skupina viděla jak jednotky Solari odvádi skupiny divochů k přetvoření. Mezi Solari byla ovšem jedna dívka, ke které Brumla vzhlížel a za kterou skupinu vedl.
Patricie byla přetvořená v Zaslíbenou a vedla útok na vesnici plnou divochů. Po krátkém boji se k ní skupina dostala a Brumla se jí pokusil oslovit s tím, jestli si ho pamatuje. Patricie však nevnímala, viděla pouze zvíře co mluví a označila ho za nečistého a vyslala na něj silné kouzelo.

Brumla věděl, že chce svoji Patricii nazpátek tak moc, že použil to jediné co bylo dost silné na to, aby zrušilo magii Solari, které Patricii poutalo. Použil magii ze sebe, svého smaragdu a celou dobu myslel na to silné pouto, které s Patricií mají. Myslel na to, jak ho našla jako zraněného kocoura za mostem, kdy Eldarion schvátila Bolest, když mu poprvé dala magický obojek se smaragdem, když mu každé pondělí lovila rybky z jezera.

To všechno Brumla dal do jediného kouzla, kterým Patricii zasáhl a kletbu, která Patricii změnila zrušil... za cenu vlastního života. Obojek se smaragdem praskl a Brumla zesláblý umíral.

Patricie která se probrala z přetvoření byla zmatená a nechápala co se děje, po krátkém vysvětlení od lovkyně a kněze ovšem viděla jen hrůzu kolem sebe a umírajícího Brumlu v jejím klíně. Dívka propukla v pláč.

Kouzelný kocour, kterého tenkrát našla za mostem, si pro ni došel a splatil ji tak svůj dluh, když ho ona zachránila. Kocour, který svým rozmazleným chováním bavil celou vesnici a kocour, který jako tichý strážce chránil vesnici před každou myší, která se kdy snažila proplížil do spižírny.

Slzy dívky padaly na bezvládné tělo kocoura a vesnici přepadla další skupina Solari, která si rázně šla pro životy dobrodruhů... a v tom se stal zázrak.

Pouta jsou totiž to, co je nejsilnější magií v tomto světě a pouto krásky a zvířete začalo přede všemi zářit magií ještě více prastarou, než byl svět samotný. Slzy, které se měnily na zářící krystaly rozzářili i tělo kocoura, které se silným zábleskem změnilo a ožilo.

Místo malého kocoura, který hledal svojí Patricii, stál na místě velký a silný Panther. Silně zařval, modře se rozzářil a rozeběhl se proti jednotkám Solari, které předevšemi během mžiku roztrhal a to nejzvláštnější? V řevu promluvil... "Já... j-jsem...v-velká...kočka!"

Brumla ožil díky magii pout a Patricie se shledala se svým kocourem, který již nebyl ten malý kocourek, ale obří a hrdá šelma, chránící svou krásku.



Skupina se vrátila do vesnice a Vernon nemohl dostatečně děkovat dobrodruhům za návrat své dcery Patricie. Vzhled Brumly ho trochu zaskočil, ale nebylo co dělat. Tenhle magický kocour dovedl spoustu věcí a že vyrostl je asi jen špičkou ledovce.

Dobrodruzi byli po zásluze odměněni tím nejcenějším, co měl Vernon u sebe a před ochodem poděkoval i Brumla.

"Děkuju vám za vaši pomoc a budu si to pamatovat. Až nadejde konečná bitva s těma pampeliškama tak se pro mě stavte, pomůžu vám tím vším, co takový kocour jako já dokáže!"